55 – chápejme dnes s trochou licence toto číslo v jeho odvěké, elementární symbolice: dvě pětky, to je dvakrát pět prstů na rukou, připravených vzít („do vlastních rukou“)
foto: Paměť národa
záležitosti nepominutelné a přísežně závazné – tak jako, když se muži 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově před 55 lety rozhodli postavit na odpor sovětskému tankovému praporu, s odhodláním bránit svou posádku z oken pancéřovými pěstmi, útokem do týla tanků zbraněmi paradesantního oddílu rozptýleného v okolí…, dokud nebyl tento osamělý odpor vyšším rozkazem odvelen.
Také proto, s úctou k bojovému vojenskému odhodlání, nehledíc na početní povahu nepřítele, je včerejší (21. srpna 2023) zahájení výstavy Invaze 68 v atriu Armádního muzea Žižkov – s případnou vzpomínkou na symbolických 5 kamenů, které si uložil do mošny David, než se vypravil ozbrojen prakem na Goliáše – na tom pravém místě.
Ústřední „exponát“ výstavy, bronzová socha s čepelí shora roztínající jména žen a mužů, symbolický pomník Jiřího Sozanského prvním 137 obětem sovětské invaze v roce 1968 do Československa, je tu ve svém předběžném umístění, než se mu dostane místa ve veřejném prostoru, kde takový memoriální objekt postrádáme…
Přemítáme se Sozanského přítelem a souputníkem, dnes reflektujícím, tehdy jedenadvacetiletým účastníkem srpnových událostí před 55 lety, Václavem Macháčkem-Riegrem:
Sochař a malíř Jiří Sozanský razantně prolomil krunýř netečnosti, někdy pouze formálního společného vzpomínání, aby tragické datum 21. srpna 68 viditelným a sdělným způsobem zakotvil pro všechny a pro všechen čas. Nikdo jiný by to myslím tak věrohodným způsobem nedokázal. Stačí se ohlédnout za Sozanského dosavadní tvorbou, soustředěnou na tragicko-dějinná témata i na jeho osobní postoje.
Prázdniny a horké léto korigovaly mou naivní představu o množství těch, kteří se vernisáže a odhalení Sozanského stěžejního díla účastní. Obvykle bývají Sozanského vernisáže nabité, tentokrát jako by přišli jen ti nejvěrnější. Uspokojila mě účast armádních špiček i části politické reprezentace, patřičně především ministryně obrany Jany Černochové a dále ministra zahraničí Lipavského a ministra kultury Baxy… Sám jsem si očekávané odhalení Sozanského sochařsky ztvárněného pomníku – spojeném teď na výstavě i s jeho obrazy, s hudební kompozicí Michala Pavlíčka, kombinující zvuky, jaké na poklep či úder vydává bronz – nemohl v žádném případě nechat ujít; rozhodnut od prvního okamžiku být při tom, i kdybych měl na tu událost přiletět třeba z daleké Tasmánie. Vede mě k tomu osobní paměť – paměť zároveň generační. Hledal jsem při tom a také nalezl mezi jmény na pomníku Luďka Hájka, svého spolužáka ještě ze základní školy, kterému tehdy bylo také jen dvacet let…
Srpen 68 se dodnes řeřavě připomíná, zejména lidem naší generace. Dnes se takto připomíná v asociaci na barbarskou zločinnou agresi předpotopního ruského impéria vůči Ukrajině. Ne vždy a všemi pochopená jako opakující se syndrom velmocenských ambicí neznajících své hranice, s arogancí vůči suverenitě svého okolí. U nás někdy uchopená v naruby veskrze převráceném, do vlastní ulity uzavřeném „vlastenectví“: ve videích na sociálních sítích – například i na dezinformačním webu nazvaném k mému zděšení riegrovským heslem „Nedejme se!“ – lze zahlédnout protiukrajinské demonstrace s umanutým odhodláním „nedat se“: repetovanými výkřiky „táhněte pryč!“, „Če-chy Če-chům!“…
Nedostatek, ba slabomyslnost v oblasti historické paměti, nejen naší, ale i té (středo/východo) evropské. Jestliže nás srpen 68 na dvacet let připravil o budoucnost, platí, že bychom si neměli nechat teď vzít minulost, už do jisté míry nazřenou a preventivně poučenou o její významy i falza, o námi rozpoznané slepé skvrny.
Pomník Jiřího Sozanského obětem sovětské invaze 21. srpna 1968 (a symbolicky i následné okupace, kdy počítání jejích obětí přesáhlo čtyři, možná se blíží i k pěti stovkám utracených životů) má napřesrok stát uprostřed prostranství mezi oběma budovami Národního muzea. V ideovém průsečíku pomyslné spojnice budovy rozhlasu, kde umíralo nejvíc lidí již první den okupace, s pomníkem svatého Václava, místem spojeným s obětí Jana Palacha. Stane se tak, doufejme, místem vícevrstevné paměti, nadaném silnými významy toho, co jsme prožili a co v sobě stále zpracováváme – i pro ty, kteří přijdou po nás.