Knihovna Petra Pitharta

Patří mezi ně i Radim Palouš (6. XI. 1924-10. IX. 201) – v mládí skaut, filosof, komeniolog, pedagog (habilitován v oboru filosofie výchovy), v letech 1982-83 mluvčí Charty 77, 1989 čelný představitel Občanského fóra, 1990-94 první popřevratový rektor Univerzity Karlovy. – Jako chartista byl v r. 1977 propuštěn z pracovního poměru na Pedagogické fakultě UK, přičemž se s komunistickým režimem rozešel přinejmenším už když byl pro nesouhlas s odsouzením Milady Horákové nucen opustit místo redaktora v nakladatelství Orbis a namísto toho nastoupit jako soustružník v kladenské Poldi. Od padesátých let organizátorem bytových seminářů Jana Patočky, jehož byl vnímavým posluchačem už od svých devatenácti, od prvního Patočkova zimního semestru 1945 na Filosofické fakultě UK. V “normalizačních” 80. letech se jako editor podílel především na samizdatových souborech četných Patočkových statí o Komenském; za tuto činnost v disentním Archivu Jana Patočky byl v r. 1990 oceněn první popřevratovou Cenou Čs. akademie věd (spolu s Ivanem Chvatíkem, Pavlem Koubou, Miroslavem Petříčkem a Janem Vítem).

Ve druhém vydání Heretické školy (původně nakl. OIKOYMENH 2008, letos vyd. společně s Univerzitou Karlovou, Nakl. Karolinum 2024) čteme spřízněně v Knihovně PP Paloušovy “kacířské” kapitoly k filosofii výchovy a vzdělávání – Patočkovou iniciací pojaté od řecké paideie, od Sókratovy dia-logické dialektiky a Platónova mýtu o jeskyni, z jejíž temnoty a klamavých stínů je vězeň vytažen vzhůru (“e-dukován”, etymologizuje pedagog Radim Palouš), do světa osvětleného poznáním, ve “výsostném patření (theorein), jež nehledá společenskou účinnost, ale je přebýváním u podstat a nemá jiný cíl než otevřenost pro poselství shora” – shora, v nadhledu, rozuměj: oproti zploštělé, instrumentálně a účelově pojaté “škole”. Aby se nicméně s touto zkušeností vrátil dolů, mezi společenství vězňů. – V Heretické výchově navazuje Palouš kapitolou o Komenského pojetí školy jako “dílny lidskosti”, o výchovné emendaci rerum humanarum,cestou k všeobecné všenápravě věcí lidských. Pokračuje kapitolami o filosofií výchovy Eugena Finka, Emmanuela Lévinase, Paula Ricoeura, o pedagogice komunikace komeniologa Klause Schallera; vrcholí kapitolou o Patočkově pojetí výchovy jako “otevřené duše”, lidského, hledajícího “bytí na cestě”.

Na Paloušovo otevřené pojetí výchovy a vzdělanosti navazují jeho dnešní kolegové-pedagogové, v oněch letech spolusignatáři prohlášení Charty 77: filosof a vysokoškolský pedagog prof. Miroslav Petříček – zde a Martin Palouš, syn Radima Palouše, působící na Floridské mezinárodní univerzitě v USA, člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů – v uvedené souvislosti přetiskujeme jeho dopis adresovaný akademickým kolegům, o didaktice dějepisu, zvláště ve 20. století:  zde.

                                                                                                                                              Red., 30. 12. 2024

Za všechna přání všeho dobrého k vánočním svátkům i naděje do nového roku, které jsme obdrželi, vyjímáme to od Martina Palouše, dobrého přítele Knihovny PP: 
“… Doufejme, že rok 2025 přinese do našeho světa nějakou (byť třeba jen dílčí a nenápadnou) pozitivní změnu… Nečekejme na zázraky, ale žijme s nadějí, že to, co společně děláme, má prostě smysl.“

Tato přání opětujeme, mj. slovy Jana Patočky, přednesenými v únoru 1975 (v první třetině tzv. normalizace):

“Což jestli princip dějinného života je právě v tom žít nad úrovní pouhého života, v hypotetičnosti smyslu – žít tak, jak by mělo smysl, kdyby posléze se světem bylo všecko v pořádku…“

K těm ze společenství Charty 77, kteří nás v uplývajícím roce 2024 opustili, přidala se v adventu paní Jelena Mašínová, choť dnes nejstaršího signatáře CH 77 Pavla Kohouta. Tichá paní z posledních setkání Petra Pitharta s oběma manželi (foto, poslední společné, je ze září t. r.; mezitím těžký úraz Pavlův, ze kterého se nyní zotavuje)… Přidáváme se vzpomínkou, na Pavlovu radu při poslechu vrývavého Ravelova Bolera: doporučujeme nahrávku Orchestre philharmonique de Radio France / Lionel Bringuier, na youtube i v obraze.

Starozákonní zápas Jákoba s andělem se udál u potoku Jabok, geograficky ztotožněného s dnešní řekou Lítání v jižním Libanonu… Od řeky Lítání na jih, na území nejnověji vyčištěném od základen teroristického Hizballáhu, má se napříště táhnout třicetikilometrový pruh, oddělující libanonský stát od izraelské hranice, napříště kontrolní území pod dozorem libanonské armády a mírových jednotek OSN… Bude to – a další události v nejvýchodnějším Středomoří – situace stejně kruciální jako biblický zápas Jákobův, po kterém dostal jméno Izrael? Nad nadějnými rozbřesky – jako by cvaknul vypínač – v mezinárodní politice, v této části i jinde ve světě se zamýšlí ve svém pravidelném zahraničněpolitickém eseji Jefim Fištejn – zde.

Připomínkou tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopad 1938, tehdy s divoce propuknuvším násilím na židovských spoluobčanech, se zbitými a zabitými, s vytlučenými okny a výlohami vybrakovaných obchodů, s hořícími domy a synagogami, zdá se být letošní 8. listopad v Amsterdamu, v předvečer výročí událostí před 84 lety – tehdy v Německu, Rakousku i u nás v pohraničních Sudetech -, jejich znepokojující reprízou. Násilí v amsterdamských ulicích a kolem fotbalového stadionu, provázející zápas UEFA izraelského fotbalového klubu Maccabi Tel Aviv s amsterdamským Ajaxem, znamená v soudobém kontextu cosi víc než obvyklé střety rowdies, fotbalových fanoušků. V pravidelném zahraničněpolitickém komentáři se zamýšlí Jefim Fištejn: Na pravou míru – zde.

Otcem právníků a civilního práva” bývá nazýván Antonín rytíř Randa (1834 – 1914), významná osobnost z minulosti naší právní vědy, v letech 1872 a 1885 zvolený děkanem právnické fakulty University Karlo-Ferdinandovy, po jejím rozdělení, následně po prvním rektorovi historikovi V. V. Tomkovi, v letech 1883/84 rektorem její české části; 1881 jmenovaný doživotním členem říšské Panské sněmovny, ve vládách Předlitavska od 1916 do 1906, ve vládách Ernsta v. Koerbera, Paula v. Gautsche, prince Konrada Hohenlohe-Schillingsfürsta potřikrát českým ministrem-krajanem, kompetentním pro české záležitosti; nositel habsburského Řádu železné koruny II. třídy, jehož nositeli byli v téže třídě jen Palacký a F. L. Rieger; v letech 1908-14 v čele České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění; spoluzakladatel Jednoty právníků, dnes Jednoty českých právníků…

Odkaz Antonína rytíře Randy dodnes rozvíjí Randova nadace při spolku českých právníků Všehrd; Jednota českých právníků udílí pravidelně Randovy medaile zasloužilým osobnostem právní vědy a praxe. Při letošním ceremoniálu, v roce 190. výročí Randova narození a 110. výročí jeho úmrtí, vzpomenul Petr Pithart – sám z dřívějška nositel medaile Antonína rytíře Randy – nedávno zesnulého Karla Schwarzenberga, jednoho z těch osobností našich novodobých dějin, které přijaly závazek státní služby v logické souvislosti s jejich živým vědomím státní příslušnosti, ergo přináležitosti. Text Pithartova projevu O jednom nedopovězeném příběhu: šlechta v české politice meziválečné Československé republiky: tedy o tom, jak v ní chyběla – zde.

“Šestého listopadu jsme se probudili do jiného světa. Politologové si nepamatují, že by někdy došlo k tak drtivému vítězství jako v posledních prezidentských volbách ve Spojených státech…,” píše Jefim Fištejn v nejposlednějším ze svých pravidelných autorských zahraničněpolitických komentářů, jak je už víc než dva roky, od ruské invaze na Ukrajinu, shromažďujeme k soubornému vydání v knižnici Knihovny PP. Než se tak stane, čtěme aktuálně zde: Všechno je jinak

K iniciálám V + W, tomuto stále ještě čitelnému brandu Osvobozeného divadla a jeho protagonistů, Voskovce & Wericha, daly by se – v širší vzpomínce na ty slavné časy – připsat ještě další iniciály: bezpochyby JJ, totiž Jaroslava Ježka… a také třeba FZ, jak čteme tato písmena v lapidárním verzálkovém podpisu v dolním rohu plakátů Osvobozeného. Náležejí autorovi těchto graficky výrazných, v svítivých barvách navržených afiší, Františku Zelenkovi… 

Nejen plakáty Osvobozeného, zvoucí na zdejší inscenace, v letech 1929-1932 také jejich scénografie, spolupráce na jejich kostýmních výpravách, včetně masek V + W… V letech 1926 se František Zelenka podílel přibližně na devadesáti divadelních výpravách, ve Stavovském divadle, v Městském divadle na Král. Vinohradech, v Komorním divadle, ve spolupráci s režiséry K. H. Hilarem, E. F. Burianem, Jiřím Frejkou, Karlem Dostalem… Jako vystudovaný architekt projektoval vily v Praze na Smíchově i ve vilové kolonii Baba r. 1934; je autorem obchodního, tzv. Skleněného domu v Palackého ulici na Novém Městě, s progresivní aplikací luxferových tvárnic v průčelí; podílel se na stavbě paláce Svazu Čs. Díla (ÚLUV); hovoří se i o jeho podílu na funkcionalistické přestavbě synagogy na Smíchově. Soutěžní návrh administrativní budovy vysočanské továrny AERO, ověnčený první cenou, zůstal bohužel nerealizován, z portfolia ostatních návrhů pro AERO zůstal – jakoby rezervovaný pro učebnice funkcionalistického designu – ukázkový firemní plakát, ladící s elegantní karoserií ikonické aerovky. Jako architekt František Zelenka zasáhl také do návrhů dobových funkčních interiérů – bytových zařízení, nejznámější je dodnes zachovaný a přístupný tzv. Modrý pokoj skladatele Jaroslava Ježka v Kaprově ulici v Praze.

Úspěšnou desetiletou kariéru ani ne čtyřicetiletého Františka Zelenky přetrhla okupace Československa a likvidační rasové zákony. Jen tajně pracuje na dvou shakespearovských inscenacích ve Vinohradském divadle; přiznaně se podílí na projektu tzv. Ústředního židovského muzea, do kterého měly být soustředěny židovské památkové objekty z opuštěných synagóg celého protektorátu a jímž nacisté plánovali založit “muzeum zaniklé rasy”. Zelenku to neuchrání před povoláním do transportu. Ráno jednoho červencového dne roku 1943 vychází, spolu s manželkou a sedmiletým synem Martinem, z domu v Haštalské 27 na Starém Městě: stolpersteiny před domem podávají zprávu o cestě, kterou tehdy nastoupili:

Deportován do Terezína, neopouští František Zelenka své métier scénografa. Zařazen do Freizeitgestaltung – oddělení terezínské samosprávy pro (kulturní) využití volného času, věnuje se návrhům scénických výprav “terezínského divadla”, které se v táboře navzdory zdejším stísněným podmínkám, ujalo v žánrech činohry, opery, hudebně-recitačního pásma i třeba kabaretu… Zelenka navrhuje scénu i kostýmy do nejdéle působícího terezínského souboru, jakým byl kabaret Karla Švenka, v revuální formě navazujícího na dadaistickou poetiku Osvobozeného divadla; také do terezínského jazzového kabaretu Kurta Gerrona, herce a zpěváka známého z původního berlínského obsazení Brechtovy Žebrácké opery i z jeho vlastního, proslulého berlínského kabaretu Karussell. Provokativně bulvární výpravě kabaretu odpovídá Zelenkova scénografie a kostýmní návrhy pro terezínskou činohru – nejvýrazněji v Gogolově Ženitbě, inscenované ve spolupráci s jeho terezínským spoluvězněm, režisérem Gustavem Schorschem (dřívějším asistentem režiséra Dostala v Národním divadle). Odehrávala se na scéně z “recyklovaných” materiálů terezínské každodennosti – mezi rozvěšenými potrhanými hadry, cáry starého papíru, pytlovinou z použitých slamníků, rozpáraných, na rozházené slámě po jevišti kolem…

Jinak zas pojal Zelenka scénu k Smetanově Prodané nevěstě, kterou v sále terezínské školy nastudoval Rafael Schächter, před deportací do Terezína skladatel scénické hudby a klavírní improvizátor v Déčku E. F. Buriana. Ve spolupráci s Schächterem navrhl Zelenka jednoduchou scénu členěnou prostěradly, výtvarně spojenými červenými a bílými liniemi, evokujícími siluetu venkovských stavení či stuhy na lidovém kroji či malovaný džbánek či vlající fábory na májce…, ověnčenými zelenými girlandami jako lesním chvojím při vesnické tancovačce. –  Podobného duchu byla barokní lidová hra Ester na biblické motivy, o vítězství židovské dívky Ester nad úklady zlovolného Hamana. Její text, původně připravovaný v Praze pro divadlo E. F. Buriana, přivezl do Terezína třicetiletý Norbert Frýd, hudbou ji tu nově opatřil opatřil Karel Reiner, skladatel scénické hudby a pianista z Burianova divadla, aby ji takto společně uvedli v terezínské premiéře, na scéně Františka Zelenky a v jeho návrhu kostýmů, z prostěradel – těch zbylých po odtransportovaných nebo mrtvých, “pestře obarvených, prostříhaných a roztřepených jako kraječky,” vzpomínal Frýd.

Také proslulá dětská opera Brundibár Hanse Krásy se v Terezíně hrála v Zelenkově scénické výpravě.  Zpoza dřevěného plotu, kulisově sbitého z použitých prken a latí, vykukují členové dětského sboru, než se pak před tímto plotem rozehraje děj. Tak také – přenesený z Magdeburských kasáren do terezínské sokolovny – bude Brundibár předveden komisi Mezinárodního červeného kříže a zachycen v propagandistickém filmu Theresienstadt, o tom, jak “Vůdce daroval Židům město”. Než občany “darovaného města”, v počtu 18 tisíc terezínských vězňů, včetně Viktora Ullmanna, Karla Švenka, Gustava Schorsche, Pavla Haase, Rafaela Schächtera, Hanse Krásy, Kurta Gerrona či Karla Reinera pohltí poslední říjnové transporty do Osvětimi. Včetně transportu Es z 19. října 1944, do něhož byli už zařazeni Zelenkův osmiletý Martin a jeho žena Gertruda a do něhož se na poslední chvíli přihlásil i František Zelenka sám.

Jan Vít

“Báseň je otázka, na niž nutno reagovat, učinit ji součástí vlastního rozumění jazyku a světu…,” čteme mimo jiné v zamyšlení Daniela Vojtěcha nad literárněhistorickým myšlením a bádáním jeho někdejšího univerzitního učitele Jiřího Brabce (více in: https://i-kanon.cz/2024/04/18/otazka-v-mnoznem-cisle-literarni-historik-jeho-utecha-a-opora/: nad Brabcovým “dialogickým” přístupem k básni/ literárnímu dílu, spočívajícím nikoli v dílčích odpovědích na vyvstalé otázky, ale směřujícím “za” otázky, k horizontu naší každodennosti, vystavený dalším, zmnoženým otázkám.

Obdarováni a poctěni mnohaletou blízkostí osobnosti Jiřího Brabce, jeho stálou ochotou k rozhovoru; v úctě k jeho obsáhlé a členité literárněhistorické bibliografii (srv: Bibliografie Jiřího Brabce 1951 – 2019, in: e-verze časopisu Slovo a smysl, http://wordandsense.ff.cuni.cz), jakož i k Brabcovu pedagogickému érotu, rovněž k jeho edicím básnických spisů, příkladně souborného Díla Jaroslava Seiferta, a konečně i k nedávno dovršené redakčně-editorské práci na souborném vydání Masarykových spisů (mezi nimi příznačně České otázky a Naší nynější krize, jejichž je historik Jiří Brabec symbolicky sám editorem), připomněli jsme letos zjara – mnohohlase, v čele s Petrem Pithartem – úctyhodnou summu Brabcovy práce návrhem na udělení státního vyznamenání Řádu T.G.M (viz: text návrhu); kdyby letošního 28. října, tedy v den životního jubilea Jiřího Brabce…

Vědomi si zároveň toho, že jubilant veřejných poct nedbá, víc že si cení osobního rozhovoru-dialogu, rozhovoru “dvou (i více) logů”, v společném doptávání se po smyslu… Od nás všech, rozhovorem nejednou obdarovaných – v lepších časech i v časech oficiální nepřízně – přijmi velký dík, s přáním všeho dobrého, milý Jiří.

/Red., Jan Vít / 

Z modernistického domu v pražské Kopernikově ulici se za úsvitu jednoho zářijového dne roku 1942 vypravil ani ne pětačtyřicetiletý muž, následován manželkou Elisabeth a její šestnáctiletou dcerou Dagmar, všichni s menšími příručními zavazadly. Přikázaně časnou ranní tramvají, aby totiž “nenápadně” v probouzející se Praze dojeli na shromaždiště vedle holešovického Veletržního paláce, odkud po identifikaci s povolávací výzvou, odevzdání (“do úschovy”) všech cenností, které vzali sebou, zbylých potravinových lístků, klíčů od bytu a přidělení pořadového čísla… odešli po pár dnech v tisícihlavém střeženém zástupu Veletržní ulicí na nedaleké bubenské nádraží, a nastoupili do transportu Bf – směr židovské ghetto Terezín. Po dvou letech krušného táborového života, ale i pokračujícího života hudebního, jaký byl v Terezíně jako Freizeit povolen a v němž byl klavírista, někdejší sbormistr a dirigent Nového německého divadla v Praze, komponista Viktor Ullmann jedním z aktérů, nastoupil 16. října 1944, jako číslo 946 do transportu Er, s cílem Osvětim-Birkenau. Zde cesta končí: na stolpersteinu, kameni zmizelých, v pražské Kopernikově ulici čteme: Viktor Ullmann, narozen 1898, deportován 1942 do Terezína, 1944 do Osvětimi, zavražděn.

Viktor Ullmann (1898 – 1944), ač rodem Rakušan, ještě z časů monarchie (narozen ve slezském Těšíně), byl po léta naším německy mluvícím spoluobčanem, byť československé státní občanství nikdy nezískal. Bez ohledu na to po čtvrtstoletí sdílel osudy této země.  Z poválečné Vídně, kde svá začátečnická hudební studia absolvoval i u Arnolda Schönberga, přesídlil r. 1919 do popřevratového Československa, kde se plně zapojí do bohatého hudebního života německé Prahy. Do r. 1929 bude tu jedním z nadějných mladých hudebních Němců (jak jej mezi nimi zachycuje dobová karikatura v pražské hudební revui Der Auftakt). 

Od sezóny 1920/21 sbormistrem, korepetitorem a později dirigentem v Novém německém divadle (dnešní budova Státní opery), pod uměleckým šéfem Alexandrem von Zemlinskym. Také sbormistrem pražského Německého pěveckého spolku, činný ve Spolku pro soukromé provozování hudby a v dalších hudebních spolcích. Propaguje soudobou rakouskou hudbu, podílí se na československé premiéře Schönbergových Písní z Gurre, převratnou operu Woyczek Albana Berga doporučí až do premiéry v Národním divadle… 

Český a německý hudební život se prostupují, prosty zatím nacionálních záští a ovšem i antisemitismu. Ullmann se zajímá o tvorbu Josefa Suka, blízce se kolegiálně přátelí s Aloisem Hábou; až se stane na jednu sezónu 1927/28 šéfem opery v německém divadle v Ústí nad Labem (Aussig), nastuduje tu kromě Wagnerova Tristana a Isoldy, Straussovy Ariadny i Smetanovu Hubičku… O Viktoru Ullmanovi  a (oficiálně zapíraném) německém hudebním životě v Praze do r. 1939 nás od konce 70. let seznamovala na odborné úrovni muzikoložka Jitka Ludvová, letos se nám  dostává do rukou kniha vynikajícího německého muzikologa Ingo Schultze (vyd. HAMU 2024, přel. M. Živná), abychom se dozvěděli víc a také až do konce.. 

Po několikaletém přerušení se Ullmann do Prahy v r. 1933 vrátil, příznačně už “za soumraku”. Opět plně zapojen do hudebního života, přednáší v hudebních spolcích, píše do hudebních časopisů, hudební recenze píše do německého deníku Bohemia, také soukromě nabízí výuku hudební kompozice, instrumentace i kontrapunktu; média pražského rozhlasu využívá pro přednášky v německém vysílání. Dál komponuje, také s progresivními prvky hudby Schönbergovy a Bergovy… Pak Protektorát a s protižidovskými zákony starost o odeslání svých dětí péčí Nicolase Wintona do bezpečí, deportace vlastní i blízkých… Plně se Viktor Ullmann nasadí pro hudbu i v terezínském ghettu:  “nepláčeme tu na březích babylonských řek, naše vůle ke kultuře tu odpovídá naší vůli k životu…”, zachoval se jeho výrok z Terezína. 

Viktor Ullmann, německo-židovský hudebník v meziválečném Československu a uvízlý v Protektorátu, není jediným z oněch “mladých Němců v Praze” zobrazených na karikaturách v revui Auftakt v r. 1925, raných či pokročilých čtyřicátníků o necelých dvacet let později, sdílejících stejný tragický osud lidí na kře…  Mramorová deska na zídce Nového židovského hřbitova v Praze je dostatečně výmluvná: Erwin Schulhoff (1894-1942), klavírista v orchestru divadla V + W, řízeném Jaroslavem Ježkem, avantgardní hudebník, výrazně ovlivněný Stravinským i jazzem (známá Hot Sonate pro altsaxofon a klavír, 1930), zahynul už v r. 1942, v osmačtyřiceti, v koncentračním táboře v německém Wülzburgu… Gideon Klein (1899-1944), jeden z “terezínských hudebních skladatelů”, zahyne v pouhých šestadvaceti v německém koncentračním táboře ve Fürstengrube ještě v roce 1945… 

    Pětačtyřicátníci Pavel Haas a Hans Krása, do Terezína deportovaní už před Ullmannem, nastupují společně s ním 16. září 1944 do tzv. “transportu umělců”, označeného “Er”, aby byli po příjezdu do Osvětimi všichni tři zavražděni v plynových komorách… Je tomu nyní 80 let. 

    Příležitost připomenout zde znovu i Haase a Krásu, jejichž zachované skladby jsou hrány a nahrávány domácími komorními kvartety – skladby Haasovy programově souborem Pavel Haas Quartet, ceněným už za jeho první, průkopnickou nahrávku, Haasova Druhého smyčcového kvartetu “Z opičích hor” s použitím bicích z roku 1925.

Pavel Haas (1899 – 1944), původem z česky mluvící brněnské židovské rodiny, stejně jako jeho mladší bratr Hugo, populární herec z prvorepublikových filmů. V mládí žákem z mistrovské školy Leoše Janáčka, z čehož pak pramení Haasův silný citový vztah k Janáčkově umělecké osobnosti, projevující se v jeho díle – zároveň s živoucím ovlivněním moravskou lidovou písní – výrazným janáčkovským hudebním vlivem. Podobně zaznívá v Haasových skladbách melodika synagogálních zpěvů, jak je měl od dětství naposlouchány z prázdnin, které trávil s bratrem u strýce, židovského kantora v Kolíně. Také jazzová rytmika (rezonující mj. i v kvartetu Z opičích hor , v jazzovém soundu bicích) je do Haasovy veskrze modernistické, polyrytmické hudby zřetelně zapředena… Od září 1941 byla Haasovi přišita židovská hvězda, v prosinci byl deportován do Terezína; přestože zde zpočátku zařazen do těžké fyzické práce, usilovně komponuje, pro koncertní využití v bohatém terezínském hudebním životě. Ze zpětných rekonstrukcí Karla Ančerla, v té době také terezínského vězně, lze usuzovat na osm Haasových v Terezíně vzniklých hudebních děl, z nichž se však zachovaly jen tři (sám Ančerl zachránil a předtím k terezínské premiéře přivedl Haasovu Studii pro smyčcový orchestr).Velkou popularitu – vzpomínal ještě po dvaceti letech spisovatel Norbert Frýd – si v Terezíně získaly, zejména v provedení basbarytonisty Karla Bermana, Čtyři písně na slova čínské poezie, které Haas zkomponoval na slova z Mathesiova překladu Novézpěvy staré Číny. Nedochovanou a živou jen ve vzpomínkách přeživších zůstala Haasova Fantazie na židovskou lidovou píseň pro Ledečovo kvarteto, věnovaná Egonu Ledečovi, někdejšímu koncertnímu mistrovi České filharmonie, rovněž jednomu z mnoha “terezínských hudebníků”. Z těch, s nimiž – také spolu s Pavlem Haasem – byl z říjnového transportu Er v roce 1944 společně nasměrován do osvětimských plynových komor.

Tíživě je takto obtěžkána i Studie pro smyčce, kterou Haas zkomponoval v terezínském ghettu a jejíž koncertní provedení pod taktovkou Karla Ančerla bylo částečně včleněno do natáčení propagandistického filmuTheresienstadt, známého pod názvem “Vůdce daruje Židům město“. Po odeznění koncertu se Pavel Haas tehdy přišel uklonit obecenstvu (na horním obrázku vlevo ve světlém saku, Ančerl více vpravo v černém). V té chvíli – film byl v terezínském ghettu natáčen v srpnu a dokončován v září 1944 – zbývalo Haasovi i Ančerlovi nějakých čtyřicet dnů do 16. října, než nastoupili, stejně jako Ullmann, Krása a další do “transportu umělců” s písmenem Er. Na rozdíl od Ančerla se Pavel Haas z této cesty už nikdy nevrátil.

Hans Krása (1899-1844)pochází ze smíšené česko-německo-židovské rodiny, otce, dobře situovaného českého advokáta, a německé matky židovského původu. Zakotvený v německé kultuře a v německém jazyce,  jak toto milieu v Praze, i v Praze 20. let, ještě přežívalo; v lásce k hudbě v linii od Mahlera po Schönberga, rakouskou modernu. Po pražském německém reálném gymnaziu následovala studia hudební kompozice  na Německé hudební akademii v Praze, pod záštitou jejího rektora Alexandera von Zemlinskeho, zároveň uměleckého šéfa Neues Deutsches Theater v Praze. Pokračování dál v německo-české symbióze… Krásovy Čtyři orchestrální písně na slova Šibeničních písní Christiana Morgensterna s úspěchem předvedeny 1921 na Filharmonických koncertech Nového německého divadla. Paříží/ Pařížskou Šestkou “světově” poučená Symfonie pro malý orchestr reprezentovala  Československo r. 1926 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, zopakována o rok později pod Zemlinskeho taktovkou s Českou filharmonií. Krásova opera Zásnuby ve snu na libreto dle Dostojevského (v přímém přenosu Čs. rozhlasu ze sousedního Nového Německého divadla) získává v r. 1933 Československou státní cenu. Propagovat tuto operu do těsně post-výmarského Německa se už nezdaří, kvůli Krásovým židovským kořenům. Kvůli nim se pak o deset let později octne Krása v Terezíně, kde se navždy proslaví svým Brundibárem.

Klavírní výtah z dětské opery Hanse Krásy Brundibár byl propašován do Terezína v r. 1943, v naději na její nové nastudování, poté, co již byla předvedena dětmi v sirotčinci na pražském Hagiboru. Jejího nastudování se tu ujal Rafael Schächter, před deportací do ghetta spolupracovník E. F. Buriana, v Terezíně přední organizátor zdejšího hudebního života. V ghettu je dostatek, ba přebytek instrumentalistů, housle a bicí začnou se hned studovat z klavírního výtahu Brundibára. Nemluvě o představitelích dětských rolí i dětských členech orchestru (trumpetistovi v jednom z měnících se a doplňovaných obsazení orchestru – který vzpomínal jako jeden z mála přeživších -, bylo třináct let. Do ansámblu je z čeho vybírat, ba doplňovat (v tragické souvislosti), nakolik jsou dětští herci, zpěváci i muzikanti už během zkoušek od svých rolí odvoláváni (navždy) do transportů “na Východ”. Premiéra Brundibára se uskuteční v budově Magdeburských kasáren 23. září 1943, v jednoduché výpravě Františka Zelenky, z prken a v malovaných kulisách. Dětská opera dočká se 55 repríz, navštěvována opakovaně a celými rodinami, dospělými i dětmi, jako povzbuzení před nástupem do transportu, nadšeně ztělesňována představiteli dětských rolí i odehrána dětskými instrumentalisty: darovala dětem poslední velký zážitek jejich krátkých životů. Závěrečná scéna z Brundibára byla zařazena i do propagandistického nacistického filmu/ absurdní tragické grotesky Theresienstadt / Vůdce daruje Židům město, zde s hrůzným skřípěním v optimistickém vyznění operního kusu:

Zadostiučinění přineslo nastudování Brundibára i svému tvůrci. Hans Krása je v Terezíně v plném tvůrčím nasazení, koncertuje a komponuje, Passacaglia a fuga pro smyčcové trio, dokončená na rozhraní léta a podzimu 1944, se stane jeho testamentem. 16. října nastupuje do transportu Er, spolu s Viktorem Ullmannem a Pavlem Haasem, také spolu s několika dětskými představiteli svého Brundibára.

/Jan Vít/