Václav Němec

Existuje neliberální demokracie?

Kacířský esej o budoucnosti demokracie a svobody




Během návštěvy německé kancléřky Angely Merkelové v Maďarsku v únoru 2015 došlo k jakési malé politologické disputaci mezi ní a maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Na otázku týkající se Orbánova výroku, že by chtěl pro Maďarsko „neliberální demokracii“, Merkelová odpověděla, že neumí interpretovat slovo „neliberální“ ve spojitosti s demokracií. Viktor Orbán kontroval, že demokracie nemusí být nevyhnutelně liberální a pokud by někdo tvrdil, že demokracie liberální být musí, pak by se dožadoval nepřípustných privilegií pro jeden ideový systém.

Tato krátká výměna názorů mezi německou kancléřkou a maďarským premiérem se dotkla neuralgického bodu, který představuje nejenom mimořádně důležitý problém v debatách politických teoretiků, ale který – jak zřetelně ukazují osoby a kontext – se životně týká společností a států současné Evropy. Tento neuralgický bod je zároveň osudovým rozcestím, na němž dnes stojí (nejenom) státy Evropy, zejména bývalého východního bloku, a na němž rozhodují o svém budoucím směřování a možná i o budoucnosti demokracie jako takové.


Liberální versus neliberální demokracie: ústavní liberalismus

Viktor Orbán by se paradoxně mohl opřít o významného zastánce liberální demokracie, jímž je Fareed Zakaria. Ten ve své knize Budoucnost svobody,1 jejíž české vydání opatřil krátkou předmluvou Petr Pithart,2 rozlišuje mezi demokracií bez přívlastků, tj. demokracií redukovanou na svobodné volby, na jedné straně, a „liberální demokracií“ na straně druhé. „Liberální demokracie“ podle Zakarii představuje politický řád, jehož nezbytnou součástí jsou nejenom svobodné volby, ale také obecně respektovaná ústava, dělba moci, právní stát, základní svobody a práva či nezávislá média. Tyto pilíře liberální demokracie označuje souhrnným názvem „ústavní liberalismus“.3 Právě Zakaria ovšem také užívá termínu „neliberální demokracie“.4 „Neliberální“ jsou podle něj takové demokracie, kde se sice konají více či méně svobodné volby, ale neuplatňují se v nich – nebo se uplatňují jen ve velmi omezené míře – vymoženosti ústavního liberalismu. Pouze demokratický systém, jehož pevnou součástí jsou pilíře ústavního liberalismu, je podle něj s to zajistit svým občanům skutečnou svobodu. Demokracie a svoboda však nespadají vjedno, a demokracie proto také nemusí vždy kráčet ruku v ruce se svobodou.5

Podle Zakarii základní dělítko dnes leží právě mezi liberální demokracií, která kromě institutu svobodných voleb spočívá na zmíněných pilířích ústavního liberalismu, a tzv. „neliberální demokracií“. Zdá se tedy, že ačkoli Zakaria je jednoznačným zastáncem liberální demokracie, dává ve sporu mezi Orbánem a Merkelovou za pravdu spíše Orbánovi v tom, že připouští existenci neliberální demokracie. Pokud se však hlouběji zamyslíme nad podstatou demokracie, vnucuje se otázka, která sice vyrůstá ze základního Zakariova náhledu, ale vzhledem k jeho vlastním rozlišením by se mohla jevit jako „kacířská“:6 Je demokracie zbavená pilířů ústavního liberalismu vůbec ještě demokracií? Jinak řečeno: Existuje jiná demokracie než liberální? Není „neliberální demokracie“ spíše contradictio in adiecto, něco jako pověstný kulatý čtverec? Právě tuto „kacířskou“ otázku bych si chtěl v následujícím položit.


Demokratické pojetí suverenity

Abychom však na tuto otázku mohli odpovědět, musíme nejprve jasně vymezit pojem demokracie. Jak známo, existuje celá řada definic demokracie.7 Pro určení povahy politického systému obecně je nicméně rozhodujícím kritériem, kdo je v tomto systému suverénem, tj. oprávněným nositelem politické moci. Jak připomíná i Zakaria, demokracie je od časů řeckého historika Hérodota definována jako „vláda lidu“8 – což je ostatně doslovný překlad řeckého slova démokratia. Zakaria však poněkud ukvapeně převádí tento výměr na „proces výběru vlád“.9 V souladu s tím je pro něj demokracie bez přívlastku „liberální“ v podstatě „volební demokracií“.10 Název „demokracie“ však původně spíše než k procesu výběru vlád odkazuje ke specifickému pojmu suverenity, na němž je tato forma vlády založena, totiž k „suverenitě lidu“. „Vláda lidu“ jinými slovy znamená, že je to lid, kdo je vlastním a jedině oprávněným zdrojem a nositelem veškeré moci.11 To negativně vyjádřeno značí, že suverénem v demokratickém systému není nějaký vůči členům politického společenství nadřazený vládce či skupina vládců, ani stát jakožto koncentrát moci, který monopolizuje prostředky legitimního násilí a je nadřazen těm, kteří v něm žijí.

Klíčovou otázkou v této souvislosti samozřejmě je, co nebo kdo se míní slovem „lid“. Řecký termín démos ve slově démokratia označoval všechny svobodné občany.12 Také v moderním demokratickém pojetí „lid“ zahrnuje všechny svobodné a sobě navzájem rovné občany, jejichž vzájemná interakce a komunikace představuje samu podstatu politického společenství a jediný legitimní základ a zdroj moci. Podle demokratického chápání se přitom lidem rozhodně nemyslí nějaká momentální většina. Naopak je jedním z poznávacích (a varovných) znamení nedemokratických politiků, že se sice často s oblibou zaklínají vůlí „lidu“ či „národa“, ale „lidem“ implicitně či explicitně míní pouze část občanů, zatímco jinou část občanů z množiny „lidu“ vylučují. Toto vylučování se projevuje a nezřídka se pro ně připravuje půda již na rétorické rovině tím, že je část občanů prohlašována např. za „nepřátele lidu“ či národa, „reakci“, „vlastizrádce“, nebo aspoň „pražskou kavárnu“, tj. vlastně za jakýsi ne-lid, jemuž je tak více či méně nepokrytě upírán podíl na suverenitě. Odvolání se na vůli „lidu“ v tomto exkluzivním smyslu je užíváno nejenom jako prostředek k delegitimizaci části občanů, ale někdy i k legitimizaci utlačování skupin obyvatelstva, které se údajné vůli „lidu“ protiví. Takovéto exkluzivní pojetí „lidu“ je ovšem právě hluboce nedemokratické. Demokratické pojetí lidu je naopak inkluzivní: Podle demokratického pojetí suverenity lidu jsou všichni občané stejně oprávněným a zároveň jediným oprávněným zdrojem politické moci.


Princip rovnosti

Jak upozorňuje německý politolog Kurt Lenk, pokud analyzujeme pojem suverenity lidu co do ideje, narazíme na princip, který je základním principem demokratického systému, totiž na princip rovnosti. Nejedná se samozřejmě o rovnost v jakémkoli ohledu, či dokonce ve všech ohledech, ale o rovnost, která je pochopena primárně jako rovnost možnosti podílet se na utváření politické vůle daného společenství.13 Rozumí se, že i občané demokratického státu si v mnoha ohledech zůstávají nerovní, ať už z hlediska schopností, nadání, vzdělání, sociální nebo ekonomické situace atd. „Zásada rovnosti“, jak základní princip demokracie nazývá americký politický filosof Robert Dahl, je v demokracii aplikována na způsob vlády, a je tedy principiálně pochopena jako „zásada vládnutí“.14 Americký politolog Charles Tilly zdůrazňuje, že demokracie mohou vzniknout a existovat i v podmínkách značných sociálních nerovností a kategorických rozdílů. Pro demokracii je nicméně životně důležité, aby se nerovnosti, které nutně panují v jiných oblastech života, nepřenášely do veřejné oblasti a na kompetence občanů podílet se na utváření politické vůle.15 Podle něj odpor občanů nevyvolává ani tak jakákoli nerovnost sama o sobě, nýbrž právě přenášení nerovností z jedné oblasti sociálního života (např. ekonomické) do oblastí jiných, a to zejména na potenciál k výkonu moci a uplatňování politického vlivu.16

Princip rovnosti se samozřejmě neuplatňuje nějak přirozeně či sám od sebe, nýbrž jeho uplatnění je civilizačním výkonem. Uskutečňuje se jedině tím, že se lidé vzájemně uznávají jako sobě rovní.17 V moderních demokraciích k tomu dochází tak, že si občané navzájem udělují status občanů, nadaných stejným oprávněním k výkonu politické moci. Řečeno slovy Jürgena Habermase je rovnost v demokratickém státě (či soustátí) nastolena důsledným zespolečenštěním lidí jako „právních osob, které se sdružují … ve společenství svobodných a rovných občanů“.18 K tomuto vzájemnému uznání přitom zpravidla nedochází explicitně v nějakém jednotlivém aktu, ale spíše implicitně, v rámci každodenních interakcí ve veřejném prostoru.19 Právě proto, že rovnost není nijak přirozeným stavem, musí být podmínky pro ni nejenom ustaveny, ale též stále znovu udržovány. Dokonce lze říci, že soustavná péče o tyto podmínky je v demokracii jednou z důležitých náplní politického jednání a promlouvání.

Uznání principu rovnosti v tomto smyslu má závažné důsledky pro povahu forem vlády: Z principu rovnosti vyplývá, že veškerá organizace politického života má být v zásadě sebe-organizací. V demokratických společnostech jsou nebo mají být veškeré formy vlády i platné zákony chápány jako výsledek vzájemné kooperace a interakce mezi sobě rovnými občany. Výkon vlády není a nemá být dílem nějaké od společnosti oddělené vrchnosti, ale výslednicí rozmanitých působení ze strany jednotlivých občanů či jejich spolků, sdružení a stran.20


Princip vlády většiny: role svobodných voleb

Jestliže Zakaria definuje demokracii primárně jako proces výběru vlád, vlastně se tím přiklání k procedurální definici demokracie, jakou zastávají například Josef A. Schumpeter21 nebo Samuel Huntington.22 Je však proces výběru vlád a princip vlády většiny skutečně základním rysem demokracie? Zvláštního významu tzv. „principu vlády většiny“ (majority rule) v demokratickém společenství si byli vědomi již klasikové liberalismu. Jak zdůrazňoval např. John Locke, i společenství postavené na rovnosti nutně přijímá řadu rozhodnutí a kvůli rozmanitosti mínění a rozporům zájmů není možno dosáhnout souhlasu všech.23 V takovýchto případech má právě rozhodovat souhlas většiny, který je třeba přijímat jako usnesení celku, a to i těmi, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Podobně Kurt Lenk zdůrazňuje, že většinový princip v demokracii představuje jakousi pragmatickou ultima ratio, poslední řešení nutné k tomu, aby se dospělo k rozhodnutí tam, kde pouhá diskuse nemůže zjednat konsensus.24 Princip vlády většiny samozřejmě hraje klíčovou roli zejména v zastupitelských demokraciích, kde se stává principem při výběru vlád ve svobodných volbách. Svobodné volby, které znamenají „demokratickou soutěž v podmínkách vlády (pravidla) většiny“, tak zejména v moderních demokraciích tvoří „páteř demokratické odpovědnosti“25 a představují jeden ze základních znaků demokratického systému.

Jakkoli je však princip vlády většiny pro demokracii důležitý, sám odvozuje svou legitimitu od principu rovnosti. Princip vlády většiny proto musí být důsledně uveden do souladu s principem rovnosti. To se ukazuje již na samotném faktu, že v demokratickém hlasování dle principu vlády většiny se zároveň uplatňuje zásada rovnosti hlasu. Pojetí, které by chtělo demokracii redukovat na svobodné volby a na rozhodování většiny, je značně zjednodušené a zavádějící. Samy svobodné volby především nedokáží demokratickou společnost ochránit před tím, co již Alexis de Tocqueville nazýval „tyranií většiny“, a co chápal jako jednu z největších hrozeb, jíž demokracie ohrožuje a ničí samu sebe.26 Rozumí se ovšem, že tyranie – byť „demokraticky“ ustavené většiny – již není demokracií. To jinými slovy znamená, že absolutizace principu vlády většiny vposled může vést k likvidaci demokracie. Tomuto zdánlivému paradoxu nám opět umožňuje porozumět právě vztah mezi principem rovnosti a principem vlády většiny: Protože základním principem demokracie je princip rovnosti, tak platí, že rozhodnutí dle principu vlády většiny se v demokracii nesmí nikdy ocitnout v zásadním rozporu s principem rovnosti, nebo dokonce vést k jeho popření. To se ale právě děje tam, kde je na základě vůle nějaké momentální většiny nějaká momentální menšina nebo skupina obyvatel omezována ve svých občanských a politických právech. V takových případech dochází k popření principu rovnosti ve smyslu rovné možnosti na utváření politické vůle.

To nám naznačuje, že podstata demokratické vlády nespočívá „v absolutní suverenitě většiny“, jak se domnívá Zakaria,27 a že pojetí demokracie jako vlády většiny se míjí s vlastní podstatou demokracie. Suverenita lidu založená na principu rovnosti totiž rozhodně není totéž, co suverenita většiny, která dle libosti válcuje momentální menšinu svých spoluobčanů, protože takto pojatá suverenita zkrátka popírá základní princip rovnosti.28 Navíc je třeba říci, že svobodné volby sice patří k hlavním znakům či institutům zastupitelské demokracie, avšak nejsou nezbytným rysem demokracie jako takové. Např. ve starém Řecku byly politické úřady převážně obsazovány losem, nikoli na základě voleb. Právě losování zde bylo dokonce považováno za typický demokratický postup, zatímco volba jako druhý možný způsob určování úředníků byla vnímána spíše jako postup oligarchický.29 Volby nabyly svého zvláštního významu právě až v novověkých a moderních reprezentativních demokraciích.


Pilíře ústavního liberalismu

Význam a funkce svobodných voleb v zastupitelské demokracii přitom spočívá v tom, že přímý podíl občanů na utváření politické vůle je do jisté míry suplován tím, že moc je vykonávána vybranou skupinou reprezentantů, kteří získávají mandát od občanů právě ve volbách. V důsledku toho se ovšem určité skupině občanů dostává zvláštních pravomocí a výsad. Jak upozorňuje Habermas, tím, že je reálný výkon moci svěřen – byť v ideálním případě jen dočasně – do rukou pouze vybrané skupině občanů, kteří získávají zvláštní pravomoci, je i demokratická společnost do jisté míry rozvrstvena na vládnoucí a ovládané. A delegování moci s sebou nese permanentní svod ke koncentraci, kumulaci či uzurpování moci ze strany jejích nositelů na úkor ostatních. Tam, kde nositelé moci tomuto svodu podléhají, nedochází k ničemu menšímu než k narušování principu rovnosti a ke zcizování suverenity lidu. V tomto ohledu nelze souhlasit s hodnocením Zakarii, podle nějž je smyslem demokracie koncentrace a použití moci.30 Uzurpování či koncentrování moci je totiž v rozporu se samotnou podstatou demokratického pojetí suverenity a moci, které právě předpokládá, že moc nesmí být koncentrována v rukou několika málo jednotlivců či nějaké omezené skupiny, protože jejími nositeli jsou vposled všichni občané, kteří sami za sebe iniciativně jednají a vstupují spolu navzájem do interakce. Toho si byli dobře vědomi již staří Řekové, kteří jako hlavní problém výkonu moci v demokracii neviděli její nedostatečnou efektivitu či koncentraci, nýbrž naopak takřka nepotlačitelný sklon k uzurpování či zneužití moci ze strany jejích nositelů. Základní prostředek, který Řekové proti tomuto sklonu užívali, bylo velmi rychlé střídání či rotování nositelů veřejných úřadů.31

Rovněž v moderních demokraciích musí být tato setrvalá tendence k porušování původní rovnosti všech občanů, kterou s sebou nese delegování moci, neustále vyvažována a vyrovnávána. Za tímto účelem v sobě demokratické systémy mají zabudovány rozmanité instituce a mechanismy. Jedním z hlavních prostředků, které slouží k vyrovnávání této tendence k narušování a zcizování původní rovnosti všech občanů ze strany nositelů moci, jsou přitom právě pilíře ústavního liberalismu, jak o nich hovoří Zakaria. Smyslem těchto pilířů a od nich odvozených institucí vlastně není nic menšího než právě zajištění a udržení podmínek rovnosti, které umožňují, aby lidé mohli spolu navzájem jednat a promlouvat. V následujícím tyto pilíře jeden po druhém stručně probereme, abychom ukázali, jakým způsobem garantují podmínky rovnosti, resp. jakým způsobem slouží k vyrovnání neustálé tendence k jejímu narušování či zcizování.


Dělba moci

Dělba moci znamená, že suverenita, tj. moc vycházející z lidu, se deleguje, distribuuje a větví do různých „mocí“, jako je moc zákonodárná, výkonná a soudní.32 Již zmíněný Alexis de Tocqueville přitom chápal dělbu moci jako jeden z hlavních ochranných prostředků proti „tyranii většiny“.33 Dělba moci mezi různá její odvětví, jakými jsou moc zákonodárná, výkonná a soudní, je totiž právě jedním z hlavních nástrojů sloužících k vyrovnávání tendence k narušování rovnosti, kterou s sebou nese delegace výkonu moci. Díky ní se vzájemně vyvažují a kontrolují sami nositelé moci reprezentující její jednotlivé větve či jim odpovídající instituce, a brání si tak navzájem ve zbytnění či uzurpování moci na úkor jejích ostatních nositelů. Jak zdůrazňuje Hannah Arendtová, význam dělby moci spočívá v tom, že moc pouze nelimituje, nýbrž naopak ji generuje a stupňuje.34 Demokratická forma vlády je totiž založená na poznání, že politické jednání a výkon politické moci jsou efektivní a vlastně teprve možné právě tam, kde nevycházejí z jediného centra, které by na ně mělo monopol, nýbrž z více center, která sama za sebe iniciativně jednají a vstupují spolu navzájem do interakce. Naopak jakákoli monopolizace či koncentrace moci je viděna jako nebezpečná proto, že je v rozporu s principem rovnosti a zbavuje možnosti jednat ostatní občany či politické představitele. Tam, kde si nějaký jedinec či skupina uzurpuje moc na úkor ostatních, tam sice zbytňuje moc některých, ale politické společenství jako celek se stává méně schopným účinně politicky jednat, a tedy vlastně bezmocnějším.35 V tom se jasně ukazuje význam prvního pilíře ústavního liberalismu, jímž je dělba moci, pro zachování podmínek rovnosti.


Právní stát

K zajišťování podmínek rovnosti všech, resp. k vyrovnávání tendence k porušování původní rovnosti dále dochází tím, že všichni občané včetně nositelů moci jsou vázáni pravidly a zákony a jsou si před nimi rovni. V podmínkách lidské plurality platí, že neexistuje svoboda ani rovnost bez pravidel a zákonů, které nutí brát ohled jedny na druhé, a tak zajišťuje, aby si členové společenství vzájemně nezasahovali do sféry své autonomie a svobody. Proto, jak to formuluje Habermas, se suverenita lidu projevuje rovněž „v demokraticky zobecnitelném zákonodárství, které zaručuje všem občanům rovné svobody“ a rovná práva.36 Z uvedených důvodů k základním pilířům ústavního liberalismu, a tedy i demokracie jako takové, náleží funkční právní stát. Klíčové přitom je, že v demokracii platí rovnost před zákonem pro všechny bez rozdílu, a to včetně nositelů moci. Právě posledně zmíněný požadavek, totiž aby se nositelé moci sami podřizovali právu, ovšem není snadno uskutečnitelný a není nijak historicky samozřejmý. Nositelé moci totiž mají do jisté míry privilegované postavení mimo jiné proto, že jsou to oni, kdo rozhoduje o podobě zákonů a zajišťuje jejich vymáhání, a kdo disponuje prostředky ozbrojené moci. K demokratickému výkonu moci, který má dostát principu rovnosti, však právě neoddělitelně patří, že sami „držitelé monopolu moci, kteří zajišťují respekt před zákonem“, jsou podřízeni demokratickému právu.37

Jak rovněž upozorňuje Habermas, právě v tom spočívá jeden z nejvýznamnějších civilizujících prvků demokratické vlády, tj. že díky ní dochází k „podřízení arbitrární moci právu“, tedy k tomu, co sám nazývá „právní civilizování jádra státní moci“.38 Respektování pravidel a zákonů na politických představitelích přitom může být vynucováno reprezentanty jiných mocí či institucí, jež si demokratická společnost za tímto účelem zřizuje, zejména moci soudní. Jak již bylo řečeno výše, v souladu s principem rovnosti ovšem mají být také zákony pochopeny jako projev vůle samotných členů politického společenství. Má-li být právo demokratické, pak musí být „legitimně ustaveno těmi, kdo jsou podrobeni vládě (a v jejich jménu)“,39 tj. v souladu s demokratickou procedurou. Proto se také občané podřizují zákonům nejen z donucení, ale mohou je akceptovat z respektu vůči těmto zákonům samým, který se zakládá na vědomí, že jsou výrazem společné vůle členů daného politického společenství.40

To, že platné zákony, jimž jsou podřízeni všichni občané včetně nositelů moci, mají být v demokratickém státě výrazem jejich vlastní vůle, v podmínkách zastupitelské demokracie znamená, že zákony nemají být dílem nějaké malé skupiny, tedy ani zákonodárců, ale výsledkem širší veřejné diskuse a vyjednávání, v níž se dostanou ke slovu relevantní hlasy občanů, odborníků, příslušných organizací, svazů atd. To vše je součástí oné „demokratické procedury“. „V logice demokracie spočívá, že zákon, který má platit pro všechny bez rozdílu, lze hodnotit jako ‚demokratickýʻ teprve tehdy, když se na něm podílejí pokud možno všichni občané,“41 nebo alespoň ti, kteří k němu mají kompetentně co říci. V demokracii je jakékoli právo legitimováno především tím, že ti, komu ukládá povinnosti, si vposled mohou zároveň rozumět jako autoři právě toho práva, vůči němuž jsou vázáni poslušností jako jeho adresáti.42

Skutečnost, že garance dodržování a případně i vynucování práva je úkolem soudní moci, přitom ukazuje, jak dělba moci a podřízení všech občanů – včetně nositelů moci – demokratickým zákonům spolu velmi úzce souvisejí, nakolik je funkcí obojího vyrovnávání a vyvažování tendencí k nerovnosti, tedy zajištění či restituování původní rovnosti. Na druhé straně i moc soudní je pouze jednou z mocí, jejíž představitelé mohou mít tendenci k uzurpování či zneužívání moci stejně jako představitelé ostatních mocí či institucí, jehož důsledkem je narušování a zcizování původní rovnosti. Proto i ona musí být vyvažována jinými mocemi a podrobena veřejné kontrole, popř. musí mít nastaveny principy vnitřní kontroly. Z tohoto důvodu je i soudní moc sama dále strukturována a rozvětvena do celého systému vzájemně provázaných institucí, které se vzájemně kontrolují a vynucují si dodržování zákonů a pravidel na sobě navzájem.


Základní a občanská práva a svobody

Dalším pilířem ústavního liberalismu, jehož cílem je zajistit a udržovat podmínky rovnosti, jsou lidská, resp. základní a občanská (politická) práva.43 Z úzkého hlediska principu vlády většiny by se opět mohlo zdát, že tato práva představují pro demokracii omezující faktor.44 Lidská práva přece stanovují nepřekročitelnou mez pro jakoukoli moc, byť by to byla moc „demokratické“ většiny. Tím však ve skutečnosti slouží jako další důležitý prostředek zabraňující „tyranii většiny“. Jak již bylo řečeno, tyranie většiny, která zasahuje do lidských či občanských práv některých jednotlivců či menšin, vposled narušuje princip univerzální rovnosti, který je základním principem demokratického systému, protože vposled některým členům společenství upírá podíl na utváření politické vůle. Proto jsou v demokracii práva menšin neméně důležitá než princip vlády většiny a nutně stanovují meze pro právo většiny rozhodovat. Jinak řečeno: princip vlády většiny naráží na své meze tam, kde se dostává do rozporu s principem rovnosti, který zajišťují lidská, resp. základní a občanská práva.

Ani lidská práva tak nejsou nějakým ornamentem na demokracii, který by bylo možnost odstranit „bez porušení podstaty látky“. Dokonce lze říci, že lidská práva, přetavená do podoby ústavně garantovaných základních a občanských (resp. politických) práv, představují nezbytnou podmínku výkonu suverenity v demokratickém smyslu. To je zcela zřejmé v případě tzv. politických práv, která náležejí pouze občanům státu. Politická či občanská práva garantují možnost výkonu veřejné autonomie, tedy politické svobody, díky níž se občan může podílet na procesech politického rozhodování a jednání. Jinak řečeno, občanská či politická práva specifikují způsoby, jimiž každý občan může vykonávat svou suverenitu. Přitom právo volit či být volen je pouze jedním z těchto práv. Články 17–23 naší Listiny základních práv a svobod, které právě obsahují výčet tzv. politických či občanských práv, uvádějí kromě volebního práva a práva být volen např. právo petiční, shromažďovací, právo sdružovat se v občanských sdruženích či politických stranách. Z toho je patrné, že výkon suverenity v demokratickém pojetí nelze zdaleka redukovat na účast ve volbách.

Zároveň je zřejmé, že uplatnění politických práv není možné, nejsou-li zajištěna základní práva,45 jako je právo na život, na svobodný pohyb, právo nebýt mučen, bezdůvodně vězněn, právo na majetek atd. A z praxe nedemokratických režimů také bohužel až příliš dobře víme, že výkon politických práv je občanům znemožňován právě tím, že jsou porušována jejich základní práva. Právě to má na mysli Habermas, když říká, že veřejnou autonomii mohou občané přiměřeně a účinně užívat pouze tehdy, když požívají dostatečné míry právní jistoty a nezávislosti na základě soukromé autonomie.46 Soukromá a veřejná autonomie se vzájemně předpokládají. Zatímco základní práva střeží nedotknutelnost sféry soukromé autonomie, tj. před-politických svobod, smyslem občanských práv je zajistit veřejnou autonomii, tj. vlastní politickou svobodu. Nejenom občanská, ale i základní práva tak představují jednu z klíčových podmínek možnosti demokratického společenství jako takového. Tato práva totiž umožňují demokratický proces, neboť poskytují každému občanovi odpovídající rozsah soukromé a veřejné autonomie, které jsou předpokladem výkonu jeho suverenity.47

V tomto bodě se ukazuje úzké propojení politického systému demokracie s lidskými právy. Lidská práva a demokracie se vzájemně podmiňují: tato práva jsou na jedné straně kodifikována jakožto pozitivní právo v demokratickém procesu a stávají nedílnou součástí ústav demokratických států, a na druhé straně sama demokratický proces umožňují.48 Toto úzké sepětí mezi demokracií a zmíněnými právy je mimochodem patrné již z toho, že k uznání rovnosti ve smyslu přiznání rovné možnosti účasti na utváření politické vůle prakticky dochází vlastně stejným aktem jako k přiznání základních a občanských práv, tj. tím, že si členové politického společenství vzájemně udělují status občana.49 Právě udělení statusu občana, který je nadán občanskými či politickými právy, jež mu garantují jeho veřejnou autonomii, jednotlivce zmocňuje k podílu na utváření politické vůle daného společenství. Jak již bylo řečeno, nezbytným předpokladem – byť ne postačující podmínkou – výkonu veřejné autonomie je ovšem možnost požívat soukromé autonomie, která je garantována základními právy.


Občanská společnost a veřejný prostor: nezávislá média

K zajištění a udržení podmínek rovnosti a svobody, resp. k vyrovnávání tendence k porušování původní rovnosti, k němuž mají sklon nositelé moci, dále dochází tím, že nositelé moci jsou i v době mezi volbami vystaveni a podrobeni neustálé veřejné kontrole a že občané mají vliv na utváření politické vůle prostřednictvím permanentní veřejné diskuse. Důsledný výkon suverenity lidu tak v demokratické společnosti předpokládá nejenom svobodné volby, ale stálou možnost aktivního vlivu občanů na politiku a permanentní komunikace mezi občany a politickou reprezentací. Ostatně právě za tímto účelem občané mají garantována specifická politická práva, jako je právo shromažďovací, petiční či právo sdružovat se ve spolcích a občanských iniciativách. Tato možnost představuje nezbytnou podmínku legitimizace moci nad rámec pouhé procesní legitimizace prostřednictvím voleb.

Z toho plyne, že nedílnou součástí demokratického společenství je občanská společnost. Z podstaty pojmu suverenity lidu vyplývá, že občany samými organizovanými v rámci občanské společnosti vposled může být vynucováno především dodržování zákonů a pravidel, jimiž jsou vázáni nositelé jakékoli moci, a to zvláště v případě, kdy dochází ke zneužívání svěřených úřadů a kdy systémy vzájemné kontroly příslušných mocí a institucí selhávají. Možnost tohoto aktivního vlivu občanů a komunikace mezi občany a nositeli mocí implikuje i krajní možnost odvolání nositelů mandátu v případě jeho vážného zneužití či jeho výkonu v rozporu se zájmy občanů.50

Možnost aktivního vlivu občanů na politiku a permanentní komunikace mezi občany a nositeli moci přitom předpokládá, že občanská společnost je vnitřně strukturovaná a organizovaná. Občanská společnost musí být sama v sobě organizovaná právě proto, že politické jednání má i v podmínkách občanské politické angažovanosti charakter interakce a izolovaný jedinec sám není schopen účinně politicky jednat,51 a především sám nic nezmůže proti nositelům politické moci. Proto se občanská společnost organizuje do občanských spolků, sdružení či iniciativ.

Existence občanské společnosti jako takové ovšem předpokládá jakýsi základní rámec, v němž se může odvíjet její život, a utvářet se to, co se nazývá veřejným míněním. Tímto rámcem je veřejný prostor, jak ho chápe novověká a moderní západní civilizace. Zejména se vznikem zastupitelské demokracie a s ním souvisejícím oddělením vykonavatelů moci od ostatních občanů veřejný prostor získává specifický význam a podobu jako vlastní dimenze občanské společnosti. I když v něm může docházet a dochází také k setkávání a komunikaci mezi politickými představiteli a ostatními občany, je pro tuto sféru rozhodující, že je nebo má být nezávislá nejenom na privátních ekonomických tlacích, ale též na nositelích politické moci a případných tlacích z jejich strany.

Charles Taylor veřejnou sféru v tomto smyslu popisuje „jako společný prostor, v němž se mají členové společnosti setkávat prostřednictvím různých médií …, aby zde diskutovali záležitosti společného zájmu; a aby tak byli schopni společného myšlení.“52 Odehrává se v ní jakoby jedna velká diskuse, z níž vyrůstá veřejné mínění. Tato debata ovšem je či má být reflexivní a kritická – tím se zásadně liší od pouhého sumarizování názorů, jak se s ním setkáváme např. v tzv. průzkumech veřejného mínění. Tento původní význam předpokládá, že společné mínění, které vychází z veřejné sféry, bude racionální, osvícené a kompetentní, protože je právě výsledkem vzájemné diskuse. Této debaty se účastní jednotliví občané, kteří jsou nicméně spojeni ve společném prostoru prostřednictvím různých médií, jako je tradičně tisk, později audiovizuální a dnes stále více elektronická média. Taylor zdůrazňuje, že veřejný prostor v novověkém a moderním smyslu představuje specifickou sféru, která překračuje „všechny topické prostory“,53 přičemž vyzdvihuje zejména dva její rysy: (1) Jedním je již zmíněná skutečnost, že její identita je nezávislá na reprezentantech politické i ekonomické moci; (2) druhým je její síla jakožto měřítka legitimity.

Veřejná sféra je „prostorem debat, jenž sám sebe chápe jako existující mimo moc“ v úzce politickém a stranickém smyslu, byť i nositelé moci do ní vstupují právě proto, aby se účastnili procesu permanentní komunikace s občany. Veřejné mínění, které se v ní tvoří, má za to, že by mu političtí představitelé měli naslouchat, ale není samo výkonem moci. Avšak právě proto „může mít odstup od stranického ducha a být racionální.“54 Z tohoto důvodu si veřejné mínění může nárokovat normativní status vůči nositelům politické moci a pro vládu může být žádoucí či dokonce závazné, aby se jím řídila. Jinak řečeno: právě nezávislost na politických představitelích a na ekonomických zájmech, propůjčuje veřejnému mínění onu sílu měřítka legitimity pro politické představitele. Zde se ukazuje, že občanská společnost a speciálně veřejná sféra není nějakou skupinou nikým nevolených, a tudíž samozvaných jedinců, kteří si dovolují mluvit do veřejných záležitostí, ačkoli jim k tomu nikdo nedal mandát, jak se to snaží podávat někteří politici, nýbrž plní významnou kontrolní a legitimizační funkci vůči nositelům politické moci. Demokratická vláda totiž není zdaleka legitimována pouze svým mandátem vzešlým z demokratických voleb, ale je neustále vázána na – alespoň implicitní – souhlas občanů jako stálou podmínku legitimity. Tento souhlas či nesouhlas se tvoří a artikuluje právě ve veřejné sféře, a proto je vláda zavázána mínění ve veřejné sféře naslouchat.55

Řečeno slovy německého politologa Thomase Meyera, spojení občanské společnosti s demokracií je natolik bytostné a nerozlučné, že samotný smysl demokracie může být naplněn teprve tam, kde právě existuje rozmanitá a živoucí občanská společnost.56 Z ní vyrůstá složité pletivo občanských spolků, sdružení či iniciativ, které plní nezastupitelnou roli prostředníka mezi společností a představiteli politické moci.

Meyer zároveň upozorňuje, že odtud se odvozuje i funkce a charakter masmédií, a speciálně veřejnoprávních médií, která v moderních demokraciích do jisté míry suplují veřejný prostor, jenž je vlastní sférou občanské společnosti. V souladu s tím je základním úkolem masmédií v demokratickém státě umožňovat co nejširší účast občanů na veřejné komunikaci. Masmédia mají sloužit jako prostor pro utváření veřejného mínění, o němž, jak bylo řečeno, se předpokládá, že bude racionální, osvícené a kompetentní, protože je právě výsledkem vzájemné a kritické diskuse. Měřítka pro činnost těchto médií tedy musí být stanovována s ohledem na tuto jejich základní funkci či roli.57 Proto je nebo má být provoz masmédií, a speciálně veřejnoprávní médií veden specifickými ideály, jako je vyvážené zpravodajství, věcnost a objektivita, věrnost pravdě atd. Jako měřítko pro činnost médií v demokracii každopádně nemůže být uplatňováno nějaké izolované kritérium, jako je zajištění procedury svobodných voleb, nebo dokonce zajištění většího či menšího prostoru pro prezentaci politických představitelů a jejich názorů.58 Pro masmédia, a speciálně pro veřejnoprávní média v demokratické společnosti platí to, co pro veřejný prostor v novověkém a moderním smyslu, který tato média do jisté míry suplují: Tato média si musí uchovávat nezávislost na reprezentantech politické i ekonomické moci. Jedině tak mohou plnit svou kontrolní a legitimizační funkci. Z toho je zřejmé, že ani občanská společnost, veřejný prostor a nezávislá média nejsou nějakou třešničkou na dortu demokracie, ale patří k samotné její podstatě, jako jedna z podmínek zachování rovnosti všech občanů a výkonu suverenity v demokratickém smyslu.


Závěr

Z výše řečeného vyplývá, že pilíře ústavního liberalismu jsou neoddělitelně spojeny s principem rovnosti a pojmem suverenity lidu. Instituce a civilizační vymoženosti, které Zakaria shrnuje pod pojmem ústavního liberalismu, totiž právě představují základní podmínky uskutečnění rovnosti a svobody v politické sféře, a tím i možnosti trvalého výkonu demokratické vlády. Proto demokracii nelze redukovat na volební proces a libovolný výkon moci ze strany zvolených představitelů, nýbrž demokracie je ve skutečnosti komplexním politickým systémem, jehož hlavním cílem je zajistit rámec pro politické jednání občanů založené na principu rovnosti a svobody. Zdánlivým paradoxem demokratického řádu tedy je, že v zájmu zajištění rovnosti a demokratického výkonu moci předpokládá instituce, které právě nepodléhají volbám a rozhodnutí momentální většiny. Ačkoli princip vlády většiny představuje jeden ze základních zdrojů politické legitimity, tam, kde není vyvažován a korigován pilíři ústavního liberalismu, může vést nejenom k tyranii většiny, ale také může být zneužit nedemokratickými politiky k tomu, aby upevnili svou moc a znemožnili do budoucna demokratické procesy a demokratický výkon vlády.

Právě proto lze také demokratičnost či nedemokratičnost politiků dobře testovat na jejich postojích ke zmíněným pilířům ústavního liberalismu a dalším demokratickým institutům, které slouží k zajištění a udržení podmínek rovnosti a svobody. Tkví přímo v povaze věci, že nedemokraticky smýšlející politici všeho druhu mají sklon atakovat, podkopávat či destruovat zmíněné pilíře ústavního liberalismu, zatímco na jediný legitimní demokratický prostředek povyšují volby, zvláště pokud dokáží šikovně ovlivňovat či manipulovat veřejné mínění nebo dokonce samotný proces voleb. Právě tyto pilíře jim totiž překážejí v uzurpování a zneužívání moci na úkor ostatních, a tím brání v narušování a zcizování rovnosti a suverenity všech občanů. Nelze se přitom zbavit dojmu, že soustavné a systematické podkopávání a postupné odstraňování pilířů ústavního liberalismu dnes představuje zcela promyšlenou a cílenou strategii, kterou sdílejí autoritáři všech zemí sdružení v jakési neformální protidemokratické internacionále. Paradoxní je, že se tak nezřídka děje za nadšeného souhlasu či podpory velkých skupin obyvatelstva, jimž je tato rovnost zcizována. Autoritářský populismus kolem svých destrukčních prací rozptyluje mlhu zástupných témat a více či méně fiktivních hrozeb, jako jsou např. sudetští Němci, imigranti, „nedemokratická“ či „neomarxistická“ Evropská unie, „prohnilý“ liberální Západ atd. To byla ostatně vždy osvědčená strategie autoritářských či totalitních hnutí a jejich vůdců: mobilizovat masy a získávat jejich podporu za pomoci zástupných témat vzbuzujících emoce a zpravidla též za pomoci uměle vytvořeného obrazu nepřítele, a na vlně této podpory destruovat a odstraňovat demokratické instituce sloužící k zajištění podmínek rovnosti a svobody. Ruinami pilířů ústavního liberalismu je každopádně dlážděna cesta k více či méně autoritářským či despotickým režimům.

V tomto smyslu je třeba nakonec dát za pravdu Angele Merkelové nejenom vůči Viktoru Orbánovi, který narativ o „neliberální demokracii“ užívá účelově při upevňování vlastní moci a postupné demontáži demokracie v Maďarsku, ale i vůči Zakariovi, který sice velmi přesně analyzoval podmínky rovnosti a svobody v demokratickém systému, ale v důsledku svého zjednodušeného pojmu demokracie zároveň dost jasně neviděl, že se jedná o conditiones sine qua non demokracie jako takové. Spojení „neliberální demokracie“ se z této perspektivy ukazuje v nejlepším případě jako eufemismus označující přechodovou fázi či způsob, jak pomocí formálně demokratických mechanismů dospět k více či méně nedemokratické formě vlády. Na osudovém rozcestí mezi tzv. „liberální“ a „neliberální“ demokracií se cesta směrem k údajné neliberální variantě ve skutečnosti ukazuje jako scestí vedoucí mimo rámec demokratického systému.

Poznámky:

  1. F. Zakaria, Budoucnost svobody, přel. J. Veis, Praha 2004.
  2. P. Pithart, „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“, in: F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 11–15.
  3. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 22.
  4. Tamt., str. 22.
  5. Tamt., str. 26 a 75.
  6. Petr Pithart ve své předmluvě k českému vydání Budoucnosti svobody naproti tomu označuje za „kacířskou“ myšlenku, zda neexistuje jakási „neblahá nepřímá úměra“ mezi šířením demokracie a úbytkem svobody ve světě. Srv. P. Pithart, „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“, str. 11. Tento dojem ovšem může vzniknout pouze za předpokladu, že přijímáme procedurální definici demokracie, která za rozhodující rys demokratického systému považujeme institut voleb a princip vlády většiny. Jak se ale pokusím ukázat v následujícím, tento předpoklad je právě problematický. Otázka, kterou kladu, i odpověď, kterou na ni podávám, je tedy „kacířská“ ve dvojím smyslu: nejen vůči představě, že politický systém založený na procesu voleb (ať už ho nazýváme jakkoli) sám od sebe vede k nastolení svobodné společnosti, ale především vůči „zakariovské ortodoxii“, která správně vidí nezbytné předpoklady svobody, ale již nedohlíží, že se zároveň jedná o předpoklady rovnosti, jež je základním principem demokracie.
  7. Srv. k tomu např. Ch. Tilly, Democracy, Cambridge 2007, str. 7, který rozlišuje konstitucionální, substanciální, procedurální a procesuální definice demokracie.
  8. Srv. F. Zakaria, cit. d., str. 23.
  9. Srv. tamt., str. 23.
  10. Srv. P. Pithart, „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“, str. 12.
  11. V souladu s tím se také v čl. 2 Ústavy ČR praví, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“.
  12. Srv. J. Bleicken, Athénská demokracie, přel. J. Souček, Praha 2002, str. 347–348.
  13. Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, in: H. J. Lieber (vyd.), Politische Theorien von der Antike bis zur Gegenwart, Wiesbaden 2000, str. 941; Ch. Graf von Krockow, „Die liberale Demokratie“, in: I. Fetscher, H. Münkler (vyd.), Politikwissenschaft. Begriffe – Analyse – Theorien, Hamburg 1985, str. 432–462, zde 434–436.
  14. R. Dahl, O demokracii. Průvodce pro občany, přel. J. Foltýn, Praha 2001, str. 65.
  15. Ch. Tilly, Democracy, str. 110–111.
  16. Srv. I. Shapiro, Skutečný svět demokratické teorie, přel. J. Koubek, Praha 2012,str. 105–106.
  17. Srv. J. Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990, str. 52.
  18. J. Habermas, K ustavení Evropy, přel. A. Bakešová, Praha 2013, str. 60.
  19. Srv. J. Patočka, cit. d., str. 52.
  20. Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.
  21. Srv. J. A. Schumpeter, Kapitalismus, socialismus a demokracie, Brno 2004, str. 287. Schumpeter pojímá jako základní definitorní rys demokracie „demokratickou metodu“, která podle něj spočívá právě v tom, že se jednotlivci ucházejí o přízeň voličů a v konkurenční soutěži o jejich hlasy získávají rozhodovací moc.
  22. Srv. S. P. Huntington, Třetí vlna, Brno 2008.
  23. Srv. J. Locke, Druhé pojednání o vládě, přel. J. Král, Praha 1992, § 98, str. 87.
  24. Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.
  25. I. Shapiro, Skutečný svět demokratické teorie,str. 111.
  26. Viz A. de Tocqueville, Demokracie v AmericeI, přel. V. Jochman, Praha 1992, str. 190–192.
  27. Srv. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 130. Zakaria se zde odvolává na Alexise de Tocquevilla.
  28. V souladu s tím Ústava ČR sice stanoví, že „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním“, ale činí tak až v článku 6, a hned vzápětí dodává: „Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“.
  29. Srv. J. Bleicken, Athénská demokracie, str. 318–319.
  30. Srv. F. Zakaria, cit. d., str. 125.
  31. Srv. J. Bleicken, cit. d. str. 318.
  32. J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 73.
  33. Viz A. de Tocqueville, Demokracie v AmericeI, str. 192: „Představte si naproti tomu zákonodárný orgán složený tak, že reprezentuje většinu, aniž je nutně otrokem jejích vášní; výkonnou moc, která má svou vlastní sílu, a soudní moc nezávislou na obou ostatních mocích; pak budete mít stále ještě demokratickou vládu, ale už tu skoro nebude šance pro tyranii.“
  34. Srv. H. Arendtová, O revoluci, přel. D. Štech, Praha 2011, str. 146.
  35. Srv. H. Arendtová, Vita activa neboli O činném životě, přel. V. Němec, Praha 2007, str. 260–264.
  36. J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 57.
  37. Tamt., str. 62.
  38. Tamt., str. 63.
  39. Tamt., str. 62.
  40. Tamt., str. 61
  41. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.
  42. Srv. J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen. Studien zur politischen Theorie, Frankfurt a. M. 1999, str. 298; K ustavení Evropy, str. 53–54.
  43. K rozdílu mezi lidskými, základními a občanskými právy srv. A. Pollman, „Menschenrechte, Grundrechte, Bürgerrechte“, in: A. Pollman – G. Lohmann (vyd.), Menschenrechte. Ein disziplinäres Handbuch, Stuttgart 2012, str. 129–136.
  44. Srv. F. Zakaria, cit. d., str. 28.
  45. Tato práva jsou v naší Listině specifikována v článku 6–16.
  46. Srv. J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen, str. 298–299.
  47. J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 30; J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen, str. 298–302.
  48. Srv. J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 30.
  49. Tamt., str. 60.
  50. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.
  51. Srv. H. Arendtová, Vita activa, str. 244–246.
  52. Ch. Taylor, Sekulární věk. Dilemata moderní společnosti, přel. T. Chudý a O. Štěch, Praha 2013, str. 58.
  53. Tamt. str. 61.
  54. Tamt. str. 65–66.
  55. Ch. Taylor, Sekulární věk., str. 64.
  56. Srv. T. Meyer, Mediokratie. Die Kolonisierung der Politik durch die Medien, Frankfurt a. M., str. 16.
  57. Tamt., str. 16.
  58. Tamt., str. 16–17.