Zobrazuji: 1 - 10 z 102 VÝSLEDKŮ

Česko na mapě Evropy, nebo Česko v Evropě?

Volby do Evropského parlamentu 2024, volené instituci Evropské unie, jejíž jsme od vstupu České republiky unijními občany, byly v přiznaném aktuálním pozadí projevu Petra Pitharta, předneseném na XXX. valném shromáždění Učené společnosti České republiky 20. května 2024. Medailemi za zásluhy o rozvoj vědy, udílenými při těchto příležitostech Učenou společností významným vědcům, intelektuálům, pedagogům i talentovaným středoškolským a vysokoškolským studentům, obdržel vedle psychiatra Cyrila Höschla a matematika Jaroslava Nešetřila také Petr Pithart. Záznam jeho projevu pod titulem Česko na mapě Evropy, nebo Evropa na mapě Česka? – zde.

Omluva, nebo ostuda?

V pokračující operaci izraelských vojenských sil v Pásmu Gaza a nových a nových, vzájemně se přebíjejících a eliminujících návrhů na příměří v tomto eskalujícím konfliktu, navrhl – jak známo – hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) Karim Khan schválení zatykačů na vedoucí představitele dvou potenciálně očividných stran: na izraelské straně na premiéra Benjamina Netanjahua a ministra obrany Joava Galanta, na straně hnutí Hamás na Jahjá Sinvára, šéfa tohoto hnutí v Gaze, a na další jeho pohlaváry. Reakce na Khanovy soudní návrhy, jak ze strany izraelského válečného kabinetu, tak Hamásu, jakož ohlasy celosvětové komentuje Jefim Fištejn v rámci svých pravidelných zahraničněpolitických úvah – zde.

 
Soubor dosavadních Fištejnových časopiseckých i rozhlasových reflexí z posledních let, shromažďovaných od ruského útoku na Ukrajinu v únoru 2024, připravuje Knihovna PP se souhlasem autora ke knižnímu vydání – odkládaně, vzhledem k tomu, že krizové události globálního světa, jak o nich Fištejn píše a nad nimi esejisticky uvažuje, neberou žádného, třeba jen symbolického konce. O “happy endu” vůbec nemluvě.

Za Janem Kačerem

nadace charta 77

…odešlým, nikoli „zemřelým“, neboť se – jak říkával o těch předtím – jen přidal k většině, k našim předchůdcům na věčnosti, oproti nám, kteří tu zatím zůstáváme…

Byl snad větším člověkem než velkým režisérem a hercem. Dohromady to u nás nemá jméno. Takový svědek své doby! Vlastně to spojení jméno má, právě jen jediné, jedinečné: Jan Kačer.

Až k stáru jsem měl to štěstí jej blíže poznat. V politice začátku devadesátých let, on poslanec České národní rady za Občanské fórum, já za OF předseda vlády. Pak ještě jednou, to když kandidoval do Senátu na

Praze 6 a požádal mne o veřejnou podporu. Musel jsem se mu omluvit, že jsem to dřív slíbil Karlu Schwarzenbergovi. Záviděníhodné dilema. Až pak jsme se začali setkávat, nejen nahodile. Naposled navštívili jsme jej v posledních dvou letech několikrát, s přáteli Janem Vítem, který – stejně jako Jan Kačer – přišel do Prahy z východočeských Holic, a s Danem Souralem, který zná Kačera, toho Kačera z Činoherního klubu, už jen z pamětlivého vyprávění svých rodičů, v paměti předávané generačně jako zasvěcení.

Budou mnozí o něm psát jako o „charismatické osobnosti“. Takovým vděčným klišé dá se ale Kačerův lidský portrét ledabyle odbýt, na ten způsob, že to charisma „holt měl“. Stejně teď ale riskuju povšechnost, když označím Jana za charakterního člověka, a to především. Mužem s pevným hodnotovým zakotvením, jehož zásadovým lpěním jako by tlačil ke zdi. Přičemž také, vědom si žebříčku hodnot ve své branži, tiše trpěl ukřivděností. Jemu se ale opravdu hrozně křivdilo, někdy, ale pak opravdu strašně. „Doba“ se na něm podepisovala jako na málokterém. Neboť ji nechával rezonovat v celé své bytosti, v křehké duši, jakou ten zatraceně chlapácký vypadající chlap měl. A doba do něho tím víc ryla. „Doba“? Taky kolegové a kolegyně z branže, kteří nebyli tak pevní jako on – muž s duší tak přejemnou, že byla jeho zbytnělým svědomím.

Ani náznakem se nepokusím vylíčit jeho režisérskou a hereckou dráhu. Jak o něm lze vůbec napsat v úplnosti odborné a lidsky výstižné, aniž by přitom byl zapomenut nějaký detail, stejně výstižný? Hrozí, že unikne přitom ta celistvost jménem člověk Jan Kačer. Takže „můj Honza Kačer“, toliko v několikabodovém scénáři, jak mne to napadá:

Hned na začátku ostravské dobrodružství: po absolvování divadelní fakulty namísto některého z pražských angažmá odvaha nastoupit do provinciálního Divadla Petra Bezruče, se skoro celým ročníkem spolužáků, už tehdy i se spolužačkou Ninou Divíškovou, po jeho boku pak průvodkyní celým jeho životem. Takřka z ničeho, kromě inspirativního prostředí, dát tam vyrůst skvělému divadlu; slavnému – když se řekne Ostrava – jako hokej z Vítkovic.

 V roce 1963 první filmová role: výčitkami, zda nenese nepřímo vinu za esesácké vypálení Ploštiny, v nemocnici se trýznící těžce raněný partyzán, ve filmu podle novely Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Kačer se touto rolí stal na moskevském filmovém festivalu zbožňovaným kinohercem miliónů sovětských diváků, ve festivalové Moskvě tehdy srovnatelně s Mastroianim.

A ovšem legendární „ruská série“ v legendárním Činoherním klubu: Dostojevskij, Gogol, Čechov. (V roli Raskolnikova v adaptovaném románu Zločin a trest, v režii Evalda Schorma, má Souralova maminka, tehdejší pravidelná návštěvnice divadla v pražských Smečkách, tvář Jana Kačera dodnes v paměti.) Doslova nezapomenutelnou se pro nás všechny stala Kačerova režie Gogolova Revizora z roku 1967; říkalo se zpětně (také v odsudcích pozdějších inkvizitorů), že předznamenala Osmašedesátý.

Souběžně filmová nová vlna. „Každý den odvahu“ do post-stalinských časů – podle názvu filmu, kterým se Kačer (zde iluzí zbavený mladý dělník, někdejší úderník!) spolu s režisérem Evaldem Schormem promeditoval o smyslu současnosti, anachronicky a umanutě trvající na čistotě ideálů…

S Janou Brejchovou ve filmu Každý den odvahu, 1964

Uhrančivé Údolí včel v režii Františka Vláčila: Jan jako řádový rytíř Armin, s nadzemskými nároky na sebe i na druhé, „jiný středověk“ pro naše tehdy ateistické mysli…

Patří sem pozdější krutohra s vedením Národního divadla, ve které nakonec nehrál, avšak bylo s ním hráno. Zůstala ale na zdejších prknech v paměti (právě, že na počátku normalizačních časů) Kačerem zrežírovaná Brechtova Matka Kuráž,s Danou Medřickou v titulní roli, brzy zákonitě zakázaná. Formativní, politicko-kulturní zážitek, jaký Danu Souralovi přetlumočila maminka.

Naposled viděl jsem v televizi film Chata na prodej, o současné rozklížené české rodině – aka české společnosti. Ač jako by v ústřední roli, v jaké jej všichni hledají ztraceného v lese, řekne Honza v tom kuse jen několik slov. Jako by mu už vůbec nebylo do řeči.

Pak už jen zoufale mlčel. Ruská nit se osudově vinula snad celým jeho životem. Trápil se, přímo žral tou hroznou válkou Ruska proti Ukrajině. Ne, že by nevěděl, kdo/co je Putin. Ale co Rusové? Ti bezejmenní, které měl Jan v sobě jako málokdo. Páčili jsme to z něj na jedné z návštěv na počátku války na Ukrajině. Hostil v té době ve svém domě shodou okolností i Irinu, aktivistku ruského Memorialu, netečný však, jako by nedoslýchavý vůči její tiché naléhavosti. Dovedl neodpovídat, mlčet o tom celé dlouhé minuty. Bylo znát, jak jej ten pro něho najednou nesrozumitelný ruský nihilismus mučí.

Předtím to slavné státní vyznamenávání od Zemana. Volal mně třikrát: co mám dělat?, přičemž já mu na to říkal jen to samé. Svářila se v něm potřeba zadostiučinění herce a režiséra za celý jeho tvůrčí život, s příkazem, že to přece nelze, Řád TGM propálil by mu v té chvíli dlaň, kdyby jej přijal. Pak nápad jako z divadla, záskok v hlavní roli: poslat na Hrad místo sebe své dvě dcery. Zprvu prý jednu, ale ta se vzepřela: proč zrovna já? Tak šly obě.

Měl Jan Kačer – napadá jaksi samozřejmě – svědomí zbytnělé, naběhlé. Byla ta možná, ano, určitě – nemoc. Žít se s tím skoro nedalo. Leda s utrpením, srovnatelném s tím Raskolnikovovým… Nebo navzdory tomu všemu vydat se cele divadlu. Životu a době to vracet skrze divadlo, s existenciálními podobenstvími, jaké znala řecká tragédie… Přitahovat k sobě lidi obdobně citlivé, kteří by k sobě táhli jeho. Tak vzniklo něco jako kačerovský svět – jaký jiný, než z přepjaté mravní citlivosti? Přibližně dvě až tři generace jejich asi malé menšiny prožívaly ten svět s ním tak silně, až se stal také jejich světem. Rodiče Dana Sourala věděli, že je třeba do něho syna zatáhnout.  

Jasná, mužná tvář zůstala Janu Kačerovi až do vrásek, byl v ní on celý. Dostal ji od stvořitele a musel tomu daru – dostát. Sražený tolikrát do zoufání a zase odhodlaný postavit se na nohy.  Mezi tím skoro nic. Žít s tím do šestaosmdesáti chtělo velikou statečnost.

 Petr Pithart

Holice (Holice v Čechách, ne ty na Moravě), přiospalé východočeské městečko, pár kilometrů do Pardubic, jen o kousek dál do Králové Hradce, bývaly Kačerovou krajinou dětství, místem zapikolovaným. Sem vracel se – a byla to vždycky cesta „k Matkám“ – z širého světa domů, k mámě… Prohlíželi jsme si spolu jednou, my dva Janové, Holičáci, probírali se a srovnávali „dnešní a zmizelé“ na pohlednicích z Holic, jak nám je zasílaly do Prahy obě naše mámy; nakonec ale – říkal Honza rozhodně – jsou srdci nejbližší obrázky Holic nejstarších, které jsme našli na internetu… Těch Holic s původní, dosud nevypálenou radnicí, s impozantní klasicistní, okolní domy převyšující budovou školy, kam jsme pod nápisem „Uč se, synu, moudrým býti“ chodili oba do obecné; těch tichých Holic, s nádražíčkem na vedlejší trati (když chceš vlakem do širšího světa, dodnes musíš lokálkou a přestoupit na hlavní trať v Moravanech); Holic ještě bez panelákových novostaveb a kavalkády aut, ani stopa po hřmotné a prašné průjezdovce Hradec Králové – Brno, neobchvatně za socialismu i dlouho potom přetínající se svými kamióny náměstí a celé město…

 Z Holic Kačer odputoval (prý tou lokálkou) do světa – do Prahy, s meziodbočkou do keramické Bechyně – na přijímací zkoušky na divadelní fakultu; deset let přede mnou. Do Holic se ale bude stále vracet, a bude se to sem vracet jeho duše. Vracel se už jako slavný a ještě slavnější z filmu i z divadla, z jím v roce 1964 (ano, právě před šedesáti lety) spoluzaloženého souboru Činoherního klubu, divadelního synonyma šedesátých let.

 Krátce po první premiéře souboru Činoherního klubu „vzal jej sebou“, alespoň jeho část, do Holic, aby se tu jak náleží pochlubil… Měl jsem to štěstí, v té době ještě zdejší buran, vidět to představení, jeden z prvních závanů pražských šedesátek na český venkov. Na scéně v holickém kulturním domě, zbudovaném postpoststalinisticky majestátně v Akci Zet, s pomocí občanů aktivizovaných na pomoc obecní správě – v Holicích do té míry nadšených a lokálpatrioticky založených (taky jsme jako starší žáci na stavbě přidávali), že postaven byl kulturák nejen jako divadelní stánek, ale i s dependancí Muzea afrických kultur ze zachovaných sbírek cestovatele Emila Holuba, rodáka, na kterého jsou Holice rovněž pyšné…

Hraje se Piknik: zleva Vl. Brabec, Jiří Hálek, Jan Kačer, Miroslav Macháček (stejně jako Brabec vypůjčený do hry z činohry Národního divadla)

Oním „zájezdovým“ představením Činoherního klubu v Holicích byl Smočkův Piknik, v pořadí první premiéra Činoheráku: hlídka amerických vojáků v džungli tichomořského ostrova v týlu Japonců, s Janem Kačerem na scéně jako jedním z nich. V alternacích všichni ti herci, později Činoherním klubem proslavení: Petr Čepek, Josef Somr, Jiří Hálek, František Husák… 

Všechen další repertoár Činoherního klubu prvních let, hlavně všechny Kačerovy „ruské“ režie, shlédl jsem až v Praze, s Honzou v náhodných setkáních po představení v zákulisí…

Také Schormovy filmy svědomí, jakoby opakující Kačerovu životní, zvnitřku trýznivě vydobývanou roli…  Několikrát octnul jsem se v biografu v disputaci s Janem v jeho ikonické roli řádového rytíře Armina, trvajícího na absolutnu proti „obyčejnému“ štěstí pozemského života Čepkova Ondřeje…

S Janou Brejchovou ve filmu Návrat ztraceného syna (režie Evald Schorm, 1967)

S Petrem Čepkem ve filmu Údolí včel (režie Fr. Vláčil, 1967)

Pobočně k našemu setkávání v posledních letech, u Jana Kačera doma, v domku na okraji Prahy ve Slivenci, zažil jsem jej naposled coby režiséra loni či předloni v Měšťanské besedě – na zdejším „čteném divadle“. Kačer předčítal, jako režisér jakoby fiktivně připravoval s Vlastou Venclíkem zdejší amatérský soubor na představení Gribojedovova Hoře z rozumu, jehož obsah, vhledy do hlavních postav, v každé z jejich replik, psychologicky a situačně rozebíral, vmýšleje se do nich, zaujatý pro tu chvíli, jako by při tom střásal všechny bědy posledních let. Četl, ponořoval se do hry, asi jako kdysi na zkouškách Revizora nebo Matky Kuráže – jako by to všechno čtené zde do vzduchu mělo se stát brzy živým, oslovujícím divadlem. Sdíleje sám s Čackým to hoře nad truchlivou realitou ruské společnosti, jako by se první půle 19. století odehrávala dnes.

Karel Malich: Pozoruji otce ze dvou stran a sdýcháváme se s kosmem, kresba 1981

Rozpovídali jsme se jednou spolu Janem Kačerem o tajemně skryté energii, jak ji z otevřené krajiny přenáší do svých kreseb Karel Malich – nikoli asi náhodou rovněž rodák holický… Energie zaznamenaná z nitra kopců vypínajících se ojediněle z rovinaté krajiny kolem Holic, ve výbojích přeskakující z jednoho na druhý, z kopce se hřbitovem, na kterém odpočívají naši rodiče, na blízké Kamence, vizualizovaná na Malichových kresbách barevně v energetických polích, v proudění siločár… V reálu ovšem rozpoznatelná – říkal Jan mimochodem – jen „vnitřním člověkem“: člověkem se sobě samému „opečovávanou“ duší, pomyslel jsem si nad tou Janovou sebedefinicí. Duší, kterou umění, ať divadelní, nebo výtvarné, získává svou mravnost.

Karel Malich, Jdu z kameneckého kopce, kresba 1980

Jan Vít, 27. 5. 2024

Rusko, quo vadis?

Tuto enigmatickou otázku vložil do čela své přednášky Jiří Čistecký, do 30. dubna t. r. chargé d´affaires na velvyslanectví ČR v Moskvě, které po delší dobu, v napjatých diplomatických vztazích, vedl za nepřítomného zplnomocněného velvyslance Vítězslava Pivoňku…

Čisteckého diplomatické pověření se víceméně kryje s více než dva roky trvající válkou Ruska proti Ukrajině, která z mezinárodně politického hlediska – připomíná diplomat – zásadně destruuje stávající světový řád, mění Evropu, včetně Ruska. samotného. Ovlivňuje přístup států k otázce jejich bezpečnosti, proměňuje jejich vzájemné vztahy, stala se také součástí soupeření Spojených států s Čínou. Jsme svědky dalekosáhlé přestavby, vzájemné česko-ruské vztahy nevyjímajíce… Co přijde po skončení této války? – souzní s úvodní otázkou quo vadis? Návrat k předválečné úrovni česko-ruských vztahů nebude možný a z obou stran zřejmě ani žádoucí. Rusko bude jiné, stejně jako pro zbytek Evropy bude představovat hrozbu. I přesto zůstane v Evropě, a ta bude muset najít nový modus operandi vzájemné koexistence.

Jiří Čistecký takto tematizovaný seminář vedl krátce po svém návratu z Moskvy, exkluzívně již 9. května 2024, na akademické půdě Centra pro teoretická studia AV a ČR, se kterým Knihovna Petra Pitharta svými čelnými představiteli úzce spolupracuje. Videozáznam Čisteckého vystoupení, spojený s volnou diskusí, zde uveřejňujeme:

Ouijotka Alena Hromádková

„Milí přátelé, signatáři Charty 77,“ napsal nám, někdejším signatářům, zas z Libri Prohibiti přítel Jiří Gruntorád, posel žel čím dál častějších nedobrých zpráv – o těch, kteří z lodice Charty postupně přestoupili už do člunu Cháronova… naposled o AH:
„… jak už mnozí víte, 2. dubna 2024 nás opustila Alena Hromádková, naše mluvčí. Podle sdělení příbuzných si nepřála veřejné rozloučení. Zde se dozvíte více:
Zemřela Ing. Alena Hromádková, první dáma české konzervativní politiky

Navíc o AH na vědomí – a v tomto případě nejen pro signatáře CH77 – ještě vzpomínka Petra Pitharta:

S kopím bez futrálu
 „In politicis“ byla vášnivá. Neznal jsem nikoho takového. A už určitě nepoznám… Její i moje zaměstnání v „normalizačních“ 70. a 80. letech dovolovalo nám trávit i přes den celé hodiny v hospodě a povídat si. Byl jsem v těch letech mj. „obalovým referentem“, jak to nazýváno v oboru skladového hospodářství, pracovištěm v podniku Ústřední sklady na Starém Městě. Když jsem měl „obaleno“, mohl jsem se ztratit; hned naproti byla hospůdka jako dělaná pro diskrétní hovory – ano, o politice, o politické filosofii… U dvou deci a jedné kávy jsme s Alenou prokecali, zaujatě prodebatovali dvě, tři hodiny.

Mluvila hlavně ona – přesvědčeně a explicitně konzervativní. Krátce předtím, než „spadla klec“, stihla v druhé polovině roku 1969 jakýsi pozdní postgraduál na univerzitě v Edinburghu. Vrátila se (na její zpáteční cestě jsme se seznámili na univerzitě v Oxfordu, kde byl mně tehdy ještě dopřán zkrácený studijní pobyt) do již husákovského Československa jako obdivovatelka britského konzervatismu.

Musela se k tomu už narodit – ve spořádané středostavovské pražské rodině. Byl jsem kdysi u Aleny doma na návštěvě: filmoví architekti by mohli celý ten byt beze změny použít jako lokaci do filmu líčícího život solidní středostavovské rodiny na Vinohradech za první republiky…

Kromě vnitřních dispozic ke konzervativnímu vnímání světa, o kterých jsem v sobě ještě ani úplně nevěděl, byla AH moje svým způsobem – zasvětitelka. Takže to také byla ona, která mne seznámila s Rogerem Scrutonem, původně jedním z oněch „flying professors“, jaké k nám („ideologicky subverzívně,“ řečeno žargonem StB) posílala oxfordská Vzdělávací nadace Jana Husa coby lektory společenských disciplín do utajených bytových seminářů. Byl to pak Roger Scruton, který ke mně získal takovou důvěru, že mi postupně svěřil k překladu – za stálého Alenina patronátu – své dvě knihy: Meaning of Conservatism, v roce 1980 v Británii nakladatelský trhák (můj samizdatový překlad vyšel „oficiálně“ až redakční péčí Alana Plzáka v nakladatelství Torst jako „Smysl konzervatismu“), a poté A Dictionary of Political Thought („Slovník politického myšlení“), do něhož jsem se pustil krátce před (dějinným) přelomem let 1989-90. Byly to první Scrutonovy knihy přeložené do češtiny a ovšem také mé vůbec první překlady: musel jsem se to řemeslo teprve učit. Pro řadu Scrutonových slov, pojmů, termínů v oboru politické filosofie jsem vůbec nenacházel české ekvivalenty, ony snad ještě ani v pojmovém aparátu češtiny neexistovaly. Bylo k tomu třeba zvláštní jazykové tvořivosti, pomáhal mně při tom nejdříve Jan Sokol a pak, na Slovníku, přátelé Miloš Calda a Jan Vít; také Slovník vyšel „nadvakrát“, primárně v pražském samizdatu, pokročile zkopírovaná Ivanem Chvatíkem už z počítačové sazby, ještě v prvních dnech listopadu 89, a pak, po převratu, v brněnském nakladatelství Atlantis.


Alena, jedna z posledních před-převratových mluvčích Charty 77, to pak zkoušela v politice. Jak si vedla, to už napsali jiní, zejména o ní jako zakladatelce Demokratické unie (1994). Já jen tolik, že neměla šanci… Byla brutálně přímá, otevřená, a jak už řečeno, příliš vášnivá, až do hádavosti. Jako by postrádala smysl pro sebemenší taktizování, natož pro ústupky. Šla za svým cílem tak přímočaře, řeknu quijotovsky, že na to české publikum nebylo, a dlouho ještě ani nebude připravené. Bylo nasnadě, že dříve či později ji někdo nazve – „českou lady Thatcher“, „naší tečerkou“. Podobala se anglickému originálu nejen vzhledem, „jazykem těla“, body language, ale i stejně naléhavou dikcí, stejně posazeným hlasem. Ona snad byla přímo klonem „železné lady“! Řekl bych, že v britském životopisném filmu The Iron Lady vyjímala by se v titulní roli líp než Meryl Streep. Čest Alenině památce. Poctivá to žena, právě že absolutně čestná, s otevřeným hledím a s kopím slov bez futrálu… Vidím ji, jak se řítí na mlýny uvelebeného českého zápecnictví, bohorovné nevzdělanosti…

Milá Aleno, bude tady po tobě prázdno. Konzervativců a konzervatismů u nás teď jak naseto, nejvíc hubou a upřílišněnou péčí o příslušný status, ale v živé politice, kde nic, tu nic. On ten konzervatismus musí být přirozeně rostlý, je totiž „implicitnost sama“, roste sám ze sebe, nikoli ze snadno vyřčených slov, leč z lidské přirozenosti, tedy pomalu a dlouho. Tys to, Aleno, ovšem dobře věděla, ale nedalo ti to…

Slovensko 20 let v NATO
(téma pro Martina Bútoru)

Na snímku z 29. března 2004 se tehdejší slovenský premiér Mikuláš Dzurinda (poté, co odevzdal ve Washingtonu ratifikační listiny o přistoupení Slovenské republiky k NATO) přiklání k litevskému premiérovi Brazauskasovi: Slovensko spolu s Litvou a dále s Lotyšskem, Estonskem, Rumunskem, Bulharskem a Slovinskem svým přístupem k Severoatlantické alianci před 20 lety rozšířily východní hranici jejího působení v Evropě. Čímž mj. Česká republika – v NATO spolu s visegrádskými Polskem a Maďarskem už od r. 1999 – přestala být hraniční zemí tohoto euroatlantického vojensky obranného paktu… Před čtvrtstoletím to bylo výsledkem delšího, oproti zemím Visegrádu o pět let zpožděného přístupového procesu, umožněného změnami ve slovenské vládnoucí garnituře po předchozích mečiarovských letech (“Slovensko, černá díra Evropy”, charakterizovala tehdejší stojatý čas v zemi M. Albrightová). Dnes se aktivní účast Slovenska v Alianci zdá – po kontroverzní kampani, jaká předcházela slovenské prezidentské volby, přitom tváří v tvář pokračující ruské agresi vedené proti Ukrajině ve zřejmém pokračování expanzionismu někdejšího SSSR – být riskantně problematizovaným, či na Slovensku dokonce zpochybňovaným mezinárodněpolitickým faktem… O širších okolnostech proměn v evropské kolektivní bezpečnosti i jejích slovenských specifikách (resp. nejistotách, jak bude v této oblasti uplatňovat svůj čerstvě nabytý prezidentský mandát Peter Pellegrini, charakterizovaný jako prezidentský kandidát Roberta Fica) hovořil ještě před prezidentskými volbami na (stále ještě veřejnoprávním) médiu RTVS(https://www.rtvs.sk/televizia/archiv/19412#0) a v Denníku N (srv, text Mečiar, Harabin a Pellegrini – zde) někdejší slovenský velvyslanec v USA, zasloužilý tehdy o “zprůchodnění” přístupového procesu své země k NATO. 

Slovenský prezident dle maďarského klíče?

Předseda Maďarské aliancie Krisztián Forró (na fotografii v pravém dolním rohu) a také místopředseda této strany György Cyinmesi podpořili v prezidentské volbě Petra Pellegriniho.
Foto N – Tomáš Benedikovič

“Nevedel som, že je to také ľahké, najmä však lacné, kúpiť si hrdého maďarského voliča na rínku – píše Rudolf Chmel, dobrý přítel Knihovny PP -; že tak rýchlo a pod cenu dokáže vymeniť život v demokracii za 30 strieborných! Len keď mu bude teplo, postavia mu chodník v dedine, pridajú kanalizáciu, dva kruhové objazdy, a ešte mu podhodia nejakú národnú kosť. Ale môže dostať aj dar takrečeno navyše: výmenu nezávislých redaktorov Rádia Pátria v RTVS za tých pravých, orbánovských.

Na tradičnú maďarskú hrdosť trochu málo. To nagyovci, bugárovci a durayovci aspoň vedeli navýšiť svoju cenu, aby sa nemuseli pred potomkami doma hanbiť. Tí súčasní, hľadám to správne slovo, „spolupracujúci“, si vskutku nevedeli nájsť príhodnejší čas ako veľkonočný a prostredníctvom Gyimesiho a Forróa ho sprístupnili s predstihom, ani slovkom sa nepriznajúc, že sú vlastne pioniermi slovensko-maďarského zmierenia. Dávno hovorím, že jeho kľúčom sú Maďari na Slovensku. Ibaže, prizrime sa mu trochu lepšie či hlbšie. Na akomže pôdoryse nám to zmierenie, a najmä s kým, ponúkajú??”



Na poslední chvíli před slovenskými prezidentskými volbami se tedy for President vyslovili i “Maďaři na Slovensku”, alespoň K. Forró a G. Cyinmési, svými zdvihnutými palci pro P. Pellegriniho. Profesor Rudolf Chmel, dobrý znalec slovenských a maďarských mínění, postojů i letor, jakož i slovensko-maďarských a maďarsko-slovenských vztahů zaslal nám do redakce svůj komentář, uveřejněný původně v Denníku N – teď na portálu Knihovny PP, pro zdejší, stále nedostatečnou orientaci v politických proudech a peřejích na Slovensku  Celý, výše započatý text Rudolf Chmel, 30 strieborných alebo rublov – zde.

Jedno ze stoletých výročí tohoto roku

Jakkoli je Knihovna Petra Pitharta svého druhu paměťovou institucí – kronikářsky zaznamenávajíc události a data se zřetelem memoriálním -, představují pro nás tzv. “výročí”, která si v ročním kalendariu připomínáme, popř. je “slavíme”, okamžiky zastavené v čase, abychom si zpřítomnili či aktualizovali data, která za jejich výročími postávají. Nárokujeme pro ně přitom trvající, “nevýroční” významy – u nedávných výročí šoa, která jsme vzpomenuli s Památníkem ticha, padl požadavek “odkulatit” tzv. kulatá data, a nechat působit všechny jejich významy pro každoroční připomínání. v širokém kontextu kultury paměti (resp. politiky paměti). 

Zvláště jestliže se k takovým výročím sami hlásíme, mají-li pro nás osobní, třeba i tradovaný, formující významči  jestliže jsme s nimi měli či osobně dosud máme co do činění…

Posledním březnovým týdnem zakončené první čtvrtletí roku 2024 přineslo takových výročí hned několik, která stojí z našeho hlediska zpětně za ohlédnutí. Včetně výročí reprezentovaných jubilujícími osobnostmi (zpěčujeme se doplnit neutrálně obvyklé “významnými”, neboť co/kdo jsou “významné/ významnými” v dnešním čase přehodnocování, zvláště v našem tisíciletí tzv. kulturních válek?)


17. ledna 1924 vyšlo první číslo politicko-kulturního týdeníku Přítomnost, redigované Ferdinandem Peroutkou, od jehož narození uplyne napřesrok v únoru 130 let.

V rubrice “Politika” v úvodníku na první stránce prvního čísla Přítomnosti (a obracíme tu i na druhou stránku, kde text pokračuje) Peroutka nahlíží především – a bude tomu tak i v příštích jeho úvodnících- domácí politickou situaci. Pozastavuje se tu kriticky nad tím, že si politické strany (Peroutka má na mysli státotvorné strany tzv. Pětky) “zmonopolizovaly veškerý veřejný život ve státě”, přičemž “přistřihují myšlení dle svého stranického utilitarismu”, vytvářejíce tak mj. distanci od domácí inteligence, která, “toužíc po myšlenkové volnosti,… nehodlá se komandovati politickými poddůstojníky”. Znemožňuje to mj. i to – píše Peroutka -, aby do politického života promlouval ze svého rezervovaného nadhledu prezident Masaryk (přičemž, jak známo, bude Peroutkova Přítomnost nejblíže právě Hradu) – což by “koaliční režiséři změnili v perpetuum silentium“. – V přidané poznámce “Vývoj v pravo, či v levo?” to Peroutka doplňuje úvahou o žádoucím kolísání politického vývoje zprava doleva doleva a zleva doprava, v hledání rovnováhy v proměňujících se trendech doby.

Peroutkův úvodník “Naše myšlenková krise” v prvním čísle Přítomnosti následují na 16 stranách stati Karla Engliše (článek “Zájem na vyšší peněžní jednotce”, v jedné z od prvního čísla ustavených rubrik, “Národní hospodář”; spolu s poznámkou o válečných půjčkách a dluhopisech od Jaroslava Stránského, vydavatele Přítomnosti). Dále úvaha historika prof. Jar. Bidla “Co jest to slovanská politika” (nikoli už všeslovanská politika 19. století; ale s poukazem na stávající podporu ruských a ukrajinských emigrantů ze sovětského Ruska, samostatná politika československého státu). V rubrice “Literatura a umění” sprcha Josefa Kodíčka spuštěná na oslavence z uplynulého roku, padesátníka Maxe Švabinského, malíře “v jádře vnějškového a neduchovního” (“či může být ještě dnes, v této době, která zápasí o základní směry života společenského, jež krvavě se bije o nové principy filosofické /…/, nazváno velikým uměním, jehož hlavní součástku tvoří nahé ženské figury mastného povrchu, uprostřed pávů, tigrů, zeber a rajek…?”). Následuje článek “Smetanovská hesla” estetika Otakara Zicha k tehdy jubilejnímu, stoletému smetanovskému výročí; v rubrice “Život a instituce”. Pak ironické postřehy Egona Erwina. Kische nad habitem dobového žurnalisty. V rubrice “Psychologie” překlad z pojednání psychiatra a neurologa E. Kretschmera o Leninově “duševně schizothymním typu” (shodou okolností ruský “vůdce” za pár dní, 21. ledna 1924, zemřel – zřejmě nikoli na následky přečtení toho článečku).


Peroutkova Přítomnost, svým směřováním i vzhledem k uznávanému kreditu osobností, které do časopisu psaly (Peroutku nevyjímaje), cílevědomě usilovala, aby ze svých intelektuálních pozic promlouvala do politického života. Což zaujalo ty z nás, v nejstarší, zakladatelské vrstvě Knihovny PP, když jsme – totiž Petr Pithart (ten z nás nejvíc, dlouhodobě a souzněně začtený do svázaných ročníků Přítomnosti), spolu s Janem Vítem, Janem Sokolem, Zdeňkem Pincem, Petrem Příhodou) – během 80. let, v prostředí disentu, resp. Charty 77, začali uvažovat o pravidelně, tehdy ovšem samizdatově vycházejícím názorovém časopise.

V červnu 1990 jsme pak v “nových poměrech” – s už širším okruhem přátel, zpočátku ve vydavatelství Academia, v typografii Clary Istlerové, se lvím logem Karla Nepraše – na Peroutkovu revui vědomě navázali: pokoušejíce se prvním číslem “naší Přítomnosti” ducha původní Přítomnosti obnovit (viz 2. strana redakčního “slova na cestu”). “Naše Přítomnost” vycházela v letech 1990-92, než zašla na ekonomické úbytě.

Společné zasedání redakce a redakční rady Přítomnosti, září 1990/ foto Pavel Štecha
V první řadě zprava Petr Příhoda; Petr Pithart, předseda redakční rady; Jan Vít, šéfredaktor; Bedřich Moldan; Bohuslav Blažek; za nimi zleva Zdeněk Pinc; Kristián Suda; Jan Rous; Milada Milerová, tajemnice redakce; v zadní řadě půlkruhem zprava Roman Češka; Clara Istlerová; Jan Sokol; Jiří Brabec; Armin Delong; Miloslav Petrusek; Václav Bělohradský; Alexandr Stich; Veronika Maxová, zástupkyně šéfredaktora. Omluveni pro tu chvíli jsou členové redakční rady Dušan Třeštík, Otto Urban, Bedřich Loewenstein, Vojtěch Cepl…

  /jv/

10 let chytáme echa z Echa!

… a lapáme ty ozvěny rádi; gratulujeme a do Echa zdravíme… Neboť zpravodajský web Echo24.cz, spuštěný16. března 2014, a po něm v listopadu téhož roku tištěný názorový Týdeník Echo – oba dle vize mediálně prozíravého, v kontextech dobře orientovaného Dalibora Balšínka, na začátku s kolegy protestně odešlými z Babišem uchvácených/ zachvácených, nešťastně oligarchizovaných Lidových novin -dodnes holt drží fazónu. Protože autorky a autoři Echa jsou každá/každý svébytnými osobnostmi vysoké intelektuální úrovně, s názory vzájemně odlišenými, nepodléhajícími takzvanému mainstreamu, aniž definitivním soudům a “dobře míněným” návodům, je hlas Echa – v podstatě liberálně konzervativní, v žánrech rozkročených od prohlédavého politického komentáře po názorově sebevědomou esej – sám o sobě jedna debata: interní redakční i otevřená navenek, eo ipso společenská… Bůh ochraňuj tu chvályhodnou, živou diverzitu Echa v ekologii zdejší mediální krajiny!

                                                                                                                            /jv/

O té naší Listině

Když se před téměř dvanácti lety objevila knižní edice Listiny základních práv a svobod (vyd. Wolters Kluwer, Praha 2012), provázená už ve svém prvním vydání expertními výkladovými komentáři – poté, co tehdy už před čtyřmi roky, v r. 1992, byl dokument Listiny základních práv a svobod vyhlášen jako součást ústavního pořádku České republiky -, dosáhla odborná edice Listiny, právě i díky doprovodným jurisprudentním komentářům jejích editorů, Elišky Wagnerové et al., ambice vnést její obsah a ducha do obecného právního povědomí… Aby kniha nadále nalezla své stálé místo “jak na pracovních stolech, tak na nočních stolcích”, jak s lehkou nadsázkou, stavící Listinu po bok Bible, poznamenal její kmotr Josef Baxa. 

V předmluvě k této komentované edici Listiny tehdy Petr Pithart vzpomenul (viz Svobody a Práva s velkými písmeny – zde), veden vlastní pamětnickou účastí, kterak zveřejnění v roce 1976 tzv. helsinských protokolů Mezinárodních paktů o občanských a politických… sociálních, hospodářských, kulturních právech dodalo legalistický základ občanské iniciativě Charta 77, coby obnovující se občanské společnosti u nás…


Co napadá při čtení Listiny dnes, při jejím druhém vydání, po uplynulém zhruba desetiletí? 

Čtu dnes Listinu – píše Petr Pithart – s jinou, neméně silnou emocí, jaké by se ovšem exaktní právní posouzení muselo vyvarovat. Což dnes asi není možné. Realita soudobého světa dramaticky zvýznamňuje většinu imperativů v Listině obsažených… Chtě nechtě naskakují v hlavě „živé obrazy“, plné bezpráví, násilí a krutostí. Nejen v obrazů válečných, ale třeba i útoku 6. ledna 2021 na washingtonský Kapitol, sídlo nejvyššího zákonodárného sboru Spojených států amerických – státu, který ústavní práva a svobody ve světě příkladně razil. Zároveň všechna ve světě nová a nová ohrožení práv a svobod Listinou chráněných, za oceány i bezprostředně za našimi hranicemi, vedou k úlevnému ujištění, že duch a rámcový naší Listiny i její konkrétní znění nejsou vystaveny zásadním korekturám.

Jak ale žije či skomírá Listina v naší soudobé sociální realitě? Jak jsou svobody a práva konkrétně uplatňovány? Jak jsou chráněny?

Není snadné odvážit se celkového hodnocení. Nemám po ruce „objektivní“ měřítko: mohu nabídnout jen svůj pohled, svá hodnocení: Jednotlivé moci (v systému jejich dělby a vzájemné kontroly) neobstávají stejně…

Naše moc soudní (obecné soudy) neselhává často, je však v určitých sférách příliš pomalá, to i proto, že moc zákonodárná se dosud vypořádává s přílišnou formálností procesů, které jsou vedeny před soudy. Přičemž Ústavní soud obstává víc než čestně; každý přitom může připojit dílčí otazníky. Podobně vidím Nejvyšší správní soud. A státní zastupitelství? To zůstává nejistě ukotveno ústavně, nejsledovanější kauzy budí značné rozpaky, nejen u veřejnosti. – Troufám si tvrdit, že policie respektovat principy Listiny senadále ještě učí, že se jí to přitom daří stále lépe. – Evropské soudy, myslím si, jsou ze samotné své povahy nenapravitelně vzdálené a zavalené agendou, tudíž pomalé. Avšak, co je tu pomalost? Důležitější než „rychlost“ je konec konců pevnost postojů a předvídatelnost, a v tomto smyslu tyto soudy plus minus rovněž obstávají.

Kvalita moci výkonné u nás vzhledem k závazkům Listiny kolísá, ale jinak tomu nemůže být, pokud o složení vlády rozhodují svobodné volby. Překonali jsme celá léta, kdy zejména moc výkonná programově rezignovala na „lidskoprávní“ agendu, zejména jako vůdčí směrnici naší zahraniční politiky (Nečasův „dalajlámismus“). Vědomě a explicitně se tehdy odkláněla od havlovských (disidentských) akcentů na lidská práva a svobody. Nevypadalo to dobře. Dnes to vypadá – dost dobře.

Zdá se, že uklouznutí po šikmé ploše úzkoprsého, sobeckého pragmatismu – neúspěšné, alespoň pokud jde o obchodní vztahy s Čínou – , které měl akcenty na lidská práva a svobody údajně ohrožovat, je už za námi, dokonce leckdy a leckde je slyšet (ze strany vlády, která nyní zemi spravuje) i živou ozvěnu havlovského – étosu. Ruská barbarsky vedená agresivní válka na Ukrajině spory nejen o agendu Listiny, nevídaně obnažila a zjednodušila, a tím vyhrotila: tedy volby pro nebo proti principům (a jejich dodržování) Listiny. A o způsoby jejich garancí a ochrany.

Ekonomické a politické konsekvence té války přiblížily nám i geograficky území, kde se obecné principy Listiny flagrantně nedodržují: jak unijně anebo jednotlivě reagovat na skluz Polska a Maďarska? Daří se to jen částečně účinně. To proto, že do striktně právních hledisek v reakci na tamní vnitropolitický vývoj intervenují a budou intervenovat imperativy strategické (kdo podporuje koho, kdo bojuje s kým?). Ale jinak tomu být nemůže. A nadlouho ani nebude možné.

V domácí politice se – stále ještě pokud jde o moc výkonnou – ukázalo, že nešťastně vágně definované pravomoci hlavy státu (a zavedení její přímé volby) obdařily ji bezděčně nepřiměřeně velkou legitimností, a tudíž možnostmi agendy Listiny až útočně relativizovat, zpochybňovat. Viz Klausův pohrdaný „humanrightismus”; Zemanovy “útoky kalašnikovem“ na svobodu slova, resp. přímo na novináře jako takové, i na konkrétní osobnosti mediální sféry. Premiér Babiš si s oběma zmíněnými nezadal, zejména tím, že nepochopil (a už asi nepochopí), co je to právní stát – a dává to veřejně najevo: atakoval a atakuje jej agresivně, přímo. Nejen svým zcela ujetým konceptem politiky jako firmy.

Jmenovaní nemohli Listinu, její principy jako takové přímo ohrozit, mohly však, a obávám se, že se jim to dařilo a daří, její žádoucí autoritu podkopávat.

Co je důležitější: tam, kde výkonná moc selhávala nebo hrozila selháním, zasahovala naše občanská společnost, také přece chráněnec Listiny. Zde patří uznání veřejnoprávním médiím, byť právně také spolehlivě neukotveným.

Celková bilance mně proto vychází jako pozitivní: ono zmíněná potenciální ohrožení principů Listiny pokládám samozřejmě za riskantní, ale při síle a pohotovosti naší dnešní občanské společnosti může vést v úhrnu k posílení její autority.

A co bude po dalších deseti letech? Bude dobře, když někdo po mně napíše v komentáři k Listině, po třiceti letech jejího života, podobně střízlivě pozitivní, v podstatě však však – varování. O varování musí jít totiž vždycky. Listina a jí podobné texty podávají ideální obraz té které státní společnosti. Tím spíš to platí v planetárním měřítku. K takovým ideálním obrazům se můžeme v nejlepším jenom přibližovat. Anebo se jim také více či méně vzdalovat…

Konečné vítězství práv a svobod je tu pojmově vyloučeno. Žijeme přece v obyvatelných, přijatelných, nikoli ideálních světech – jenom sarkasticky se s Voltairovým právě zpráskaným Candidem utěšujíce, že ten náš “je nejdokonalejší ze všech možných světů”.

                                                                                                                                                              Petr Pihart