Jméno Milana Šimečky – univerzitního pedagoga i bagristy, předního slovenského disidenta z období normalizace v Československu, označovaného jako politický mozek disentu, politického esejisty (četli jsme v samizdatu jeho Obnovení pořádku, analýzu první “pětiletky” tzv. normalizace v Československu, srv. e-kniha ČSDS; také jeho esej 1984: Náš súdruh Winston Smith) – nese jméno neziskové organizace Nadace Milana Šimečky, založené v r. 1991 několika slovenskými, jak se dnes říká, veřejnými intelektuály Martinem Bútorou, Miroslavem Kusým, Františkem Mikloškou, Peterem Zajacem ad. Aktivity Nadace – od počátku na podporu demokratických procesů na Slovensku, budování občanské společnosti a rozvoje vzdělanosti zejména mladé generace – se 17. září tohoto roku staly záminkou pro odvolání Šimečkova vnuka, lídra opoziční strany Progresívne Slovensko, z postu místopředsedy Národní rady SR. V kampani, která předcházela, vedená současnými vládními stranami SR, byla Nadace MŠ obviňována, vehementně ústy Roberta Fica, z napojení “klanu Šimečků” na veřejné rozpočty ve prospěch rodinného finančního profitu…O parlamentní kauze, další ze série Ficových obsazování státu a jeho institucí, jsme v předvečer Šimečkova odvolání informovali v naší Kronice projevem poslance F. Mikloška; k obviňované Nadaci MŠ a k jejím aktivitám se vracíme sdílením článku Martina Bútory v bratislavském Denníku N: Čo robí Nadácia Milana Šimečku – zde.
Martin Bútora * 7. října 1944
“Tváre a dátumy”, publicistické texty, tentokrát i jindy, a těšíme se, že i napříště sdílené v Knihovně PP s pravidelnými komentáři MB v bratislavském Denníku N, budiž příležitostí k naší (víc než jen kolegiální)srdečně přátelské gratulaci k osmdesátinám Milana Bútory– s přáním trvalé svěžesti a světla, které MB s exaktní jasnozřivostí sociologa (jakož i s přispěním paní Zorky) dodává i do stinných koutů slovenské společnosti. Připojujeme gratulační dopis Petra Pitharta – zde.
Ne zatím zcela, ale přec jen je zatím po velké vodě, tedy po tom nejhorším, co tentokrát natropila (horní letecká fota pocházejí z Bohumína, Opavy, Krnova, Šumperka, Jeseníku), ve spoušti, která po ní zůstává… V osychání první reflexe, nikoli náhodou akcentované “krajsky”, s očekávaným testem v následujících krajských volbách. Pro první úvahy po povodních saháme tam, kde to máme nejblíž – kde se zamýšlí Petr Pithart, někdejší “zemsky” uvažující předseda české vlády. Pod titulkem Paměť vody a nás, lidí k přečtení zde, uloženo v interní knihovně Knihovny PP.
Ve čtvrtek 12. září, na mimořádné schůzi slovenského parlamentu navrhli poslanci dvou ze tří vládních stran (Smer a SNS) odvolat Michala Šimečku (na fotografii), předsedu nejsilnější opoziční strany Progresívne Slovensko, z funkce místopředsedy sněmovny. Mezi poslanci byla o tomto návrhu zahájena rozprava, z níž bratislavský Denník N otiskl „príhovor“ poslance KDH, někdejšího předsedy slovenského parlamentu Františka Mikloška. Pod názvem “Máte síce silu odvolať Šimečku, ale nemáte silu urobiť z klamstva ideológiu štátu“ sdílí Knihovna PP toto vyjádření zde a uvozuje je následovně:
František Mikloško – věrný syn Římskokatolické církve na Slovensku, v 80. letech křesťanský disident s vazbami na tehdejší „podzemní církev“ na Slovensku, v roce 1988 organizátor proslulého „svíčkového protestu“ proti potlačování náboženských a občanských práv, v politice po 1989, jak my starší pamatujeme a z vlastní zkušenosti dosvědčujeme, nepřehlédnutelná tvář konzervativní strany Kresťanskodemokratické hnutie, nyní za toto KDH poslanec v slovenském parlamentu – zastává se nepsaného ústavního pravidla, podle kterého se funkce místopředsedů Národní rady Slovenské republiky přidělují podle počtu poslanců jednotlivých volebních uskupení. Zastává se tímto kovaného liberála třetí generace Šimečků, předsedy strany Progresívne Slovensko. Je to rytířské, zastávat se parlamentního kolegy, byť také opozičního poslance, ale nikoli z vlastního politicko-ideového uskupení, zastávat se jej, ocitá-li se v tísni, je-li tlakem poslanců Ficovy vládní koalice vytěsňován z funkce, která mu v parlamentu náleží. Významné gesto politického smyslu – čin politika, který bere smrtelně vážně i nepsaná ústavní pravidla. Neboť ta, právě proto, že jsou nepsaná, neviditelně podpírají vůli dodržovat pravidla ústavy psané. Jde o Michala Šimečku, ale jde už zároveň o všechno: když neplatí ústava ve svém celku, včetně nepsaných dohod kolem ní, když neplatí ve svém nejvlastnějším smyslu, neplatí nic, a celá země se řítí do autoritářského režimu, ve kterém na prvním místě platí vůle vůdce. Čeští demokraté seskupení kolem Knihovny PP vzdávají tímto prohlášením Františku Mikloškovi hold a úctu.
Z předvolebního Saska – foto Michaela Stache/ zdroj: AFP
Po zemských volbách v Sasku a Durynsku, které přinesly triumf Alternativy pro Německo (vítězná v Durynsku, v Sasku hned druhá za CDU), ucházejí se právě křesťanští demokraté o “strategickou” koalici s krajně levicovým Společenstvím Sahry Wagenknechtové… Nad takovou mezaliancí, resp. nad její ideologickou pragmatikou, napadá slovo z orwellovského newspeaku – doublethink. “Schopnost” přijmout dvě protichůdné teze/ fakticity, obě udržet v mysli a věřit jim. Základní nástroj politické praxe Strany v orwellovském režimu… Jefim Fištejn vyvozuje schéma dvojmyslné politicko-ideologické praxe nejen z CDU-pragmatiky v Německu: čtěte další z jeho pravidelných komentářů Dvojmysl je pokroková norma – zde.
Záběry z tunelu, kde bylo v zajetí drženo a zavražděno šest rukojmích Hamásu, Carmel Gat, Eden Yerushalmi, Hersh Goldberg-Polin, Alex Lobanov, Almog Sarusi a MSG Ori Danino
Daniel Hagari, mluvčí IDF, izraelských obranných sil Cahal, při klaustrofobické prohlídce podzemního tunelu ve čtvrti Tel Sultan, Rafa, ukazuje zakrvácené ženské šaty, láhve s močí, a kaluže krve v místě, kde byli zavraždění rukojmí 29. srpna, a kde je 31. srpna objevilil vojáci IDF.
Tunel, kde byla těla nalezena je 120 metrů dlouhá chodba, ve které se nelze vzpřímeně pohybovat a která byla napojen na další, zatím nějvětší komplex tunelů, nalezených v Gaze.
Zdroj: IDFZdroj: The Hostages Families Forum via AP
Letos 14. září je tomu deset let, co z našeho nejbližšího středu odešel přítel, dobrý člověk Petr Příhoda. Svého času nejen uznávaný, lidsky empatický lékař-psychiatr, posléze i brilantní publicista-komentátor, kurážně reflektující věci nejednoznačné, rozporné v jejich “diagnózách”… Byl s námi počínaje společným působením v samizdatu 70. a 80. let; v raných 90. letech jeden z “obnovitelů” revue Přítomnost, člen její první redakce, s pohotovými politickými komentáři takřka do každého čísla – plným právem nositel Ceny Ferdinanda Peroutky.
Z jedné z prvních redakčních porad Přítomnosti, někdy v roce 1990: Petr Příhoda v první řadě, zcela vpravo, bok po boku s Petrem Pithartem – foto Pavel Štecha
Blízkého přátelství vzpomíná tu Petr Pithart v naší “knihovní” verzi textu, který paralelně prezentuje Katolický týdeník –jehož příloha Perspektivy je jednou z těch dobrých, následováníhodných stop Petra Příhody:
Muž vypjatého svědomí, nejen toho svého
Petr Příhoda patřil k mým nejbližším přátelům. Byl o pár let starší, a dovolím si jej tedy označit za svého mentora. Také naše rodiny se přátelily – pobývali jsme na společných dovolených, chodili jsme na spoustu výletů. Petr všude obnovoval nebo nově zavěšoval svaté obrázky – aby posvěcoval krajinu.
Narodil se v Netolicích (1939), v jižních Čechách, matka dcerou kastelána zámku Kratochvíle. Otec důstojníkem čs. letectva, zadržený při pokusu dostat se z protektorátu do Anglie, zemřel v německém vězení, když byly Petrovi tři roky.
V dospělosti Petr cílevědomě zvolil studia medicíny – v Brně, jakoby přitahován Moravou; na Moravě si pak také našel nevěstu, Evu z Koryčan. Jako „pocitový Moravan“ byl i hluboce založeným katolíkem – vyznavačem… Já sám se cítil také Moravanem, ač narozený na Kladně, trávil jsem dětství u dědečka v Luhačovicích, ale teprve Petr mi v dlouhých rozhovorech vyjasnil ducha moravanství.
V medicíně Petr Příhoda od počátku směřoval k psychologii-psychiatrii, s filosofickým zájmem o lidskou psyché, o člověka jako o téma. Po medicinských studiích se dostal na umístěnku do krajské psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Tady, v malé obci pod Řípem, prý zděšen objevil fenomén „ztracených dějin“ – zmrtvěné sudetské krajiny, zbylé po někdejších ostrovech německého živlu uprostřed Čech.
Po Beřkovicích, které mu byly školou psychiatrie, působil Petr v psychiatrické poradně jako obvoďák na Praze 4.
Táhlo ho to odjakživa k psychoanalýze, která se u nás mohla pěstovat jen v utajení. Takto Příhoda absolvoval sedmiletý training, něco jako zasvěcení, u profesora Bohodara Dosužkova, ruského emigranta po roce 1918 v Československu, jednoho ze zakladatelů československé psychoanalýzy, jednoho z mála zdejších cvičných (trainingových) psychoanalytiků; v tvrdších obdobích komunistického režimu působících de facto ilegálně, nanejvýš v bytových seminářích.
V rámci profese Petra zaujala sociální psychologie, psychologie větších sociálních skupin, i národů. Přečetl o tom v němčině a v angličtině, co se dalo. Nekonečné hodiny jsme si povídali nejen o moravanství, o české národní povaze, také o Slovácích, Polácích, Němcích, Maďarech, o nás, o vztahu Čechů a Moravanů k těmto okolním národům. Učeně řečeno, o psychosociálních stereotypech a heterostereotypech, o tom, jak vidíme sami sebe, jak jiní vidí nás a my je. Vlastně o vzájemných předsudcích… Nesmírně mě ty rozhovory obohatily.
Ač skrytý disident – z okruhu „podzemní církve“ kolem Oty Mádra, vyšetřovaný ve vazbách na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty –, Chartu 77 nepodepsal, to jsme Petrovi, kamarádi i kolegové, přímo zakazovali: byl přece nadmíru užitečný jako empatický lékař. Chodili k němu na středisko mnozí – kdekdo, i Václav Havel. Prohlášení a dokumenty Charty 77 ale Petr horlivě opisoval a ve svém přátelském a kolegiálním okruhu rozšiřoval.
Publikoval pod pseudonymem v exilových časopisech, hlavně v Tigridově Svědectví. Knížku Ztracené dějiny (Verlorene Geschichte – vyšla nejprve v Německu 1985)s fotografiemi Josefa Platze, pietně poklekávajícími do osudově zraněné sudetské krajiny, doprovodil niterným textem, pod společným pseudonymem Jederman, tj. „Každý“: každý by se měl příběhem Sudet nechat dotknout, zasáhnout, poranit.
Jednou Petra napadlo: co že těm našim synům vtloukají ve škole do hlav o naší minulosti, to je hrůza! A co víc: o čem jim vůbec ani neřeknou! Příhodovic kluci a holka a taky moje děti tehdy chodili na gympl nebo se na něj chystali. A že je s tím, soudil Petr, třeba něco udělat. Oslovil k tomu ještě známého z okruhu svých pacientů, vyhozeného historika Milana Otáhala. Do začátku nám Petr řekl: napišme pro ta děcka takových, no, třicet stran… Aby se v českých dějinách aspoň v základech orientovali – aby si to pak mezi sebou mohli šířit. Radili jsme se, jak to udělat, a v jednu chvíli jsem zase já řekl: přátelé, vždyť i my v tom máme mezery, lišíme se v názorech na mnohé události, jak můžeme poučovat jiné? Pojďme si to nejdřív vyjasnit sami mezi sebou.
Vyjasňovali jsme si to tak dlouho, až jsme dospěli k tomu, že místo třicetistránkového taháku pro teenagery musíme napsat něco pořádného pro nás, pro dospělé. Tenhle plán nám schválil profesor Jan Patočka, v diskusi, která se u Patočků doma protáhla do půlnoci. Patočka nám dal dvě tři rady a přislíbil být naším patronem… Přijďte, mladí přátelé, až se dostanete o kus dál… Sešlo z toho, filosof se stal mluvčím Charty 77 a po známých okolnostech zjara toho roku zemřel. Až do konce, kdy jsme ten spis dávali dohromady, jsme na Jana Patočku mysleli – že ho nesmíme zklamat.
Scházeli jsme se u Petra Příhody doma, každou středu večer – po třináct let. Četli jsme k tomu kdeco, už přečtené i všechno nové, revidující. Psali jsme každý nekonečně mnoho konceptů, hádali se, někdy do krve. Milan Otáhal měl gesci nad sociální otázkou v našich dějinách, já nad politikou a právem. Petr nad „duchovnem“ – kulturou a náboženstvím: definitivní verzi jsme bez dohadování svěřili jemu. Každý večer o půlnoci, kdy jsme se rozcházeli, šel vyvenčit jezevčíka Ferdu, ale hlavně taky kamsi k sousedům na Starém Městě odnášel pro jistotu schovat těch několik posledních napsaných stránek. Aby nám text nezabavili při domovní prohlídce.
Dotáhli jsme to přes první díl našeho spisu (od konce baroka až ke vzniku samostatného státu) a díl druhý (do 15. března 1939), a přišel – převrat. Já se stal předsedou české vlády, Petr mým tiskovým tajemníkem a poradcem. Kniha zůstala v záměru nedokončená, i tak je ale ve své tiskové podobě pořádně tlustá. Vyšla v samizdatu a pak doma ještě třikrát, také v německém překladu, naposledy nedávno, už počtvrté v berounském nakladatelství Machart. Akademičtí historikové na nás nenechali nitku suchou: jak jsme si to mohli dovolit, vlastně ne-historikové: „příliš esejistické“… „zjevně katolicizující“… atp. Souborným pseudonymem tří autorů oné knihy Češi v dějinách nové doby se stalo jméno Podiven, nomen omen: podiv, údiv je vstupem do poznání, a my Podivenovi, tomu věrnému, skromnému pomocníkovi svatého Václava, vyjádřili i takto svou úctu. Největší zásluhu na té knize měl ovšem Petr Příhoda.
Byl ve svém psaní virtuos. Kromě „zakladatelských“ politických komentářů do Přítomnosti, psal od devadesátých letdo Lidových novin, Literárních novin, čítal své komentáře na Šestce Českého rozhlasu, v Radia Svobodná Evropa. Jako editor vedl redakci Perspektiv, sobotní přílohu Katolického týdeníku – jako přemýšlivý konzervativní katolický intelektuál, sečtělý v teologických textech Dominika Pecky i Josepha Ratzingera; trápily jej svého času jen zásahy z Arcibiskupského paláce.
Od devadesátých let Petr Příhoda organizoval setkávání sudetských a českých katolíků, ve společenství Ackermann-Gemeinde, které v symbolickém odkazu na středověkého Ackermanna aus Böhmen, „Oráče z Čech“, vyvíjí úsilí o dobré sousedské vztahy mezi národy ve střední Evropě.
Od roku 1992 stál Petr Příhoda v čele Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny (název institutu zněl jako pojmenování celoživotního směřování lékaře Petra Příhody). Přičemž tu tiše zamlčuji, při které lékařské fakultě působil: z mnohých svých studentů-mediků, považujících obor lékařské etiky za zbytný mezi obory klinickými – příznačně v nastupujícím pragmatickém čase –, býval Petr docela nešťastný.
Na vrcholu sil přepadla Petra Příhodu zákeřná nemoc. S přáteli o ní otevřeně mluvil. Člověk s přiznávaným vědomím viny své i svého národa zemřel v Pánu – věřím, že usmířen, klidný, s jasnýma očima.
Pamětní deska představená v sousoší Jiřího Sozanského k obětem sovětské invaze do Československa v roce 1968 přidává ty ze srpna 1969 – z pouličních protestů k 1. výročí “jednadvacátého srpna 68”. Mluvíme o obětech domácích “zasahujících pořádkových sil” (v silném zastoupení ozbrojených členů Lidových milicí, oné “železné pěsti dělnické třídy”); figurují tu jména osmnáctiletých, devatenáctiletých… Bohumila Siřínka dokonce čtrnáctiletého…
Vracel se tehdy s kamarádem z trampu domů do jižních Čech, přes Prahu, v podvečer octli se na Tylově náměstí v hloučku několika stejně mladých, poblíž lidových milicionářů na rohu “střežících pořádek”, svezených k těmto dnům z celé republiky (v tomto případě – jak odhalilo pozdější, do ztracena vedené vyšetřování – šlo o milicionářeze závodu Okula Nýrsko). Náhlá dávka ze samopalu do hloučku mladých zasáhla Bohouše Siřínka, s těžkými průstřely vnitřních orgánů, na jejichž následky po třech dnech v nedaleké nemocnici v Londýnské zemřel.
Pamětní deska Bohumila Siřínka na začátku Bělehradské byla by poblíž rušné křižovatky skoro k nepovšimnutí, nebýt funerálního plastického reliéfu sochaře Jakuba Grece, simulujícího pražskou chodníkovou dlažbu, kde jedna chybějící kostka značí zmařený lidský život.
V reliéfu napodobujícím chodníkovou dlažbu nad pamětní deskou upomínající na zastřelení devatenáctiletého Vladimíra Kruby a osmnáctiletého Františka Kohouta chybějí příznačně kostky dvě. Deska je umístěna v Králodvorské ulici při ústí do Celetné, vedle vchodu do mezinárodního hotelu, kam frekventovaně vcházejí a ze kterého vycházejí hoteloví hosté… třeba k nedaleké Prašné bráně anebo vůbec na své pouti za pražskými památkami, kterých je v okolí jako naseto.
text a fota Vojtěch Hrdlička
Dnes připomínanou brněnskou obětí z 21. srpna 1969 (její jméno nese park poblíž Místodržitelského paláce v Brně) je tehdy osmnáctiletá studentka Danuše Muzikářová. Zasažena zezadu do týla střelou ze služební policejní pistole ráže 7,65 mm (svědkové hovoří o střelci jako o kapitánovi Veřejné bezpečnosti – vyšetřování bylo nicméně v následných týdnech zastaveno).
V samizdatově šířeném rukopisu Petra Pitharta Osmašedesátý (knižně editován v exilových nakladatelstvích v letech 1980 a 1987, poté dvakrát doma, naposled 2019 v komentovaném vydání nakladatelství Academia) figuruje samozřejmě 21. srpen 1968 jako významné záchytné datum. V Osmašedesátém čteme i o okolnostech následujících srpnových dnů, mj. po návratu tehdejších politických lídrů, s Dubčekem a prezidentem Svobodou v čele, z Moskvy, kde podepsali kapitulantský tzv. moskevský protokol: “Lidé se s postojem politiků smířili také proto, že ti jim dali ještě naději. V tomto podmíněném vzájemném důvěřování své občany vyzvali, aby smazali tisíce protisovětských nápisů na městských zdech. Četl jsem tenkrát v novinách, jak že je dojemné, kterak nekonformní, dlouhovlasá pražská mládež, ruku v ruce s příslušníky Veřejné bezpečnosti, ukázněně plní tuto výzvu – čímž ovšem maže autentické stopy, výsledky jediného opravdu demokratického referenda za posledního čtvrtstoletí.”
“Nevím, co na tom bylo dojemného,” ptal se PP tehdy, a vrací se k této nikoli nevýznamné, neboť příznačné epizodě také nyní, mj. v souvislosti s filmem Jiřího Mádla Vlny, věnovaném odporu proti srpnové invazi ze strany tehdejších redaktorů Československého rozhlasu: k dispozici zde,pod titulem Vlny emocí a jejich “kulisy”, v textu, který do knihovny Knihovny Petra Pitharta přidáváme nejnověji.
Na stejné téma přikládáme text Martina Bútory, častého autora a blízkého Knihovny PP. Text aktuální mj. tím, že projektuje připomínku Augusta/Srpna 68 i do současné společensko-politické situace na Slovensku. Byl zveřejněn 21. srpna t. r. v bratislavském Denníku N, neuvedeně s fotografií Antonína E. Nového, váženého spolupracovníka dosavadních publikací s účastí Knihovny PP, v roce 1968 fotoreportéra ČTK, v té době rovněž autora známých fotografií studentské delegace u A. Dubčeka, vedené Petrem Pithartem – jak to Nový svými fotografiemi dokumentoval ve sborníku k Pithartovým osmdesátinám, mezi nimiž ani fotka z 21. srpna před budovou Čs. rozhlasu nechyběla; motivicky a již “ikonicky” byla použita také na obálce Osmašedesátého, z řady Pithartových spisů vydávaných nakladatelstvím Academia…. Text Martina Bútory z Denníku N publikujeme s laskavým svolením autora ke čtení zde, pod titulem Stalo sa 21. augusta.
21. srpna 1968 v Praze před rozhlasem – foto Antonín Erich Nový
Komentář k pokračující přeshraniční ukrajinské operaci v týlu Ruska, primárně v Kurské oblasti, ale rozšiřující se do dalších regionů, je dalším z pravidelných textů Jefima Fištejna, které Knihovna PP s autorovou benevolencí shromažďuje do předpokládaného uceleného souboru jeho zahraničně politických úvah – k přednostnímu čtení zde, pod titulem KURSKÁ BITVA.
Také další Fištejnův zahraničně politický text, věnovaný Benjaminu Netanjahuovi, je aktuálně rámován – nespokojeností izraelské veřejnosti nad Netanjahuem řízenými odvetnými akcemi proti hnutí Hamás, které nadále zadržuje rukojmí odvlečená do Gazy, vyostřeněji poté, co byla v sobotu vydána těla šesti z nich, zastřelená nedávno, k zármutku těch, kteří doufali a ještě s nadějí vzhlíželi k zdlouhavě probíhajícím jednáním o příměří: zde, NEVOLTE ŠPATNÉ LÍDRY.
Před pražským Museem Kampa, které zasvětila Meda Mládková umění 20. století, se všemi významy, na které umění v tomto osudovém století odkazuje, bylo letošního 21. srpna odhaleno sousoší věnované civilním obětem z 21. srpna 1968 – dne, ve kterém do Československa vpadly armády států Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem.
S Kronikou Knihovny Petra Pitharta jsme byli už loni v pražském Vojenském historickém ústavu účastni odhalení tohoto památníku – robustního díla, které sochař Jiří Sozanský posvařoval také z pozůstatků sovětské vojenské techniky, zanechaných na našem území; včetně přiznaného zbytku pásu sovětského tanku, který cejchuje čelo tohoto objektu – ikonická připomínka dvacetiletí sovětské okupace.
foto Václav Macháček Riegerfoto zde a další: Vojtěch Hrdlička
Jména obětí vystavená ke čtení skrze “tělo” Sozanského objektu – paralelně se čtením na místech této živé paměti, v Praze před budovou Československého rozhlasu na Vinohradech, místem se srpnovými událostmi roku 68 zvláště připomínaném…
Na Kampě před týdnem přibyl vedle původního pomníku další objekt, kterým Jiří Sozanský připomenul také oběti z prvního výročí invaze, z 21. srpna 1969, při potlačování protestů, jichž se – nutno nezapomínat – na svých občanech dopustil nastupující “normalizační” režim svými silovými a pořádkovými složkami, včetně Lidových milicí… Hrozivě se navenek tyčící ostny a čepele asociovaly na místě architektu Josefu Pleskotovi, který se podílel na architektonickém řešení sousoší, obraz umučení svatého Tomáše, jak jej Peter Paul Rubens vytvořil pro pražské augustiniány v nedalekém malostranském kostele sv. Tomáše – stejná neskrývaná brutalita agrese proti člověku, otřásající navenek v dějinných dimenzích…
