Zdeněk Pinc

O jedné dedikaci

Když někdy v půli roku 2019 nakladatelství Academia představovalo po předchozích exilových vydáních revidované a komentované vydání Pithartova Osmašedesátého¹, vepsal mi Petr do knihy osobní věnování a poznamenal k tomu, že to myslí vážně. Upadl jsem trochu do rozpaků, a že si to raději přečtu až doma. Dobře jsem udělal. Když jsem doma knihu otevřel, stálo tam: Zdeňkovi, tomu nejmoudřejšímu z nás. To mne docela vyděsilo, číst si to na veřejnosti, asi by z toho byl trapas.

Nemám o sobě přehnané mínění, ta dedikace mne nejprve překvapila, ale pak spíše rozladila. Napadla mě totiž jedna z možných analogií. Delfská věštírna označila za nejmoudřejšího z Athéňanů Sókrata. Kdo jsou ale pak ti „z nás“ z Pithartova věnování, oni „Athéňané“, pokud mne chtěl snad autor potěšit přirovnáním k Sókratovi? Myslel tím snad naše starší či mladší vrstevníky z let předcházejících onomu „mytickému osmašedesátému“, o kterém pojednává kniha mně dedikovaná? Úžeji ty, kterým bylo v té době plus minus přes dvacet, už ne v mladých letech telecích, ale ještě s romantickým odhodláním zasáhnout do běhu světa, případně jej napravovat. Petr sám je o čtyři roky starší, každopádně se stejnou generační (speciálněji politickou) zkušeností…

Dohlédnout plněji k tomu času, předpokládá rozpomínání – a když už jsem si tu tedy začal se sókratovsko-platónskou tradicí, představuje v ní takové rozpomínání, řecky ANAMNÉSIS, světský odraz nesmrtelné duše – kde všechno hledání a poznávání je rozpomínáním: neboli, všechno má už člověk ve své duši, jen si na to vzpomenout!

Byli jsme ještě příliš mladí v raných padesátých letech, spíše jsme jen evidovali, než abychom se identifikovali a souzněli s písněmi mládí, jaké nám od dětství doléhaly do ucha z rádia („Mladý je ten, kdo dobuduje svět, jenž upadl málem do rozvalin, / ať je mu šestnáct, či sedmdesát let, mladý, ach mladý je soudruh Stálin. / Mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, mladá je píseň, holubička čistá, / všichni jsme mladí, měšťácký Západe, mladý je každý komunista…“). Mladí-blbí, ještě nevědomí o zlu, které bylo za tímto dějinným optimismem skryto. Později, od přelomu 50. a 60. let, bylo pro naše dospívání (bezpochyby opožděné ve srovnání s dnešními „mladými a neklidnými“) důležité, že už jsme sice tušili, co je komunismus zač, ale romanticky jsme věřili, že jsou mezi „nimi“ i tzv. slušní lidé, kteří chtějí minimálně svým členstvím „straně pomoci“ dosavadní křivdy a zločiny napravovat, a že bychom tedy měli pokládat za svou povinnost pomoci jim v tom také.

Představa, že by bylo možné v jaderně vyhroceném světě komunismus porazit, nepřicházela pro nás tehdy v úvahu, splývala s celosvětovou katastrofou, která by takový konflikt provázela. Od počátku šedesátých let až do začátku tzv. normalizace nebyla mezi komunisty a nekomunisty nepřekročitelná bariéra – mohli jsme nejen spolupracovat, ale i přátelit se, a přátelili jsme se. Předtím a zejména potom by něco takového bylo těžko myslitelné. Dělítkem mezi námi nebude skupinová příslušnost, ale odlišné smýšlení.

Nadějeplným šedesátým letům jako by otevřela cestu „vítězná nálada“ tzv. socialistické ústavy z roku 1960, která měla rovněž symbolicky zakončit epochu třídního boje, jak bylo patrné i z toho, že se z komunistických lágrů začali vracet rehabilitovaní z řad včerejších „třídních nepřátel“. Jestliže definitivně „socialismus u nás zvítězil“ – jak psáno velkými písmeny nad bránou borců II. celostátní spartakiády toho roku –, mohl se dále prezentovat jako neantagonistická spolupráce dělnické třídy, družstevního rolnictva a pracující inteligence. Dělnická třída coby společenská nobilita svého druhu byla bez přívlastku, jiné rolnictvo než družstevní už nebylo (se „socialistickými přeměnami společnosti“ dokončena i kolektivizace zemědělství), ve státních statcích nepracovali rolníci, ale dělníci zvláštního ražení. Divná byla jen ta „pracující“ inteligence. Označení evokovalo případnou existenci inteligence „nepracující“, dnes jsou tato rezidua označována jako zahálčivá „pražská kavárna“. (V mé rodné Příbrami se „PRACUJÍCÍ INTELIGENCE“ na nástěnkách jáchymovských dolů opakovaně ve svém adjektivu proměňovala – totiž přeskupením přišpendlených písmen, vynětím a posunem verzálkového A za zdrcnuté tři první konsonanty, záměnou za U –v inteligenci charakteristickou spíše svými obscénními aktivitami než uvědomělou prací: dlužno k tomu poznamenat, že mezi horníky bylo tehdy hodně někdejších intelektuálů.)

Komunisté se tedy tak či onak zříkali diktatury proletariátu, přestávali vládnout pomocí převodních pák společenských organizací shrábnutých pod Národní frontu, zůstávali ale každopádně předvojem socialistické společnosti. Ústava jim zaručovala „vedoucí roli“, vlastně objektivní pravdu, deklarovanou usnesením vždy posledního sjezdu KSČ a platnou do sjezdu příštího, který potvrzoval objektivní pravdu na další období, mohl ji ovšem také modifikovat, či dokonce anulovat.

V rámci svého studia na Filosofické fakultě UK, včetně zapsaných přednášek z oboru historie, jsem si někdy v šedesátém pátém pro sebe dovodil, že komunisté opisují od katolické církve, jakkoli ji jinak zavrhovali. Totiž nápodobou kostnického koncilu L. P. 1414–1418, který zrušil učení o neomylnosti papeže a nahradil je učením o neomylnosti koncilu. Nejvyšší a neomylnou institucí katolické církve byl pak koncil až do let 1868–1870, kdy první vatikánský koncil učení o neomylnosti papeže skrze konstituci Pastor aeternus obnovil.

V době, o které mluvím, se nicméně straničtí ideologové pyšnili tím, že komunistická strana na rozdíl od církve své chyby, příp. zločiny odhalila a že se je snaží napravit. A protože by bylo nemyslitelné nechtít mít objektivní pravdu, tu má komunistická strana vždycky, nebylo podle jejích stanov ani možné – což pocítím i já na své kůži – ze strany jen tak vystoupit. Když člen „neměl pravdu“ a trval na svém, byl vyloučen; a když už neměl sil na to, aby o objektivní pravdu v řadách Strany usiloval, byl vyškrtnut pro stáří či ze zdravotních důvodů. Ten, kdo by, bláhový bloud, chtěl vystoupit, byl skoro vždycky vyloučen.

V roce 1966 propukla na pražských vysokých školách naplno tzv. „mülleriáda“, zvaná tak podle studenta pražského ČVUT Jiřího Müllera. Spolu s kolegou Lubošem Holečkem vedl Jirka na strojní fakultě ČVUT studentský časopis Buchar², do něhož psal odvážné články, které mj. odmítaly, jak to sám nazval, „poručníkování strany“ vůči tehdejšímu Svazu mládeže, což v úhrnu působilo na ideologická senzoria ÚV KSČ jako červený hadr. Müller byl ke konci studijního ročníku 1965/66 vyhozen ze studia, tím pádem i z tzv. vysokoškolské vojenské přípravy, a tedy štandopede odeslán na vojnu, jako někde v Rusku do vyhnanství. Takto se projevivší svévole stranické a státní moci, ač neskonale vlídnější než represe padesátých let, vyvolaly mezi studentstvem masovou odezvu a odbojnou náladu, jaká se přes IV. sjezd Československého svazu mládeže v červnu 1967 udržela až do tzv. „strahovských událostí“ na podzim téhož roku a vyvrcholila v roce 1968 v tzv. pražském jaru.

S Petrem Pithartem, po ukončených studiích na Právnické fakultě UK asistentem a nejmladším členem zdejší Katedry obecné teorie státu a práva, s jeho nelíčeným zájmem o tehdejší univerzitní kvas, jsem se začal potkávat právě tenkrát. Ještě dnes Petr vzpomíná na tehdejší dobu na právnické fakultě, kde na jeho mateřské katedře působili symbolicky vedle sebe (třaskavě vedle sebe) dva osudem zcela rozdílní starší kolegové Zdeněk Jičínský a Vojtěch Cepl. – Jičínský, člen komise, která připravovala „socialistickou“ ústavu z r. 1960, člen „barnabitské komise“, která přezkoumávala okolnosti procesů s tzv. buržoazními nacionalisty (G. Husákem, L. Novomeským), docent Vysoké školy politické ÚV KSČ, posměšně nazývané „vokovická Sorbonna“, z jakéhosi stranou uloženého trestu sestoupený z vokovické výšiny „dolů na práva“. Cepl, o tři roky starší Petrův kolega, nestraník, původem z vlivné prvorepublikové agrárnické rodiny, z vily na Hanspaulce, ctitel všeho anglického, včetně anglického práva (později, v 90. letech soudce prvního, „Havlova“ Ústavního soudu a rovněž spoluautor ústavy – Ústavy České republiky). Jičínský a Cepl seděli tehdy na katedře za jedním stolem, rozdíl mezi komunisty a ne(anti)komunisty se stíral, společnou vizí byla náprava politického systému, a byl to Jičínský, který o dvanáct let mladšího „kolegu“ Pitharta doporučil Zdeňku Mlynářovi jako sekretáře interdisciplinárního týmu Akademie věd pro reformu politického systému. Ano, dobová parola ještě tehdy zněla: reforma! Chybí dosud dějinná zkušenost pro to, aby bylo akceptováno cosi jako Tigridova teoréma, že totiž komunistický režim je nereformovatelný, že je to jako se pokoušet o kvadraturu kruhu. Naopak, dosud se spouštějí záchranné akce. V mezioborovém týmu „pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce“, vedeném Radovanem Richtou z Filosofického ústavu AV, paralelním k tomu Mlynářovu, se připravuje nové reklamní balení stávajícího systému: bude uvedeno na trh v roce 1968, opatřeno lákavou visačkou „socialismus s lidskou tváří“.

S námi, „rozhněvanými mladými muži (a ženami)“, studentskými aktivisty, byl Petr Pithart tenkrát v těsném kontaktu, konzultoval s námi z pozice svého právnického métier vykřičený „případ Müller“, stejně jako postihy, které dopadly na studentky a studenty zakázaného majáles v roce 1966, a vůbec byl s námi na palubě v plavbě tehdejšími bouřlivými vodami. Rovněž nám byl Petr nápomocen svou odborností, když spolu s Václavem Pavlíčkem, svým o pár let starším kolegou z právnické fakulty, dali dohromady stanovy Pražského akademického spolku (PAS). To v situaci, kdy jsme po IV. sjezdu ČSM hledali nejen institucionální „zastřešení“, ale i „střechu nad hlavou“: to bylo období, kdy jsme v souvislosti s „mülleriádou“ a z nepřízně příslušných orgánů opustili Studentský akademický klub strojařů (SAKS) v budově ČVUT na Karlově náměstí (plně zde nahrazeni countryovou folkovou skupinou Rangers, pozdějšími normalizačními Plavci).

Od podzimu 1966 jsme v klubové debatní a přednáškové činnosti pokračovali v pionýrské klubovně na neurologické klinice v Kateřinkách. Pionýrskou klubovnou a vůbec tehdejší pionýrskou organizací byl tu kryt oficiálně zakázaný skautský oddíl pod patronátem Jana Pfeiffera, při jeho tehdy už nastoupené dráze významného neurologa a odborníka v oboru rehabilitační medicíny. Honza Pfeiffer (1928-2019), lékař a od mládí také skaut – původně z roverského vysokoškolského kmene, v mládí iniciovaný napůl kryptickým vzdělávacím a sebepoznávacím sdružením mládeže Kruh kolem „katolického skauta“ Pavla Křivského – dal spolu se svou ženou Jankou našemu akademickému debatnímu setkávání nový impuls. Jako by naše debaty, v té době už zcela opozičnické, po IV. sjezdu spisovatelů posílené o „přátelství ve zbrani“ s buntujícím spisovatelstvem a „přidruženými umělci“ (třeba s režisérem Janem Němcem a scénáristkou Ester Krumbachovou, poté co jsme si snad desetkrát ještě v SAKSU promítli „zakázaný film“ O slavnosti a hostech), prostoupil také skautský duch. Transformoval se v nás coby element aktivizační či mobilizační, jako schopnost sebezapření v tíživých podmínkách, v onom čase „před osmašedesátým“, kdy se na spoustu způsobů „kalila ocel“.

S Honzou Pfeifferem přišli mezi nás i další o generaci starší skauti, také z někdejšího Kruhu: psycholog Václav Břicháček (skautským jménem Gigant), muzikolog Jiří Pilka (Jip), o něco mladší Míla Moravec řečený Očko… Debatní kádr (jelikož jsem program našich středečních setkání v Kateřinkách organizoval, říkalo se mu „Pincárna“), ovšem tvořili moji vrstevníci, narození v rozmezí let čtyřicátých, nyní vesměs vysokoškolští studenti nebo čerství absolventi. Připomínám jen některé, dobře zapamatovatelné, nakolik zůstanou na očích: časní „revolucionáři“, po dvouletí 1968-1969 vesměs disidenti nebo emigranti, signatáři Charty 77, později, po roce 1989, někteří ve vládních, parlamentních či diplomatických funkcích; přičemž ne všichni jsou dnes už mezi námi: Ivan Hartl, Tomáš Ungár, básnickým jménem Čan, Karel „Che“ Kovanda, Mirek Tyl, Jan Kavan, Vláďa Laštůvka, Jana Kohnová, Jiří Holub, Zdeněk Josefík, známý svým pozdějším angažmá v Amnesty International, medikové Jiří Votava, Michal Anděl, Martin Bojar, „fyzikové“ Vláďa Pína, Ivan Boháček, z mladších, studujících první ročníky svých škol, Vláďa Štich, Jan Vít, Tomáš Vrba, od jara 68, když se vrátili z trestné vojny, také Jiří Müller a Luboš Holeček… A příležitostným účastníkem a debatérem tu ovšem býval i Petr Pithart; byl to on, který v Kateřinkách spolumoderoval besedu s kolegy z Literárek, Ludvíkem Vaculíkem, Helenou a Ivanem Klímovými, Milanem Jungmannem; odtud prý, z Kateřinek, vzpomíná sám Petr – v ranějším mládí po sokolské mamince spíše „Sokol“ – odnesl si skautský vzor, který ve wood-crafterské verzi Školy lesní moudrosti přenese na své děti, Davida a Kláru, také coby prostředek rezistence v „normalizovaných“ letech.

Se mnou mimochodem probíral Petr v té době i jiné zkušenosti, z oboru „jak se dělají noviny“ – v mém případě autorské zkušenosti se čtrnáctideníkem Universita Karlova, kde sám býval za svých studentských let redaktorem rubriky mladé poesie. Já tehdy přinesl do University Karlovy článek o semináři „Marxismus a existencialismus“, který se na podzim roku 1966 konal na univerzitě v Heidelbergu za účasti početné akademické delegace z Prahy, celkem asi třiceti lidí: namátkou studenti Václav Bělohradský, Artur Geuss (ten z nás byl tehdy nejdál v četbě Heideggera), dále Jiří Holub, Jindra Toman, taky já… z pedagogů Ludvík Svoboda, Jiřina Popelová, Jiřina Šiklová z filosofické, Zdeněk Jičínský, Luboš Sochor, Jiří Boguszak z právnické fakulty… Další účastníky s omluvou vynechávám, protože jsem je zapomněl. Petra to všechno zajímalo, zvláště názorové postoje jeho kolegů na právnické fakultě, jakož i zmapování vlivů „buržoazních“ ideologií zašlehujících do naší domoviny.

Zájezd do Heidelbergu byl mou první a na dlouhých víc než dvacet let poslední cestou na Západ. Na celé akci bylo nejzajímavější, že „existencialisty“ se ukázali v Heidelbergu být především pražští studenti FF, a naopak pravověrnými marxisty studenti heidelberští, plus někteří naši pedagogové, zejména z právnické fakulty, v čele s Lubošem Sochorem. Já ale ve svém článku pro UK kromě opatrné informace o průběhu semináře referoval především o svém prvním dojmu ze Západu. Žasl jsem nad bohatstvím knih, které bych si všechny koupil, kdybych na to měl a kdyby tam nebyly mnohokrát dražší než v Praze, kde by byly za pár šupů, kde však nebyly vůbec, což mne štvalo.

Jinak se mi v Německu, jakkoli „západním“, příliš nelíbilo – netajil jsem se Petrovi –, němečtí studenti ty všechny skvělé knihy nečetli, mávali tenkými spisky Herberta Marcuseho, chtěli dělat revoluci a o generaci svých rodičů včetně rané adenauerovské éry mluvili s opovržením. My o revoluci nestáli, z následků jedné jsme se teprve dlouze vzpamatovávali, svým rodičům jsme už jejich chyby odpustili, zkrátka věřili jsme spíše na reformy. Pravda, všude v Německu bylo čisto, poprvé jsem ochutnal coca-colu, ale čekal jsem od toho víc. Cenzura můj článek přesto zabavila.

Pitharta ty moje reflexe dobových intelektuálních trendů, jakož i dobově příznačná ne-odezva, resp. cenzura v „tiskovém médiu“ Universita Karlova, nepokrytě zajímaly. Sám měl v tomto časopise s „cenzurou“ spíše úsměvné zkušenosti, ze samého počátku své publikační činnosti. Šlo tehdy o cenzuru interní, dokonce si zařádivší v básni: to, když básnícímu studentovi Petrovi starší kolegové, editoři UK, sice nic nevyškrtli, ale bez jeho vědomí připsali k otevřenému konci básně Znamení polopatistický, ve všem všudy nebásnický konec. „Na znamení že“ – kdo by tomu takhle uměl rozumět? Osmnáctiletý básník byl násilím spáchaném na své básni jako střelen do srdce; dostalo se mu první, autentické zkušenosti s cenzurou. Rozhodl se za svou báseň bojovat. Neváhal se rozběhnout za sazečem tehdy ještě sloupcové novinové sazby, aby mu vysvětlil, že… Jenže přes schvalující razítko z cenzurní správy vlak nejede, ledaže by to šel ukřivděný básník vysvětlit tamním soudruhům, že…, navrhl pan sazeč, zřejmě ironicky. Asi netušil, že básník – v tom okamžiku zralý na sebevraždu – odváží se i toho: zajít jak v Kafkově Zámku do samotného sídla „háestédé“, všemocné Hlavní správy tiskového dozoru, Benediktská 692/1… Co by si, soudruhu, mohl čtenář pomyslet, že se skrývá za neurčitým závěrem tvé básně, he? – ptal se v háestédé vyzývavě soudruh cenzor, tzv. „plnomocník“. Co chtěl básník říci tím „na znamení že…“

Co kdyby si někdo vyložil to znamení – píšeš tu něco o „řinkotu skla“, a tady „třesk střepů“, „chlad noci…“ – jako signál k nástupu kontrarevoluce? Víš přece, jak plíživě kontrarevoluce zaskočila maďarské soudruhy!… Stálo to tehdy hodně vysvětlování, ale básníku Petrovi se po dlouhém výkladu metaforičnosti básnické formy podařilo nemožné: báseň vyšla nakonec bez závěrečného anti-poetického polopatismu.

Když mi to Petr uprostřed uvolněných šedesátých let vyprávěl, bylo to už s distancí a s ironickým ohlédnutím za jeho tehdejším duchovním utrpením: obojí je myslím dodnes pro Petra Pitharta charakteristické: citové nasazení ve všem, co dělá, ale i schopnost zpětné sebeironizující reflexe.

Koncem roku 1967 zasáhly nás všechny události zvané „strahovské“. Spontánní demonstrace studentů vznikla kvůli opakovanému vypínání elektřiny v komplexu nedávno postavených studentských kolejí na Strahově. Studenti vyšlí z potemnělých kolejí tehdy skandovali „Chceme světlo! Chceme studovat!“, v čemž straničtí funkcionáři a v hojném pohotovostním počtu přivolaní policisté zaslechli – řečeno pozdějšími Pithartovými slovy – „trávu růst“: pochopili to jako protest proti komunistickému tmářství. A nastal mazec, tehdy na ulicích i později na Ústředním výboru KSČ.

Z jednoho z následujících masových protestních studentských shromáždění vzešel požadavek, aby do komise zřízené stranou a vládou k vyšetření strahovských událostí byl kooptován zástupce studentů. Vybrali mne, a já jsem si slíbil, že nebudou-li splněny naše požadavky, pokud šlo o potrestání skutečných viníků, tedy nikoli studentských demonstrantů, ale policajtů, vyvodím z toho pro sebe „politické důsledky“. Na jednání vyšetřovací komise jsem samozřejmě nebyl vpuštěn, a tak jsem strávil několik protestních hodin v předpokoji MěV KSČ. Studenti nakonec potrestáni nebyli, ale policisté také ne. Mnozí se z té uhrané plichty radovali, já se však na základě svého předchozího předsevzetí rozhodl uzavřít svou „slibně“ nastartovanou kariéru v obou organizacích, v Československém svazu mládeže i v Komunistické straně Československa.

V prvních dnech historického měsíce ledna 1968 (to ještě nikdo z nás netušil, co se dál z toho vyvrbí) jsem na vysokoškolském svazáckém aktivu spolu s Mirkem Tylem odstoupil z předsednictva VOV (vysokoškolského výboru ČSM) a tím i ze svazácké organizace³, a veřejně vyzval k opuštění Svazu mládeže také své kolegy – s tím, že všechny snahy o to, aby byl Svaz mládeže v rámci Národní fronty demokratizován a federalizován, jak o to usilujeme už několik let, se ukázaly jako marné. Mirek Tyl šel při té příležitosti ještě dál a navrhl otevřeně se od komunistické ideologie zcela distancovat.

Opustit také komunistickou stranu, jak jsem si slíbil, se ukázalo už předtím ne tak snadné. Šel jsem na to obchvatem. Už někdy koncem listopadu 1967 jsem požádal stranickou organizaci na filosofické fakultě UK o „vyškrtnutí“ z její členské základny, tedy přesně podle stanov. Na následné členské schůzi jsem připomněl, že když mne před dvěma lety přijímali, přiznal jsem otevřeně, že nejsem marxista a že nemohu slíbit, že se jím stanu. Že si vážím komunistů, kteří chtějí odhalit zločiny a odstranit chyby minulosti i ty nové z přítomnosti, když ale zjišťuju, že to s tou nápravou není zatím tak horké, nechci si zakládat na schizofrenii, něco jiného si myslet a něco jiného říkat… Následovala delší diskuse, ukázalo se, že se mí spolustraníci o mne bojí, že si zkazím život. Někteří dokonce prohlašovali, že mne nedají a budou mne v hrozícím disciplinárním řízení podporovat, a to by v tom byl čert, abychom to neuhráli jenom na důtku s výstrahou, a já nemohl v náruči strany, obdařen dodatečným „zmoudřením“, nadále zůstat. Uhrálo se to pro mne jen taktak, hlasovalo se, myslím, že nakonec s jednomyslným usnesením, že základní organizace schvaluje žádost o vyškrtnutí s. Pince z řad členů KSČ ze zdravotních důvodů, přičemž vyslovuje politování, že stranu opouští tak čestný a agilní soudruh. Dostal jsem o tom papír, který podepsala Jiřina Šiklová jako jednatelka výboru, sama tehdy vehementní zastánkyně toho, aby naopak do KSČ vstupovali „mladí, starými vinami nezatížení“ lidé, jinak že strana definitivně shnije.

Vypadalo to tenkrát, že jsem spáchal cosi jako existenční sebevraždu, ale cítil jsem se jako znovuzrozený. Tehdy jsem ještě sám sebe hledal a ani to správné shrnující slovo jsem neznal. To slovo je řecké, METANOIA, frekventované v řecké filosofii, znamená proměnu, „změnu smýšlení“; plně mi dojde jeho význam až o řadu měsíců později. To slovo udělalo kariéru v křesťanství a je dnes známo spíše v pozdějším překladu jako „pokání“, vyznání a odřeknutí se hříchu.

Mému „odcházení“ z komunistické strany nebylo přitom ještě nějaký čas konec, vyšší stranický orgán – už nevím, zda vysokoškolský, či dokonce a pravděpodobněji městský výbor KSČ – usnesení základní organizace o mém vyškrtnutí neschválil, zahájil se mnou disciplinární řízení, zval mne na jednání s příslušnou komisí, ale já to „hrdinně“ ignoroval. Až někdy v březnu 68 mi nakonec přišel dopis, že bylo shledáno, že se disciplinární řízení se mnou zastavuje… že… a že…, dokonce jako zvláštní bonus přihozena nabídka, že se mohu – rozvážím-li to ještě – do rodné strany vrátit. Což jsem už nechal plavat.

V březnu toho roku se totiž rozpučely pupeny jara – onoho „pražského“. V jednom z nich se opět otevřely stránky Literárek, znovu vydávaných Svazem čs. spisovatelů, tentokrát pod názvem Literární listy (odvozeně od starých dobrých Literárních novin, předchozího roku zastavených za trest za to, že se spisovatelé tak nevhodně vyjadřovali na svém červnovém sjezdu; a aby se to nepletlo s pseudo-Literárními novinami, které se namísto toho od září do konce roku 67 pokoušelo vydávat Ministerstvo kultury, díky této státní intervenci přezdívanými na „-erární noviny“). Ve snaze starou, znovu nastoupivší gardu Literárek doplnit mladšími autory-redaktory, byli do obnovené redakce postupně přizváni lidé mladší generace, Karol Sidon, Antonín Brousek, Eda Kriseová, a tak jsem se i já – zásluhou zejména Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka – stal nejmladším redaktorem LL, coby plod živého dialogu, jaký jsme v předchozích měsících spolu se zlobivým spisovatelstvem vedli v neméně vzpurném studentském hnutí. Od začátku byl přirozeně součástí, ba vůdcem „mladé party“ Petr Pithart, legitimně přeskočivší do nových Literárek z těch starých, loni zakázaných.

V redakci Literárek jsem se s Petrem tedy potkal znovu a jaksi „blížeji“, sdíleli jsme tu dokonce i společný redakční kamrlík. A bylo to rovněž ve vrcholném období Petrovy METANOIA. V dubnu se stává Zdeněk Mlynář tajemníkem ÚV KSČ, ze svého původně akademického angažmá v čele interdisciplinárního týmu při ČSAV, v němž býval Petr Pithart sekretářem, přešel na partajně limitovaný výkon praktické politiky. Ať už tomu Mlynář chtěl, či nechtěl, stával se v těchto mantinelech svatý grál „reformy“ okopávaným předmětem, co lze z jeho akademicko-teoretického předchozího vypracovávání v tehdejší stranické politice vůbec uhrát. Je to i okamžik Petrova veřejného vymezení vůči okolním reformním iluzím, období jeho zásadních, vesměs na první stránce Literárek uveřejněných textů.

Zkraje dubna přinesl Ivan Klíma do redakce Literárek text Akčního programu KSČ, dlouho očekávaného programového dokumentu, údajně rozhodného slova k rovněž netrpělivě už očekávané „demokratizaci“ společenského života. Týden poté, co byl oficiálně publikován v Rudém právu, reagoval na něj Petr Pithart v celostránkovém úvodníku Literárek⁴ s poukazem na manko, jaké v tomto akčním programu zůstává pro perspektivní rozvoj domácího politického systému – nemáme-li vzít zavděk oněmi, na toto téma „několika zjevně rozpačitými odstavci […] v zápolení s kluzkým, často nepolapitelným slovníkem, a zejména dikcí aparátnických rutinérů“. Komunistická strana, nadále tu nezpochybněně, takřka „heliocentricky“ sebepochopená jako vedoucí síla společnosti, navenek alibisticky zaštítěná heslem reformy, deklaruje nezbytnost „společné báze socialistické koncepce Národní fronty“, kterou pod mimikry společné „fronty“ ovládá celou společnost. Aniž by se přitom – sichroval se kvapně Akční program – „vytvářela opozice proti linii státní politiky jako linii celé Národní fronty a vedl se politický boj o moc ve státě“.

Kde zůstala v takto zúženém prostoru instituce parlamentu?, ptá se Pithart ve svém článku a přímo v jeho titulku – ptá se dřív než jiní, když ještě idea pluralitního systému politických stran zaváněla neodpustitelnou herezí, která by zpochybňovala, že „jediným univerzálním, a přitom autonomním politickým subjektem zůstává KSČ“.⁵

Klíčovým tématem a „základním předpokladem pro vylepšování politického systému“ a minimem „veškerého demokratismu je ovšem kontrola politické moci“, přičemž „moc může kontrolovat jenom systém politických stran,“⁶ píšeme na stránkách LL po schůzce u kulatého stolu, u kterého jsme se sešli s pracujícími ČKD-Kompresory, v jednom z textů, které jsme s Petrem koncipovali spolu. A dále k témuž tématu: „… i právnicky vycizelované kontrolní a ‚brzdové‘ mechanismy při uplatnění dělby tří mocí ve státě (moci zákonodárné, výkonné a soudní) snadno selhávají při faktickém mocenském monopolu jediné politické strany,“ doplňuje Petr Pithart v úvodníku o tři čísla dál.⁷

Lze tu, na jednom místě a ve stejném čase, průběžně konstatovat změnu smýšlení, totiž rozměru generačního. My, totiž ti, které v akusativu má především na mysli Petr Pithart v oné dedikaci, s jakou mi věnoval svou knihu, jsme nebyli „osmašedesátníky“. Změny jsme vítali, ale nešlo nám o to, uskutečnit sen o skutečném socialismu, ani o vykoupení z viny a zločinů padesátých let. Pro nás to byl začátek a příležitost k něčemu o poznání dalšímu. Nebyli jsme osmašedesátníci, ale byli jsme ochotni za započaté změny bojovat, a to až do „těch hrdel a statků“. Revolucionáři jsme nebyli nikdy, ale teď už ani reformisté, objevovali jsme nové možnosti, ani ne tak v přítomnosti jako v duchovních dějinách a tradicích dosud pokládaných za zapomenuté. Tak se v období od podzimu 1968 do jara příštího roku, kdy další inkarnace Literárek v podobě Listů vezme za své, začala generační „názorová východiska“ rozcházet. Příznačné bylo z tohoto hlediska naše „setkání na moři“ s časopisem Politika, jednoho z těch „odvázaných“ v roce 68. Do Politiky psali autoři, kteří patřili také k autorskému okruhu Listů, třeba Karel Bartošek, František Šamalík či Robert Kalivoda, z většinou z nich jsem se seznámil skrze Petra Pitharta, který je znal všechny. Zatímco se Listy během několika měsíců své existence od podzimu 68 profilovaly „pravicově“, ačkoli byl i zde hlas reformních komunistů poměrně silný, Politika byla oproti Listům levicová – v tomto ideovém vymezení nad ní převzal kontrolu sám tajemník ÚV Zdeněk Mlynář. Nastoupená „konsolidace ve straně i společnosti“ se ovšem obracela jak proti „pravicovým oportunistům“, tak proti „levičáckým avanturistům“. Ti druzí byli na řadě první, a tedy přišli do Listů s nabídkou, že k nám přenesou své úsilí. Byli překvapeni a zdrceni, když zjistili, že zejména mladší část redakce s tím nesouhlasí. Nejvíc to pak od nich za to schytával Petr Pithart, od října 68 z vlastního rozhodnutí „vystoupivší“⁸ z KSČ, už zcela nejen mimo komunistickou stranu, ale i její ideologii, jakkoli sebezpytně reformistickou. Šlo tehdy o zásadní spor. Usilujeme o nápravu deformací marxismu-leninismu, o tzv. autentický marxismus a socialismus, nebo se napříště od těchto zdrojů už distancujeme, resp. chceme se od nich držet co nejdál. Po „přelomovém“ dubnovém plénu ÚV KSČ a Husákově nástupu bylo přikročeno k „důsledné a principiální konsolidaci v zemi, na zásadách marxismu leninismu“, a tím pádem k odstranění zdrojů napětí spočívajících v působení protisocialistických a kontrarevolučních sil“. Takovým ohniskem budou shledány Politika i Listy, zkrátka zastaveny budou oba časopisy.

V jednom z čísel druhého ročníku Listů napsal Petr Pithart „úvahu o možnostech“⁹ – o možnostech, jaké se nám otevírají v zužujícím se politickém prostoru. O tom, že vedle úzkostného, ideologicky bipolárního sevření ve dvou možnostech, „buď, anebo“, se otevírají i jiné možnosti, třeba třetí, nebo pátá: znakem svobody je život v možnostech, zdůrazní nám brzy „kacířské“ myšlení Jana Patočky…

V nastupujícím normalizovaném podzimu uchopil Petr svou ještě poslední svobodnou možnost v postgraduálním studiu na oxfordské St. Antony’s College, kam v říjnu, krátce předtím, než budou zrušeny výjezdní doložky, odejel. Já prvního října téhož roku nastoupil jako interní asistent u Jana Patočky, který stačil být minulého roku, teprve po své šedesátce a po předchozích odkladech, jmenován na filosofické fakultě profesorem, a bude zde kupodivu působit, v neměnné významuplnosti svých přednášek¹⁰, až do svých pětašedesátin, kdy bude poslán do důchodu.

Blízký kontakt s Patočkou (stihl na fakultě odpřednášet ještě kurs s tématy sókratovsko-platónské péče o duši, alias péče o obec, péče o spravedlivý stát)¹¹ přede mnou znovu postavil Sókrata, filosofa „nejmoudřejšího“, jak mně to Petr Pithart svou dedikací implicite připomněl…

Sókratés se tenkrát, stejně jako já, delfské věštbě podivil, byv jí každopádně polichocen. Napadlo ho, že si označení „nejmoudřejší“ zasloužil tím, že správně porozuměl nápisu nad vstupní branou do delfské věštírny: GNÓTHI SEAUTÓN, poznej sám sebe. Pochopil z toho, že nápis není příkaz, ale skrytá otázka. Řekové ostatně vykřičníky ani otazníky nepoužívali, možná také proto si Sókratés vyložil delfské orákulum jako otázku: Kdo jsi, člověče? Jsi jen člověk, nikoli bůh, nemůžeš být moudrý – můžeš jen moudrost milovat. A odpověděl na tu otázku: vím, že nic nevím. To je ono proslulé stanovisko, jaké odolá sebedotěrnějším otázkám v dialogu, v němž Sókratés sám byl mistrem…

Vracím se k Sókratovi a k jeho dialogickému tázání, protože mi sókratovský a vůbec řecký rámec v mém dlouholetém dialogu s Petrem Pithartem, vedeném nablízko i na dálku, připadá jako přináležející.

Můj mentor Jan Patočka vždy opakovaně zdůrazňoval, že Evropa vyrůstá z řeckých kořenů a ty jsou v zásadě dva: Ten první je v ochotě dávat v duchovním životě přednost nahlédnutí, řecky ALÉTHEIA, před míněním, ve smyslu DOXA. Ten druhý „předpoklad Evropy“ je nicméně založen na tom, že se vždy začíná od mínění, nikoli od nahlédnutí.

Řecká filosofie neznamená pouze myslet, ale také spatřit. Nahlédnutím vzniká názor, což je pojem, který pochází z geometrického diskursu. Skoro celý svůj život říkám svým posluchačům a některé studenty tím provokuju, jak je příznačné, že český jazykový úzus chápe pojem názoru v opačném významu, než je náležité. Ná-zor je to, co „nazíráme“, nahlížíme společně, všichni. Na tutéž záležitost nemohou být různé názory a už vůbec nemohu mít svůj názor, a dokonce se dožadovat práva na vlastní názor. Příkladem názoru je například „názor kružnice“: množina bodů stejně vzdálených od středu. Opakem názoru je mínění jakožto jedinečný, unikátní způsob, jak se každému z nás ukazuje svět. Mínění, které takto předchází názoru v platónském smyslu DOXA ALÉTHES META LOGOI, skrze smysluplnou řeč v pravdu proměněné mínění. Tak vzniká skutečné, rozumové, logické vědění ve smyslu EPISTÉMÉ, vědění, za které člověk může převzít odpovědnost.

Ta dvě slova, názor a mínění, si vyměnila význam. Což se nestalo náhodou. Specifickým rysem člověka je řeč, člověk je bytost obdařená jazykem, které říkáme rozum, což obojí spadá pod řecké LOGOS. Studenti občas namítají, že je to slovíčkaření: je přece jedno, jaké slovo použiju, „růže nazvána jinak, voněla by stejně“. Usmířím je většinou tím, že pokračuju ve výkladu, s tím, že v Řecku člověk neschopný názoru se jmenuje IDIOTA, což není nadávka, znamená to soukromník – člověk neschopný života v obci, neschopný chápat obecné. Myslí si, nebožák, že věci jsou takové, jak on je přece vidí. Idiota neztratil schopnost mluvit, vydává zvuky podobné řeči, které však postrádají jakýkoli smysl. Budeme-li mít každý na všechno svůj názor, ztratíme schopnost dorozumění, ztratíme společný jazyk – společný svět.

Problém METANOIA, změny smýšlení, jak jsem ho v pithartovském diskursu nakousnul, chceme tu uchopit v kontextu třetího rozvrhu péče o duši, jak to učil Jan Patočka.

První – ontokosmologický – rozvrh péče o duši, stanovuje první principy, které jsou dva: TO HEN, Jedno, a DYAS, neurčitá dvojice velkého a malého. Jedno zakládá, utváří, definuje, zatímco neurčitá dvojice zmnožuje, kopíruje a rozmělňuje. Oba tyto principy jsou aktivní, ale pouze Jedno je plně jsoucí, pravdivé, dobré a krásné. DYAS není principem zlým, má podíl na jsoucím, pravdivém a krásném, ale je jeho neplností, nedostatkem. Nejzásadnější pochopení zde spočívá v tom, že zlo nemá dignitu, DYAS jakožto jeho výraz není v žádném případě principem zla, bez ní by náš svět nebyl možný.

Jedno je pro Řeky a od Platóna buď to nejmenší, dále nedělitelné, ve smyslu ATOMOS, nebo v makroprojekci, Jedno jako celek bytí, ve smyslu KOSMOS. To, co je mezi jedním a Jedním, tím nejmenším a tím největším, je prostřednictvím neurčité dvojice. Snad bychom mohli ve zkratce říci, že cokoli, co jest, je minimálně o jedno větší než jedno jakožto ATOMOS, a minimálně o jedno menší jakožto KOSMOS. Přitom je třeba mít na paměti, že řecká matematika je založena na konečném a priori, to znamená, že neumožňuje dělení se zbytkem: Řekové neznali desetinná čísla ani zlomky, dělbu vyjadřovali pouze v poměrech, a to výhradně v těch harmonických… Jedna jakožto ATOMOS není v Řecku číslo, ale počátek čítání, počátek řady přirozených, celých čísel – jiná čísla v řecké matematice nemáme –, stejně jako počátek řad linií, ploch a těles, protože jedna na druhou i jedna na třetí jsou ve výsledku zase jedna. Mocniny vyšších čísel matematika, založená na konečném, a priori nezná.

Metaforou Jedna (v platónských dialozích se takto mluví o ideji Dobra) je Slunce, které umožňuje, aby věci byly vidět ve své „pravdivosti“ – řecké IDEA bychom mohli v tomto smyslu doslovně přeložit jako „uviděnost“. Jedno je nedosažitelné, lze se mu pouze přibližovat, v krajním případě limitně. Naším, lidským úkolem je k němu směřovat, bez naděje na plný úspěch.

Druhý rozvrh péče o duši v obci je učení o tom, jak musí být organizována obec, aby v ní duchovní lidé nemuseli umírat, jak to zákonitě potkalo v Athénách Sókrata. Tím se zde nemůžeme podrobněji zabývat, i když Pithartova METANOIA probíhala právě v tomto terénu… Nás zde zajímá jen projekce tohoto motivu do třetího rozvrhu péče o duši, který se děje v průběhu života každého z nás. To, že člověk původně a nejčastěji žije tak, že se orientuje nikoli podle světelné metafyziky Jednoho, ale podle naskýtajících se věcí a potřeb, ergo kladívko podle DYAS. Úkolem morálního náboženství, jak je proponuje Platón, je změnit toto své přirozené smýšlení, a obrátit se k Jednomu, tomu, co v pravém smyslu jest, co jest dobré, pravdivé a krásné.

Dnes mimochodem už málokdo ví, že slovo „universita“ (podobně jako „filosofie“, zhůvěřivě dnes psaná „moderně“, se „z“) pochází z latinského ad unum vertere, k jednomu obraceti. Je nesporné, že tento motiv je původně platónský, stejně jako to, že dnešní university se v celosvětovém měřítku se tomuto poslání odcizily a tento podstatný smysl ztratily.

Na to, aby se člověk obrátil k Jednomu, na tento vpravdě existenciální obrat není v životě nikdy pozdě…

***

Někdy koncem února 1970 byl Petr Pithart z Oxfordu zpátky v Praze, plánované dvouleté oxfordské studium se smrsklo na necelých pět měsíců, osud emigranta pro Petra nepřipadal v úvahu. Z úctyhodného milieu knihovny St. Anthony’ College a jejích důvěryhodně odřených, rozložitých profesorských křesel se octne v maringotce roztoulané po Čechách při čerpání a měření podzemních vod. Tak jako Petra vyrazili z právnické fakulty, mne totéž stihne na fakultě filosofické: Patočku pošlou do důchodu, já namísto filosofické aspirantury stanu se nočním a víkendovým vrátným ve Filosofickém ústavu AV („to jsou paradoxy!“, nestačí ještě Václav Havel napsat). Filosofické lektury tedy odbývám po večerech u přátel, v bytových seminářích, čteme Aristotelovu Metafyziku. Tu a tam zastaví se za mnou v té filosofické vrátnici Petr, pravidelně přinese několik exemplářů Tigridova Svědectví a jinou podvratnou literaturu ze „západních imperialistických a antisocialistických exilových centrál“.

Nechci se zvědavě ptát a trhat diskrétní řetězec konspirace, ale z bezvadného, dosud neohmataného stavu těch tiskovin, leckdy ještě v tiskárenském balení, usuzuju, že jsou čerstvě distribuovány „odtamtud“, pašované, sotva je vytisknou, a že jsou k nám pašované pravidelně, a to přes Petrovy ruce. Posílám ty knihy a časopisy dál, to už se vracejí ohmatané a rozdrbané. Sem tam přinese mi Petr také tuzemské samizdaty, mezi nimi i svůj první spis, takřka „romanticky“ sepsaný „na cestách“, ve venkoncem neromantické maringotce¹². Pracovní strojopisný průklep Obrany politiky, v „přírodním stavu“ volných stránek, jen tak seštosovaných do kancelářských desek na tkaničku… Politiku, v normalizovaném Československu právě profanovanou do podoby holého ideologicko-mocenského provozu, nahlíží tu autor v jejím původním smyslu evropské tradice, kde i z její novověké podoby lze číst intencionální souvislost s řeckou péčí o duši obce – polis. Tím horlivěji pustíme se s přáteli do opisování Obrany, necháváme vázat její exempláře do pevných desek a šíříme ji jako nezávislý samizdat.

Zakrátko, psal se rok 1974, zvu na oplátku Petra Pitharta na Kampu, do ateliéru knižního grafika a fotografa, přítele Jaroslava Krejčího: Jan Patočka nám tady – za oknem otáčející se kolo jednoho ze starosvětských mlýnů na Čertovce – spatra přednáší své Kacířské eseje o filosofii dějin, dřív, než je nechá Ludvíku Vaculíkovi opsat do samizdatové edice Petlice. Pro všechny z nás, kteří jsme tam tenkrát byli, „vteřiny věčnosti“¹³. Řeč je o dějinách a dějinnosti, a Petr Pithart tady pana profesora ostýchavě osloví s prosbou o supervizi nad započatým Podivenem. Mezitím Charta 77:

Že na mne koncem prosince 1976, když se sbíraly první podpisy, cíleně zapomněli, přičítám na vrub také Petru Pithartovi: dělám užitečnou „drobnou práci“, jako sociální kurátor se starám o „problémy cikánského obyvatelstva“, a kdybych podepsal, všechno to dobré a prospěšné by skončilo. Taky že skončí, neboť sběhlo se to nakonec jinak. Leden roku 1977 mám spojený s písní Sváti Karáska, vy silní ve víře, v písmu kovaní, když začnou bít pastýře, kde jste schovaní? Policie běsnila, a Patočka to jako mluvčí Charty 77 schytával z první ruky. Podepsal jsem hned ve druhé várce podpisů, k 1. únoru 1977, společně s přáteli Tomášem Vrbou a Janem Vítem. A jako již ostřílení samizdatoví vydavatelé jsme spustili velkoprodukci opisů dokumentů Charty 77 a jejich šíření. Byl to pak Petr Pithart, který spolu s Ludvíkem Vaculíkem pro nás našel záhy nový úkol: samizdatový, fotograficky ilustrovaný časopis, „časopis Charty“, almanach textů „zakázaných“ anebo zapomenutých autorů, od historických či filosofických studií po literární žánry, včetně textů tuzemského undergroundu. Nikoli spěšné „letákové noviny“, ale komponovaný, graficky výrazný, celkově náročný časopis. Tak vzniklo podélné, na štorc, na barevných průklepácích strojopisně psané Spektrum, v prvním čísle s básněmi a reprodukcemi suchých jehel Bohuslava Reynka i s Hejdánkovou filosofickou studií i s undergroundovou poezií i s povídkou Karola Sidona na závěr. Plus fotografické přílohy Slávka Krejčího a Pavla Štechy… Spolu s Vítem a posléze s Vrbou jsme do Spektra sbírali příspěvky jako „podomní editoři“, obchůzkami po domech, po domácnostech, ale zejména po kotelnách či nočních vrátnicích, kde teď mnozí autoři měli své pracovní stoly. Pak v ateliéru (jehož genius loci zahrnoval vzpomínku na nedávné semináře tehdy už zvěčnělého Jana Patočky) u Jaroslava Krejčího, který teď své métier knižního grafika vtiskával do návrhů strojopisné grafické úpravy, v originálních variacích pro každý text zvlášť, v nichž na omezeném formátu papíru A4 proměňoval se text – k příštímu postrachu samizdatových písařek – do dvou- či trojsloupců textu, do perexů, sloupců in margine, s titulky ornamentálně vyvedenými, tak jako všechno ostatní z pouhé kombinace typů psacího stroje. Petr Pithart si byl vědom své iniciační role: první číslo Spektra bylo uvozeno jeho statí „Průklepový papír bílý 30 gr/m2“ – programovým úvodníkem, který pod titulkem s obchodním názvem prostého průklepáku zahájil vrcholnou éru strojopisného samizdatu – jediným médiem, kterým promlouvala tehdejší nezávislá kultura. Byl to zároveň okamžik Pithartova překroku z „disentu bojového nasazení“, z ilegality karavanových transportů exilové literatury, do kulturně zaměřeného „disentu reflexe“, jak jej sám později nazve.

Petr se bude v kulturních, vesměs samizdatových disentních aktivitách profilovat autorsky (v tomto čase vznikl rukopis Osmašedesátého, dílo, které stojí na počátku této vzpomínky), texty zasílanými do Tigridova Svědectví, do Pelikánových římských Listů, příspěvky v tuzemských samizdatových časopisech, které budou vznikat po Spektru, edicemi samizdatových sborníků, ve spolupráci s Milanem Machovcem, Milošem Pojarem a dalšími z těch, kteří se pohybovali i mimo disentní epicentrum „zakázaných“. Na jeden z těchto podniků v půli osmdesátých letech mne Petr povolá, abychom spolu s Janem Vítem a výtvarníkem Antonínem Střížkem (dnes vyhledávaným malířem tuzemské postmoderny) s naší dosavadní „vydavatelskou“ zkušeností slepili dohromady dvě pilotní čísla samizdatových Lidových novin, v redakční kompozici textů a už také v pětisloupcovém novinovém špíglu. Stane se na podzim 1987, se zásahem StB na redakční poradě před vydáním druhého čísla a bohužel i s nedorozuměním vybuchnuvším na této poradě: zda totiž mají být Lidovky letákovým zpravodajským listem domácího disentu – anebo, jak Petr Pithart dlouhodobě hájí, být signálem k vykročení z disidentského ghetta, v němž nesena jen „břemena některých“. Tedy otevření širšímu čtenářstvu, tedy – převedeno do modu Sókratova – také „ostatním občanům athénským“. K čemuž, dlužno přiznat, ilegální Lidovky posléze samy dojdou, navigovány tímto směrem Petrem Pithartem v jejich redakční radě.

Od toho okamžiku počíná už naše předlistopadové domlouvání, zpočátku jenom ve čtyřech – s Petrem a s dvěma Jany, Vítem a Sokolem – na vydávání periodika, jehož nejširší profil Petr Pithart od začátku prosazuje jako revival svého velkého vzoru, Peroutkovy prvorepublikové Přítomnosti. Začneme tuto naši Přítomnost psát a vydávat (v prvních číslech v nakladatelství ČSAV Academia) až „po převratu“ – s Petrem Pithartem už „budujícím stát“, nejen symbolicky jako autorem celostránkového úvodníku v prvním čísle, předsedou redakční rady Přítomnosti, ale už i k politování přetíženým předsedou vlády.

Ve své první, „přítomnostní“ předsednické funkci se Petr okamžitě stane orientační osobností, díky čemuž se autory a přáteli Přítomnosti stanou osobnosti na první pohled vzájemně odlišné, později třeba mezi sebou rozhádané, rozešlé případně do „různých světa (politických) stran“, nyní však v jedinečném intelektuálním spojení… Václav Bělohradský, Alexandr Stich, Jiří Brabec, Bedřich Loewenstein, Jacques Rupnik, Otto Urban, Dušan Třeštík, Zdeněk Vašíček, Bedřich Moldan, Josef Vavroušek, Vojtěch Cepl, Miloslav Petrusek, Petr Rákos, Josef Zieleniec, Petr Příhoda, Bohuslav Blažek, Miroslav Petříček, Ivan Chvatík, Jefim Fištejn, Jan Rous atd. atd.; last but not the least také Jan Sokol, který nelitoval sednout si s námi v Přítomnosti přímo k redakčnímu stolu a podílet se na jejím ruchu, v tu dobu zároveň jako místopředseda Federálního shromáždění… Naše Přítomnost chce nejen „společně myslet“ v nové historické situaci, je také (v tradici započaté samizdatovým Spektrem) „krásná na pohled“: v typografii a s originálním titulkovým písmem Clary Istlerové, glosovaná kresbami Karla Nepraše, s fotografiemi Pavla Štechy a jeho přátel.

Měl jsem pak v rušných devadesátých letech šanci vídat se s Petrem nanejvýš na redakčních schůzkách Přítomnosti anebo na všelijakých konferencích, na kterých se vzpomínalo, „jak jsme disidovali“. Přitom je to v docela krátké Lazarské ulici od předsednictva české vlády jen o tři domy dál na Pedagogickou fakultu UK, kde jsem po dvaceti letech zas začal učit na univerzitě – nastoupil jsem 1. dubna 1990, jen dva měsíce po tom, co Petr dosedl kousek ode mne do premiérského křesla, aniž jsme následně, v té hektické době budování státu a jeho vzdělanosti nalezli chvilku, abychom se navštívili ve svých úřadech.

Až se pak stane Petr Pithart předsedou Senátu a já s Janem Sokolem a dalšími na druhém konci Prahy založíme Fakultu humanitních studií UK, budeme mít k sobě ještě dál – přitom však blízcí v porozumění tomu, jaké to je pro intelektuála, být v politice. Dochází mi při té příležitosti hořce ironický význam Petrovy dedikace: jako by mi záviděl onu, jak to označil, moudrost, opatřenou etiketou filosofia, sám na víc než dvacet let uvázaný v politice, v její pragmatické reálnosti a utilitárnosti.

Nikdy jsem nelitoval, že to takhle dopadlo, ale ani Petr nemusí. Svou příští knížku, kterou si ještě umiňuju napsat, dám mu do ruky s vepsanou dedikací „Petrovi, tomu nejodpovědnějšímu z nás“. Za své politické angažmá, které rozhodně nezačalo teprve s jeho premiérským úřadem, se nemusí stydět – mrzí mě víc, že nevyšla jeho (ale ani Sokolova) kandidatura na prezidentský úřad. V tomhle bych dal na Platóna a jeho sázku na „vládu nejlepších“. Jen si představte, jak jinak by to vypadalo, kdyby po Václavu Havlovi místo Klause a Zemana byli na Hradě Sokol a Pithart…

Ještě jedna varianta mě v té záležitosti Petrovy dedikace napadá. Je totiž možné, že se někde domákl, že jsem se ve své ptáčnické vášni dal na stará kolena na chov soviček. Sova je uznávaný symbol moudrosti a jedna věc je jistá: Myslím, že žádný z našich souputníků široko daleko nemá tolik sov, co já: mám jich patnáct (dvě mláďata sýčka brahmínského se narodila v první vlně koronavirové pandemie a dostala jména Corona a Virus). Takže, kdo je nejmoudřejší…?

1. PITHART, P.: Osmašedesátý. 1. domácí vydání. Praha: Academia, 2019. (Pozn. ed.)
2. Viz scriptum.cz: Studentské časopisy 60. let 20. století (faksimilovaná edice dokumentů), ed. Jar. Pažout. (Pozn. ed.)
3. Srv. Bulletin Vysokoškolského výboru ČSM Praha, březen 1968 (Pozn. ed.).
4. Srv. PITHART, P., Národní fronta, nebo parlament, Literární listy, roč. I, č. 8, 18. dubna 1968 (Pozn. ed.). http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitL
5. PITHART, P.: Národní fronta nebo parlament? Literární listy, roč. I, č. 8, 1968 (Pozn. ed.). http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitL
6. Red.: Hledání společné řeči. Literární listy, roč. I, č. 14, 1968 (Pozn. ed.). http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitL
7. PITHART, P.: Politické strany a svoboda slova. Literární listy, roč. I, č. 17, 1968. (Pozn. ed.) http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitL
8. K statusu „vystoupení“ v Pithartově případě viz PITHART, P.: Osmašedesátý, str. 188, pozn. 84. (Pozn. ed.)
9. PITHART, P.: Možnost č. 5. Listy roč. II, č. 5, 1969 (Pozn. ed.).
10. Přednášky a semináře J. Patočky z let 1970-1975 https://archiv.janpatocka.cz/exhibits/show/prednasky
11. Záznamy přednášek J. Patočky z let 1970-1971. Základní problémy předsókratovské filosofie: https://archiv.janpatocka.cz/exhibits/show/prednasky/presokratikove
12. Srv. MÜLLER, J.: Pětkrát Petr Pithart; MUNDIL, J.: V maringotce/ v trabantu (Pozn. ed.).
13. Za nás o tom svědčí film Angeliky Hanauerové, přímé účastnice tehdejšího semináře, natáčený v autentickém prostředí Krejčího ateliéru na Kampě: Filosof, který splnil svou úlohu, rež. A. Hanauerová, 1990 (Pozn. ed.).