SVATÁ JULIJA PORÁŽEJÍCÍ DRAKA
19. února letošního roku, tři dny po smrti Alexeje Navalného, jeho žena Julija vydala prohlášení, v němž obviňuje Vladimíra Putina z vraždy svého manžela: „Spolu s Alexejem byla zabita půlka mého srdce a půlka mé duše… Leč zbyla druhá polovina a ta mi velí, že na rezignaci nemám právo. Budu pokračovat v tom, co započal Alexej. Budu i nadále bojovat za naši zem.“ Při příležitosti zasedání ministrů zahraničí zemí EU v Bruselu svou myšlenku rozvedla: „Nabízím vám místo po svém boku. Sdílejte se mnou prosím nejen žal a nekonečnou bolest, které cítím. Sdílejte se mnou také vztek, hněv a nenávist k těm, kdo se snaží zabít naši budoucnost…Jen tak, a ne jinak nebude marná neskutečná oběť, kterou Alexej přinesl ve jménu svobody. Nebojím se, a vy se také nebojte!“ Vdova po Navalném Julija tak připomněla známé heslo svého muže napsané na kusu papíru, který ukazoval kamerám zpoza mříží své cely.
Na prohlášení Julije o tom, že přebírá od manžela štafetový kolík, reagovala oficiální Moskva tím jediným způsobem, jakým reagovat umí. „Putinův knír“ Dmitrij Peskov označil obvinění svého šéfa z vraždy za nevídaný cynismus. Vždyť vyšetřování okolností smrti doživotního vězně se ještě v podstatě ani nerozběhlo a ta bláhová žena již zná jméno vraha! Cožpak může vražda zatvrzelého odpůrce být aspoň trochu v zájmu ruského prezidenta? Jasně, že nemůže. Putinovi tato vražda vpředvečer prezidentských voleb spíše problémy přidělává, než by je ubírala. Přesně tak, jako pro prezidenta bylo „krajně nevýhodné“ zavraždění Anny Politkovské v den jeho narozenin. Stejně jako mimořádně nevýhodná byla poprava Borise Němcova přímo pod okny prezidentovy kremelské pracovny. Dobrý státník holt občas musí dělat i to, co je pro něho krajně nevýhodné. Vyšetřování všech těchto hnusných a pro Putina prý krajně nevýhodných činů probíhalo pod jeho osobním dohledem. A není to přece jeho vina, že ani v jednom případě se nepodařilo najít objednavatele těchto fémových vražd.
Ovšem pro někoho sprostá likvidace odpůrců režimu přece musí být výhodná, a tak kremelská propaganda snadno nachází viníka. Poslankyně Státní dumy za stranu Jednotné Rusko Marija Butinová, kdysi chycená a vyměněná ruská špionka s manýrani Mata Hari, spřádá prostinkou konspirační verzi: „Smrt opozičníka Alexeje Navalného měsíc před prezidentskými volbami přece nemůže být dílem náhody! Byla to jasná politická objednávka z Washingtonu a Bruselu.“ Tady je naznačen pravý předmět zevrubného vyšetřování ruských pinkertonů – nikoli okolnosti vraždy, ale chytrý způsob, jak byla uspokojena politická objednávka ze Západu. Jeden účastník zákeřného spiknutí se zde rýsuje zcela jednoznačně. Dmitrij Medveděv, který svého času zahříval prezidentskou židli pro Putina, v jednom ze záchvatů svého každodenního deliria ozřejmil záměr spiklenců: „Podívejte se na usměvavou, štěstím zářící tvář vdovy po Navalném. Neubráníte se dojmu, že tato žena čekala na příležitost léta, aby mohla začít žít svůj politický život. Sama to svými slovy prozradila. To je ta smutná pravda.“
Jak to ta zlatokopka Julija konkrétně provedla, zda zasláním nepolapitelných travičů či jiných neviditelných asasínů do přísně střežené šatlavy za polárním kruhem, to už jsou nepodstatné technikálie. Smysl spiknutí je nabíledni: Západní služby se rozhodly nahradit Navalného jeho manželkou. Dospěly k závěru, že on sám je politický lůzr a celá jeho síť v regionech se bortí vlastní tíhou, aniž by proti ní úřady musely zakročit. A tak si usmyslely, že roli vůdce opozice předají Juliji – není tak konfliktní a není zatím provařená a odvařená v politice.
O tom, že v té době totálně nepolitická manželka opozičního lídra je předurčena k tomu, aby se stala tváří ruského protiputinského odporu, již nějakou dobu spekulovali mnozí znalci zasvěcení do situace. Francis Fukuyama, autor nepovedené vize Konec dějin, který s týmem Navalného úzce spolupracoval, uvažoval v rozhovoru s deníkem Financial Times takto: „Myslím si, že ani vzdáleně není nikoho, kdo by mohl obsadit jeho místo. Snad jen Julija může převzít štafetu. Je to žena s mimořádně silnou vůlí. Ovšem není jasné, zda má kvality, kterými se vyznačoval její manžel – kupříkladu ojedinělým smyslem pro humor nebo schopností mluvit s obyčejnými lidmi jejich řečí.“
Že se Julija stává politickou figurou, ať už chtěně, nebo mimoděk, to je závěr, který učinili mnozí politologové nebo média. Avšak jaké společenské mechanismy by jí mohly zajistit úspěch na této trnité cestě? Jeden by tu určitě byl! V dnešní době úspěch politiků do značné míry souvisí s jejich schopností vyvolávat v lidech silné city a brát na sebe role, které společnost zrovna potřebuje. Osud samotného Alexeje je naplněním právě těchto očekávání. Rusové již dlouho hledali osobnost, která by byla schopna ztělesnit soubor archetypálních ctností. Jeho osud je v podstatě úděl mytického hrdiny, bojovníka za pravdu, rytíře bez bázně a hany, spasitele, který je poslán do tohoto světa, aby jej zachránil. Alexejevova žena Julija je rovněž naplněním určitého společenského ideálu, který v Putinově Rusku zoufale schází.
Všimněme si, jak důsledně se Putin schovává za vyumělkovaný a mimořádně neosobní životopis. Jakýkoli drobnohled jeho skutečného života je pečlivě skryt před veřejností. Nikdo nic přesného neví o jeho původu, o jeho pravých rodičích, o jeho pravých ženách a souložnicích. Rusko již dávno nemá tzv. první dámu, jeho prezident se nikdy neobjevuje na veřejnosti po boku ženy. Je to pohanská modla se srdcem z kamene. Vedle Navalného byli zato vždy lidé z masa a kostí – vlastní bratr, milovaná manželka, matka jejich dětí. Jejich šťastný rodinný život není produktem reklamní kampaně ze sociálních sítí, je založen na lásce a vzájemném respektu. Ani na veřejnosti pár neskrýval své city, svou vřelou láskyplnou náklonnost a vzájemnou fyzickou přitažlivost. V podstatě se jedná o příběh silných opětovaných citů, zdaleka nejenom politických. Je to příběh lásky, který si zaslouží mít šťastný konec. V představivosti Rusů se nic takového s obrazem Putina nepojí. Pohled na rodinné štěstí Navalných navozoval naději v to, že jednoho dne celé Rusko bude takovou šťastnou a milující rodinou. Zatímco tvůrci Putinova obrazu v něm akcentovali anonymní a nelidskou státnost, všepožírající jako pohádkový drak, image Navalných kladla důraz na jemné kouzlo harmonické a funkční rodiny. Na pozadí krutých a nemilosrdných dějin ruské říše obraz první dámy byl vždy zamlžený a málo podstatný. Až díky Juliji Navalné a před ní možná Raisy Gorbačovové si běžný Rus může první dámu jasně představit.
V tom obraze se snadno čte persona milující matky, která se stejně jako všechny matky na světě strachuje o osud svých dětí. Mluvíme přece o zemi, kde rok co rok zcela nesmyslně násilnou smrtí umírají něčí synové. Svým osudem je Julija Navalná typická právě pro úděl ruských žen obecně: znovu a znovu čekat na návrat svých mužů z války, synů z vojny, z vězení nebo z pracovních táborů. Podobný příběh je dobře znám starším generacím jejich krajanů. Je to i příběh rodičů Alexeje Navalného.
Ve svých názorech na to, jak by měla fungovat rodina, je Julija Navalná značně konzervativní a určitě nemůže konvenovat těm, kdo sebe sama řadí mezi nesmlouvavé progresivisty. Jenže žádné pohrdání tradičními rodinnými hodnotami by nedokázalo spojit dohromady takové množství Rusů, jak to dokázala rodina Navalných. V zemi, kde značná část společnosti nadále vyznává kult brutálních a nemilosrdných vůdců s železnou pěstí, zbavených všech lidských slabostí a tužeb, působí veřejně přiznaná vzájemná láska živou až revoluční silou.
Julija se seznámila s Alexejem v roce 1998, když oba trávili dovolenou v Turecku. Bylo jí tehdy 22 let, studovala na fakultě zahraničního obchodu prestižní moskevské vysoké školy. Na budoucího manžela udělala dojem svou nevšední krásou, ale také zájmem o politiku. Později napíše, že potkal na dovolené krásnou blondýnku, která znala jména všech členů vlády. Hned po návratu do Moskvy známost pokračovala, i když později žádný z nich nevěděl, kdo komu zavolal jako první. Byli vrstevníci a vzali se, když oba dva slavili své 24. narozeniny. V pětadvaceti se Juliji narodila dcera Darja. Za dalších osm let povila syna Zachara. Jejich manželství nebylo jen příkladné, dá se říct, že bylo naprosto idylické. „Milá Julije, největší radost pro mne je vždy nosit s sebou v peněžence tvoji fotku.“ Jejich vzájemná něžná psaníčka by vydala na jakoby melodramatický román z červené knihovny, nebýt nelidsky těžkých zkoušek, které osud jejich lásce přichystal. Slabá a křehká žena v těch zkouškách nejen obstála, ale uzrála v nezlomnou bojovnici. Jedna jejich přítelkyně popsala tento kromobyčejný pár takto: „Navalnyj jako politik, to jsou dva lidé: Julija a Alexej. Julija byla prvním čtenářem textů, které Alexej psal, s ní se radil, jak lépe formulovat své myšlenky. Když pobýval za katrem, byla to Julija, kdo psal jeho posty na sociálních sítích. To ona pro něho vybírala oblečení a pomáhala dotvářet jeho veřejný obraz.“ Kolega z Fondu boje proti korupci charakterizoval jejich vztah jednoznačně: „Julija je skála, na které Alexej stojí.“
Mnohokrát v tisku Navalnaja opakovala, že je zcela spokojená s rolí manželky politika a nemá v úmyslu sama promlouvat do veřejného dění: „Máme jasné rozdělení sfér vlivu. Já jeho názory sdílím, ale nemluvím do toho, jak a co má dělat. Zato v otázkách všedního provozu domácností a výchovy dětí jsem to já, kdo všechno řídí.“ Typické je Julijino chápání rodiny jako pevné bojové jednotky. Když promluvila před shromážděním stoupenců ve dnech voleb moskevského starosty, kterých se Navalnyj účastnil jako kandidát, popsala nátlak mocenských orgánů na celé jejich příbuzenstvo: „Tato moc vnímá naši rodinu jako Alexejovu Achillovu patu, na kterou může nejúčinněji zaútočit. Jsem zde, abych udělala v této věci jasno – pokud někdo vnímá rodinu jako slabý a zranitelný bod, šeredně se mýlí. Rodina naopak je zdroj vnitřní síly pro každého normálního člověka, tím spíše pro opravdového politika.“
Často Juliji vytýkají, že nezabránila návratu Alexeje do Ruska, i když bylo takřka jisté, že bude okamžitě zatčen. To se i stalo, a byl to okamžik, kdy se viděli v životě naposledy. Julija na výtky odpověděla: „Jak jsem mu mohla rozmlouvat krok, který logicky vyplýval z celého jeho životního postoje? Byl to boj, který jsem musela podstoupit spolu s ním. Buďto na sebe bereš tento přetěžký úděl, nebo s ním být nemůžeš. Věděla jsem, že on se nikdy nezmění a určitě se svého poslání nevzdá. Věřila jsem mu, věřila jsem všemu, co dělá a že to nedělá zbytečně.“ Sama přitom viděla situaci velmi realisticky: „Myslím si, že ho nenechají normálně žít. Strčí ho do vězení na nekonečnou dobu.“ To ještě netušila, jak ta doba bude nekonečná.
Román lásky v dopisech se uzavřel posledními záznamy, které nemohou nedojmout. 14. února letošního roku, takřka v předvečer Alexejevova zavraždění, umísťuje Navalnyj na sítích poslední vyznání lásky: „Miláčku, žijeme jak v písničce: dělí nás velká města, přistávací dráhy letišť, namodralé sněhové závěje a tisíce a tisíce kilometrů. Avšak cítím, že v každé vteřině jseš vedle mne a miluji tě stále víc.“ Odpověď přišla až dva dny po Alexejevově smrti. „Miluji tě, drahý můj!“
Dnes je jasné, že Alexejův odchod jen posílil odhodlání Julije pokračovat v jeho boji a dodal jí extrémní nesmiřitelnosti. Když vystoupila v Evropském parlamentu, kde Putina nazvala předákem zločineckého gangu, s nímž je třeba jednat stejně, jako policajt jedná s ozbrojeným lupičem, slíbila uskutečnit sen svého muže o překrásném Rusku budoucnosti… O tom, že Rusko bude jednou zrovna takové, lze mít oprávněné pochybnosti. Leč Julija Navalná je nyní odhodlanou mladou ženou a nejspíš se dožije časů, kdy Alexejevovo jméno ponesou náměstí velkých ruských měst, zatímco jméno Putina bude nadobro zapomenuto, a jeho podobiznami budou tapetovat leda tak veřejné záchodky.