Potkali se na chodníku
S Petrem Pithartem se potkávám někdy od časů pražského jara 1968 a přelomu do normalizačního roku ´69. Někdy s jeho názory souhlasím, někdy ne, ale „dějiny“ se všemi svými přeryvy šly kolem nás stejně – s povšimnutím/nepovšimnutím. Nejvíc jsem se s Petrem vídala v roce 1997. V té době dospěly ty dějiny k momentu, kdy se Petr stal prvním předsedou nově ustaveného Senátu Parlamentu ČR a já působila rok ve funkci jeho prvního poradce.
V dubnu 1997 zemřel Zdeněk Mlynář. Na pohřeb přijel do Prahy Michail Gorbačov, Mlynářův dávný kamarád ze společných studií práv na Lomonosovově univerzitě v letech 1950-51, o pětatřicet let později strůjce sovětské perestrojky – v roce 1997 už ale ani ne generální tajemník ÚV KSSS, ani prezident SSSR, od konce roku 1991 už zaniklého kolosu. (Prezidentem Ruské federace je v té době Boris Jelcin, Vladimír Putin ještě dosluhuje v odboru vnějších vztahů na petrohradské radnici, teprve za více než rok bude jako někdejší člen sovětské tajné služby KGB jmenován šéfem bezpečnostní služky FSB, nástupkyně KGB…)
Při tehdejší Gorbačovově neoficiální návštěvě se s ním chtěla potkat spousta lidí. Přes našeho kamaráda Rudu Slánského, který jako ještě donedávna první velvyslanec ČR v Rusku Gorbačova doprovázel, se podařilo domluvit, že MSG přijde za Petrem do Senátu, hned po návštěvě Sněmovny.
Potíž byla ale v tom, že ten den měl Petr oficiálně přivítat na letišti papeže Jana Pavla ll., který přijížděl na oslavu milénia sv. Vojtěcha. Čas neúprosně běžel a Gorbačov nepřicházel. Protokol a ochranka na Petra tlačily, že už je třeba odjet. Petr to nechtěl vzdát. Naštěstí v kritický moment přišla zpráva, že Gorbačov v doprovodu Rudy Slánského a Egona Lánského jdou ze Sněmovny do Senátu – pěšky, je to přece jen malý kousek cesty. Petr nechal celou „letištní“ suitu nastartovat, a my že půjdeme návštěvě naproti, také pěšky. Potkali jsme se v snad nejužším místě Valdštejnské ulice. Určitě jsme porušili všechna pravidla protokolu a bezpečnosti, přinejmenším dopravní, kolem nás projíždějící auta, aby nás některé nesrazilo, starala se a pár fotek stihla udělat ředitelka tiskového odboru Senátu, na té jedné vykukuju Petrovi za zády. Stačili jsme se jenom pozdravit, obejmout se, Petra pak nacpali do auta a s houkačkou, kterou těžce nesnášel, vyrazili k letišti.
