…odešlým, nikoli „zemřelým“, neboť se – jak říkával o těch předtím – jen přidal k většině, k našim předchůdcům na věčnosti, oproti nám, kteří tu zatím zůstáváme…
Byl snad větším člověkem než velkým režisérem a hercem. Dohromady to u nás nemá jméno. Takový svědek své doby! Vlastně to spojení jméno má, právě jen jediné, jedinečné: Jan Kačer.
Až k stáru jsem měl to štěstí jej blíže poznat. V politice začátku devadesátých let, on poslanec České národní rady za Občanské fórum, já za OF předseda vlády. Pak ještě jednou, to když kandidoval do Senátu na
Praze 6 a požádal mne o veřejnou podporu. Musel jsem se mu omluvit, že jsem to dřív slíbil Karlu Schwarzenbergovi. Záviděníhodné dilema. Až pak jsme se začali setkávat, nejen nahodile. Naposled navštívili jsme jej v posledních dvou letech několikrát, s přáteli Janem Vítem, který – stejně jako Jan Kačer – přišel do Prahy z východočeských Holic, a s Danem Souralem, který zná Kačera, toho Kačera z Činoherního klubu, už jen z pamětlivého vyprávění svých rodičů, v paměti předávané generačně jako zasvěcení.
Budou mnozí o něm psát jako o „charismatické osobnosti“. Takovým vděčným klišé dá se ale Kačerův lidský portrét ledabyle odbýt, na ten způsob, že to charisma „holt měl“. Stejně teď ale riskuju povšechnost, když označím Jana za charakterního člověka, a to především. Mužem s pevným hodnotovým zakotvením, jehož zásadovým lpěním jako by tlačil ke zdi. Přičemž také, vědom si žebříčku hodnot ve své branži, tiše trpěl ukřivděností. Jemu se ale opravdu hrozně křivdilo, někdy, ale pak opravdu strašně. „Doba“ se na něm podepisovala jako na málokterém. Neboť ji nechával rezonovat v celé své bytosti, v křehké duši, jakou ten zatraceně chlapácký vypadající chlap měl. A doba do něho tím víc ryla. „Doba“? Taky kolegové a kolegyně z branže, kteří nebyli tak pevní jako on – muž s duší tak přejemnou, že byla jeho zbytnělým svědomím.
Ani náznakem se nepokusím vylíčit jeho režisérskou a hereckou dráhu. Jak o něm lze vůbec napsat v úplnosti odborné a lidsky výstižné, aniž by přitom byl zapomenut nějaký detail, stejně výstižný? Hrozí, že unikne přitom ta celistvost jménem člověk Jan Kačer. Takže „můj Honza Kačer“, toliko v několikabodovém scénáři, jak mne to napadá:
Hned na začátku ostravské dobrodružství: po absolvování divadelní fakulty namísto některého z pražských angažmá odvaha nastoupit do provinciálního Divadla Petra Bezruče, se skoro celým ročníkem spolužáků, už tehdy i se spolužačkou Ninou Divíškovou, po jeho boku pak průvodkyní celým jeho životem. Takřka z ničeho, kromě inspirativního prostředí, dát tam vyrůst skvělému divadlu; slavnému – když se řekne Ostrava – jako hokej z Vítkovic.
V roce 1963 první filmová role: výčitkami, zda nenese nepřímo vinu za esesácké vypálení Ploštiny, v nemocnici se trýznící těžce raněný partyzán, ve filmu podle novely Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Kačer se touto rolí stal na moskevském filmovém festivalu zbožňovaným kinohercem miliónů sovětských diváků, ve festivalové Moskvě tehdy srovnatelně s Mastroianim.
A ovšem legendární „ruská série“ v legendárním Činoherním klubu: Dostojevskij, Gogol, Čechov. (V roli Raskolnikova v adaptovaném románu Zločin a trest, v režii Evalda Schorma, má Souralova maminka, tehdejší pravidelná návštěvnice divadla v pražských Smečkách, tvář Jana Kačera dodnes v paměti.) Doslova nezapomenutelnou se pro nás všechny stala Kačerova režie Gogolova Revizora z roku 1967; říkalo se zpětně (také v odsudcích pozdějších inkvizitorů), že předznamenala Osmašedesátý.
Souběžně filmová nová vlna. „Každý den odvahu“ do post-stalinských časů – podle názvu filmu, kterým se Kačer (zde iluzí zbavený mladý dělník, někdejší úderník!) spolu s režisérem Evaldem Schormem promeditoval o smyslu současnosti, anachronicky a umanutě trvající na čistotě ideálů…
Uhrančivé Údolí včel v režii Františka Vláčila: Jan jako řádový rytíř Armin, s nadzemskými nároky na sebe i na druhé, „jiný středověk“ pro naše tehdy ateistické mysli…
Patří sem pozdější krutohra s vedením Národního divadla, ve které nakonec nehrál, avšak bylo s ním hráno. Zůstala ale na zdejších prknech v paměti (právě, že na počátku normalizačních časů) Kačerem zrežírovaná Brechtova Matka Kuráž,s Danou Medřickou v titulní roli, brzy zákonitě zakázaná. Formativní, politicko-kulturní zážitek, jaký Danu Souralovi přetlumočila maminka.
Naposled viděl jsem v televizi film Chata na prodej, o současné rozklížené české rodině – aka české společnosti. Ač jako by v ústřední roli, v jaké jej všichni hledají ztraceného v lese, řekne Honza v tom kuse jen několik slov. Jako by mu už vůbec nebylo do řeči.
Pak už jen zoufale mlčel. Ruská nit se osudově vinula snad celým jeho životem. Trápil se, přímo žral tou hroznou válkou Ruska proti Ukrajině. Ne, že by nevěděl, kdo/co je Putin. Ale co Rusové? Ti bezejmenní, které měl Jan v sobě jako málokdo. Páčili jsme to z něj na jedné z návštěv na počátku války na Ukrajině. Hostil v té době ve svém domě shodou okolností i Irinu, aktivistku ruského Memorialu, netečný však, jako by nedoslýchavý vůči její tiché naléhavosti. Dovedl neodpovídat, mlčet o tom celé dlouhé minuty. Bylo znát, jak jej ten pro něho najednou nesrozumitelný ruský nihilismus mučí.
Předtím to slavné státní vyznamenávání od Zemana. Volal mně třikrát: co mám dělat?, přičemž já mu na to říkal jen to samé. Svářila se v něm potřeba zadostiučinění herce a režiséra za celý jeho tvůrčí život, s příkazem, že to přece nelze, Řád TGM propálil by mu v té chvíli dlaň, kdyby jej přijal. Pak nápad jako z divadla, záskok v hlavní roli: poslat na Hrad místo sebe své dvě dcery. Zprvu prý jednu, ale ta se vzepřela: proč zrovna já? Tak šly obě.
Měl Jan Kačer – napadá jaksi samozřejmě – svědomí zbytnělé, naběhlé. Byla ta možná, ano, určitě – nemoc. Žít se s tím skoro nedalo. Leda s utrpením, srovnatelném s tím Raskolnikovovým… Nebo navzdory tomu všemu vydat se cele divadlu. Životu a době to vracet skrze divadlo, s existenciálními podobenstvími, jaké znala řecká tragédie… Přitahovat k sobě lidi obdobně citlivé, kteří by k sobě táhli jeho. Tak vzniklo něco jako kačerovský svět – jaký jiný, než z přepjaté mravní citlivosti? Přibližně dvě až tři generace jejich asi malé menšiny prožívaly ten svět s ním tak silně, až se stal také jejich světem. Rodiče Dana Sourala věděli, že je třeba do něho syna zatáhnout.
Jasná, mužná tvář zůstala Janu Kačerovi až do vrásek, byl v ní on celý. Dostal ji od stvořitele a musel tomu daru – dostát. Sražený tolikrát do zoufání a zase odhodlaný postavit se na nohy. Mezi tím skoro nic. Žít s tím do šestaosmdesáti chtělo velikou statečnost.
Petr Pithart
Holice (Holice v Čechách, ne ty na Moravě), přiospalé východočeské městečko, pár kilometrů do Pardubic, jen o kousek dál do Králové Hradce, bývaly Kačerovou krajinou dětství, místem zapikolovaným. Sem vracel se – a byla to vždycky cesta „k Matkám“ – z širého světa domů, k mámě… Prohlíželi jsme si spolu jednou, my dva Janové, Holičáci, probírali se a srovnávali „dnešní a zmizelé“ na pohlednicích z Holic, jak nám je zasílaly do Prahy obě naše mámy; nakonec ale – říkal Honza rozhodně – jsou srdci nejbližší obrázky Holic nejstarších, které jsme našli na internetu… Těch Holic s původní, dosud nevypálenou radnicí, s impozantní klasicistní, okolní domy převyšující budovou školy, kam jsme pod nápisem „Uč se, synu, moudrým býti“ chodili oba do obecné; těch tichých Holic, s nádražíčkem na vedlejší trati (když chceš vlakem do širšího světa, dodnes musíš lokálkou a přestoupit na hlavní trať v Moravanech); Holic ještě bez panelákových novostaveb a kavalkády aut, ani stopa po hřmotné a prašné průjezdovce Hradec Králové – Brno, neobchvatně za socialismu i dlouho potom přetínající se svými kamióny náměstí a celé město…
Z Holic Kačer odputoval (prý tou lokálkou) do světa – do Prahy, s meziodbočkou do keramické Bechyně – na přijímací zkoušky na divadelní fakultu; deset let přede mnou. Do Holic se ale bude stále vracet, a bude se to sem vracet jeho duše. Vracel se už jako slavný a ještě slavnější z filmu i z divadla, z jím v roce 1964 (ano, právě před šedesáti lety) spoluzaloženého souboru Činoherního klubu, divadelního synonyma šedesátých let.
Krátce po první premiéře souboru Činoherního klubu „vzal jej sebou“, alespoň jeho část, do Holic, aby se tu jak náleží pochlubil… Měl jsem to štěstí, v té době ještě zdejší buran, vidět to představení, jeden z prvních závanů pražských šedesátek na český venkov. Na scéně v holickém kulturním domě, zbudovaném postpoststalinisticky majestátně v Akci Zet, s pomocí občanů aktivizovaných na pomoc obecní správě – v Holicích do té míry nadšených a lokálpatrioticky založených (taky jsme jako starší žáci na stavbě přidávali), že postaven byl kulturák nejen jako divadelní stánek, ale i s dependancí Muzea afrických kultur ze zachovaných sbírek cestovatele Emila Holuba, rodáka, na kterého jsou Holice rovněž pyšné…
Oním „zájezdovým“ představením Činoherního klubu v Holicích byl Smočkův Piknik, v pořadí první premiéra Činoheráku: hlídka amerických vojáků v džungli tichomořského ostrova v týlu Japonců, s Janem Kačerem na scéně jako jedním z nich. V alternacích všichni ti herci, později Činoherním klubem proslavení: Petr Čepek, Josef Somr, Jiří Hálek, František Husák…
Všechen další repertoár Činoherního klubu prvních let, hlavně všechny Kačerovy „ruské“ režie, shlédl jsem až v Praze, s Honzou v náhodných setkáních po představení v zákulisí…
Také Schormovy filmy svědomí, jakoby opakující Kačerovu životní, zvnitřku trýznivě vydobývanou roli… Několikrát octnul jsem se v biografu v disputaci s Janem v jeho ikonické roli řádového rytíře Armina, trvajícího na absolutnu proti „obyčejnému“ štěstí pozemského života Čepkova Ondřeje…
Pobočně k našemu setkávání v posledních letech, u Jana Kačera doma, v domku na okraji Prahy ve Slivenci, zažil jsem jej naposled coby režiséra loni či předloni v Měšťanské besedě – na zdejším „čteném divadle“. Kačer předčítal, jako režisér jakoby fiktivně připravoval s Vlastou Venclíkem zdejší amatérský soubor na představení Gribojedovova Hoře z rozumu, jehož obsah, vhledy do hlavních postav, v každé z jejich replik, psychologicky a situačně rozebíral, vmýšleje se do nich, zaujatý pro tu chvíli, jako by při tom střásal všechny bědy posledních let. Četl, ponořoval se do hry, asi jako kdysi na zkouškách Revizora nebo Matky Kuráže – jako by to všechno čtené zde do vzduchu mělo se stát brzy živým, oslovujícím divadlem. Sdíleje sám s Čackým to hoře nad truchlivou realitou ruské společnosti, jako by se první půle 19. století odehrávala dnes.
Rozpovídali jsme se jednou spolu Janem Kačerem o tajemně skryté energii, jak ji z otevřené krajiny přenáší do svých kreseb Karel Malich – nikoli asi náhodou rovněž rodák holický… Energie zaznamenaná z nitra kopců vypínajících se ojediněle z rovinaté krajiny kolem Holic, ve výbojích přeskakující z jednoho na druhý, z kopce se hřbitovem, na kterém odpočívají naši rodiče, na blízké Kamence, vizualizovaná na Malichových kresbách barevně v energetických polích, v proudění siločár… V reálu ovšem rozpoznatelná – říkal Jan mimochodem – jen „vnitřním člověkem“: člověkem se sobě samému „opečovávanou“ duší, pomyslel jsem si nad tou Janovou sebedefinicí. Duší, kterou umění, ať divadelní, nebo výtvarné, získává svou mravnost.
Jan Vít, 27. 5. 2024
–