Ke konci již zcela nachýlenému roku 2024 připomínáme ještě další letošní, nepřehlédnutelné stoleté jubilanty – jak jsme se s nimi kdy sami na různých frontách setkali…
Patří mezi ně i Radim Palouš (6. XI. 1924-10. IX. 201) – v mládí skaut, filosof, komeniolog, pedagog (habilitován v oboru filosofie výchovy), v letech 1982-83 mluvčí Charty 77, 1989 čelný představitel Občanského fóra, 1990-94 první popřevratový rektor Univerzity Karlovy. – Jako chartista byl v r. 1977 propuštěn z pracovního poměru na Pedagogické fakultě UK, přičemž se s komunistickým režimem rozešel přinejmenším už když byl pro nesouhlas s odsouzením Milady Horákové nucen opustit místo redaktora v nakladatelství Orbis a namísto toho nastoupit jako soustružník v kladenské Poldi. Od padesátých let organizátorem bytových seminářů Jana Patočky, jehož byl vnímavým posluchačem už od svých devatenácti, od prvního Patočkova zimního semestru 1945 na Filosofické fakultě UK. V “normalizačních” 80. letech se jako editor podílel především na samizdatových souborech četných Patočkových statí o Komenském; za tuto činnost v disentním Archivu Jana Patočky byl v r. 1990 oceněn první popřevratovou Cenou Čs. akademie věd (spolu s Ivanem Chvatíkem, Pavlem Koubou, Miroslavem Petříčkem a Janem Vítem).
Ve druhém vydání Heretické školy (původně nakl. OIKOYMENH 2008, letos vyd. společně s Univerzitou Karlovou, Nakl. Karolinum 2024) čteme spřízněně v Knihovně PP Paloušovy “kacířské” kapitoly k filosofii výchovy a vzdělávání – Patočkovou iniciací pojaté od řecké paideie, od Sókratovy dia-logické dialektiky a Platónova mýtu o jeskyni, z jejíž temnoty a klamavých stínů je vězeň vytažen vzhůru (“e-dukován”, etymologizuje pedagog Radim Palouš), do světa osvětleného poznáním, ve “výsostném patření (theorein), jež nehledá společenskou účinnost, ale je přebýváním u podstat a nemá jiný cíl než otevřenost pro poselství shora” – shora, v nadhledu, rozuměj: oproti zploštělé, instrumentálně a účelově pojaté “škole”. Aby se nicméně s touto zkušeností vrátil dolů, mezi společenství vězňů. – V Heretické výchově navazuje Palouš kapitolou o Komenského pojetí školy jako “dílny lidskosti”, o výchovné emendaci rerum humanarum,cestou k všeobecné všenápravě věcí lidských. Pokračuje kapitolami o filosofií výchovy Eugena Finka, Emmanuela Lévinase, Paula Ricoeura, o pedagogice komunikace komeniologa Klause Schallera; vrcholí kapitolou o Patočkově pojetí výchovy jako “otevřené duše”, lidského, hledajícího “bytí na cestě”.
Na Paloušovo otevřené pojetí výchovy a vzdělanosti navazují jeho dnešní kolegové-pedagogové, v oněch letech spolusignatáři prohlášení Charty 77: filosof a vysokoškolský pedagog prof. Miroslav Petříček – zde a Martin Palouš, syn Radima Palouše, působící na Floridské mezinárodní univerzitě v USA, člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů – v uvedené souvislosti přetiskujeme jeho dopis adresovaný akademickým kolegům, o didaktice dějepisu, zvláště ve 20. století: zde.
Red., 30. 12. 2024