K zpravodajsky pokrytým a široce komentovaným okolnostem neúspěšného atentátu na Donalda Trumpa a pokračující prezidentské volební kampaně přidáváme dva texty Jefima Fištejna z řady jeho zahraničněpolitických reflexí a esejí (připravujeme jejich souborné knižní vydání) – Výstřely a jejich dozvuky – zde & J. D. Vance: víc strachu, nebo víc nepochopení? – zde

…tak, s odvoláním na titul jedné z minulých Výprav Jiřího Peňáse, uvedl  Petr Pithart svůj pozdrav již pátému svazku Výprav, tentokrát s podtitulem (výprav) téměř epochálních; s nápovědou znalým a spíše trknutím měně znalých odkazem na “epochální výlety” nikam blíž než “do Měsíce” a “do XV. století”, totiž do Prahy “Žižkových časuov, an na Vítkově hoře s tábory čaká ciesaře Zikmunda“, v románech páně Svatoplukových Čechových – zde. Vedle sedící Jiří Peňás paríroval přečtením jedné ze svých výprav – na Bílou horu -, na kterou PP vypravil se s sebou.

Pithartovo entrée nebylo jen tak, páté Výpravy, vydané v Edici Echo, přicházejí – jak jsme před nedávnem informovali – na knižní trh za vydavatelské spoluúčasti Knihovny Petra Pitharta, neb se nám – jak jsme se už rovněž vyznali – v Peňásových výpravách a cestopisných zápiscích z nich velmi zalíbilo… Je nás víc, a PP, zároveň autor předmluvy, právě pro ty Výpravy 05 uvedl a těm dalším na vědomost dal, že ty knížky na ně už čekají na pultech knihkupectví. 

Příchod léta byl v Opavě oslaven – jak co do astronomického data, tak v kulturní tradici – korektně: slavností slunovratu, třídenním festivalem Slunovrat, letos u příležitosti 800 let trvání města a v připomínce slezských kulturních tradic, jak ve zdejším Slezském zemském muzeu (založeném r. 1820!) připomněl jeden z hostů festivalu, Petr Pithart, stálý propagátor zemské svébytnosti Slezska… Oprávněná – vzhledem k místům paměti nalézajícím se na zdejším území, v případě Bílé Vody a Karviné vepsaným do románů Kateřiny Tučkové a Karin Lednické – byla i přítomnost obou spisovatelek. Mezigeneračně propojil festival svou účastí známý youtuber a influencer (“vlivník”), též moderátor politických debat Karel Kovy Kovář; mezižánrově a meziregionálně, přinejmenším v rozměru moravskoslezském, znělo festivalem hudební vystoupení Markéty Irglové, rodačky z Valašského Meziříčí, rovněž nositelky hollywoodského Oscara za původní píseň. Petr Pithart sám přispěl do programu besedou s návštěvníky festivalu – z open air scény, na které mu Kovy předal Cenu Slunovratu (stejnou, jakou zde naposled obdržel Andrej Zubov,, historik ruských dějin 20. století, t. č. pedagog Masarykovy univerzity v Brně, poté, co mu Putinův režim znemožnil univerzitní působení v Rusku). Cenu Slunovratu uděluje město Opava – a to je rovněž součástí novodobé tradice zdejšího festivalu – těm, kteří přispívají k hodnotám lidských práv, svobody a demokracie. Soška, dílo sochaře Daniela Kloseho, rodáka opavského, symbolizuje – tak jako každoroční slunovrat – vracení světla do tmy, návrat naděje.

Sto let od smrti Franze Kafky se pro mnohé stalo příležitostí navštívit jeho hrob na pražském Novém židovském hřbitově; podle starého židovského zvyku vzpomenout pohřbeného položením přineseného kamene či kamínku na jeho kámen náhrobní (maceva), ortodoxně s pronesením modlitby za mrtvé Kadiš. Tak dnes vzpomínají u Kafkova hrobu příchozí ze všech koutů světa – na naší aktuální fotografii středoškolský učitel literatury z Ciudad de México, přidávající kamínek z Mexika, dovezený sem prý v kapse.

Vzpomínky u hrobky rodiny Kafkových zahrnují i pamětlivou vzpomínku na Kafkovy mladší sestry Elli, Valli a Ottlu, oběti holocaustu rozpoutaného dvacet let po Kafkově smrti – jak šoa svým byrokraticko-inženýrským Aparátem s některými Kafkovými vizemi ve 20. století temně souvisí.

Gabriela (“Elli”) Kafka, provdaná Hermannová (na dětské fotografii uprostřed) a Valerie (“Valli”) Kafka, provdaná Pollaková, byly v říjnu 1941 deportovány do lodžského ghetta a na podzim 1942 (přesná data nejsou známa) byly ve vyhlazovacím táboře Chelmno zavražděny. Kafkova nejoblíbenější, nejmladší sestra Ottilie (“Ottla”), provdaná Davidová, byla 3. srpna 1942 deportována v transportu AAw/ 643, pod číslem 5285, z pražského nádraží Bubny do terezínského ghetta, kde poté působila jako pečovatelka v domově pro dětské sirotky; 5. října 1943 odjíždí jako doprovodná asistentka s transportem polských židovských dětí do Auschwitz-Birkenau, kde hned po příjezdu, 7. října 1943, byl celý transport dětí i se 72 zdravotními sestrami, včetně Ottly, nahnán do plynových komor.                                                                                                                                             

/jv, fota Vojtěch Hrdlička/

Na výpravách Jiřího Peňáse, popáté Výpravách téměř epochálních (Edice Echo, 2024), na knize nyní čerstvě Echem vydané k naší i k všeobecné potěše, podílí se Knihovna Petra Pitharta také jako spoluvydavatelka. 

…P. P., spolu s Janem Vítem a Danielem Souralem (který na fotografii výše nepřítomen, protože u fotoaparátu), rovněž jako přímí účastníci jedné z výprav vedených Jiřím Peňásem v minulém roce – šli jsme na Bílou horu, na místo obtěžkané dějinnou pamětí, jak zde v nepřipravené kustodské roli (foto níže) předloženo náhodné, leč vnímavé výpravě jedné pražské 5. B.

…jak lze i tento příběh z cest nalistovat v právě vydané knize, s Pithartovou předmluvou, v níž je náš poutník J. P. – kontemplující poutník křížem krážem krajinou domova i naší středoevropskou oikuménou -, nikoliv neprávem nazván “chodícím vědomím a svědomím”. Neboť je to J. P., který v cílech svých cest (na místech jako významových topoi) rozkrývá pod jejich současnou vrstvou/krustou i vrstvy minulé, povětšinou námi opomíjené, zapomínané, novější historií leckdy nesentimentálně přejinačené, převyprávěné, i do placata znivelizované – v úslužné snaze vyhovět nejnovějšímu uživatelskému, resp. turisticko-mainstreamovému (“kudy.znudy”), jakož i myšlenkovému komfortu.

/jv/ 

…odešlým, nikoli „zemřelým“, neboť se – jak říkával o těch předtím – jen přidal k většině, k našim předchůdcům na věčnosti, oproti nám, kteří tu zatím zůstáváme…

Byl snad větším člověkem než velkým režisérem a hercem. Dohromady to u nás nemá jméno. Takový svědek své doby! Vlastně to spojení jméno má, právě jen jediné, jedinečné: Jan Kačer.

Až k stáru jsem měl to štěstí jej blíže poznat. V politice začátku devadesátých let, on poslanec České národní rady za Občanské fórum, já za OF předseda vlády. Pak ještě jednou, to když kandidoval do Senátu na

Praze 6 a požádal mne o veřejnou podporu. Musel jsem se mu omluvit, že jsem to dřív slíbil Karlu Schwarzenbergovi. Záviděníhodné dilema. Až pak jsme se začali setkávat, nejen nahodile. Naposled navštívili jsme jej v posledních dvou letech několikrát, s přáteli Janem Vítem, který – stejně jako Jan Kačer – přišel do Prahy z východočeských Holic, a s Danem Souralem, který zná Kačera, toho Kačera z Činoherního klubu, už jen z pamětlivého vyprávění svých rodičů, v paměti předávané generačně jako zasvěcení.

Budou mnozí o něm psát jako o „charismatické osobnosti“. Takovým vděčným klišé dá se ale Kačerův lidský portrét ledabyle odbýt, na ten způsob, že to charisma „holt měl“. Stejně teď ale riskuju povšechnost, když označím Jana za charakterního člověka, a to především. Mužem s pevným hodnotovým zakotvením, jehož zásadovým lpěním jako by tlačil ke zdi. Přičemž také, vědom si žebříčku hodnot ve své branži, tiše trpěl ukřivděností. Jemu se ale opravdu hrozně křivdilo, někdy, ale pak opravdu strašně. „Doba“ se na něm podepisovala jako na málokterém. Neboť ji nechával rezonovat v celé své bytosti, v křehké duši, jakou ten zatraceně chlapácký vypadající chlap měl. A doba do něho tím víc ryla. „Doba“? Taky kolegové a kolegyně z branže, kteří nebyli tak pevní jako on – muž s duší tak přejemnou, že byla jeho zbytnělým svědomím.

Ani náznakem se nepokusím vylíčit jeho režisérskou a hereckou dráhu. Jak o něm lze vůbec napsat v úplnosti odborné a lidsky výstižné, aniž by přitom byl zapomenut nějaký detail, stejně výstižný? Hrozí, že unikne přitom ta celistvost jménem člověk Jan Kačer. Takže „můj Honza Kačer“, toliko v několikabodovém scénáři, jak mne to napadá:

Hned na začátku ostravské dobrodružství: po absolvování divadelní fakulty namísto některého z pražských angažmá odvaha nastoupit do provinciálního Divadla Petra Bezruče, se skoro celým ročníkem spolužáků, už tehdy i se spolužačkou Ninou Divíškovou, po jeho boku pak průvodkyní celým jeho životem. Takřka z ničeho, kromě inspirativního prostředí, dát tam vyrůst skvělému divadlu; slavnému – když se řekne Ostrava – jako hokej z Vítkovic.

 V roce 1963 první filmová role: výčitkami, zda nenese nepřímo vinu za esesácké vypálení Ploštiny, v nemocnici se trýznící těžce raněný partyzán, ve filmu podle novely Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Kačer se touto rolí stal na moskevském filmovém festivalu zbožňovaným kinohercem miliónů sovětských diváků, ve festivalové Moskvě tehdy srovnatelně s Mastroianim.

A ovšem legendární „ruská série“ v legendárním Činoherním klubu: Dostojevskij, Gogol, Čechov. (V roli Raskolnikova v adaptovaném románu Zločin a trest, v režii Evalda Schorma, má Souralova maminka, tehdejší pravidelná návštěvnice divadla v pražských Smečkách, tvář Jana Kačera dodnes v paměti.) Doslova nezapomenutelnou se pro nás všechny stala Kačerova režie Gogolova Revizora z roku 1967; říkalo se zpětně (také v odsudcích pozdějších inkvizitorů), že předznamenala Osmašedesátý.

Souběžně filmová nová vlna. „Každý den odvahu“ do post-stalinských časů – podle názvu filmu, kterým se Kačer (zde iluzí zbavený mladý dělník, někdejší úderník!) spolu s režisérem Evaldem Schormem promeditoval o smyslu současnosti, anachronicky a umanutě trvající na čistotě ideálů…

Uhrančivé Údolí včel v režii Františka Vláčila: Jan jako řádový rytíř Armin, s nadzemskými nároky na sebe i na druhé, „jiný středověk“ pro naše tehdy ateistické mysli…

Patří sem pozdější krutohra s vedením Národního divadla, ve které nakonec nehrál, avšak bylo s ním hráno. Zůstala ale na zdejších prknech v paměti (právě, že na počátku normalizačních časů) Kačerem zrežírovaná Brechtova Matka Kuráž,s Danou Medřickou v titulní roli, brzy zákonitě zakázaná. Formativní, politicko-kulturní zážitek, jaký Danu Souralovi přetlumočila maminka.

Naposled viděl jsem v televizi film Chata na prodej, o současné rozklížené české rodině – aka české společnosti. Ač jako by v ústřední roli, v jaké jej všichni hledají ztraceného v lese, řekne Honza v tom kuse jen několik slov. Jako by mu už vůbec nebylo do řeči.

Pak už jen zoufale mlčel. Ruská nit se osudově vinula snad celým jeho životem. Trápil se, přímo žral tou hroznou válkou Ruska proti Ukrajině. Ne, že by nevěděl, kdo/co je Putin. Ale co Rusové? Ti bezejmenní, které měl Jan v sobě jako málokdo. Páčili jsme to z něj na jedné z návštěv na počátku války na Ukrajině. Hostil v té době ve svém domě shodou okolností i Irinu, aktivistku ruského Memorialu, netečný však, jako by nedoslýchavý vůči její tiché naléhavosti. Dovedl neodpovídat, mlčet o tom celé dlouhé minuty. Bylo znát, jak jej ten pro něho najednou nesrozumitelný ruský nihilismus mučí.

Předtím to slavné státní vyznamenávání od Zemana. Volal mně třikrát: co mám dělat?, přičemž já mu na to říkal jen to samé. Svářila se v něm potřeba zadostiučinění herce a režiséra za celý jeho tvůrčí život, s příkazem, že to přece nelze, Řád TGM propálil by mu v té chvíli dlaň, kdyby jej přijal. Pak nápad jako z divadla, záskok v hlavní roli: poslat na Hrad místo sebe své dvě dcery. Zprvu prý jednu, ale ta se vzepřela: proč zrovna já? Tak šly obě.

Měl Jan Kačer – napadá jaksi samozřejmě – svědomí zbytnělé, naběhlé. Byla ta možná, ano, určitě – nemoc. Žít se s tím skoro nedalo. Leda s utrpením, srovnatelném s tím Raskolnikovovým… Nebo navzdory tomu všemu vydat se cele divadlu. Životu a době to vracet skrze divadlo, s existenciálními podobenstvími, jaké znala řecká tragédie… Přitahovat k sobě lidi obdobně citlivé, kteří by k sobě táhli jeho. Tak vzniklo něco jako kačerovský svět – jaký jiný, než z přepjaté mravní citlivosti? Přibližně dvě až tři generace jejich asi malé menšiny prožívaly ten svět s ním tak silně, až se stal také jejich světem. Rodiče Dana Sourala věděli, že je třeba do něho syna zatáhnout.  

Jasná, mužná tvář zůstala Janu Kačerovi až do vrásek, byl v ní on celý. Dostal ji od stvořitele a musel tomu daru – dostát. Sražený tolikrát do zoufání a zase odhodlaný postavit se na nohy.  Mezi tím skoro nic. Žít s tím do šestaosmdesáti chtělo velikou statečnost.

 Petr Pithart

Holice (Holice v Čechách, ne ty na Moravě), přiospalé východočeské městečko, pár kilometrů do Pardubic, jen o kousek dál do Králové Hradce, bývaly Kačerovou krajinou dětství, místem zapikolovaným. Sem vracel se – a byla to vždycky cesta „k Matkám“ – z širého světa domů, k mámě… Prohlíželi jsme si spolu jednou, my dva Janové, Holičáci, probírali se a srovnávali „dnešní a zmizelé“ na pohlednicích z Holic, jak nám je zasílaly do Prahy obě naše mámy; nakonec ale – říkal Honza rozhodně – jsou srdci nejbližší obrázky Holic nejstarších, které jsme našli na internetu… Těch Holic s původní, dosud nevypálenou radnicí, s impozantní klasicistní, okolní domy převyšující budovou školy, kam jsme pod nápisem „Uč se, synu, moudrým býti“ chodili oba do obecné; těch tichých Holic, s nádražíčkem na vedlejší trati (když chceš vlakem do širšího světa, dodnes musíš lokálkou a přestoupit na hlavní trať v Moravanech); Holic ještě bez panelákových novostaveb a kavalkády aut, ani stopa po hřmotné a prašné průjezdovce Hradec Králové – Brno, neobchvatně za socialismu i dlouho potom přetínající se svými kamióny náměstí a celé město…

 Z Holic Kačer odputoval (prý tou lokálkou) do světa – do Prahy, s meziodbočkou do keramické Bechyně – na přijímací zkoušky na divadelní fakultu; deset let přede mnou. Do Holic se ale bude stále vracet, a bude se to sem vracet jeho duše. Vracel se už jako slavný a ještě slavnější z filmu i z divadla, z jím v roce 1964 (ano, právě před šedesáti lety) spoluzaloženého souboru Činoherního klubu, divadelního synonyma šedesátých let.

 Krátce po první premiéře souboru Činoherního klubu „vzal jej sebou“, alespoň jeho část, do Holic, aby se tu jak náleží pochlubil… Měl jsem to štěstí, v té době ještě zdejší buran, vidět to představení, jeden z prvních závanů pražských šedesátek na český venkov. Na scéně v holickém kulturním domě, zbudovaném postpoststalinisticky majestátně v Akci Zet, s pomocí občanů aktivizovaných na pomoc obecní správě – v Holicích do té míry nadšených a lokálpatrioticky založených (taky jsme jako starší žáci na stavbě přidávali), že postaven byl kulturák nejen jako divadelní stánek, ale i s dependancí Muzea afrických kultur ze zachovaných sbírek cestovatele Emila Holuba, rodáka, na kterého jsou Holice rovněž pyšné…

Oním „zájezdovým“ představením Činoherního klubu v Holicích byl Smočkův Piknik, v pořadí první premiéra Činoheráku: hlídka amerických vojáků v džungli tichomořského ostrova v týlu Japonců, s Janem Kačerem na scéně jako jedním z nich. V alternacích všichni ti herci, později Činoherním klubem proslavení: Petr Čepek, Josef Somr, Jiří Hálek, František Husák… 

Všechen další repertoár Činoherního klubu prvních let, hlavně všechny Kačerovy „ruské“ režie, shlédl jsem až v Praze, s Honzou v náhodných setkáních po představení v zákulisí…

Také Schormovy filmy svědomí, jakoby opakující Kačerovu životní, zvnitřku trýznivě vydobývanou roli…  Několikrát octnul jsem se v biografu v disputaci s Janem v jeho ikonické roli řádového rytíře Armina, trvajícího na absolutnu proti „obyčejnému“ štěstí pozemského života Čepkova Ondřeje…

Pobočně k našemu setkávání v posledních letech, u Jana Kačera doma, v domku na okraji Prahy ve Slivenci, zažil jsem jej naposled coby režiséra loni či předloni v Měšťanské besedě – na zdejším „čteném divadle“. Kačer předčítal, jako režisér jakoby fiktivně připravoval s Vlastou Venclíkem zdejší amatérský soubor na představení Gribojedovova Hoře z rozumu, jehož obsah, vhledy do hlavních postav, v každé z jejich replik, psychologicky a situačně rozebíral, vmýšleje se do nich, zaujatý pro tu chvíli, jako by při tom střásal všechny bědy posledních let. Četl, ponořoval se do hry, asi jako kdysi na zkouškách Revizora nebo Matky Kuráže – jako by to všechno čtené zde do vzduchu mělo se stát brzy živým, oslovujícím divadlem. Sdíleje sám s Čackým to hoře nad truchlivou realitou ruské společnosti, jako by se první půle 19. století odehrávala dnes.

Rozpovídali jsme se jednou spolu Janem Kačerem o tajemně skryté energii, jak ji z otevřené krajiny přenáší do svých kreseb Karel Malich – nikoli asi náhodou rovněž rodák holický… Energie zaznamenaná z nitra kopců vypínajících se ojediněle z rovinaté krajiny kolem Holic, ve výbojích přeskakující z jednoho na druhý, z kopce se hřbitovem, na kterém odpočívají naši rodiče, na blízké Kamence, vizualizovaná na Malichových kresbách barevně v energetických polích, v proudění siločár… V reálu ovšem rozpoznatelná – říkal Jan mimochodem – jen „vnitřním člověkem“: člověkem se sobě samému „opečovávanou“ duší, pomyslel jsem si nad tou Janovou sebedefinicí. Duší, kterou umění, ať divadelní, nebo výtvarné, získává svou mravnost.

Jan Vít, 27. 5. 2024

_–

Tuto enigmatickou otázku vložil do čela své přednášky Jiří Čistecký, do 30. dubna t. r. chargé d´affaires na velvyslanectví ČR v Moskvě, které po delší dobu, v napjatých diplomatických vztazích, vedl za nepřítomného zplnomocněného velvyslance Vítězslava Pivoňku…

Čisteckého diplomatické pověření se víceméně kryje s více než dva roky trvající válkou Ruska proti Ukrajině, která z mezinárodně politického hlediska – připomíná diplomat – zásadně destruuje stávající světový řád, mění Evropu, včetně Ruska. samotného. Ovlivňuje přístup států k otázce jejich bezpečnosti, proměňuje jejich vzájemné vztahy, stala se také součástí soupeření Spojených států s Čínou. Jsme svědky dalekosáhlé přestavby, vzájemné česko-ruské vztahy nevyjímajíce… Co přijde po skončení této války? – souzní s úvodní otázkou quo vadis? Návrat k předválečné úrovni česko-ruských vztahů nebude možný a z obou stran zřejmě ani žádoucí. Rusko bude jiné, stejně jako pro zbytek Evropy bude představovat hrozbu. I přesto zůstane v Evropě, a ta bude muset najít nový modus operandi vzájemné koexistence.

Jiří Čistecký takto tematizovaný seminář vedl krátce po svém návratu z Moskvy, exkluzívně již 9. května 2024, na akademické půdě Centra pro teoretická studia AV a ČR, se kterým Knihovna Petra Pitharta svými čelnými představiteli úzce spolupracuje. Videozáznam Čisteckého vystoupení, spojený s volnou diskusí, zde uveřejňujeme: