Knihovna Petra Pitharta

Víc než výše uvedený, víceméně evidenční, líbí se nám titulek, jaký díky své dobré kulturní paměti zvolil Jiří Peňás v týdeníku Echo, č. 31 ze 3. srpna t. r.: zněním Doba a život soudce Fremra obměňující titul kdysi i u nás promítaného Hustonova filmu Život a doba soudce Roy Beana. Titulek v Echo otevírá Fremrův případ jakoby „dialekticky“: onou rámcově před-stavenou „dobou“, ve které odbývaly se „život“, tj. soudcovská praxe JUDr. R. Fremra – a nejen jeho, také třeba (prezidenta Pavla), jak v závorce doplňuje podtitul Peňásova článku.

Na Fremrův minulý život v justici předem poukázaly otevřené dopisy Johna Boka, resp. spolku Šalamoun; opakovaně Petra Pazdery Paynea; „Fremr nám neříkal pravdu,“ dopsali senátoři Hana Marvanová a Marek Hilšer prezidentovi po senátním slyšení a schválení Fremrova jmenování ústavním soudcem; podobně usoudil i předseda Senátu Miloš Vystrčil a nově se přidávají i další senátoři, včetně těch, kteří původně hlasovali „pro”.

Doba, ve které soudce Fremr působil, včetně soudních verdiktů, které v té době vynesl, a ovšem celková justiční praxe socialistického soudnictví, se kterou byl R. F. (a nebyl sám) konformní, evokuje znovu paradigma „závislosti na minulosti“ (dle teorie past dependency, připomínané často instruktivně Petrem Pithartem): činí nás samotné do té míry fatálně závislé, jak stále nepředpokládaně padáme do mamutích jam, překrytých zrádně navršeným proutím a přirozeně se tvářícím listovím, jež tu naše minulost škodolibě nachystala.

Nicméně, kde se stala chyba, že byl právě Robert Fremr –  jak postupně vysvítá, ochotný servus normalizační justice – nominován z Hradu do funkce ústavního soudce?

Petr Pithart v aktuální poznámce, kterou jsme od něho získali, shledává zásadně problematickou proceduru, s jakou se tak stalo:

Dnes už je zdá se zřejmé, že prezident JUDr. Roberta Fremra jmenovat ústavním soudcem nebude. Kde se ale před tím stala chyba?

Už když byla zveřejněna procedura, ve které by byly generovány návrhy na jmenování soudců Ústavního soudu, ozval jsem se na Echo 24 (14. dubna 2023) s tím, že nejdůležitější roli tu má přece hrát Senát, s obavami, že navrhovaná procedura ze Senátu jakoby snímala odpovědnost – že vše bude už předem posouzeno, takže Senátu už nezbyde než návrhy schvalovat.

Když jsem byl ještě senátorem (do roku 2012), vedl jsem kolegy k co nejdůkladnějšímu “grilování” navrhovaných. Také jsme tuším třináct návrhů prezidentům Klausovi a Zemanovi neschválili. 

Procesu “grilování” musí být právě v Senátu věnována maximální pozornost, nelitovat v něm času a energie k doslova vyšťourávání všech minulých aktivit navrhovaných osobností, v jejich soudcovském rozhodování i třeba v jejich publikační činnosti. Jinak by musely závažné okolnosti soudcovské kariéry JUDr. Fremra vyjít najevo dřív. Senát se zřejmě zcela spolehnul na prezidentovy poradce. Ti ale zdá se nemohou nikdy vyvinout takovou investigativní energii jako 81 senátorek a senátorů, navíc s jejich asistenty a poradci. 

Jak už tak bývá, je-li špatně navržena procedura, bývá i výsledek činnosti na ní založené, také špatný.

Petr Pithart 

Pithartův poukaz, vznesený s předstihem – viz výše – na Echo 24 (textem Bílý táhne a… (trivialita výběru ústavních soudců) – k přečtení zde), dostává zpětně charakter varování.

/jv/

Paměť místa, kterou v sobě uchovává malečský zámek nedaleko Chotěboře (výše uvedený poutač přebíráme ze: zamekmalec.cz), v krajině, kde se Vysočina dotýká věnce Železných hor, je zároveň pamětí osobností Františka Ladislava Riegera a jeho tchána Františka Palackého. Mluvíme o zakladatelské paměti českého historického myšlení a z něho geneticky rostlé paměti české politiky 19. století, v jejím konzervativně-liberálním rozpětí. A využíváme pozvání dnešního majitele zámku, pana Václava Macháčka-Riegera, několikanásobného „pra“potomka obou významných osobností předminulého věku, k debatám „na téma“, mj. i přípravě malečským zámkem symbolicky zaštítěné podzimní „škole“.

Té – brzy konkrétněji představené – slušelo by označení scholé, značící „poklid“, „volný čas“, jehož se ve starých Athénách využívalo k vzdělávání ve filosofických školách a v nich k soustředěnému „rozjímaní nad světem“. Z Malče inspirovaná škola se odvozuje nejen od riegerovské a Palackého myšlenkové tradice, od tradice Havlíčkova politického žurnalismu, ale i z kritické intence díla malečského rodáka, historika Josefa Kalvody (viz o tom náš kronikářský záznam z letošního května a v širší extenzi text Havlíčkova škola v Havlíčkově městě – zde).

Komorního sympozia k těmto výzvám se v prvních srpnových dnech na zámku v Malči účastnili zástupci Knihovny Petra Pitharta (Petr Pithart, Jan Vít, Daniel Soural).

Branou a vstupem, dekorovanými riegerovským velkým R, brána – na venkovskou obec netypicky – rozvinutou ukrajinskou vlajkou, vstup, obrostlý vistarií a vinnou révou, bohatou květinovou výzdobou, navštívili jsme v zámku pozoruhodně uspořádanou, bohatě dokumentovanou expozici věnovanou oběma osobnostem; auditivně on demand komentovanou Marií, sedmnáctiletou dcerou Macháčkových, přibližující, ba objevující starobou zarostlá, „odtažitá“ témata 19. století také generaci usazené na sociálních sítích, která proti veškerému konzervatismu velebných kmetů staví svá progresivistická mínění.

 V zámeckém parku, na jehož cestičkách jako by se ještě procházeli Palacký a Rieger, vedli jsme debatu pod kmeny, které ty oba zřejmě pamatují.

Debaty v podvečer pokračovaly v soukromé zámecké jídelně, čtena při nich pozdravná adresa Petra Pitharta Století F. L. Riegra – zde.
Uzavřeny (prozatímně) byly na druhý den pod stařičkou lípou, pod kterou se vší pravděpodobností sedával na lavičce František Ladislav Rieger:

/jv/  

Knihovna Petra Pitharta jako jeden z partnerů bude na Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského zúčastněna i mediálně. Předem uveřejňujeme slíbený průvodní text z pera Milana Pilaře, který je hlavním zakladatelem školy, její v pravém smyslu slova spiritus agens, též spiritus movens jejího nadregionálního působení a významu. Pod titulkem Havlíčkova škola v Havlíčkově městě – zde.

S plnou sympatií informujeme o odstartovaném týmovém projektu (spřáteleném mj. i tím, že Dana Léwová, IT konzultantka tohoto projektu, je rovněž specialistkou a správkyní portálu Knihovny Petra Pitharta).

P. T. sympatizantům doporučujeme přihlásit se k odběru newsletteru, který projekt doprovází; na portálu Knihovny PP bude rovněž k přečtení. Svědectví Romů a Sintů – zde.

Fotografie nádraží Praha-Bubny, odkud byly za protektorátu vypravovány židovské transporty do Terezína a jiných koncentračních táborů – dnes základna organizace Památník ticha, která záslužně udržuje paměť tohoto místa – se stala 13. července 2023 ikonickým pozadím pamětního koncertu Vzpomínka na BIIb, uspořádaným Památníkem ticha.     

Jako BIIb byla označena jedna ze sekcí koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau, do které byli umístěni vězni tzv. terezínského rodinného tábora. Termín koncertu Vzpomínka na BIIb je symbolickým uctěním obětí hromadné likvidace terezínského rodinného tábora v červenci 1944; stejně jako místo konání tohoto koncertu, velká dvorana Veletržního paláce, vedle něhož, na tehdy prázdném prostranství, byli shromažďováni naši židovští spoluobčané určení k deportacím a odváděni odtud na blízké nádraží Praha-Bubny.

Ústřední trojicí v hledišti pořádaného koncertu se stali prezident republiky Petr Pavel (na nejhořejší fotografii vpravo); Petr Pithart (v čele poradního sboru Památníku ticha); Pavel Štindl, ředitel organizace Památník ticha (na fotografii zakrývá rovněž přítomného Martina Baxu, ministra kultury ČR); zcela vlevo vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon, s rebeccin paní Jonou pravidelný účastník pietních akcí Památníku ticha.

Hlavní  osobností na jevišti a v orchestrální sestavě se stal Petr Kotík (na fotografii vlevo) – komponista, dirigent, flétnista, hudební experimentátor… vnuk a syn významných českých malířů 20. století Pravoslava a Jana Kotíkových. Jeho vzpomínka na prarodiče deportovaného do Terezína Můj dědeček Hanuš – zde.

Všestranná, reportážní i portrétní fotografka Dagmar Hochová (1926-2012 ), žačka Jaromíra Funkeho a Karla Plicky, známá svými fotografiemi uveřejňovanými v obrazových časopisech a knižními fotografickými ilustracemi, stejně jako volnými fotografickými cykly (Děti, Sestřičky, Legionáři, Síla věku…); mj. naše (hlásí se k tomu pp + jv) dobrá hubatá kamarádka, vždy s neochvějným zájmem o veřejné dění, byla v roce 1990 zvolena poslankyní České národní rady (tímto “českým parlamentem” pod předsednictvím Dagmar Burešové, vystřídaným dnešní Poslaneckou sněmovnou ČR). Během dvou let 1990-1992, které Dáša H. strávila v poslanecké lavici, pořídila sérii fotografií dokumentujících tehdejší parlamentní dění, jeho osobnosti i situace, jakými byly například jmenování české vlády v čele s Petrem Pithartem či účast Václava Havla na zasedáních ČNR. Zdají se nám tyto situace dnes – v čase parlamentních obstrukcí, sporů o valorizaci důchodů, o obsah konsolidačního balíčku, o tom, kterak snížit schodek státního dluhu – být něčím na způsob politického biedermaieru.     

Výsledkem spolupráce Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Moravské galerie v Brně, kde je uložena rozsáhlá fotografická pozůstalost Dagmar Hochově, je výstava těchto jedinečných dobových fotodokumentů, otevřená v Galerii Věda a umění v budově Prezidia AV ČR do 18. srpna 2023. 
   

fotoreportáž z výstavy Vojtěch Hrdlička

Na reportážním fotofilmu rozpoznatelně zachyceni/ny, v pořadí “of first appearance” mj. Dagmar Burešová, Daniela Kolářová, Jaroslava Moserová, Milan Uhde, Petr Pithart, Václav Havel, Jan Kasal, Jan Stráský, Jiří Payne, Eva Kantůrková, Martin Bursík, Václav Žák, Jiří Vlach, Marek Benda – jako poslanec České národní rady v letech 1990-92 dva- až čtyřiadvacetiletý,  v Poslanecké sněmovně ČR dnes poslanec služebně nejstarší…

Z vlastních zdrojů při této příležitosti publikujeme vybrané Dášiny fotografie z Koordinačního centra Občanského fóra, pořízené v závěru roku 1989, spolu s jejím doprovodným dopisem, poskytnutým knižnímu memoriálu k osmdesátinám PP. Pod titulem V Auroře “na Auroře” je uveřejňujeme zde.

Přidáváme Pithartovu dnešní vzpomínku – ohlédnutí: Dáša – zde.

Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě letos už po devatenácté! Jako vždy s inspirativní dramaturgií probíraných témat a s reprezentativně pozvanými hosty… Budeme “na drátě” (Knihovna Petra Pitharta je ostatně jedním z partnerů letošní Žurnalisfické školy KHB.). 

Oslovili jsme při této příležitosti hlavního zakladatele a ústřední osobu havlíčkobrodské žurnalistické školy pana Milana Pilaře, který je nejen spiritus agens této školy, ale mnoha dalších aktivit, které se v Havlíčkově Brodě, na Havlíčkobrodsku a vůbec v širším okolí Vysočiny v posledních letech dějí… Coby jeden z důkazů jejich smysluplnosti (uvažujeme “konzervatisticky”), dějí-li se právě v “dohlédnutelném horizontu” z místa či regionu určitého – jakoby osudem určeného.

Komentář Milana Pilaře připravujeme a uveřejníme jej na portálu Knihovny PP v nejbližší době.

11. července 2023 zemřel v Paříži český spisovatel Milan Kundera…                                                          Společnost Franze Kafky, jeden ze spolků blízkých Knihovně Petra Pitharta, poctila před třemi lety Milana Kunderu mezinárodní Cenou Franze Kafky, ke kteréžto poctě jsme svým hlasem v soutěžní jury také přispěli.    Cena Franze Kafky, cena nezanedbatelného renomé, není coby přináležité ocenění Milana Kundery bůhvíproč standardně připomínána, jakkoli jde o poslední spisovatelovo ocenění po tolika předchozích, oceněno i churavým už Kunderou, na dálku, telefonicky z pařížského lůžka nemocného, neboť je cenou – řekl Kundera – “od kolegy spisovatele”… Dobíráme se blízkosti Kafkova a Kunderova fikčního světa, bez ohledu na časovou vzdálenost Kafkovy Prahy a Kunderova Brna či Paříže…

Také Knihovna Petra Pitharta vyslovuje nad odchodem světově proslulého spisovatele, který po svém vypovídá o našem groteskním bytování i o naší dějinnosti, své účastné pohnutí.     

Připojujeme text Petra Pitharta z memoárového korpusu Léta, místa Milan Kundera: autor a jeho dílo zde.                                                                                                                                                      

                                          /jv/