Knihovna Petra Pitharta

Píše Rudolf Chmel,

slovenský literární vědec, historik, slovakista a hungarista, vzdělanec-esejista, dlouholetou působností také na Karlově univerzitě přední osobnost středoevropského kulturního a politického myšlení… Ujímá se opakovaně Georga Sorose, ještě dodatečně ke všem dosavadním snahám (i našim) doporučit vyznamenání tohoto filantropa, podporovatele Středoevropské univerzity k letošnímu 28. říjnu – ač sám by košatě skvělý Rudo Chmel, spravedlivě vzato, měl by být na pražském Hradě spolu se Sorosem vyznamenán, přinejmenším za neutuchající péči o slovensko-české vztahy, v duchovní kultivaci terénu střední Evropy.     

Sorose ujímá se Rudo právě v lítém předvolebním boji na Slovensku, kdy jméno “Soros” zní na Ficových mítinzích víc než vykřičeně – “amerického Žida”, ktorý nás, Slovákov, chcel by korumpovať a rozvracať… Právě nasycený atmosférou předvolebního Slovenska píše Rudo Chmel: “Som sorosovec” (čtěte s námi zde).     

Za to psaní už Petr Pithart Rudolfu Chmelovi, našemu dobrému příteli z časů ještě před Knihovnou PP, odepsal:

Milý Rudo,
to je moc dobře, že první text, který Knihovna PP vzápětí uveřejní ve slovenštině, je právě text Tvůj.    

Když jsme se po převratu začali znovu rozhlížet po širším, ale odevždy naprasklým Československu, byl jsi mezi úplně prvními, kterého jsme za moravsko-slovenskou hranici zahlédli – jako toho, kdo nám rozumí, a my jemu. Byl jsi a stále zůstáváš duchovním sloupem i širšího středoevropského, tolik otřásaného, ale přesto dozajista existujícího světa. Ten svět nám chvílemi mizí z obzoru, ale pak se zase vynořuje… Solidarita, empatie a vzájemné rozumění tu není něco nám daného (ve smyslu darovaného) a pak zas nám ukradnutého: je to kyslík obyvatelného světa v této jeho (jedné z jeho) seizmické zóně, jaký držíme pohromadě – my ! A to, i když nás zatím asi nepřibývá… Ale co my víme, že bude za deset padesát let?           

Stůj ještě dlouho, sloupe Rudo! 

Tvůj Petr Pithart 

P. S. Dík za Tvůj text i za malý vokabulář na závěr – s výběrem slov, jaká máte vy, Slováci na označení slovních výlevků všelijakých těch Mečiarů, Ficů et consortes. Máte je, zdá se mi, výrazově bohatší. – A z druhé strany: také Tvůj HÍD (tato v Evropě zcela unikátní společná politická strana svobodomyslných Slováků a Maďarů) zní nám daleko srozumitelněji než pouhý MOST. Je v něm ze “zámostí” slyšet skučení nekonečných, pustých rovin z východního směru… Směrem/ smerom nám (středo)Evropanům společně cizím.     

Neutichají, spíše dále přibývají hlasy komentující z té či oné strany nezvolení JUDr. Roberta Fremra soudcem Ústavního soudu. Nikoli jen – kvitujeme – silná vyjádření ad personam R. F. či lamentace nad nekompetentností prezidentova poradního okolí, ale pokusy uvést tuto událost do širších vztahů a významových souvislostí… K námi již včasně uveřejněným poznámkám Petra Pitharta k “přenastavení” či přímo znejasnění procedurálního postupu při výběru kandidátů na funkci ústavního soudce /srov. Bílý táhne, a… (trivializace výběru ústavních soudců) – zde/ publikujeme -“natěsno k tématu”- Pithartem aktualizačně rozšířený memoárový text z připravované knihy Léta, místa – Hlasovali nohama na stole: proti všem”! – zde.

Pokračujeme v “čtení” pamětní desky, jak se otevírá z pomníku věnovaného jeho autorem Jiřím Sozanským obětem sovětské invaze v srpnu 1968. Těm, kdo procházejí po chodníku poblíž podolské vodárny, mohla by utkvět dvě jména: Karel Parišek a Karel Novák. Oba patnáctiletí, využili v podvečer 24. srpna, při dosud kolabující tramvajové dopravě, nabídku Karla Šárky svézt se v jeho dodávce v cestě domů, do Braníka a odtud na Novodvorskou. Když auto projíždělo po nábřeží, za vyšehradským tunelem, poblíž podolské vodárny – dozvídáme se z šetření vojenských historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka, na základě tehdejšího hlášení Veřejné bezpečnosti -, začala kolem deváté bez příčiny pálit po Šárkově dodávce sovětská hlídka z lehkého kulometu.

Oba chlapci byli smrtelně zraněni, Karel Parišek s průstřelem hlavy, Karel Novák s průstřelem srdce. Řidičovi spadly z volantu prostřelené obě ruce, přičemž mu přispěchavší sovětská hlídka okamžitě odebrala všechny doklady, které přivolaným příslušníkům Veřejné bezpečnosti odmítla vydat – s tím, že auto na její výzvu nezastavilo. Oběma smrtelně raněným nevěnovali sovětští vojáci sebemenší pozornost, bez ochoty přivolat lékařskou pomoc. O to se pokusil s prostřelenýma rukama řidič Karel Šárka, z blízké restaurace nechal telefonicky přivolat lékaře, oběma chlapcům ale už nebylo pomoci.

Shrnutím naplněného programu odpoledních a podvečerních debat, s odkazy na jejich digitální záznamy k “dalšímu čtení”, se ohlížíme za nedávno skončeným 19. ročníkem Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě…

Pondělí 14. srpna
15.30 Influenceři vs. zpravodajství
(Kovy-Karel Kovář, youtuber, moderátor, kanály YouTube a jiné)
19.00 Budoucnost Ruska
(Jaroslav Šimov, historik, publicista, Radio Svobodná Evropa | Sergej Medveděv, politolog, publicista, autor knihy Návrat ruského Leviathana, guest professor Univerzita Karlova | moderuje Libor Dvořák, překladatel, Český rozhlas Plus)

Úterý 15. srpna
15.30 Interview – jak a proč se ptát?
(Barbora Kroužková, moderátorka, Česká televize | Čestmír Strakatý, moderátor, influencer, ProstorX)
19.00 Dokáže střední Evropa znovu věřit faktům?
(Pavel Havlíček, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky | Matej Kandrík, výkonný ředitel, ADAPT Institute | moderuje Nikoleta Nemečkayová, analytička, Asociace pro mezinárodní otázky)

Středa 16. srpna 
19.00 Předsednictví ČR – současnost a budoucnost Evropské unie 
(Eva Horelová, Zastoupení Evropské komise v ČR | Kateřina Šafaříková, Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz | Ondřej Plevák, redaktor, Euractiv.cz | Vladimír Votápek, analytik, bývalý generální konzul v Petrohradu | moderuje Martin Jonáš, Česká televize)

Čtvrtek 17. srpna
15.30 AI v novinařině – ohrožuje, nebo pomáhá?
(Filip Rožánek, novinář, mediální analytik)
19.00 Večer s Deníkem N: Česko – Slovensko – Polsko – shody a rozdíly
(Milan Kňažko, herec a politik, Slovensko | Andrzej Jagodziński, bohemista, překladatel, publicista, Polsko | moderuje Renata Kalenská, novinářka, Deník N)

Pátek 18. srpna
15.30 Politické podcasty
(Lucie Stuchlíková, Václav Dolejší, novináři, Seznam Zprávy, Vlevo dole, zpravodajský podcast roku 2023)
19.00 Večer s ČRo: Jak mluvit s politiky, na co se jich ptát? 
(Martin Řezníček, moderátor, Česká televize | Terezie Tománková, moderátorka, TV Prima | moderuje Jan Pokorný, Český rozhlas)

Nad „nejasnostmi“ a verifikujícími/falzifikujícími verzemi o spektakulární, „před očima všech“ popravě Jevgenije Prigožina píše Jefim Fištejn o archetypálnosti této události v rusko-sovětských dějinách (se svolením autora zveřejňujeme rozšířenou verzi oproti té, která byla zveřejněna internetově): Země nevyjasněných úmrtí – zde.

Čteme jména na čerstvě odhaleném pomníku, kterým jeho autor Jiří Sozanský symbolicky vzpomenul obětí z prvních dnů invaze vojsk Varšavské smlouvy, vedených vojsky Sovětského svazu, v srpnu 1968… Je mezi nimi i jméno Marie Charouskové, s daty 25. 10. 1942 – 26. 8. 1968. Pětadvacetileté ženy, která v osudném srpnovém dni spěchala na tramvaj, aby stihla konzultaci nad svou diplomovou prací a pak rychle za dvouletým synem, jehož ráno svěřila ve zbraslavském bytě manželově péči…

Pomníček, který je na rušném pražském Klárově snadno k povšimnutí. Za ním příběh, který z mnoha příběhů obětí sovětské invaze – zastřelených, přejetých tankovými pásy, zabitých střepinami granátů, uhořelých v domech na Vinohradské třídě, zapálených v prvním dni invaze, obětí dopravních nehod zaviněných těžkou vojenskou technikou – bývá často vzpomínán. Připomínáme: Příběh Marie Charouskové, ✞ 26. 8. 1968 – zde.

55 – chápejme dnes s trochou licence toto číslo v jeho odvěké, elementární symbolice: dvě pětky, to je dvakrát pět prstů na rukou, připravených vzít („do vlastních rukou“)

záležitosti nepominutelné a přísežně závazné – tak jako, když se muži 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově před 55 lety rozhodli postavit na odpor sovětskému tankovému praporu, s odhodláním bránit svou posádku z oken pancéřovými pěstmi, útokem do týla tanků zbraněmi paradesantního oddílu rozptýleného v okolí…, dokud nebyl tento osamělý odpor vyšším rozkazem odvelen.

Také proto, s úctou k bojovému vojenskému odhodlání, nehledíc na početní povahu nepřítele, je včerejší (21. srpna 2023) zahájení výstavy Invaze 68 v atriu Armádního muzea Žižkov – s případnou vzpomínkou na symbolických 5 kamenů, které si uložil do mošny David, než se vypravil ozbrojen prakem na Goliáše – na tom pravém místě.

Ústřední „exponát“ výstavy, bronzová socha s čepelí shora roztínající jména žen a mužů, symbolický pomník Jiřího Sozanského prvním 137 obětem sovětské invaze v roce 1968 do Československa, je tu ve svém předběžném umístění, než se mu dostane místa ve veřejném prostoru, kde takový memoriální objekt postrádáme…

Přemítáme se Sozanského přítelem a souputníkem, dnes reflektujícím, tehdy jedenadvacetiletým účastníkem srpnových událostí před 55 lety, Václavem Macháčkem-Riegrem:   

Sochař a malíř Jiří Sozanský razantně prolomil krunýř netečnosti, někdy pouze formálního společného vzpomínání, aby tragické datum 21. srpna 68 viditelným a sdělným způsobem zakotvil pro všechny a pro všechen čas. Nikdo jiný by to myslím tak věrohodným způsobem nedokázal. Stačí se ohlédnout za Sozanského dosavadní tvorbou, soustředěnou na tragicko-dějinná témata i na jeho osobní postoje.

Prázdniny a horké léto korigovaly mou naivní představu o množství těch, kteří se vernisáže a odhalení Sozanského stěžejního díla účastní. Obvykle bývají Sozanského vernisáže nabité, tentokrát jako by přišli jen ti nejvěrnější. Uspokojila mě účast armádních špiček i části politické reprezentace, patřičně především ministryně obrany Jany Černochové a dále ministra zahraničí Lipavského a ministra kultury Baxy… Sám jsem si očekávané odhalení Sozanského sochařsky ztvárněného pomníku – spojeném teď na výstavě i s jeho obrazy, s hudební kompozicí Michala Pavlíčka, kombinující zvuky, jaké na poklep či úder vydává bronz – nemohl v žádném případě nechat ujít; rozhodnut od prvního okamžiku být při tom, i kdybych měl na tu událost přiletět třeba z daleké Tasmánie. Vede mě k tomu osobní paměť – paměť zároveň generační. Hledal jsem při tom a také nalezl mezi jmény na pomníku Luďka Hájka, svého spolužáka ještě ze základní školy, kterému tehdy bylo také jen dvacet let…

Srpen 68 se dodnes řeřavě připomíná, zejména lidem naší generace. Dnes se takto připomíná v asociaci na barbarskou zločinnou agresi předpotopního ruského impéria vůči Ukrajině. Ne vždy a všemi pochopená jako opakující se syndrom velmocenských ambicí neznajících své hranice, s arogancí vůči suverenitě svého okolí. U nás někdy uchopená v naruby veskrze převráceném, do vlastní ulity uzavřeném „vlastenectví“: ve videích na sociálních sítích – například i na dezinformačním webu nazvaném k mému zděšení riegrovským heslem „Nedejme se!“ – lze zahlédnout protiukrajinské demonstrace s umanutým odhodláním „nedat se“: repetovanými výkřiky „táhněte pryč!“, „Če-chy Če-chům!“…

Nedostatek, ba slabomyslnost v oblasti historické paměti, nejen naší, ale i té (středo/východo) evropské. Jestliže nás srpen 68 na dvacet let připravil o budoucnost, platí, že bychom si neměli nechat teď vzít minulost, už do jisté míry nazřenou a preventivně poučenou o její významy i falza, o námi rozpoznané slepé skvrny.

Pomník Jiřího Sozanského obětem sovětské invaze 21. srpna 1968 (a symbolicky i následné okupace, kdy počítání jejích obětí přesáhlo čtyři, možná se blíží i k pěti stovkám utracených životů) má napřesrok stát uprostřed prostranství mezi oběma budovami Národního muzea. V ideovém průsečíku pomyslné spojnice budovy rozhlasu, kde umíralo nejvíc lidí již první den okupace, s pomníkem svatého Václava, místem spojeným s obětí Jana Palacha. Stane se tak, doufejme, místem vícevrstevné paměti, nadaném silnými významy toho, co jsme prožili a co v sobě stále zpracováváme – i pro ty, kteří přijdou po nás.

foto Antonín Erich Nový

Nutíte nás nezapomínat… pod tímto titulem se během léta, až do 10. září, koná v pražské Leica Gallery výstava téměř třiceti fotografů v připomínce 55. výročí černého dne 21. srpna 1968, ve kterém vojska pěti států Varšavské smlouvy, vedených brežněvovským Sovětským svazem s těžkou vojenskou technikou, včetně tanků vtrhla v noci do Československa.     

Úvodní fotografií, jejíž originál nám laskavě poskytl k publikování její autor, pan Antonín Erich Nový, dlouholetý a oceňovaný přítel našich publikačních a vydavatelských aktivit předcházejících Knihovnu Petra Pitharta, zástupně vzpomínáme dalších, dnes většinou nežijících fotografů a fotografek, kteří jsou svými fotografiemi, spolu s fotografiemi A. E. Nového, na výstavě zastoupeni.     

Autory těchto, de facto historických fotografií – záslužně posháněných fotografkou a kurátorkou výstavy Danou Kyndrovou, v roce 68 třináctiletou -, z nichž mnozí rovněž byli nejednou našimi někdejšími spolupracovníky, jsou: Gustav Aulehla, Jan Bartůšek, Jaromír Čejka (redakční fotograf naší Přítomnosti, ✞ v dubnu 2023), Jovan Dezort, Bohumil Dobrovolský, Jiří Egert, Jiří Egert, Josef Hník, Dagmar Hochová (viz zpětně poznámka v červencové Kronice KPP), Miroslav Hucek, Bedřich Kocek, Miroslav Kohl, Valter Kramer, Libuše Kyndrová (maminka paní kurátorky), Vladimír Lammer, Miroslav Martinovský, Miloň Novotný, Josef Ráž, Jan Reich, Jiří Stivín, Daniela Sýkorová, Oldřich Škácha, Václav Toužimský, Pavel Vácha, Jiří Všetečka, neznámý autor ze sbírky Aleny Šourkové…     

Ve výběru přibližujeme jejich fotografie v rough mini-fotoreportáži z výstavy. “Naživo”, bez světelných reflexů zasklení, provede 22. srpna v 17 h – informovala předběžně Galerie Leica – v komentované prohlídce sama kurátorka.     

Od Jefima Fištejna jsme získali text, jimiž výstavu na vernisáži osobně uvedl, s poukazem na vyšší smysl události 21. srpna 1968 i událostí tzv. pražského jara, v nezbytných širších souvislostech s dnešní ruskou imperiální agresí proti Ukrajině. Jeho text Paměť proti smrti – zde.

fotoreportáž z výstavy Vojtěch Hrdlička