Posts

55 – chápejme dnes s trochou licence toto číslo v jeho odvěké, elementární symbolice: dvě pětky, to je dvakrát pět prstů na rukou, připravených vzít („do vlastních rukou“)

záležitosti nepominutelné a přísežně závazné – tak jako, když se muži 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově před 55 lety rozhodli postavit na odpor sovětskému tankovému praporu, s odhodláním bránit svou posádku z oken pancéřovými pěstmi, útokem do týla tanků zbraněmi paradesantního oddílu rozptýleného v okolí…, dokud nebyl tento osamělý odpor vyšším rozkazem odvelen.

Také proto, s úctou k bojovému vojenskému odhodlání, nehledíc na početní povahu nepřítele, je včerejší (21. srpna 2023) zahájení výstavy Invaze 68 v atriu Armádního muzea Žižkov – s případnou vzpomínkou na symbolických 5 kamenů, které si uložil do mošny David, než se vypravil ozbrojen prakem na Goliáše – na tom pravém místě.

Ústřední „exponát“ výstavy, bronzová socha s čepelí shora roztínající jména žen a mužů, symbolický pomník Jiřího Sozanského prvním 137 obětem sovětské invaze v roce 1968 do Československa, je tu ve svém předběžném umístění, než se mu dostane místa ve veřejném prostoru, kde takový memoriální objekt postrádáme…

Přemítáme se Sozanského přítelem a souputníkem, dnes reflektujícím, tehdy jedenadvacetiletým účastníkem srpnových událostí před 55 lety, Václavem Macháčkem-Riegrem:   

Sochař a malíř Jiří Sozanský razantně prolomil krunýř netečnosti, někdy pouze formálního společného vzpomínání, aby tragické datum 21. srpna 68 viditelným a sdělným způsobem zakotvil pro všechny a pro všechen čas. Nikdo jiný by to myslím tak věrohodným způsobem nedokázal. Stačí se ohlédnout za Sozanského dosavadní tvorbou, soustředěnou na tragicko-dějinná témata i na jeho osobní postoje.

Prázdniny a horké léto korigovaly mou naivní představu o množství těch, kteří se vernisáže a odhalení Sozanského stěžejního díla účastní. Obvykle bývají Sozanského vernisáže nabité, tentokrát jako by přišli jen ti nejvěrnější. Uspokojila mě účast armádních špiček i části politické reprezentace, patřičně především ministryně obrany Jany Černochové a dále ministra zahraničí Lipavského a ministra kultury Baxy… Sám jsem si očekávané odhalení Sozanského sochařsky ztvárněného pomníku – spojeném teď na výstavě i s jeho obrazy, s hudební kompozicí Michala Pavlíčka, kombinující zvuky, jaké na poklep či úder vydává bronz – nemohl v žádném případě nechat ujít; rozhodnut od prvního okamžiku být při tom, i kdybych měl na tu událost přiletět třeba z daleké Tasmánie. Vede mě k tomu osobní paměť – paměť zároveň generační. Hledal jsem při tom a také nalezl mezi jmény na pomníku Luďka Hájka, svého spolužáka ještě ze základní školy, kterému tehdy bylo také jen dvacet let…

Srpen 68 se dodnes řeřavě připomíná, zejména lidem naší generace. Dnes se takto připomíná v asociaci na barbarskou zločinnou agresi předpotopního ruského impéria vůči Ukrajině. Ne vždy a všemi pochopená jako opakující se syndrom velmocenských ambicí neznajících své hranice, s arogancí vůči suverenitě svého okolí. U nás někdy uchopená v naruby veskrze převráceném, do vlastní ulity uzavřeném „vlastenectví“: ve videích na sociálních sítích – například i na dezinformačním webu nazvaném k mému zděšení riegrovským heslem „Nedejme se!“ – lze zahlédnout protiukrajinské demonstrace s umanutým odhodláním „nedat se“: repetovanými výkřiky „táhněte pryč!“, „Če-chy Če-chům!“…

Nedostatek, ba slabomyslnost v oblasti historické paměti, nejen naší, ale i té (středo/východo) evropské. Jestliže nás srpen 68 na dvacet let připravil o budoucnost, platí, že bychom si neměli nechat teď vzít minulost, už do jisté míry nazřenou a preventivně poučenou o její významy i falza, o námi rozpoznané slepé skvrny.

Pomník Jiřího Sozanského obětem sovětské invaze 21. srpna 1968 (a symbolicky i následné okupace, kdy počítání jejích obětí přesáhlo čtyři, možná se blíží i k pěti stovkám utracených životů) má napřesrok stát uprostřed prostranství mezi oběma budovami Národního muzea. V ideovém průsečíku pomyslné spojnice budovy rozhlasu, kde umíralo nejvíc lidí již první den okupace, s pomníkem svatého Václava, místem spojeným s obětí Jana Palacha. Stane se tak, doufejme, místem vícevrstevné paměti, nadaném silnými významy toho, co jsme prožili a co v sobě stále zpracováváme – i pro ty, kteří přijdou po nás.

foto Antonín Erich Nový

Nutíte nás nezapomínat… pod tímto titulem se během léta, až do 10. září, koná v pražské Leica Gallery výstava téměř třiceti fotografů v připomínce 55. výročí černého dne 21. srpna 1968, ve kterém vojska pěti států Varšavské smlouvy, vedených brežněvovským Sovětským svazem s těžkou vojenskou technikou, včetně tanků vtrhla v noci do Československa.     

Úvodní fotografií, jejíž originál nám laskavě poskytl k publikování její autor, pan Antonín Erich Nový, dlouholetý a oceňovaný přítel našich publikačních a vydavatelských aktivit předcházejících Knihovnu Petra Pitharta, zástupně vzpomínáme dalších, dnes většinou nežijících fotografů a fotografek, kteří jsou svými fotografiemi, spolu s fotografiemi A. E. Nového, na výstavě zastoupeni.     

Autory těchto, de facto historických fotografií – záslužně posháněných fotografkou a kurátorkou výstavy Danou Kyndrovou, v roce 68 třináctiletou -, z nichž mnozí rovněž byli nejednou našimi někdejšími spolupracovníky, jsou: Gustav Aulehla, Jan Bartůšek, Jaromír Čejka (redakční fotograf naší Přítomnosti, ✞ v dubnu 2023), Jovan Dezort, Bohumil Dobrovolský, Jiří Egert, Jiří Egert, Josef Hník, Dagmar Hochová (viz zpětně poznámka v červencové Kronice KPP), Miroslav Hucek, Bedřich Kocek, Miroslav Kohl, Valter Kramer, Libuše Kyndrová (maminka paní kurátorky), Vladimír Lammer, Miroslav Martinovský, Miloň Novotný, Josef Ráž, Jan Reich, Jiří Stivín, Daniela Sýkorová, Oldřich Škácha, Václav Toužimský, Pavel Vácha, Jiří Všetečka, neznámý autor ze sbírky Aleny Šourkové…     

Ve výběru přibližujeme jejich fotografie v rough mini-fotoreportáži z výstavy. “Naživo”, bez světelných reflexů zasklení, provede 22. srpna v 17 h – informovala předběžně Galerie Leica – v komentované prohlídce sama kurátorka.     

Od Jefima Fištejna jsme získali text, jimiž výstavu na vernisáži osobně uvedl, s poukazem na vyšší smysl události 21. srpna 1968 i událostí tzv. pražského jara, v nezbytných širších souvislostech s dnešní ruskou imperiální agresí proti Ukrajině. Jeho text Paměť proti smrti – zde.

fotoreportáž z výstavy Vojtěch Hrdlička

Včerejší večerní debatou Renaty Kalenské s Milanem Kňažkem a Andrzejem Jagodzińskim a také celotýdenními pracovními  skupinami mediální teorie a praxe (viz reportážní fota níže) pokračoval v Havlíčkově Brodě 19. ročník Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského

fota Jaroslav Loskot

Pátek 18. srpna
15.30 Politické podcasty – přímý přenos
Lucie Stuchlíková | Václav Dolejší, novináři, Seznam Zprávy, Vlevo dole, zpravodajský podcast roku 2023

19.00 Večer s Českým rozhlasem: Jak mluvit s politiky a na co se jich ptát? – přímý přenos
Martin Řezníček, moderátor, Česká televize | Terezie Tománková, moderátorka, Prima | moderuje Jan Pokorný, Český rozhlas

Dnešní odpolední a večerní debatou se 19. ročník Letní žurnalistické školy přechýlí do svého závěru. Příští týden přineseme zde přehled všech uskutečněných debat, s odkazy na jejich videozáznamy.

Knihovně Petra Pitharta bylo ctí na tomto významném projektu – regionálním, avšak s přesahem širším, ba mezinárodním – částečně spolupracovat. – S přáním zdaru společně vyhlížíme dvacátý, jubilejní ročník Školy. 

i o jejím nejvýchodnějším zeměpisném konci…

Několika fotografiemi připomínáme záznam včerejší podvečerní debaty, ve které před převahou mladším a nejmladším auditoriem předestřeli široce rozvětvené “evropské” téma jeho osvědčení zprostředkovatelé – “novinářsky” Kateřina Šafaříková, dostatečně známá svými “eurounijně” tematizovanými texty v Respektu či Hospodářských novinách, mediálně rovněž Vladimír Votápek, na základě svého někdejšího diplomatického působení v Rusku, ve svých televizních a rozhlasových politicko analytických rozborech situace na nejvýchodnějším konci Evropy:

fota Jaroslav Loskot

Dnešní debatní podvečer, připravený ve spolupráci Letní školy s Deníkem N, moderovaný novinářkou Renatou Kalenskou, se nevzdálí od středoevropského regionu; tématu umělé inteligence, souvisejícím s novinářskou praxí, jak se i o AI uvažuje v několika pracovních skupinách letní žurnalistické školy, se věnuje odpolední program. Obojí debaty prezentujeme v přímých přenosech a následně v jejich záznamech.

Čtvrtek 17. srpna
15.30 AI v novinařině – ohrožuje, nebo pomáhá? – přímý přenos
Filip Rožánek, novinář, mediální analytik

19.00 Večer s Deníkem N: Česko – Slovensko – Polsko – shody a rozdíly – přímý přenos
Milan Kňažko, herec a politik, Slovensko | Andrzej Jagodziński, bohemista a novinář, Polsko | moderuje Renata Kalenská, novinářka, Deník N

Úterý 15. srpna
15.30 Interview – jak a proč se ptát? – přímý přenos
(Barbora Kroužková, moderátorka, Česká televize | Čestmír Strakatý, moderátor, influencer, ProstorX)
19.00 Dokáže střední Evropa znovu věřit faktům? – přímý přenos
(Pavel Havlíček, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky | Matej Kandrík, výkonný ředitel, ADAPT Institute | moderuje Nikoleta Nemečkayová, analytička, Asociace pro mezinárodní otázky)

Prostřednictvím přímých přenosů a jejich záznamů se lze letní školy účastnit i v dalších dnech jejího trvání, do 17. srpna – zde  https://www.letnizurnalistickaskola.cz/program/

Pondělního zahájení 19. ročníku Letní žurnalistické školy (o jejích předchozích ročnících viz zpětné ohlédnutí zakladatele školy Milana Pilaře Havlíčkova škola v Havlíčkově městě – zde ), jejích odpoledních a podvečerních přednášek, se účastnila reprezentace Knihovny PP,  jednoho z letošních partnerů každoročního letního podniku v Havlíčkově Brodě, ve složení Pithart – Vít – Soural:

fota Jaroslav Loskot, Václav Macháček-Rieger

odshora: Petr Pithart v mezigeneračním setkání s influencerem Kovym; v publiku spolu se studenty zasedli též zleva Jana Pilařová, Milan Pilař, PP, Václav Macháček-Rieger; na pódiu vzhledem k třaskavému tématu očekávaná silná trojka: Sergej Medveděv, po jeho pravici Jaroslav Šimov, po levici Libor Dvořák; se S. Medveděvem, autorem mimořádné knihy Návrat ruského Leviathana domlouváme vydání jejího pokračování Válka vyrobená v Rusku v českém překladu 

Jak jsme předem ohlásili,14. srpna 2023 zahajuje v Havlíčkově Brodě 19. ročník letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského, mezinárodní kurz pro studenty se zájmem o média, kulturu a historii střední Evropy… Knihovna Petra Pitharta navazuje spojení

Pondělí 14. srpna
15.30 Influenceři vs. zpravodajství – přímý přenos
(Kovy)

19.00 Budoucnost Ruska – přímý přenos
(Jaroslav Šimov, novinář, Radio Svobodná Evropa | Sergej Medveděv, spisovatel, Univerzita Karlova, | moderuje Libor Dvořák, novinář, Český rozhlas Plus)
Prostřednictvím přímého přenosu se lze letní školy účastnit i v dalších dnech jejího trvání, do 17. srpna – zde  https://www.letnizurnalistickaskola.cz/program/

…a „spojenecky“ Letní žurnalistickou školu zdravíme, též Pozdravem z Malče – zde.

V sobotu 3. června, v barokním refektáři staroměstského dominikánského kláštera, za hojné přítomnosti přátel i zájemců z řad čtenářů, uvítali jsme knihu Ivana Lefkovitse 1923  – první vydavatelský počin Knihovny Petra Pitharta, podporou Nadace Charty 77.

Přítomen byl a čerstvé výtisky podepisoval i šestaosmdesátiletý autor, profesí imunolog, vzdělanec staroevropského střihu, vážený člen Učené společnosti, jehož je kniha – historickofaktografická fikce či dokumentární román z dějepisu První republiky – beletristickou prvotinou. S přislíbenými recenzními ohlasy budeme tu seznamovat.

Aktuální rozhovor Jiřího Kubíka, šéfredaktora Seznam Zprávy, s Petrem Pithartem v pořadu Galerie osobností z 20.5.2023

Odkaz na plný článek zde seznam.cz

Odkaz na Galerii Osobností stream.cz

Donedávna téměř doma neznámému, křesťanskodemokraticky orientovanému historikovi Josefu Kalvodovi (1923–1999), rodákovi z Malče u Chotěboře, byla 12. a 13. května 2023 věnována konference – opět spíše intimní (první seminář uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů v r. 2009 se čtyřmi přednášejícími, další Knihovna kardinála Berana v r. 2012 s pěti účastníky). Tentokrát se Kalvoda kromě početněji navštívené konference dočkal také pamětní desky – naproti svému rodnému domu v Malči čp. 16, na zdi zámecké zahrady.

Konference se konala v Chotěboři a v prostorách renovovaného zámku v Malči, jenž je v majetku dědiců Františka Ladislava Riegera: jeho pravnuk Václav Macháček-Rieger tu v horním patře zámku instaloval rozsáhlou expozici o životě a díle Františka Ladislava Riegra a Františka Palackého, kteří oba v malečském zámku po dlouhá desetiletí žili a pracovali. Palacký tu napsal velkou část svých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě.

Z Kalvodova rozsáhlého díla, publikovaného česky v prostředí exilu a anglicky na americké akademické půdě vyšly česky tři svazky Z bojů o zítřek (publicistika v exilu a po roce 1989 doma), dále Geneze Československa 1914 –1920 (v rozšířeném vydání v r. 2018); adáletituly, které za sebe mluví svými názvy a podtituly: Mnichovská zrada, nebo pražský krach?Nečasova mise a rozpad Československa v září 1938; Studená válka 1946–1989;a zatím první díl dvoudílné edice odborných i popularizačních textů k stěžejnímu titulu a tématu  Kalvodova díla, Sovětizace Československa, příčiny a následky.

Život a dílo Kalvody-historika popsal už v r. 2002 rozsáhle Jan Cholínský, pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, v knize Poutník Josef Kalvoda,  s podtitulem Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu. Všechny Kalvodovy knihy vycházejí postupně v malém kladenském nakladatelství DÍLO, za kterým stojí právě editor Kalvodova úctyhodného díla, kladenský rodák Jan Cholínský. Dalo by se říci, že toto malé nakladatelství vzniklo proto, aby vydávalo především Kalvodovo dílo.

Ve Spojených státech byl profesor Kolumbijské univerzity Josef Kalvoda přijímám jako relevantní, seriózní historik. Přednášel na třech amerických univerzitách; kromě toho se ovšem projevoval i jako ohnivý polemik, hned v několika exilových periodikách.

Podrobil důkladné a podrobné kritické revizí především život a dílo Masaryka a Beneše, jejich zahraniční a domácí politiku. Mimo jiné to, jak oba myšlenkově i prakticky přispěli chtě-nechtě k sovětizaci Československa. Podobně jako všichni ti poúnoroví nekomunističtí politikové, kteří pro své strany přijali „národněfrontovní“ identitu.

Kalvoda si mohl svébytný náhled dovolit: měl dobrý přístup nejen k americkým, ale i anglickým, německým či rakouským archivům, v roce 1968 a po převratu 1989 také k archivům zdejším. Našel v nich zdá se i to, co většina exilových i tuzemských mainstreamových historiků nalézt neuměla nebo – v tiché shodě na tom, že císař je oděn do nejskvělejšího šatu – ani nechtěla hledat.

Historik, profesor politologie a historie Josef Kalvoda působil celý život jako novinář, publicista i jako etablovaný politický analytik – mimo všechny politické mainstreamy, jak v exilu, tak i doma v posledních třiceti letech. U nás se zatím až na výjimky přehlíží, jako by ani nebyl.

Odhadujeme, že tomu tak nějakou dobu bude i nadále. Bylo by třeba zamyslet se nad tím, jak vzniká a trvá fenomén mainstreamu. Zajisté tu působí institucionální aranžmá profesionálních historiků a jejich prestižní, mocenské, tedy kariérní a hmotné zájmy. Ale především tu vždycky panuje už jaksi předem tichá dohoda velké skupiny lidí, říkejme jim národ, o tom, které příběhy minulosti si budou jako národ vyprávět. A zároveň tichá shoda v tom, které příběhy si vyprávět prostě nebudou. Má to tak každý národ, nejen ten český, a je to svým způsobem pochopitelné. Žít je třeba pokud možno s dobrým, úlevným, totiž nenáročným svědomím. Podobnými sebezáchovnými dohodami jsou národy definovány výstižněji než čímkoli jiným.  

Vždycky se ale dřív nebo později najdou tací, kteří se těmto dohodám vzepřou. Kazí hru na ubezpečující pravdu a na chlácholivé mýty. Co s tím? Nejlépe je stisknout zuby nebo zavinout pevněji mozkové závity a ty kazisvěty si důkladně přečíst. Národu to může pomoci překonávat se ctí i s prospěchem nadcházející krize. Takové, které obvykle přijdou, případně jsou už tady. Bez Kalvodů zůstávají nepoznány. A pak zpravidla nejsou překonávány – ani se ctí, ani s prospěchem. Masaryk řekl správně: demokracie je krize. Odvažuji se to dopovědět: je to překonávání krizí férovými prostředky.

Zůstává dojímavou shodou okolností, že se Josef Kalvoda na domácí scéně připomněl tentokrát konferencí uspořádanou právě v jeho rodišti. Sto padesát metrů od rodného domu.

Petr Pithart
12. – 13.5.2023