Vojtěch Sedláček

Kancléřem Petra Pitharta

Byl prosinec 1989 a ve Špalíčku, hlavním štábu Občanského fóra, tomu odpovídající shon a mumraj. Petr Pithart seděl v malé zdejší kanceláři, právě převzal vedení OF po Václavu Havlovi, obklopen kamarády z disentu, zavalen úkoly a stohy papírů – pádloval v tom jako koneckonců všichni. Každý dělal, co zrovna bylo třeba, a třeba tehdy bylo, jak se zdálo, vždycky všechno. Doba nečekala a vstřícná, všudysměrná nálada ochoty pomáhat byla ve Špalíčku nakažlivá. Poledne se nedrželo, což se mně, který oběd pokládá za jeden z nejsvětlejších okamžiků dne, moc nelíbilo. Petr Pithart mezi fakíry taky nepatřil, tác obložených chlebíčků, které jsem přinesl, jej zjevně potěšil. Nápad se zalíbil i dalším, tedy nezůstalo pro jednou. Tímto podstatným způsobem jsem zasáhl do revolučního chvatu. Jako Pithartova podržtaška jsem začal postupně přijímat i složitější úkoly a mohl vidět Petra hodně zblízka a dost jinak, než jsem ho znal z minula. Samozřejmá vlídnost a trpělivost vyslechnout druhého ho neopouštěla. Navíc navzdory osobnostnímu rysu jisté váhavosti, se uměl rozhodnout. Obdivoval jsem způsob jeho uvažování v souvislostech a pozoruhodnou schopnost to vzápětí zformulovat na papír. Prostě napsat dobrý projev uměl líp už jenom Havel. V únoru 1990 Pithart ze Špalíčku odešel, poté co ho Občanské fórum jmenovalo premiérem české vlády. Já tu posléze v rozpadajícím se OF klopotně rozděloval majetek mezi následnickou ODS a Občanské hnutí, až do dubna 1992, kdy jsem byl pověřen podat výmaz Občanského fóra z rejstříku stran a hnutí.

To už jsem přes tři čtvrtě roku pracoval u Petra Pitharta, na jehož přání jsem byl jmenován vedoucím úřadu české vlády. Naše dosud těsná spolupráce nadále pokračovala, chtělo by se říci, „v pevném institucionálním rámci“. Ale, ale… Zaskočilo mne, v jak neutěšeném organizačním stavu se Úřad vlády dosud nachází. Už zde byly nové útvary, silnější, jako útvar místopředsedy vlády Antonína Baudyše, skromnější, jako ministra bez portfeje Jaroslava Šabaty. Ten mne vůbec dojímal svým reprefondem, který jsem každý měsíc „schvaloval“. Někdy to dokonce dělalo i jednu láhev vína. Ale přetrvávaly zde také mnohé útvary „z minula“, nyní už bez jasného kompetenčního určení. Reorganizaci to vyžadovalo gruntovní, bylo jasné, že to bude leckoho bolet a že kritika se sveze na Pithartovu hlavu. Navíc organizační struktury nebyly jeho silnou stránkou, musel se spolehnout na jiné. Zde po několikáté smekám klobouk. Petr se za celou věc postavil s rozhodností, která všechny překvapila, a na vážnější odpor se nikdo ze starých struktur nezmohl.

Petr vůbec překvapoval. Jednání vlády vedl po svém. V přípravách na vládu, které jsme prováděli spolu, jsme pečlivě oddělovali body formální, provozní, zkrátka technikálie, které ho docela nudily, na rozdíl od témat vyžadujících politické posouzení. To ožil a při projednávání na vládě jim také věnoval nejvíc času. V debatě neobcházel žádné námitky, rokovalo se až do všeobecného souhlasu, často se ani nemuselo nakonec hlasovat. Záležitosti, na kterých mu záleželo, držel v popředí s tomu příslušející urputností. Patřil sem například řízený postup privatizace tuzemských podniků. Jednání s Volkswagenem o privatizaci mladoboleslavské Škodovky tak nebralo konce a ministři Jan Vrba a Tomáš Ježek měli u Pitharta stále otevřené dveře. Konečný úspěch a to, že jej třeba připsat české vládě, jsou nesporné. Bohužel, to, že se opustil podobně připravovaný způsob privatizace prostřednictvím vnějších strategických partnerů, vedlo v případě Tatry Kopřivnice, Liazu a dalších podniků k jejich následnému propadu.

Diskuse na vládě zacházely často do dalších a dalších minuciózních politických souvislostí. Pithartovi sekundoval zvláště Jaroslav Šabata, jehož příspěvky se rozbíhaly do daleka, do široka, ale stálo za to se s nimi potkat. Petr jim trpělivě naslouchal, i když někdy nesouhlasil; ostatně, nebylo pochyb o poctivém úmyslu, s jakým je Jaroslav Š. přednáší. Bylo pak pozoruhodné, s jakou samozřejmostí Petr na tomto muži trval. Šabata byl také pověřen kontakty s vládou slovenskou. Byl tam přijímán, jak se říká, s doložkou nejvyšší důvěry. I při důvěrných zasedání vlády, kdy úředníci a neprověřené osoby museli jednání opustit, Šabata zůstával. Nikdo na slovenské ani na české straně o něm nepochyboval. Pro Petra Pitharta bylo typické, že když na někoho vsadil, tak vším. Vesměs se nemýlil. Lidé mu to opláceli věrností.

V srpnu 1991 se do Pithartovy kanceláře ohlásil jakýsi Jan Král, ředitel Agrobanky. Nabídl několik miliónů za to, že mu česká vláda přihraje budovu ve Zborovské ulici na Praze 5. Petr jednal okamžitě, neboť ten pán také na věc spěchal. Opatření v podobě nahrávacího zařízení, které jsme ve velké tajnosti nachystali k zaznamenání této kulantní nabídky, se však ukázalo jako zbytečné. Kdy a kolik milionů dodá na následující schůzce, poznamenával pan Král na papír a ten po svém odchodu na stole zanechal. Ukázalo se, že nikoli omylem. S pozoruhodnou bezelstností pak opakoval, že postupuje, jak je v nové době obvyklé, a že je korektní jistit premiéra pro případ, kdyby „začaly klouzat nohy“. To úsloví jsme slyšeli poprvé. Bylo z toho nakonec historicky první tuzemské oznámení vážného pokusu o uplácení vysokého politika. Policie konala, získala další důkazy, a dokonce došlo na soud. Ten se táhl léta, dvakrát Krále osvobodil, napotřetí dostal podmínku a pokutu 40 tisíc korun. Zklamáním pro mne bylo, jak vlažnou odezvu měl neúplatný Pithartův zásah (chytil podplácejícího rovnou za ruku!) v politice i v médiích.

Svou krví byl Petr Pithart politikem solitérním, z tohoto založení pozoruhodně neagresivním, pozoruhodně houževnatým. V roce 1996 si vyjezdil „po venkově“, na Chrudimsku senátorství a stal se vůbec prvním předsedou Senátu Parlamentu. Zůstal jediným, na kterém byla nakonec při hlasování shoda. Rozhodla jeho rozvážnost i to, že nejméně ohrožoval. Chrudimsku zůstal věrný, volby tam vyhrával opakovaně. Účinná schopnost nalézat takové kompromisy, při kterých nebyla žádná strana zadupána, tento domácí příklad konzervativní politiky „usmiřování“, jej kvalifikoval pro další předsednictví Senátu, jeho místopředsedou pak byl dokonce ještě třikrát: celkem byl senátorem šestnáct let.

Politikem v lesku a blesku mediálního zájmu PP nikdy nebyl, alespoň dle dnešních požadavků politického marketingu „být viděn“, a to v co nejefektivnějším nasvícení. Nepředstíraná starost o věci veřejné byla tu u Petra Pitharta jaksi samozřejmá, do světa nevykřikovaná. Samozřejmá, jako sůl každé opravdové politiky.