K iniciálám V + W, tomuto stále ještě čitelnému brandu Osvobozeného divadla a jeho protagonistů, Voskovce & Wericha, daly by se – v širší vzpomínce na ty slavné časy – připsat ještě další iniciály: bezpochyby JJ, totiž Jaroslava Ježka… a také třeba FZ, jak čteme tato písmena v lapidárním verzálkovém podpisu v dolním rohu plakátů Osvobozeného. Náležejí autorovi těchto graficky výrazných, v svítivých barvách navržených afiší, Františku Zelenkovi…
Nejen plakáty Osvobozeného, zvoucí na zdejší inscenace, v letech 1929-1932 také jejich scénografie, spolupráce na jejich kostýmních výpravách, včetně masek V + W… V letech 1926 se František Zelenka podílel přibližně na devadesáti divadelních výpravách, ve Stavovském divadle, v Městském divadle na Král. Vinohradech, v Komorním divadle, ve spolupráci s režiséry K. H. Hilarem, E. F. Burianem, Jiřím Frejkou, Karlem Dostalem… Jako vystudovaný architekt projektoval vily v Praze na Smíchově i ve vilové kolonii Baba r. 1934; je autorem obchodního, tzv. Skleněného domu v Palackého ulici na Novém Městě, s progresivní aplikací luxferových tvárnic v průčelí; podílel se na stavbě paláce Svazu Čs. Díla (ÚLUV); hovoří se i o jeho podílu na funkcionalistické přestavbě synagogy na Smíchově. Soutěžní návrh administrativní budovy vysočanské továrny AERO, ověnčený první cenou, zůstal bohužel nerealizován, z portfolia ostatních návrhů pro AERO zůstal – jakoby rezervovaný pro učebnice funkcionalistického designu – ukázkový firemní plakát, ladící s elegantní karoserií ikonické aerovky. Jako architekt František Zelenka zasáhl také do návrhů dobových funkčních interiérů – bytových zařízení, nejznámější je dodnes zachovaný a přístupný tzv. Modrý pokoj skladatele Jaroslava Ježka v Kaprově ulici v Praze.
Úspěšnou desetiletou kariéru ani ne čtyřicetiletého Františka Zelenky přetrhla okupace Československa a likvidační rasové zákony. Jen tajně pracuje na dvou shakespearovských inscenacích ve Vinohradském divadle; přiznaně se podílí na projektu tzv. Ústředního židovského muzea, do kterého měly být soustředěny židovské památkové objekty z opuštěných synagóg celého protektorátu a jímž nacisté plánovali založit “muzeum zaniklé rasy”. Zelenku to neuchrání před povoláním do transportu. Ráno jednoho červencového dne roku 1943 vychází, spolu s manželkou a sedmiletým synem Martinem, z domu v Haštalské 27 na Starém Městě: stolpersteiny před domem podávají zprávu o cestě, kterou tehdy nastoupili:
Deportován do Terezína, neopouští František Zelenka své métier scénografa. Zařazen do Freizeitgestaltung – oddělení terezínské samosprávy pro (kulturní) využití volného času, věnuje se návrhům scénických výprav “terezínského divadla”, které se v táboře navzdory zdejším stísněným podmínkám, ujalo v žánrech činohry, opery, hudebně-recitačního pásma i třeba kabaretu… Zelenka navrhuje scénu i kostýmy do nejdéle působícího terezínského souboru, jakým byl kabaret Karla Švenka, v revuální formě navazujícího na dadaistickou poetiku Osvobozeného divadla; také do terezínského jazzového kabaretu Kurta Gerrona, herce a zpěváka známého z původního berlínského obsazení Brechtovy Žebrácké opery i z jeho vlastního, proslulého berlínského kabaretu Karussell. Provokativně bulvární výpravě kabaretu odpovídá Zelenkova scénografie a kostýmní návrhy pro terezínskou činohru – nejvýrazněji v Gogolově Ženitbě, inscenované ve spolupráci s jeho terezínským spoluvězněm, režisérem Gustavem Schorschem (dřívějším asistentem režiséra Dostala v Národním divadle). Odehrávala se na scéně z “recyklovaných” materiálů terezínské každodennosti – mezi rozvěšenými potrhanými hadry, cáry starého papíru, pytlovinou z použitých slamníků, rozpáraných, na rozházené slámě po jevišti kolem…
Jinak zas pojal Zelenka scénu k Smetanově Prodané nevěstě, kterou v sále terezínské školy nastudoval Rafael Schächter, před deportací do Terezína skladatel scénické hudby a klavírní improvizátor v Déčku E. F. Buriana. Ve spolupráci s Schächterem navrhl Zelenka jednoduchou scénu členěnou prostěradly, výtvarně spojenými červenými a bílými liniemi, evokujícími siluetu venkovských stavení či stuhy na lidovém kroji či malovaný džbánek či vlající fábory na májce…, ověnčenými zelenými girlandami jako lesním chvojím při vesnické tancovačce. – Podobného duchu byla barokní lidová hra Ester na biblické motivy, o vítězství židovské dívky Ester nad úklady zlovolného Hamana. Její text, původně připravovaný v Praze pro divadlo E. F. Buriana, přivezl do Terezína třicetiletý Norbert Frýd, hudbou ji tu nově opatřil opatřil Karel Reiner, skladatel scénické hudby a pianista z Burianova divadla, aby ji takto společně uvedli v terezínské premiéře, na scéně Františka Zelenky a v jeho návrhu kostýmů, z prostěradel – těch zbylých po odtransportovaných nebo mrtvých, “pestře obarvených, prostříhaných a roztřepených jako kraječky,” vzpomínal Frýd.
Také proslulá dětská opera Brundibár Hanse Krásy se v Terezíně hrála v Zelenkově scénické výpravě. Zpoza dřevěného plotu, kulisově sbitého z použitých prken a latí, vykukují členové dětského sboru, než se pak před tímto plotem rozehraje děj. Tak také – přenesený z Magdeburských kasáren do terezínské sokolovny – bude Brundibár předveden komisi Mezinárodního červeného kříže a zachycen v propagandistickém filmu Theresienstadt, o tom, jak “Vůdce daroval Židům město”. Než občany “darovaného města”, v počtu 18 tisíc terezínských vězňů, včetně Viktora Ullmanna, Karla Švenka, Gustava Schorsche, Pavla Haase, Rafaela Schächtera, Hanse Krásy, Kurta Gerrona či Karla Reinera pohltí poslední říjnové transporty do Osvětimi. Včetně transportu Es z 19. října 1944, do něhož byli už zařazeni Zelenkův osmiletý Martin a jeho žena Gertruda a do něhož se na poslední chvíli přihlásil i František Zelenka sám.
Jan Vít