K letošním Stoletým, jak jsme o nich pojednali, se v nedávných dnech přidal Josef Škvorecký, narozený 27. 9. 1924 v Náchodě (+ 3. 1. 2012 v kanadském Torontu), stejně jako předchozí jubilanti významný spolutvůrce intelektuálního klimatu šedesátých let: prozaik, překladatel z angloamerické literatury, literární kritik, “veřejný intelektuál”, řeklo by se dnes… Svým rodákem se pyšní město Náchod, viditelně lavičkovou sochou u kostela, vprostřed náměstí, nejvíc ale asi tím, že město ve své paměti udržuje topoi románu Zbabělci (první vydání 1958, psán deset let předtím, 1948-9), v zážitcích Dannyho Smiřického, onoho Škvoreckého alter ego, v závěru Protektorátu v květnu 1945… Zbabělci jsou Škvoreckého román první, snad nejslavnější, nejen skandálem, jaký po Novém roce 1959, zkraje posledního roku pomalu odtávajících “padesátých let”, u nás vyvolal (za všechny tehdejší odmítavé reakce: J. Rybák, Červivé ovoce, Rudé právo 14. 1. 1959; V. Běhounek, Políček živým i mrtvým, Práce 11. 1. 1959). Pro nás pamětníky, stala se tato kniha, v době, kdy vyšla a razila si postupně cestu šedesátými lety, románem generačním, iniciačním v přijetí jazzové víry, natruc přežívajícímu optimismu modrých svazáckých košilí. Promlouvá ale takto Josef Škvorecký dnes i k mladším čtenářským generacím? Nestěhují se jeho knihy kamsi na zastrčené, zaprášené knihovní regály? – ptal se svých učených hostů Jiří Peňás v salonu revue Echo (38/2024) u příležitosti toho Dannyho jubilea. Suď bůh, ale ztraťme slovo, mluví-li se o elementárním čtenářském vzdělání…
Zbabělci a poté i další Škvoreckého knihy, jejich živé vypravěčství, v plném smyslu slova vyprávění, autograficky garantované, nesené na ironické, hořkosladké tónině uplývajícího času, uvozují – když prokličkovaly cenzurou a skrze zákazy a příkazy “shora” – celkově osvěživou éru literatury šedesátých let. Přispívají k ní svým osvobozujícím pocitem i sebejistým postojem, svým živým jazykem i svými tématy, mezi nimiž kromě nepovinného jazzu nechybí ani v té době zapíraná paměť holocaustu (Legenda Emöke, 1963; Sedmiramenný svícen, 1964). Z jedinečného autorského prožitku tu vystupuje atmosféra “temného i pestrého” dvacetiletí 1946-1967 (povídkový soubor Hořkej svět, 1969), včetně “nylonových” let před únorem 48 (Konec nylonového věku, 1968), včetně těch “nejhorších” let, 1954-56 (Povídky tenorsaxofonisty), včetně povinné vojny v Čs. lidové armádě: hned jak se v roce 1954 vrátil z vojny, začal Škvorecký psát svůj Tankový prapor, v časopiseckých úryvcích však publikován až po dvaceti letech (Plamen, 1967; Čs. voják, 1968), do knižní podoby připraven 1969, aby byl – na prahu normalizace – zničen ve stránkových korekturách, celistvě vydán až 1971, jako první kniha exilového nakladatelství ´68 Publishers…
To žil Škvorecký už třetím rokem svůj “druhý život” – život v exilu, jehož neodmyslitelnou náplní se stalo právě nakladatelství českých knih ’68, Sixty-Eight Publishers, které Škvorecký se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, založili v kanadském Torontu. V letech 1971-89 vydalo toto malé nakladatelství 224 knih českých a slovenských autorů, exilových i domácích, vesměs tzv. “zakázaných”.
Knihy “od Škvoreckých” se staly jednou z komodit importované “ideologicky diverzní” časopisecké a knižní produkce, která byla do tehdejšího Československa pašována – cestami ilegálních kamionů, jejichž hlavním dispečerem v Praze do r. 1977 byl – jak dostatečně známo – ten, jehož jméno nese spolek Knihovny Petra Pitharta. I toto je virtuálně obsaženo v základech dnešní Knihovny PP: prostřednictvím Petra Pitharta se do užších i širších kroužků dostávaly propašované tiskoviny nejen fyzicky, ale také jejich sdílenou, vzájemně diskutovanou a komentovanou četbou, v štafetově půjčovaných a přepůjčovaných knihách a časopisech: “prosakovala” myšlenkově. Tak i knihy ze Sixty-Eight, jak starší, nově vydané, tak nové knihy od Josefa Škvoreckého.
Román Mirákl,s podtitulem Politická detektivka, napsal Škvorecký už v Kanadě, vyšel v Sixty-Eight mezi nejranější produkcí nakladatelství, v r. 1972 (zároveň v Paříži francouzský překlad s uznalou předmluvou Milana Kundery), a nechyběl ani mezi všemi těmi knihami “z kamionů”, které Pithart v Praze přijímal a distribuoval – často s vlastním doporučením: Mirákl je nejen detektivka politická, ale i “historická”: očima pětadvacetiletého Dannyho Smiřického líčí kauzu “číhošťského zázraku” z adventu roku 1949, prolínaně s obdobím o dvacet let později, obdobím tzv. “pražského jara”, zažitém v groteskním milieu pražských literátů a intelektuálů. Tedy také jedna z ingrediencí “roku osmašedesátého”, jehož příběh začal sám Pithart v kritickém odstupu koncipovat jako svůj, později stejnojmenný spis. Přinesl Mirákl i do kroužku kolem filosofa Zdeňka Pince, t. č. nočního hlídače, kde jsme se, po chvatném přečtení (každý na to měl dvě, maximálně tři noci), o Škvoreckého knížce, v kontextu některých pochybností kolem mytologizovaného “osmašedesátého”, jakož i vůbec o Škvoreckého románových a novelistických “historiích”, společně rozpovídali. Zdeněk P. (jeden z nás, který se také v mládí podle Dannyho vzoru pokoušel s malým zdarem zvládnout hru na tenorsaxofon: možno-li jako Coleman Hawkins) sepsal pro společné gaudium na Mirákl fejetonní recenzi, v průklepech rozdanou a secvaklou s jinými šířenými dobovými fejetony a ineditními písemnostmi. Posléze upravenou a rovněž “via Pithart” – líčíme tu ve zkratce samizdatový provoz a tvorbu a “uživatelský” koloběh tzv. zakázané literatury – odeslanou některým z příštích kamionů, na otočku se vracejících z Prahy zpátky “na Západ”, tentokrát skrytě v plášti karoserie s Pincovou strojopisnou recenzí, k otištění v některém z exilových časopisů – hle, kooperovaná rozprostraněnost tehdejších komunikačních kanálů přes železnou oponu!
Tato dnes pozapomenutá pražská recenze Škvoreckého Miráklu vyšla pak v čísle 52 Tigridova pařížského Svědectví, pod pseudonymem/ kryptonymem Spytihněv Sojka-Ořešník, vzatým ze Švejka. Spolu s fejetony Ludvíka Vaculíka, básněmi Jana Skácela, úvahou Václava Černého O povaze naší kultury, v Čechách tehdy netisknutelnými. Odkazujeme na to č. 52 v hlubinách roku 1976, jak i je uchovává knihovna Libri prohibiti, se kterou Knihovna PP vděčně spolupracuje. K plnému textu Pincovy vulgo Sojky-Ořešníkovy recenze pak názorně navigujeme na webový portál Scriptum (scriptum.cz/cs/periodika/svedectví ), který poskytuje elektronicky plné texty kompletních ročníků nejen Svědectví, ale i dalších samizdatových a exilových periodik, v záslužném projektu – rádi připomínáme – chráněné dílny vozíčkářů a handicapovaných občanského sdružení Exodus. (Pozapomenutou recenzi románu Mirákl Josefa Škvoreckéhoz pera Zdeňka Pince, ve Svědectví 52, pod titulkem Marné a trapné symboly, lze tu – vědomě instruujeme, jak také nakopnout literární tradici – pod bibliografickým oddílem 1976 snadno na str. 667 virtuálně “nalistovat”.)
/Red.,jv/