“Myšlenka, že židovský stát musel nadobro zešílet, se už dříve objevovala v expertních komentářích pojednávajících o podivných krocích vlády…” – tak, téměř jazykem sociální dystopie, či dokonce kakotopie, pod provokujícím titulkem “Izraelci zešíleli !“ uvádí Jefim Fištejn další ze svých pravidelných zahraničněpolitických komentářů… Jak to myslel? – vysvětluje JF zde.”…A co – tzn. jaký postoj světa – se dá očekávat příště?…” – položena v textu otázka. Třeba až bude překročena nedefinovaná červená linie, a některá z izraelských raket zasáhne íránská zařízení jaderných technologií…

K letošním Stoletým, jak jsme o nich pojednali, se v nedávných dnech přidal Josef Škvorecký, narozený 27. 9. 1924 v Náchodě (+ 3. 1. 2012 v kanadském Torontu), stejně jako předchozí jubilanti významný spolutvůrce intelektuálního klimatu šedesátých let: prozaik, překladatel z angloamerické literatury, literární kritik, “veřejný intelektuál”, řeklo by se dnes… Svým rodákem se pyšní město Náchod, viditelně lavičkovou sochou u kostela, vprostřed náměstí, nejvíc ale asi tím, že město ve své paměti udržuje topoi románu Zbabělci  (první vydání 1958, psán deset let předtím, 1948-9), v zážitcích Dannyho Smiřického, onoho Škvoreckého alter ego, v závěru Protektorátu v květnu 1945… Zbabělci jsou Škvoreckého román první, snad nejslavnější, nejen skandálem, jaký po Novém roce 1959, zkraje posledního roku pomalu odtávajících “padesátých let”, u nás vyvolal (za všechny tehdejší odmítavé reakce: J. Rybák, Červivé ovoce, Rudé právo 14. 1. 1959; V. Běhounek, Políček živým i mrtvým, Práce 11. 1. 1959). Pro nás pamětníky, stala se tato kniha, v době, kdy vyšla a razila si postupně cestu šedesátými lety, románem generačním, iniciačním v přijetí jazzové víry, natruc přežívajícímu optimismu modrých svazáckých košilí. Promlouvá ale takto Josef Škvorecký dnes i k mladším čtenářským generacím? Nestěhují se jeho knihy kamsi na zastrčené, zaprášené knihovní regály? – ptal se svých učených hostů Jiří Peňás v salonu revue Echo (38/2024) u příležitosti toho Dannyho jubilea. Suď bůh, ale ztraťme slovo, mluví-li se o elementárním čtenářském vzdělání…

Zbabělci a poté i další Škvoreckého knihy, jejich živé vypravěčství, v plném smyslu slova vyprávění, autograficky garantované, nesené na ironické, hořkosladké tónině uplývajícího času, uvozují – když prokličkovaly cenzurou a skrze zákazy a příkazy “shora” – celkově osvěživou éru literatury šedesátých let. Přispívají k ní svým osvobozujícím pocitem i sebejistým postojem, svým živým jazykem i svými tématy, mezi nimiž kromě nepovinného jazzu nechybí ani v té době zapíraná paměť holocaustu (Legenda Emöke, 1963; Sedmiramenný svícen, 1964). Z jedinečného autorského prožitku tu vystupuje atmosféra “temného i pestrého” dvacetiletí 1946-1967 (povídkový soubor Hořkej svět, 1969), včetně “nylonových” let před únorem 48 (Konec nylonového věku, 1968), včetně těch “nejhorších” let, 1954-56 (Povídky tenorsaxofonisty), včetně povinné vojny v Čs. lidové armádě: hned jak se v roce 1954 vrátil z vojny, začal Škvorecký psát svůj Tankový prapor, v časopiseckých úryvcích však publikován až po dvaceti letech (Plamen, 1967; Čs. voják, 1968), do knižní podoby připraven 1969, aby byl – na prahu normalizace – zničen ve stránkových korekturách, celistvě vydán až 1971, jako první kniha exilového nakladatelství ´68 Publishers…

To žil Škvorecký už třetím rokem svůj “druhý život” – život v exilu, jehož neodmyslitelnou náplní se stalo právě nakladatelství českých knih ’68, Sixty-Eight Publishers, které Škvorecký se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, založili v kanadském Torontu. V letech 1971-89 vydalo toto malé nakladatelství 224 knih českých a slovenských autorů, exilových i domácích, vesměs tzv. “zakázaných”.

Knihy “od Škvoreckých” se staly jednou z komodit importované “ideologicky diverzní” časopisecké a knižní produkce, která byla do tehdejšího Československa pašována – cestami ilegálních kamionů, jejichž hlavním dispečerem v Praze do r. 1977 byl – jak dostatečně známo – ten, jehož jméno nese spolek Knihovny Petra Pitharta. I toto je virtuálně obsaženo v základech dnešní Knihovny PP: prostřednictvím Petra Pitharta se do užších i širších kroužků dostávaly propašované tiskoviny nejen fyzicky, ale také jejich sdílenou, vzájemně diskutovanou a komentovanou četbou, v štafetově půjčovaných a přepůjčovaných knihách a časopisech: “prosakovala” myšlenkově. Tak i knihy ze Sixty-Eight, jak starší, nově vydané, tak nové knihy od Josefa Škvoreckého.

Román Mirákl,s podtitulem Politická detektivka, napsal Škvorecký už v Kanadě, vyšel v Sixty-Eight mezi nejranější produkcí nakladatelství, v r. 1972 (zároveň v Paříži francouzský překlad s uznalou předmluvou Milana Kundery), a nechyběl ani mezi všemi těmi knihami “z kamionů”, které Pithart v Praze přijímal a distribuoval – často  s vlastním doporučením: Mirákl je nejen detektivka politická, ale i “historická”: očima pětadvacetiletého Dannyho Smiřického líčí kauzu “číhošťského zázraku” z adventu roku 1949, prolínaně s obdobím o dvacet let později, obdobím tzv. “pražského jara”, zažitém v groteskním milieu pražských literátů a intelektuálů. Tedy také jedna z ingrediencí “roku osmašedesátého”, jehož příběh začal sám Pithart v kritickém odstupu koncipovat jako svůj, později stejnojmenný spis. Přinesl Mirákl i do kroužku kolem filosofa Zdeňka Pince, t. č. nočního hlídače, kde jsme se, po chvatném přečtení (každý na to měl dvě, maximálně tři noci), o Škvoreckého knížce, v kontextu některých pochybností kolem mytologizovaného “osmašedesátého”, jakož i vůbec o Škvoreckého románových a novelistických “historiích”, společně rozpovídali. Zdeněk P. (jeden z nás, který se také v mládí podle Dannyho vzoru pokoušel s malým zdarem zvládnout hru na tenorsaxofon: možno-li jako Coleman Hawkins) sepsal pro společné gaudium na Mirákl fejetonní recenzi, v průklepech rozdanou a secvaklou s jinými šířenými dobovými fejetony a ineditními písemnostmi. Posléze upravenou a rovněž “via Pithart” – líčíme tu ve zkratce samizdatový provoz a tvorbu a “uživatelský” koloběh tzv. zakázané literatury – odeslanou některým z příštích kamionů, na otočku se vracejících z Prahy zpátky “na Západ”, tentokrát skrytě v plášti karoserie s Pincovou strojopisnou recenzí, k otištění v některém z exilových časopisů – hle, kooperovaná rozprostraněnost tehdejších komunikačních kanálů přes železnou oponu!

Tato dnes pozapomenutá pražská recenze Škvoreckého Miráklu vyšla pak v čísle 52 Tigridova pařížského Svědectví, pod pseudonymem/ kryptonymem Spytihněv Sojka-Ořešník, vzatým ze Švejka. Spolu s fejetony Ludvíka Vaculíka, básněmi Jana Skácela, úvahou Václava Černého O povaze naší kultury, v Čechách tehdy netisknutelnými. Odkazujeme na to č. 52 v hlubinách roku 1976, jak i je uchovává knihovna Libri prohibiti, se kterou Knihovna PP vděčně spolupracuje. K plnému textu Pincovy vulgo Sojky-Ořešníkovy recenze pak názorně navigujeme na webový portál Scriptum (scriptum.cz/cs/periodika/svedectví ), který poskytuje elektronicky plné texty kompletních ročníků nejen Svědectví, ale i dalších samizdatových a exilových periodik, v záslužném projektu – rádi připomínáme – chráněné dílny vozíčkářů a handicapovaných občanského sdružení Exodus. (Pozapomenutou recenzi románu Mirákl Josefa Škvoreckéhoz pera Zdeňka Pince, ve Svědectví 52, pod titulkem Marné a trapné symboly, lze tu – vědomě instruujeme, jak také nakopnout literární tradici – pod bibliografickým oddílem 1976 snadno na str. 667 virtuálně “nalistovat”.)

/Red.,jv/

Kulatá výročí a jubilea v Knihovně PP zvlášť nepřipomínáme: snažíme se navazovat kulturní paměť souvisle, spojitě, nedatovaně. Letošní rok ale přinesl a ještě přináší několik “zvlášť kulatých”= stoletých narozenin ctihodných mužů (starosvětsky nezdůrazňujeme jubilea ctihodných dam, o kterých zase jindy), že nelitujeme připomenout výběrově několik 100. výročí narození osobností, které spoluurčovaly kulturní ovzduší zejména “legendárních” šedesátých let, popř. let, která bezprostředně předcházela. Osobností, které my starší v Knihovně PP prožívaně bereme jako své zasvěcovatele a dodnes jako své současníky… Kterýžto generační odkaz (mj. v paralelně připravovaném sborníku PP: léta, místa) štafetově posunujeme i ke generacím a půlgeneracím po nás – zdůrazněně, zůstává-li těm nejmladším  tento odkaz zatím utajen…

Živým, velmi živým stoletým jubilantem se ukázal už zkraje letošního roku Jiří Šlitr (narozen 15. února 1924, Lhota Zálesní), tvůrce české populární (“písničkové”) hudby 60. let, protagonista živého hudebního divadla (v Semaforu, neodmyslitelně s Jiřím Suchým), nanejvýš zdatný ragtimový klavírista, vyměniv svůj akademický titul JUDr. za neoficiální Dr. Klavír… tím vším stal se i bezkonkurenčním spolutvůrcem hudebního ovzduší své doby, nakažlivě až do našich časů; Šlitrův odchod (zemřel tragicky 26. 12. 1962) jako by byl večerkou na konci šedesátých let, s postrčením do šediváku tzv. normalizace let sedmdesátých…

Nejen komponista, nejen pianista, nejen herec-zpěvák… také kreslíř, co spontánně črtá do vlastní partitury, se Suchým také ve filmu (už ve Formanově debutu Konkurs, 1963)

Ani ne týden po Jiřím Šlitrovi se před 100 lety narodil František Vláčil (19. února 1924, Český Těšín), filmový režisér, na rozdíl od režisérů paralelní nové vlny šedesátých let, vesměs absolventů pražské FAMU, se dostal k filmu po brněnských studiích estetiky a dějin umění,, odtud asi magická obrazová metaforika jeho filmů, v černobílém filmovém jazyce, odlišném od dosavadní kinematografie historických filmů, historiografií i státně-politickou propagandou “osvětově” ideologizovaných, přinejmenším v duchu národního obrození, “vypjatě ve filmové husitské trilogii Otakara Vávry. Aniž by podléhaly historické determinaci, v soustředění na základní (existenciální) dramata živých lidí, meditují Vláčilovy filmy o středověku (Markéta Lazarová, 1967, Údolí včel, 1968), drásavě se vracejí do poválečného sudetského pohraničí, na pokraji odsunu německých, donedávna ještě sousedů (Adelheid, 1969) – pohledy a vhledy do divokých časů, divoké lásce v nich i divoké smrti.

Letos “stoletý” Vladimír Boudník (narozený 17. března 1924), zakladatelská osobnost naší poválečné grafiky: výtvarný podklad nacházel na oprýskaných fasádách pražských domů, jejichž skvrny obkresloval a dokresloval – dotvářel. Užitým výtvarným médiem mu byla kovová matérie, se kterou denně zacházel ve fabrice (ČKD Vysočany), jeho grafiky vznikaly v barevných otiscích radikálně zpracovávaných plechových matric, jejich probíjením, propalováním, leptáním či vtloukáním kovového odpadu, v barevných mezitiscích proháněných satinýrkou. Vzniklé strukturální grafiky označoval za spontánní výbuchy-exploze niterných psychických stavů, v pokračování autonomně založeného směru, Boudníkem samotným nazývaném explosionalismus: obrazy syrové matérie jako grafický záznam nesentimentální doby, řadí se do informelní linie české výtvarné scény 50. a 60. let (níže prezentované strukturální grafiky datovány rokem 1960)… Vstoupiv jako “něžný barbar” do literárních textů Bohumila Hrabala, tvoří s ním “Vladimírek” Boudník vzájemně se doplňující dvojici. (V. B. zemřel tragicky 5. XII. 1968, na závěr toho osudného roku.)

Den po Vladimíru Boudníkovi se před 100 lety narodil Lubomír Dorůžka (narozen 18. března 1924), muzikolog, organizátor hudebního života (spoluzakladatel Mezinárodního jazzového festivalu, iniciátor bezpočtu domácích jazzových přehlídek, jakož i popularizačních akcí v 50. letech, kdy jazz neměl na růžích ustláno); hudební publicista, v 60. letech šéfredaktorem vícegeneračně rezonujícího hudebního časopisu Melodie. Apologet jazzové hudby, prostřednictvím autorských rozhlasových pořadů, též redakční spoluprací se sborníkem Taneční hudba a jazz (1960-69), již od prvního, ještě “provokatérského” ročníku. Také překladatel z angloamerické literatury (např. náladou spřízněného F. S. Fitzgeralda); Dorůžkova (a J. Škvoreckého) překladová antologieTvář jazzu (1964), několik let odkládaná, definitivně jazz rehabilitovala z ideologického odmítání za časů, ve kterých se o této hudbě v novinách psalo výsměšně jako o “džezu”.

Stoletým jubilantem se stal nedávno Ivan Diviš (narozen 18. září 1924), básník sugestivního, o silný výraz usilujícího, přetékajícího, nejednou drsného jazyka; básník-rétor, vášnivě apelativní, až do exaltace… V šedesátých letech, jejichž kulturní klima podobně jako předchozí zde přivolaní vrstevníci svým hlasem i osudem spoluutvářel, stačil vydat deset básnických sbírek – ne všechny, alespoň některé či jednotlivé básně z nich četl v naší generaci tehdy každý z nás: Uzlové písmo, 1960, Rozpleť si vlasy, 1961, Deník molekuly, 1962, Morality, 1962, Eliášův oheň, 1963, Chrlení krve, 1964, Umbriana, 1965, V jazyku Dolor, 1966, Sursum, 1966, Thanathea, 1968; vydání poslední z nich, Noé vypouští krkavce, 1969, bylo zakázáno, kniha vyšla až “u Škvoreckých” v Torontu, 1975. Diviš mezitím vrchovatě naplnil uděl exulanta, z Radia Svobodná Evropa hlasem křesťanského konzervativce tepaje reformní komunisty, vůbec celou utopii socialismu, jakož i liberální demokracii; ohlížeje se – Odchod z Čech, 1981 – za Čechami milovanými i nenáviděnými, také za Prahou, “městem nenahraditelným”: viz Poslední průvodce Prahou, 2023. (I. D. zemřel 7. IV. 1999 – dva roky poté, co se do Čech “natrvalo” vrátil, pohřben na břevnovském hřbitově.)

/Red., jv/

Jméno Milana Šimečky – univerzitního pedagoga i bagristy, předního slovenského disidenta z období normalizace v Československu, označovaného jako politický mozek disentu, politického esejisty (četli jsme v samizdatu jeho Obnovení pořádku, analýzu první “pětiletky” tzv. normalizace v Československu, srv. e-kniha ČSDS; také jeho esej 1984: Náš súdruh Winston Smith) – nese jméno neziskové organizace Nadace Milana Šimečky, založené v r. 1991 několika slovenskými, jak se dnes říká, veřejnými intelektuály Martinem Bútorou, Miroslavem Kusým, Františkem Mikloškou, Peterem Zajacem ad. Aktivity Nadace – od počátku na podporu demokratických procesů na Slovensku, budování občanské společnosti a rozvoje vzdělanosti zejména mladé generace – se 17. září tohoto roku staly záminkou pro odvolání Šimečkova vnuka, lídra opoziční strany Progresívne Slovensko, z postu místopředsedy Národní rady SR. V kampani, která předcházela, vedená současnými vládními stranami SR, byla Nadace MŠ obviňována, vehementně ústy Roberta Fica, z napojení “klanu Šimečků” na veřejné rozpočty ve prospěch rodinného finančního profitu…O parlamentní kauze, další ze série Ficových obsazování státu a jeho institucí, jsme v předvečer Šimečkova odvolání informovali v naší Kronice projevem poslance F. Mikloška; k obviňované Nadaci MŠ a k jejím aktivitám se vracíme sdílením článku Martina Bútory v bratislavském Denníku N: Čo robí Nadácia Milana Šimečku – zde.

“Tváre a dátumy”, publicistické texty, tentokrát i jindy, a těšíme se, že i napříště sdílené v Knihovně PP s pravidelnými komentáři MB v bratislavském Denníku N, budiž příležitostí k naší (víc než jen kolegiální) srdečně přátelské gratulaci k osmdesátinám Milana Bútory – s přáním trvalé svěžesti a světla, které MB s exaktní jasnozřivostí sociologa (jakož i s přispěním paní Zorky) dodává i do stinných koutů slovenské společnosti. Připojujeme gratulační dopis Petra Pitharta – zde.

Ne zatím zcela, ale přec jen je zatím po velké vodě, tedy po tom nejhorším, co tentokrát natropila (horní letecká fota pocházejí z Bohumína, Opavy, Krnova, Šumperka, Jeseníku), ve spoušti, která po ní zůstává… V osychání první reflexe, nikoli náhodou akcentované “krajsky”, s očekávaným testem v následujících krajských volbách. Pro první úvahy po povodních saháme tam, kde to máme nejblíž – kde se zamýšlí Petr Pithart, někdejší “zemsky” uvažující předseda české vlády. Pod titulkem Paměť vody a nás, lidí k přečtení zde, uloženo v interní knihovně Knihovny PP.

Ve čtvrtek 12. září, na mimořádné schůzi slovenského parlamentu navrhli poslanci dvou ze tří vládních stran (Smer a SNS) odvolat Michala Šimečku (na fotografii), předsedu nejsilnější opoziční strany Progresívne Slovensko, z funkce místopředsedy sněmovny. Mezi poslanci byla o tomto návrhu zahájena rozprava, z níž bratislavský Denník N otiskl „príhovor“ poslance KDH, někdejšího předsedy slovenského parlamentu Františka Mikloška. Pod názvem “Máte síce silu odvolať Šimečku, ale nemáte silu urobiť z klamstva ideológiu štátu“ sdílí Knihovna PP toto vyjádření zde a uvozuje je  následovně:

František Mikloško – věrný syn Římskokatolické církve na Slovensku, v 80. letech křesťanský disident s vazbami na tehdejší „podzemní církev“ na Slovensku, v roce 1988 organizátor proslulého „svíčkového protestu“ proti potlačování náboženských a občanských práv, v politice po 1989, jak my starší pamatujeme a z vlastní zkušenosti dosvědčujeme, nepřehlédnutelná tvář konzervativní strany Kresťanskodemokratické hnutie, nyní za toto KDH poslanec v slovenském parlamentu – zastává se nepsaného ústavního pravidla, podle kterého se funkce místopředsedů Národní rady Slovenské republiky přidělují podle počtu poslanců jednotlivých volebních uskupení. Zastává se tímto kovaného liberála třetí generace Šimečků, předsedy strany Progresívne Slovensko. Je to rytířské, zastávat se parlamentního kolegy, byť také opozičního poslance, ale nikoli z vlastního politicko-ideového uskupení, zastávat se jej, ocitá-li se v tísni, je-li tlakem poslanců Ficovy vládní koalice vytěsňován z funkce, která mu v parlamentu náleží. Významné gesto politického smyslu – čin politika, který bere smrtelně vážně i nepsaná ústavní pravidla. Neboť ta, právě proto, že jsou nepsaná, neviditelně podpírají vůli dodržovat pravidla ústavy psané. Jde o Michala Šimečku, ale jde už zároveň o všechno: když neplatí ústava ve svém celku, včetně nepsaných dohod kolem ní, když neplatí ve svém nejvlastnějším smyslu, neplatí nic, a celá země se řítí do autoritářského režimu, ve kterém na prvním místě platí vůle vůdce. Čeští demokraté seskupení kolem Knihovny PP vzdávají tímto prohlášením Františku Mikloškovi hold a úctu.

Po zemských volbách v Sasku a Durynsku, které přinesly triumf Alternativy pro Německo (vítězná v Durynsku, v Sasku hned druhá za CDU), ucházejí se právě křesťanští demokraté o “strategickou” koalici s krajně levicovým Společenstvím Sahry Wagenknechtové… Nad takovou mezaliancí, resp. nad její ideologickou pragmatikou, napadá slovo z orwellovského newspeaku – doublethink. “Schopnost” přijmout dvě protichůdné teze/ fakticity, obě udržet v mysli a věřit jim. Základní nástroj politické praxe Strany v orwellovském režimu… Jefim Fištejn vyvozuje schéma dvojmyslné politicko-ideologické praxe nejen z CDU-pragmatiky v Německu: čtěte další z jeho pravidelných komentářů Dvojmysl je pokroková norma  – zde.                                                              

/15. 9. 24/

Záběry z tunelu, kde bylo v zajetí drženo a zavražděno šest rukojmích Hamásu, Carmel Gat, Eden Yerushalmi, Hersh Goldberg-Polin, Alex Lobanov, Almog Sarusi a MSG Ori Danino

Daniel Hagari, mluvčí IDF, izraelských obranných sil Cahal, při klaustrofobické prohlídce podzemního tunelu ve čtvrti Tel Sultan, Rafa, ukazuje zakrvácené ženské šaty, láhve s močí, a kaluže krve v místě, kde byli zavraždění rukojmí 29. srpna, a kde je 31. srpna objevilil vojáci IDF.

Tunel, kde byla těla nalezena je 120 metrů dlouhá chodba, ve které se nelze vzpřímeně pohybovat a která byla napojen na další, zatím nějvětší komplex tunelů, nalezených v Gaze.

Zdroj: Izraelské ministerstvo zahraničních věcí
https://www.gov.il/en/pages/idf-releases-footage-of-tunnel-where-six-hostages-were-murdered-10-sep-2024

https://www.timesofisrael.com/idf-video-shows-horrific-conditions-of-tunnel-where-6-hostages-were-held-executed/

Letos 14. září je tomu deset let, co z našeho nejbližšího středu odešel přítel, dobrý člověk Petr Příhoda. Svého času nejen uznávaný, lidsky empatický lékař-psychiatr, posléze i brilantní publicista-komentátor, kurážně reflektující věci nejednoznačné, rozporné v jejich “diagnózách”… Byl s námi počínaje společným působením v samizdatu 70. a 80. let; v raných 90. letech jeden z “obnovitelů” revue Přítomnost, člen její první redakce, s pohotovými politickými komentáři takřka do každého čísla – plným právem nositel Ceny Ferdinanda Peroutky. 

Blízkého přátelství vzpomíná tu Petr Pithart v naší “knihovní” verzi textu, který paralelně prezentuje Katolický týdeník –jehož příloha Perspektivy je jednou z těch dobrých, následováníhodných stop Petra Příhody:

Muž vypjatého svědomí, nejen toho svého

Petr Příhoda patřil k mým nejbližším přátelům. Byl o pár let starší, a dovolím si jej tedy označit za svého mentora. Také naše rodiny se přátelily – pobývali jsme na společných dovolených, chodili jsme na spoustu výletů. Petr všude obnovoval nebo nově zavěšoval svaté obrázky – aby posvěcoval krajinu.

Narodil se v Netolicích (1939), v jižních Čechách, matka dcerou kastelána zámku Kratochvíle. Otec důstojníkem čs. letectva, zadržený při pokusu dostat se z protektorátu do Anglie, zemřel v německém vězení, když byly Petrovi tři roky.

V dospělosti Petr cílevědomě zvolil studia medicíny – v Brně, jakoby přitahován Moravou; na Moravě si pak také našel nevěstu, Evu z Koryčan. Jako „pocitový Moravan“ byl i hluboce založeným katolíkem – vyznavačem… Já sám se cítil také Moravanem, ač narozený na Kladně, trávil jsem dětství u dědečka v Luhačovicích, ale teprve Petr mi v dlouhých rozhovorech vyjasnil ducha moravanství.

V medicíně Petr Příhoda od počátku směřoval k psychologii-psychiatrii, s filosofickým zájmem o lidskou psyché, o člověka jako o téma. Po medicinských studiích se dostal na umístěnku do krajské psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Tady, v malé obci pod Řípem, prý zděšen objevil fenomén „ztracených dějin“ – zmrtvěné sudetské krajiny, zbylé po někdejších ostrovech německého živlu uprostřed Čech.

Po Beřkovicích, které mu byly školou psychiatrie, působil Petr v psychiatrické poradně jako obvoďák na Praze 4.

Táhlo ho to odjakživa k psychoanalýze, která se u nás mohla pěstovat jen v utajení. Takto Příhoda absolvoval sedmiletý training, něco jako zasvěcení, u profesora Bohodara Dosužkova, ruského emigranta po roce 1918 v Československu, jednoho ze zakladatelů československé psychoanalýzy, jednoho z mála zdejších cvičných (trainingových) psychoanalytiků; v tvrdších obdobích komunistického režimu působících de facto ilegálně, nanejvýš v bytových seminářích.

V rámci profese Petra zaujala sociální psychologie, psychologie větších sociálních skupin, i národů. Přečetl o tom v němčině a v angličtině, co se dalo.  Nekonečné hodiny jsme si povídali nejen o moravanství, o české národní povaze, také o Slovácích, Polácích, Němcích, Maďarech, o nás, o vztahu Čechů a Moravanů k těmto okolním národům. Učeně řečeno, o psychosociálních stereotypech a heterostereotypech, o tom, jak vidíme sami sebe, jak jiní vidí nás a my je. Vlastně o vzájemných předsudcích… Nesmírně mě ty rozhovory obohatily.

Ač skrytý disident – z okruhu „podzemní církve“ kolem Oty Mádra, vyšetřovaný ve vazbách na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty –, Chartu 77 nepodepsal, to jsme Petrovi, kamarádi i kolegové, přímo zakazovali: byl přece nadmíru užitečný jako empatický lékař. Chodili k němu na středisko mnozí – kdekdo, i Václav Havel. Prohlášení a dokumenty Charty 77 ale Petr horlivě opisoval a ve svém přátelském a kolegiálním okruhu rozšiřoval.

 Publikoval pod pseudonymem v exilových časopisech, hlavně v Tigridově Svědectví. Knížku Ztracené dějiny (Verlorene Geschichte – vyšla nejprve v Německu 1985)s fotografiemi Josefa Platze, pietně poklekávajícími do osudově zraněné sudetské krajiny, doprovodil niterným textem, pod společným pseudonymem Jederman, tj. „Každý“: každý by se měl příběhem Sudet nechat dotknout, zasáhnout, poranit.

Jednou Petra napadlo: co že těm našim synům vtloukají ve škole do hlav o naší minulosti, to je hrůza! A co víc: o čem jim vůbec ani neřeknou! Příhodovic kluci a holka a taky moje děti tehdy chodili na gympl nebo se na něj chystali. A že je s tím, soudil Petr, třeba něco udělat. Oslovil k tomu ještě známého z okruhu svých pacientů, vyhozeného historika Milana Otáhala. Do začátku nám Petr řekl: napišme pro ta děcka takových, no, třicet stran…  Aby se v českých dějinách aspoň v základech orientovali – aby si to pak mezi sebou mohli šířit. Radili jsme se, jak to udělat, a v jednu chvíli jsem zase já řekl: přátelé, vždyť i my v tom máme mezery, lišíme se v názorech na mnohé události, jak můžeme poučovat jiné? Pojďme si to nejdřív vyjasnit sami mezi sebou.

Vyjasňovali jsme si to tak dlouho, až jsme dospěli k tomu, že místo třicetistránkového taháku pro teenagery musíme napsat něco pořádného pro nás, pro dospělé. Tenhle plán nám schválil profesor Jan Patočka, v diskusi, která se u Patočků doma protáhla do půlnoci. Patočka nám dal dvě tři rady a přislíbil být naším patronem… Přijďte, mladí přátelé, až se dostanete o kus dál… Sešlo z toho, filosof se stal mluvčím Charty 77 a po známých okolnostech zjara toho roku zemřel. Až do konce, kdy jsme ten spis dávali dohromady, jsme na Jana Patočku mysleli – že ho nesmíme zklamat.

Scházeli jsme se u Petra Příhody doma, každou středu večer – po třináct let.  Četli jsme k tomu kdeco, už přečtené i všechno nové, revidující. Psali jsme každý nekonečně mnoho konceptů, hádali se, někdy do krve. Milan Otáhal měl gesci nad sociální otázkou v našich dějinách, já nad politikou a právem. Petr nad „duchovnem“ – kulturou a náboženstvím: definitivní verzi jsme bez dohadování svěřili jemu. Každý večer o půlnoci, kdy jsme se rozcházeli, šel vyvenčit jezevčíka Ferdu, ale hlavně taky kamsi k sousedům na Starém Městě odnášel pro jistotu schovat těch několik posledních napsaných stránek. Aby nám text nezabavili při domovní prohlídce.

Dotáhli jsme to přes první díl našeho spisu (od konce baroka až ke vzniku samostatného státu) a díl druhý (do 15. března 1939), a přišel – převrat. Já se stal předsedou české vlády, Petr mým tiskovým tajemníkem a poradcem. Kniha zůstala v záměru nedokončená, i tak je ale ve své tiskové podobě pořádně tlustá. Vyšla v samizdatu a pak doma ještě třikrát, také v německém překladu, naposledy nedávno, už počtvrté v berounském nakladatelství Machart. Akademičtí historikové na nás nenechali nitku suchou: jak jsme si to mohli dovolit, vlastně ne-historikové: „příliš esejistické“… „zjevně katolicizující“… atp. Souborným pseudonymem tří autorů oné knihy Češi v dějinách nové doby se stalo jméno Podiven, nomen omen: podiv, údiv je vstupem do poznání, a my Podivenovi, tomu věrnému, skromnému pomocníkovi svatého Václava, vyjádřili i takto svou úctu. Největší zásluhu na té knize měl ovšem Petr Příhoda.

Byl ve svém psaní virtuos. Kromě „zakladatelských“ politických komentářů do Přítomnosti, psal od devadesátých letdo Lidových novin, Literárních novin, čítal své komentáře na Šestce Českého rozhlasu, v Radia Svobodná Evropa. Jako editor vedl redakci Perspektiv, sobotní přílohu Katolického týdeníku – jako přemýšlivý konzervativní katolický intelektuál, sečtělý v teologických textech Dominika Pecky i Josepha Ratzingera; trápily jej svého času jen zásahy z Arcibiskupského paláce.

Od devadesátých let Petr Příhoda organizoval setkávání sudetských a českých katolíků, ve společenství Ackermann-Gemeinde, které v symbolickém odkazu na středověkého Ackermanna aus Böhmen, „Oráče z Čech“, vyvíjí úsilí o dobré sousedské vztahy mezi národy ve střední Evropě.

Od roku 1992 stál Petr Příhoda v čele Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny (název institutu zněl jako pojmenování celoživotního směřování lékaře Petra Příhody). Přičemž tu tiše zamlčuji, při které lékařské fakultě působil: z mnohých svých studentů-mediků, považujících obor lékařské etiky za zbytný mezi obory klinickými – příznačně v nastupujícím pragmatickém čase –, býval Petr docela nešťastný.

Na vrcholu sil přepadla Petra Příhodu zákeřná nemoc. S přáteli o ní otevřeně mluvil. Člověk s přiznávaným vědomím viny své i svého národa zemřel v Pánu – věřím, že usmířen, klidný, s jasnýma očima.

Petr Pithart

Pamětní deska představená v sousoší Jiřího Sozanského k obětem sovětské invaze do Československa v roce 1968 přidává ty ze srpna 1969 – z pouličních protestů k 1. výročí “jednadvacátého srpna 68”. Mluvíme o obětech domácích “zasahujících pořádkových sil” (v silném zastoupení ozbrojených členů Lidových milicí, oné “železné pěsti dělnické třídy”); figurují tu jména osmnáctiletých, devatenáctiletých… Bohumila Siřínka dokonce čtrnáctiletého…

Vracel se tehdy s kamarádem z trampu domů do jižních Čech, přes Prahu, v podvečer octli se na Tylově náměstí v hloučku několika stejně mladých, poblíž lidových milicionářů na rohu “střežících pořádek”, svezených k těmto dnům z celé republiky (v tomto případě – jak odhalilo pozdější, do ztracena vedené vyšetřování – šlo o milicionářeze závodu Okula Nýrsko). Náhlá dávka ze samopalu do hloučku mladých zasáhla Bohouše Siřínka, s těžkými průstřely vnitřních orgánů, na jejichž následky po třech dnech v nedaleké nemocnici v Londýnské zemřel.

Pamětní deska Bohumila Siřínka na začátku Bělehradské byla by poblíž rušné křižovatky skoro k nepovšimnutí, nebýt funerálního plastického reliéfu sochaře Jakuba Grece, simulujícího pražskou chodníkovou dlažbu, kde jedna chybějící kostka značí zmařený lidský život.

V reliéfu napodobujícím chodníkovou dlažbu nad pamětní deskou upomínající na zastřelení devatenáctiletého Vladimíra Kruby a osmnáctiletého Františka Kohouta chybějí příznačně kostky dvě. Deska je umístěna v Králodvorské ulici při ústí do Celetné, vedle vchodu do mezinárodního hotelu, kam frekventovaně vcházejí a ze kterého vycházejí hoteloví hosté… třeba k nedaleké Prašné bráně anebo vůbec na své pouti za pražskými památkami, kterých je v okolí jako naseto.

Dnes připomínanou brněnskou obětí z 21. srpna 1969 (její jméno nese park poblíž Místodržitelského paláce v Brně) je tehdy osmnáctiletá studentka Danuše Muzikářová. Zasažena zezadu do týla střelou ze služební policejní pistole ráže 7,65 mm (svědkové hovoří o střelci jako o kapitánovi Veřejné bezpečnosti – vyšetřování bylo nicméně v následných týdnech zastaveno).