Z modernistického domu v pražské Kopernikově ulici se za úsvitu jednoho zářijového dne roku 1942 vypravil ani ne pětačtyřicetiletý muž, následován manželkou Elisabeth a její šestnáctiletou dcerou Dagmar, všichni s menšími příručními zavazadly. Přikázaně časnou ranní tramvají, aby totiž “nenápadně” v probouzející se Praze dojeli na shromaždiště vedle holešovického Veletržního paláce, odkud po identifikaci s povolávací výzvou, odevzdání (“do úschovy”) všech cenností, které vzali sebou, zbylých potravinových lístků, klíčů od bytu a přidělení pořadového čísla… odešli po pár dnech v tisícihlavém střeženém zástupu Veletržní ulicí na nedaleké bubenské nádraží, a nastoupili do transportu Bf – směr židovské ghetto Terezín. Po dvou letech krušného táborového života, ale i pokračujícího života hudebního, jaký byl v Terezíně jako Freizeit povolen a v němž byl klavírista, někdejší sbormistr a dirigent Nového německého divadla v Praze, komponista Viktor Ullmann jedním z aktérů, nastoupil 16. října 1944, jako číslo 946 do transportu Er, s cílem Osvětim-Birkenau. Zde cesta končí: na stolpersteinu, kameni zmizelých, v pražské Kopernikově ulici čteme: Viktor Ullmann, narozen 1898, deportován 1942 do Terezína, 1944 do Osvětimi, zavražděn.
Viktor Ullmann (1898 – 1944), ač rodem Rakušan, ještě z časů monarchie (narozen ve slezském Těšíně), byl po léta naším německy mluvícím spoluobčanem, byť československé státní občanství nikdy nezískal. Bez ohledu na to po čtvrtstoletí sdílel osudy této země. Z poválečné Vídně, kde svá začátečnická hudební studia absolvoval i u Arnolda Schönberga, přesídlil r. 1919 do popřevratového Československa, kde se plně zapojí do bohatého hudebního života německé Prahy. Do r. 1929 bude tu jedním z nadějných mladých hudebních Němců (jak jej mezi nimi zachycuje dobová karikatura v pražské hudební revui Der Auftakt).
Od sezóny 1920/21 sbormistrem, korepetitorem a později dirigentem v Novém německém divadle (dnešní budova Státní opery), pod uměleckým šéfem Alexandrem von Zemlinskym. Také sbormistrem pražského Německého pěveckého spolku, činný ve Spolku pro soukromé provozování hudby a v dalších hudebních spolcích. Propaguje soudobou rakouskou hudbu, podílí se na československé premiéře Schönbergových Písní z Gurre, převratnou operu Woyczek Albana Berga doporučí až do premiéry v Národním divadle…
Český a německý hudební život se prostupují, prosty zatím nacionálních záští a ovšem i antisemitismu. Ullmann se zajímá o tvorbu Josefa Suka, blízce se kolegiálně přátelí s Aloisem Hábou; až se stane na jednu sezónu 1927/28 šéfem opery v německém divadle v Ústí nad Labem (Aussig), nastuduje tu kromě Wagnerova Tristana a Isoldy, Straussovy Ariadny i Smetanovu Hubičku… O Viktoru Ullmanovi a (oficiálně zapíraném) německém hudebním životě v Praze do r. 1939 nás od konce 70. let seznamovala na odborné úrovni muzikoložka Jitka Ludvová, letos se nám dostává do rukou kniha vynikajícího německého muzikologa Ingo Schultze (vyd. HAMU 2024, přel. M. Živná), abychom se dozvěděli víc a také až do konce..
Po několikaletém přerušení se Ullmann do Prahy v r. 1933 vrátil, příznačně už “za soumraku”. Opět plně zapojen do hudebního života, přednáší v hudebních spolcích, píše do hudebních časopisů, hudební recenze píše do německého deníku Bohemia, také soukromě nabízí výuku hudební kompozice, instrumentace i kontrapunktu; média pražského rozhlasu využívá pro přednášky v německém vysílání. Dál komponuje, také s progresivními prvky hudby Schönbergovy a Bergovy… Pak Protektorát a s protižidovskými zákony starost o odeslání svých dětí péčí Nicolase Wintona do bezpečí, deportace vlastní i blízkých… Plně se Viktor Ullmann nasadí pro hudbu i v terezínském ghettu: “nepláčeme tu na březích babylonských řek, naše vůle ke kultuře tu odpovídá naší vůli k životu…”, zachoval se jeho výrok z Terezína.
Viktor Ullmann, německo-židovský hudebník v meziválečném Československu a uvízlý v Protektorátu, není jediným z oněch “mladých Němců v Praze” zobrazených na karikaturách v revui Auftakt v r. 1925, raných či pokročilých čtyřicátníků o necelých dvacet let později, sdílejících stejný tragický osud lidí na kře… Mramorová deska na zídce Nového židovského hřbitova v Praze je dostatečně výmluvná: Erwin Schulhoff (1894-1942), klavírista v orchestru divadla V + W, řízeném Jaroslavem Ježkem, avantgardní hudebník, výrazně ovlivněný Stravinským i jazzem (známá Hot Sonate pro altsaxofon a klavír, 1930), zahynul už v r. 1942, v osmačtyřiceti, v koncentračním táboře v německém Wülzburgu… Gideon Klein (1899-1944), jeden z “terezínských hudebních skladatelů”, zahyne v pouhých šestadvaceti v německém koncentračním táboře ve Fürstengrube ještě v roce 1945…
Pětačtyřicátníci Pavel Haas a Hans Krása, do Terezína deportovaní už před Ullmannem, nastupují společně s ním 16. září 1944 do tzv. “transportu umělců”, označeného “Er”, aby byli po příjezdu do Osvětimi všichni tři zavražděni v plynových komorách… Je tomu nyní 80 let.
Příležitost připomenout zde znovu i Haase a Krásu, jejichž zachované skladby jsou hrány a nahrávány domácími komorními kvartety – skladby Haasovy programově souborem Pavel Haas Quartet, ceněným už za jeho první, průkopnickou nahrávku, Haasova Druhého smyčcového kvartetu “Z opičích hor” s použitím bicích z roku 1925.
Pavel Haas (1899 – 1944), původem z česky mluvící brněnské židovské rodiny, stejně jako jeho mladší bratr Hugo, populární herec z prvorepublikových filmů. V mládí žákem z mistrovské školy Leoše Janáčka, z čehož pak pramení Haasův silný citový vztah k Janáčkově umělecké osobnosti, projevující se v jeho díle – zároveň s živoucím ovlivněním moravskou lidovou písní – výrazným janáčkovským hudebním vlivem. Podobně zaznívá v Haasových skladbách melodika synagogálních zpěvů, jak je měl od dětství naposlouchány z prázdnin, které trávil s bratrem u strýce, židovského kantora v Kolíně. Také jazzová rytmika (rezonující mj. i v kvartetu Z opičích hor , v jazzovém soundu bicích) je do Haasovy veskrze modernistické, polyrytmické hudby zřetelně zapředena… Od září 1941 byla Haasovi přišita židovská hvězda, v prosinci byl deportován do Terezína; přestože zde zpočátku zařazen do těžké fyzické práce, usilovně komponuje, pro koncertní využití v bohatém terezínském hudebním životě. Ze zpětných rekonstrukcí Karla Ančerla, v té době také terezínského vězně, lze usuzovat na osm Haasových v Terezíně vzniklých hudebních děl, z nichž se však zachovaly jen tři (sám Ančerl zachránil a předtím k terezínské premiéře přivedl Haasovu Studii pro smyčcový orchestr).Velkou popularitu – vzpomínal ještě po dvaceti letech spisovatel Norbert Frýd – si v Terezíně získaly, zejména v provedení basbarytonisty Karla Bermana, Čtyři písně na slova čínské poezie, které Haas zkomponoval na slova z Mathesiova překladu Novézpěvy staré Číny. Nedochovanou a živou jen ve vzpomínkách přeživších zůstala Haasova Fantazie na židovskou lidovou píseň pro Ledečovo kvarteto, věnovaná Egonu Ledečovi, někdejšímu koncertnímu mistrovi České filharmonie, rovněž jednomu z mnoha “terezínských hudebníků”. Z těch, s nimiž – také spolu s Pavlem Haasem – byl z říjnového transportu Er v roce 1944 společně nasměrován do osvětimských plynových komor.
Tíživě je takto obtěžkána i Studie pro smyčce, kterou Haas zkomponoval v terezínském ghettu a jejíž koncertní provedení pod taktovkou Karla Ančerla bylo částečně včleněno do natáčení propagandistického filmuTheresienstadt, známého pod názvem “Vůdce daruje Židům město“. Po odeznění koncertu se Pavel Haas tehdy přišel uklonit obecenstvu (na horním obrázku vlevo ve světlém saku, Ančerl více vpravo v černém). V té chvíli – film byl v terezínském ghettu natáčen v srpnu a dokončován v září 1944 – zbývalo Haasovi i Ančerlovi nějakých čtyřicet dnů do 16. října, než nastoupili, stejně jako Ullmann, Krása a další do “transportu umělců” s písmenem Er. Na rozdíl od Ančerla se Pavel Haas z této cesty už nikdy nevrátil.
Hans Krása (1899-1844)pochází ze smíšené česko-německo-židovské rodiny, otce, dobře situovaného českého advokáta, a německé matky židovského původu. Zakotvený v německé kultuře a v německém jazyce, jak toto milieu v Praze, i v Praze 20. let, ještě přežívalo; v lásce k hudbě v linii od Mahlera po Schönberga, rakouskou modernu. Po pražském německém reálném gymnaziu následovala studia hudební kompozice na Německé hudební akademii v Praze, pod záštitou jejího rektora Alexandera von Zemlinskeho, zároveň uměleckého šéfa Neues Deutsches Theater v Praze. Pokračování dál v německo-české symbióze… Krásovy Čtyři orchestrální písně na slova Šibeničních písní Christiana Morgensterna s úspěchem předvedeny 1921 na Filharmonických koncertech Nového německého divadla. Paříží/ Pařížskou Šestkou “světově” poučená Symfonie pro malý orchestr reprezentovala Československo r. 1926 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, zopakována o rok později pod Zemlinskeho taktovkou s Českou filharmonií. Krásova opera Zásnuby ve snu na libreto dle Dostojevského (v přímém přenosu Čs. rozhlasu ze sousedního Nového Německého divadla) získává v r. 1933 Československou státní cenu. Propagovat tuto operu do těsně post-výmarského Německa se už nezdaří, kvůli Krásovým židovským kořenům. Kvůli nim se pak o deset let později octne Krása v Terezíně, kde se navždy proslaví svým Brundibárem.
Klavírní výtah z dětské opery Hanse Krásy Brundibár byl propašován do Terezína v r. 1943, v naději na její nové nastudování, poté, co již byla předvedena dětmi v sirotčinci na pražském Hagiboru. Jejího nastudování se tu ujal Rafael Schächter, před deportací do ghetta spolupracovník E. F. Buriana, v Terezíně přední organizátor zdejšího hudebního života. V ghettu je dostatek, ba přebytek instrumentalistů, housle a bicí začnou se hned studovat z klavírního výtahu Brundibára. Nemluvě o představitelích dětských rolí i dětských členech orchestru (trumpetistovi v jednom z měnících se a doplňovaných obsazení orchestru – který vzpomínal jako jeden z mála přeživších -, bylo třináct let. Do ansámblu je z čeho vybírat, ba doplňovat (v tragické souvislosti), nakolik jsou dětští herci, zpěváci i muzikanti už během zkoušek od svých rolí odvoláváni (navždy) do transportů “na Východ”. Premiéra Brundibára se uskuteční v budově Magdeburských kasáren 23. září 1943, v jednoduché výpravě Františka Zelenky, z prken a v malovaných kulisách. Dětská opera dočká se 55 repríz, navštěvována opakovaně a celými rodinami, dospělými i dětmi, jako povzbuzení před nástupem do transportu, nadšeně ztělesňována představiteli dětských rolí i odehrána dětskými instrumentalisty: darovala dětem poslední velký zážitek jejich krátkých životů. Závěrečná scéna z Brundibára byla zařazena i do propagandistického nacistického filmu/ absurdní tragické grotesky Theresienstadt / Vůdce daruje Židům město, zde s hrůzným skřípěním v optimistickém vyznění operního kusu:
Zadostiučinění přineslo nastudování Brundibára i svému tvůrci. Hans Krása je v Terezíně v plném tvůrčím nasazení, koncertuje a komponuje, Passacaglia a fuga pro smyčcové trio, dokončená na rozhraní léta a podzimu 1944, se stane jeho testamentem. 16. října nastupuje do transportu Er, spolu s Viktorem Ullmannem a Pavlem Haasem, také spolu s několika dětskými představiteli svého Brundibára.
/Jan Vít/