Zahynou liberálně demokratické společnosti na svou největší ctnost, která utváří jejich “kolektivní racionalitu” – na hojnost informací? Tj. podlehneme – zásobováni z naší k prasknutí přeplňované “babylonské informační knihovny” – přetékání informací přes mantinely, ve kterých by mohly být relevantní při řešení problematických situací? Těch situací, v nichž se naše společnosti, stále složitější ve svých vnitřních pletivech, logicky ocitají… My, po velkých informačních a komunikačních revolucích zůstavší “na digitálních mělčinách” sociálních sítí s jejich čile migrujícími dezinformacemi… Tak se ve 40. čísle revue Echo vyzývavé tázal a další související otázky rozvíjel Knihovně PP odedávna blízký (blízký někdy i ve věcném nesouhlasu) filosof Václav Bělohradský. Položené otázky vedou k promýšlení – začíná Petr Pithart:
Prožíváme i sami vedeme honbu za dezinformacemi i na dezinformace – ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivá jejich exempla, na jejich množírny, ale i na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ně vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Spíchněme tedy alespoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů potenciálně souvisejících s dezinformacemi. Nasadili jsme u nás na to seštrikování další úředníky, a to až na samotný Hrad.
Bělohradského velký obrat, řekl bych na způsob linguistic turn, nám ale říká, že problém není v nabídce, nýbrž v poptávce po všech elementech té dezinformační pandemie… Kdo její viry potřebuje k přežití, s pocitem, že má nad státem a vůbec nad jakýmkoli establišmentem vrch? Ustavuje se konsenzus, že jsou to lidé nesložití, někdo řekne, hloupí. Jiný ještě něco silnějšího. Ale jsou vskutku takoví? Někteří určitě. Ve své většině to však bývají lidé evidentně nějak opuštění, nějak poranění, ztracení, a často za to sami nemohou. Věří zas jen podobně opuštěným a poraněným a bohužel i těm, kteří se vydávají za jejich mluvčí a získávají jejich hlasy ve volbách.
Máme je přesvědčovat, pokusit se mluvit řečí „poraněných“? Vždyť to neumíme. O empatii k nim bychom se však měli aspoň pokoušet. To není věc komunikačního způsobu, spíše uvážlivosti, která se někdy i k nám dostavuje: myslím, že jen tehdy, když připouštíme naše chyby, selhání. Ne naše úspěchy…
Vydejme při té příležitosti počet z našich chyb, opomenutí či selhání. Ne z našich úspěchů, ty ostatně nejsou sporné. Bělohradský ty základní, „skandální“ dysfunkce našeho systému pojmenovává: vzrůstající nerovnost, ekologická krize – sem už patří i masová imigrace. Jsou to vnitřní krize, které do našeho liberálního systému nevnáší nikdo zvenku, i kdyby na to měla přijít celá divize placených rozesíračů.
Ti poranění, traumatizovaní dysfunkcemi hladoví po informacích, které se systému vysmívají, podrývají jej nebo se mu i mstí – na víc mnozí z nich nemají.
Bělohradský sám je také mezi senzitivně traumatizovanými, jinak ovšem: má na rozdíl od většiny obětí dar povznést se nad ně svou učenou dikcí, tím, že je lapidárně pojmenovává. Kdo tento dar přímé, jakkoli složité řeči nemá, poptává „splašky minulosti“. Rasovou nenávist, konspirace, popírání holocaustu…
Avšak i my ostatní, privilegovaní, na dobrém místě světa, s pevnými či slušnými platy, jsme také každý nějak poraněni. Totiž nepřiznávanou spoluzodpovědností za stav země i světa: málo jsme řvali, když krize nastupovaly, když bylo ještě možné se jim postavit. Kdo se cítí bez viny, je sám intelektuálský dezolát.
Žonglováním se slovy se neschovávejme před těmi, které předstíráme, že oslovujeme. Jsme mezi nimi, jen jinak poranění, jinak hříšní, jen o tom nechceme slyšet. Leckdo z nás také propagoval něco, co se ukázalo být pomyslem. Dnes by se řeklo: dezinformací… Nebo jsme mlčeli.
A my se teď ze zoufalství vydáváme na lov definic. Abychom tu havěť dezinformací mohli legálně hubit jako krysy v kanálech. A zas jednou jsme tak bezděčně nápomocni nahluchlým či hluchým erárům celého světa.
Petr Pithart