Václav Macháček-Rieger, Jan Vít

Pozdrav z Malče Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského

Uprostřed prohlídkové expozice na zámku v Malči, prodchnutém fluidem duchovní přítomnosti Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra (viz Na Malči – zde), shlíží z jednoho ze zavěšených obrazů podobizna matrony v měšťanském oděvu někdy z poloviny 19. století, laskavého zjevu, jakým – vraťme se z té půli předminulého století o dobrých třicet let zpátky – podle vyprávění působila už zamlada vždy usměvavá, skoro čtverácká Terinka Wagenknechtová, provdaná jako Riegrová do mlýna v podkrkonošských Semilech. Láskyplná ke všem kolem, dala ve svých třiadvaceti, v roce 1818, semilskému mlynáři druhé dítě, jež teprve bude hýčkat: vymodleného chlapce, pokřtěného jako František… Kterýžto František, celým jménem František Ladislav Rieger, stane se – tentokrát dopředu o skoro padesát let – coby mj. poslanec říšské rady majitelem malečského zámku a statku. O stárnoucí už v té době maminku se FLR postará, pojme ji jako vejminkářku do své rodiny, sídlem střídavě v Praze, v létě i na malečském zámku, odkud se o ní, především z vyprávění její vnučky, Riegrovy dcery Marie Červinkové-Riegrové, dozví rodinná přítelkyně Riegrových, vídeňsko-pražská malířka Svatava Jirečková (1863-1918, mimochodem vnučka „slovanského starožitníka“ Pavla Jos. Šafaříka), a ztělesní podobu Terezie Riegrové v kontrfeji, dnes tedy zavěšeném na malečském zámku. Portrét namalovaný v několika obměnách v devadesátých letech, aniž někdy panímáma mlynářka stála Jirečkové modelem, je volnou rekonstrukcí podoby paní Terezie, vytvořené podle jakési zachované, jen tak po sousedsku nahozené malůvky: v době vzniku obrazu už Terezie Riegrová (zemřela 1869) odpočívala na modletínském hřbitově…

Tzv. volnou rekonstrukcí, retrospektivně, přidala malířka Riegrově matce do rukou i rozečtené noviny, dozvěděvši se dodatečně, z tradovaného vyprávění, o oduševnělosti paní Terezie, o její živé, barvité češtině, jakou prý ocenil i Josef Jungmann; o starostlivé máti, která vymodlila synáčkovo osvícení Duchem svatým, vyprosila/vydobyla na mlynáři, jenž chtěl mít z hocha zase mlynáře, Františkovo vzdělávání – vědouc intuitivně o důležitosti klasického vzdělání: shledavši synkovu žízeň po vědění, usadila jej postupně do škamen vyhlášené farní školy ve Vysokém, pak jičínského gymnázia, pak staroměstského akademického v pražském Klementinu… sledujíc pak se zadostiučiněním jeho univerzitní studium filosofické, poté právnické a pak navazující dráhu juristickou, poslaneckou, politickou, stranicko-politickou, řečnicko-politickou… růst Františka L. Riegera do archetypu „Vůdce národa“…

Také ty noviny v rukou Terezie Riegrové jsou symbolickým atributem. Připomínají, že Riegrova matka nebyla ledajaká paňmáma ze mlejna. Její pražský bratranec, kaplan od sv. Jindřicha, udržoval styk s Bolzanem, coby bolzanovec býval středem mladých nadšenců pro dobový reformovaný katolicismus; sama paní Terezie v souznění se svým synem provanuta byla duchem doby, se všemi jejími znaky – „duchem Národních novin“ v tomto případě, neboť mají ty noviny v jejích rukou zřetelně vymalované záhlaví:  Národní Nowiny, Wečerní list. Takto první český deník – připomínáme mladým adeptům a studentům novinařiny, kteří se právě scházejí v Brodu; deník, jehož odpovědným redaktorem v letech 1848-1850 nebyl nikdo jiný než Karel Havlíček Borovský.                                                                              

Národní noviny v dějinách českého novinářství představují list nepochybně starší než Slovanské listy, které čte na pozadí kovářského náčiní „politicky uvědomělý kovář Jech“ (kterýžto výklad, zaměňující řemeslníka za proletáře, my, dříve narození, ještě pamatujeme) na jinak skvělém obraze Karla Purkyně v Národní galerii… Noviny, které na obraze rozečetla Terezie Riegrová, byť jí je malířka tendenčně podstrčila, zakládají tradici moderního českého žurnalismu, kriticky přemýšlivého, s jeho příštím vlivem na zdejší občanskou společnost.

Havlíček do Národních novin,vydávaných (a „zafinancovaných“) hrabětem Deymem, předsedou petičního Svatováclavského výboru z března roku 1848,nastoupil v okamžiku jejich vzniku, poté, co přestal 4. dubna 1848 redigovat čím dál oficióznější, provládní Pražské noviny, a stává se – doporučením a přičiněním Františka Palackého – v N. N. (zkratce Havlíčkem samým užívané) odpovědným redaktorem. První číslo N. N.vyšlo 5. dubna 1848, aby se na příští necelé dva roky staly tribunou českého liberalismu.

Od počátku Havlíček profiluje Národní noviny jednoznačně jako politický list… Veden svým rozmyslným politickým realismem střízlivě komentuje červnové události roku 1848, včetně rozporuplného Slovanského sjezdu; už v dubnu v N. N. uveřejnil na pokračování Palackého „Psaní do Frankfurtu“, v němž jménem českého národa odmítnuto začlenění Čech do sjednocujícího se Německa, v duchu austroslavistické koncepce spatřena nejlepší záruka v setrvání v rakouské monarchii, jež by ovšem byla přeměněna v konstituční federaci rovnoprávných národů. Tato koncepce se stává vůdčí ideou Národních novin, podporovaná Havlíčkem v jeho úvodnících („Vašnostin spis o foederaci rakouské považoval jsem co základní myšlenku Národních Nowin, za společný náš prápor…,“ píše o tom později Palackému); v tomto smyslu se v N. N. hotoví ke střetu s radikalistickými (Bakuninovými/Sabinovými atd.) výzvami ke zničení Rakouska. Což nebrání, aby například v úvodníku N. N. ze dne 4. 3. 1849 podal kritiku oktrojované říšské ústavy (za což je souzen pražskou soudní porotou – a po vlastní, prý strhující obhajobě osvobozen). – V N. N. díky Havlíčkovi vycházejí nejen politické komentáře k soudobým událostem, k vznášeným vizím a programům, odpovědný redaktor vychovává své čtenáře, osvětově seznamuje s institucemi „politické demokracie“, postuluje zásady občanského demokratického chování; pro spoluobčany i pro vlastní novinářskou činnost definuje, co je to „statečnost politická“: nejen „stálost, vytrvalost a neohroženost“, ale i uvážlivost, střízlivost, konsekventnost, byť radikálové všeho druhu tloukli by na vrata, vyhlašujíce revoluci, „puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou…“ K tomu, co bylo dosud v N. N. řečeno, uveřejnil Palacký v N. N. z 21. 12. 1849 článek „O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“, v němž proti centralizačním snahám Vídně podrobněji vyložil svou koncepci národnostního federalismu. Spolu s Havlíčkovým článkem o zemských ústavách se v lednu 1850 stane podnětem k zastavení Národních novin…

Další relevantní český politický list, se objeví až po deseti letech(Julius Grégr vydává první číslo Národních listů 1. ledna 1861), to už je ale Havlíček pět let mrtev. Palacký častěji přenáší politickou iniciativu na svého zetě: v úvodu onoho prvního čísla Grégrových Národních listů je otisknut politický program českého liberalismu z pera Františka Ladislava Riegra (než se s radikálnějšími mladočechy v NLo dva roky později rozejde v názoru na polské povstání).

/Souslednost názvů někdejších, v roce 1850 zastavených Havlíčkových Národních novin a Národních listů z r. 1861 se tu ocitá v podobnosti „čistě náhodné“, ovšem jen v názvech,se situací na domácí kulturní frontě o dalších víc než sto let později. V událostech do té míry pamětihodných a rovněž s novinovým tiskem spojených, že nelitujeme příležitosti je připomenout: v půli roku 1967 byly vedením KSČ, jako „trest“ za odbojný IV. sjezd čs. spisovatelů v červnu toho roku, zastaveny Literární noviny (LN), týdeník Svazu čs. spisovatelů, do té doby platforma intelektuální diskuse v 60. letech – aby po vynucené přestávce na tradici LN navázal v březnu 1968, v krátkém období tzv. „pražského jara“, právě před 55 lety,týdeník s názvem Literární listy, s dvěma tučnými verzálkovými LL v záhlaví. Vydržely vycházet do 15. 8. 1968, dostaly potom podobu letákových novinových jednolistů, letákově kolportovaných (také mezi tanky), neb jejich pravidelnému vydání učinila přítrž 21. srpna sovětská invaze – v těchto dnech rovněž v 55. výročí./

Se starosvětským sentimentem k “papírovým novinám”, k jejich dějinám i osudům jejich novinářů, k obsažnosti, “hmatalelné” vezdejšnosti a celistvosti papírových novin, oproti převážně anonymně podávaným, izolovaným informacím ve fragmentárně působících sociálních sítích, pozdravujeme spolu s Terezií Riegrovou od rozečtených Národních novin letní žurnalistickou školu a jejich mladé účastníky, neboť na nich záleží…

14. srpna 2023