Pamětní deska představená v sousoší Jiřího Sozanského k obětem sovětské invaze do Československa v roce 1968 přidává ty ze srpna 1969 – z pouličních protestů k 1. výročí “jednadvacátého srpna 68”. Mluvíme o obětech domácích “zasahujících pořádkových sil” (v silném zastoupení ozbrojených členů Lidových milicí, oné “železné pěsti dělnické třídy”); figurují tu jména osmnáctiletých, devatenáctiletých… Bohumila Siřínka dokonce čtrnáctiletého…

Vracel se tehdy s kamarádem z trampu domů do jižních Čech, přes Prahu, v podvečer octli se na Tylově náměstí v hloučku několika stejně mladých, poblíž lidových milicionářů na rohu “střežících pořádek”, svezených k těmto dnům z celé republiky (v tomto případě – jak odhalilo pozdější, do ztracena vedené vyšetřování – šlo o milicionářeze závodu Okula Nýrsko). Náhlá dávka ze samopalu do hloučku mladých zasáhla Bohouše Siřínka, s těžkými průstřely vnitřních orgánů, na jejichž následky po třech dnech v nedaleké nemocnici v Londýnské zemřel.

Pamětní deska Bohumila Siřínka na začátku Bělehradské byla by poblíž rušné křižovatky skoro k nepovšimnutí, nebýt funerálního plastického reliéfu sochaře Jakuba Grece, simulujícího pražskou chodníkovou dlažbu, kde jedna chybějící kostka značí zmařený lidský život.

V reliéfu napodobujícím chodníkovou dlažbu nad pamětní deskou upomínající na zastřelení devatenáctiletého Vladimíra Kruby a osmnáctiletého Františka Kohouta chybějí příznačně kostky dvě. Deska je umístěna v Králodvorské ulici při ústí do Celetné, vedle vchodu do mezinárodního hotelu, kam frekventovaně vcházejí a ze kterého vycházejí hoteloví hosté… třeba k nedaleké Prašné bráně anebo vůbec na své pouti za pražskými památkami, kterých je v okolí jako naseto.

Dnes připomínanou brněnskou obětí z 21. srpna 1969 (její jméno nese park poblíž Místodržitelského paláce v Brně) je tehdy osmnáctiletá studentka Danuše Muzikářová. Zasažena zezadu do týla střelou ze služební policejní pistole ráže 7,65 mm (svědkové hovoří o střelci jako o kapitánovi Veřejné bezpečnosti – vyšetřování bylo nicméně v následných týdnech zastaveno). 

V samizdatově šířeném rukopisu Petra Pitharta Osmašedesátý (knižně editován v exilových nakladatelstvích v letech 1980 a 1987, poté dvakrát  doma, naposled 2019 v komentovaném vydání nakladatelství Academia) figuruje samozřejmě 21. srpen 1968 jako významné záchytné datum. V Osmašedesátém čteme i o okolnostech následujících srpnových dnů, mj. po návratu tehdejších politických lídrů, s Dubčekem a prezidentem Svobodou v čele, z Moskvy, kde podepsali kapitulantský tzv. moskevský protokol: “Lidé se s postojem politiků smířili také proto, že ti jim dali ještě naději. V tomto podmíněném vzájemném důvěřování své občany vyzvali, aby smazali tisíce protisovětských nápisů na městských zdech. Četl jsem tenkrát v novinách, jak že je dojemné, kterak nekonformní, dlouhovlasá pražská mládež, ruku v ruce s příslušníky Veřejné bezpečnosti, ukázněně plní tuto výzvu – čímž ovšem maže autentické stopy, výsledky jediného opravdu demokratického referenda za posledního čtvrtstoletí.”  

“Nevím, co na tom bylo dojemného,” ptal se PP tehdy, a vrací se k této nikoli nevýznamné, neboť příznačné epizodě také nyní, mj. v souvislosti s filmem Jiřího Mádla Vlny, věnovaném odporu proti srpnové invazi ze strany tehdejších redaktorů Československého rozhlasu: k dispozici zde,pod titulem Vlny emocí a jejich “kulisy”, v textu, který do knihovny Knihovny Petra Pitharta přidáváme nejnověji.

Na stejné téma přikládáme text Martina Bútory, častého autora a blízkého Knihovny PP.  Text aktuální mj. tím, že projektuje připomínku Augusta/Srpna 68 i do současné  společensko-politické situace na Slovensku. Byl zveřejněn 21. srpna t. r. v bratislavském Denníku N, neuvedeně s fotografií Antonína E. Nového, váženého spolupracovníka dosavadních publikací s účastí Knihovny PP, v roce 1968 fotoreportéra ČTK, v té době rovněž autora známých fotografií studentské delegace u A. Dubčeka, vedené Petrem Pithartem – jak to Nový svými fotografiemi dokumentoval ve sborníku k Pithartovým osmdesátinám, mezi nimiž ani fotka z 21. srpna před budovou Čs. rozhlasu nechyběla; motivicky a již “ikonicky” byla použita také na obálce Osmašedesátého, z řady Pithartových spisů vydávaných nakladatelstvím Academia…. Text Martina Bútory z Denníku N  publikujeme s laskavým svolením autora ke čtení zde, pod titulem Stalo sa 21. augusta.

Před pražským Museem Kampa, které zasvětila Meda Mládková umění 20. století, se všemi významy, na které umění v tomto osudovém století odkazuje, bylo letošního 21. srpna odhaleno sousoší věnované civilním obětem z 21. srpna 1968 – dne, ve kterém do Československa vpadly armády států Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem.

S Kronikou Knihovny Petra Pitharta jsme byli už loni v pražském Vojenském historickém ústavu účastni odhalení tohoto památníku – robustního díla, které sochař Jiří Sozanský posvařoval také z pozůstatků sovětské vojenské techniky, zanechaných na našem území; včetně přiznaného zbytku pásu sovětského tanku, který cejchuje čelo tohoto objektu – ikonická připomínka dvacetiletí sovětské okupace.

Jména obětí vystavená ke čtení skrze “tělo” Sozanského objektu – paralelně se čtením na místech této živé paměti, v Praze před budovou Československého rozhlasu na Vinohradech, místem se srpnovými událostmi roku 68 zvláště připomínaném…

Na Kampě před týdnem přibyl vedle původního pomníku další objekt, kterým Jiří Sozanský připomenul také oběti z prvního výročí invaze, z 21. srpna 1969, při potlačování protestů, jichž se – nutno nezapomínat – na svých občanech dopustil nastupující “normalizační” režim svými silovými a pořádkovými složkami, včetně Lidových milicí… Hrozivě se navenek tyčící ostny a čepele asociovaly na místě architektu Josefu Pleskotovi, který se podílel na architektonickém řešení sousoší, obraz umučení svatého Tomáše, jak jej Peter Paul Rubens vytvořil pro pražské augustiniány v nedalekém malostranském kostele sv. Tomáše – stejná neskrývaná brutalita agrese proti člověku, otřásající navenek v dějinných dimenzích…

Ze spřátelené Knihovny PP na dálku do Havlíčkova Brodu pozdravujeme, širší obci sympatizantů připomínáme, vřele doporučujeme… Do Havlíčkova Brodu táhne příští týden nejen živá účast tří desítek mladých zájemců o žurnalistiku, obohacená o vrstevníky ze Slovenska a Ukrajiny, ale i program nabízející inspirativní besedy – s aktivními žurnalisty a osobnostmi kolem médií, včetně těch, kteří “jsou i byli u toho…”, jak o tom třeba bude příkladná řeč na středeční besedě 21. srpna, tematicky vyhlížející letošní půlkulaté výročí Listopadu 89, v silné sestavě toho večera: György Varga, Andrzej Jagodziński, Jolyon Naegele… Byli jsme (pp, jv) tehdy s nimi v oněch vzrušených dnech zpravodajsky v denním pracovním kontaktu, v informačním sdílení tehdejších událostí:

/pp,jv/ 

Nejposlednější z pravidelných zahraničněpolitických úvah Jefima Fištejna, tentokrát nad nedávnou návštěvou ukrajinského ministra zahraničí Dmytro Kuleby v Číně: “Ukrajina ve střetu velmocenských zájmů” – zde. Jak ji event. číst v širším světovém kontextu, včetně americké prezidentské volební kampaně… 

Rádi informujeme, vřele doporučujeme, sami se – “jako delegace Knihovny PP” – do Havlíčkova Brodu chystáme, do publika a zapojit se do rozhovorů… Třeba 22. srpna, na besedu tematicky vyhlížející letošní půlkulaté výročí Listopadu 89, v silné sestavě toho večera: György Varga, Andrzej Jagodziński, Jolyon Naegele, před 35 lety zahraniční zpravodajové s námi tehdy ve společné akci, dodnes dobří přátelé…Inspirativní bude ovšem samotná účast přihlášených tří desítek mladých zájemců o žurnalistiku, obohacená o vrstevníky ze Slovenska a Ukrajiny.

Novinoví, rozhlasoví i filmoví zpravodajové byli tehdy s námi, přímo u kotle vroucích událostí:

K zpravodajsky pokrytým a široce komentovaným okolnostem neúspěšného atentátu na Donalda Trumpa a pokračující prezidentské volební kampaně přidáváme dva texty Jefima Fištejna z řady jeho zahraničněpolitických reflexí a esejí (připravujeme jejich souborné knižní vydání) – Výstřely a jejich dozvuky – zde & J. D. Vance: víc strachu, nebo víc nepochopení? – zde

…tak, s odvoláním na titul jedné z minulých Výprav Jiřího Peňáse, uvedl  Petr Pithart svůj pozdrav již pátému svazku Výprav, tentokrát s podtitulem (výprav) téměř epochálních; s nápovědou znalým a spíše trknutím měně znalých odkazem na “epochální výlety” nikam blíž než “do Měsíce” a “do XV. století”, totiž do Prahy “Žižkových časuov, an na Vítkově hoře s tábory čaká ciesaře Zikmunda“, v románech páně Svatoplukových Čechových – zde. Vedle sedící Jiří Peňás paríroval přečtením jedné ze svých výprav – na Bílou horu -, na kterou PP vypravil se s sebou.

Pithartovo entrée nebylo jen tak, páté Výpravy, vydané v Edici Echo, přicházejí – jak jsme před nedávnem informovali – na knižní trh za vydavatelské spoluúčasti Knihovny Petra Pitharta, neb se nám – jak jsme se už rovněž vyznali – v Peňásových výpravách a cestopisných zápiscích z nich velmi zalíbilo… Je nás víc, a PP, zároveň autor předmluvy, právě pro ty Výpravy 05 uvedl a těm dalším na vědomost dal, že ty knížky na ně už čekají na pultech knihkupectví. 

Příchod léta byl v Opavě oslaven – jak co do astronomického data, tak v kulturní tradici – korektně: slavností slunovratu, třídenním festivalem Slunovrat, letos u příležitosti 800 let trvání města a v připomínce slezských kulturních tradic, jak ve zdejším Slezském zemském muzeu (založeném r. 1820!) připomněl jeden z hostů festivalu, Petr Pithart, stálý propagátor zemské svébytnosti Slezska… Oprávněná – vzhledem k místům paměti nalézajícím se na zdejším území, v případě Bílé Vody a Karviné vepsaným do románů Kateřiny Tučkové a Karin Lednické – byla i přítomnost obou spisovatelek. Mezigeneračně propojil festival svou účastí známý youtuber a influencer (“vlivník”), též moderátor politických debat Karel Kovy Kovář; mezižánrově a meziregionálně, přinejmenším v rozměru moravskoslezském, znělo festivalem hudební vystoupení Markéty Irglové, rodačky z Valašského Meziříčí, rovněž nositelky hollywoodského Oscara za původní píseň. Petr Pithart sám přispěl do programu besedou s návštěvníky festivalu – z open air scény, na které mu Kovy předal Cenu Slunovratu (stejnou, jakou zde naposled obdržel Andrej Zubov,, historik ruských dějin 20. století, t. č. pedagog Masarykovy univerzity v Brně, poté, co mu Putinův režim znemožnil univerzitní působení v Rusku). Cenu Slunovratu uděluje město Opava – a to je rovněž součástí novodobé tradice zdejšího festivalu – těm, kteří přispívají k hodnotám lidských práv, svobody a demokracie. Soška, dílo sochaře Daniela Kloseho, rodáka opavského, symbolizuje – tak jako každoroční slunovrat – vracení světla do tmy, návrat naděje.