Knihovna Petra Pitharta

Sto let od smrti Franze Kafky se pro mnohé stalo příležitostí navštívit jeho hrob na pražském Novém židovském hřbitově; podle starého židovského zvyku vzpomenout pohřbeného položením přineseného kamene či kamínku na jeho kámen náhrobní (maceva), ortodoxně s pronesením modlitby za mrtvé Kadiš. Tak dnes vzpomínají u Kafkova hrobu příchozí ze všech koutů světa – na naší aktuální fotografii středoškolský učitel literatury z Ciudad de México, přidávající kamínek z Mexika, dovezený sem prý v kapse.

Vzpomínky u hrobky rodiny Kafkových zahrnují i pamětlivou vzpomínku na Kafkovy mladší sestry Elli, Valli a Ottlu, oběti holocaustu rozpoutaného dvacet let po Kafkově smrti – jak šoa svým byrokraticko-inženýrským Aparátem s některými Kafkovými vizemi ve 20. století temně souvisí.

Gabriela (“Elli”) Kafka, provdaná Hermannová (na dětské fotografii uprostřed) a Valerie (“Valli”) Kafka, provdaná Pollaková, byly v říjnu 1941 deportovány do lodžského ghetta a na podzim 1942 (přesná data nejsou známa) byly ve vyhlazovacím táboře Chelmno zavražděny. Kafkova nejoblíbenější, nejmladší sestra Ottilie (“Ottla”), provdaná Davidová, byla 3. srpna 1942 deportována v transportu AAw/ 643, pod číslem 5285, z pražského nádraží Bubny do terezínského ghetta, kde poté působila jako pečovatelka v domově pro dětské sirotky; 5. října 1943 odjíždí jako doprovodná asistentka s transportem polských židovských dětí do Auschwitz-Birkenau, kde hned po příjezdu, 7. října 1943, byl celý transport dětí i se 72 zdravotními sestrami, včetně Ottly, nahnán do plynových komor.                                                                                                                                             

/jv, fota Vojtěch Hrdlička/

Na výpravách Jiřího Peňáse, popáté Výpravách téměř epochálních (Edice Echo, 2024), na knize nyní čerstvě Echem vydané k naší i k všeobecné potěše, podílí se Knihovna Petra Pitharta také jako spoluvydavatelka. 

…P. P., spolu s Janem Vítem a Danielem Souralem (který na fotografii výše nepřítomen, protože u fotoaparátu), rovněž jako přímí účastníci jedné z výprav vedených Jiřím Peňásem v minulém roce – šli jsme na Bílou horu, na místo obtěžkané dějinnou pamětí, jak zde v nepřipravené kustodské roli (foto níže) předloženo náhodné, leč vnímavé výpravě jedné pražské 5. B.

…jak lze i tento příběh z cest nalistovat v právě vydané knize, s Pithartovou předmluvou, v níž je náš poutník J. P. – kontemplující poutník křížem krážem krajinou domova i naší středoevropskou oikuménou -, nikoliv neprávem nazván “chodícím vědomím a svědomím”. Neboť je to J. P., který v cílech svých cest (na místech jako významových topoi) rozkrývá pod jejich současnou vrstvou/krustou i vrstvy minulé, povětšinou námi opomíjené, zapomínané, novější historií leckdy nesentimentálně přejinačené, převyprávěné, i do placata znivelizované – v úslužné snaze vyhovět nejnovějšímu uživatelskému, resp. turisticko-mainstreamovému (“kudy.znudy”), jakož i myšlenkovému komfortu.

/jv/ 

…odešlým, nikoli „zemřelým“, neboť se – jak říkával o těch předtím – jen přidal k většině, k našim předchůdcům na věčnosti, oproti nám, kteří tu zatím zůstáváme…

Byl snad větším člověkem než velkým režisérem a hercem. Dohromady to u nás nemá jméno. Takový svědek své doby! Vlastně to spojení jméno má, právě jen jediné, jedinečné: Jan Kačer.

Až k stáru jsem měl to štěstí jej blíže poznat. V politice začátku devadesátých let, on poslanec České národní rady za Občanské fórum, já za OF předseda vlády. Pak ještě jednou, to když kandidoval do Senátu na

Praze 6 a požádal mne o veřejnou podporu. Musel jsem se mu omluvit, že jsem to dřív slíbil Karlu Schwarzenbergovi. Záviděníhodné dilema. Až pak jsme se začali setkávat, nejen nahodile. Naposled navštívili jsme jej v posledních dvou letech několikrát, s přáteli Janem Vítem, který – stejně jako Jan Kačer – přišel do Prahy z východočeských Holic, a s Danem Souralem, který zná Kačera, toho Kačera z Činoherního klubu, už jen z pamětlivého vyprávění svých rodičů, v paměti předávané generačně jako zasvěcení.

Budou mnozí o něm psát jako o „charismatické osobnosti“. Takovým vděčným klišé dá se ale Kačerův lidský portrét ledabyle odbýt, na ten způsob, že to charisma „holt měl“. Stejně teď ale riskuju povšechnost, když označím Jana za charakterního člověka, a to především. Mužem s pevným hodnotovým zakotvením, jehož zásadovým lpěním jako by tlačil ke zdi. Přičemž také, vědom si žebříčku hodnot ve své branži, tiše trpěl ukřivděností. Jemu se ale opravdu hrozně křivdilo, někdy, ale pak opravdu strašně. „Doba“ se na něm podepisovala jako na málokterém. Neboť ji nechával rezonovat v celé své bytosti, v křehké duši, jakou ten zatraceně chlapácký vypadající chlap měl. A doba do něho tím víc ryla. „Doba“? Taky kolegové a kolegyně z branže, kteří nebyli tak pevní jako on – muž s duší tak přejemnou, že byla jeho zbytnělým svědomím.

Ani náznakem se nepokusím vylíčit jeho režisérskou a hereckou dráhu. Jak o něm lze vůbec napsat v úplnosti odborné a lidsky výstižné, aniž by přitom byl zapomenut nějaký detail, stejně výstižný? Hrozí, že unikne přitom ta celistvost jménem člověk Jan Kačer. Takže „můj Honza Kačer“, toliko v několikabodovém scénáři, jak mne to napadá:

Hned na začátku ostravské dobrodružství: po absolvování divadelní fakulty namísto některého z pražských angažmá odvaha nastoupit do provinciálního Divadla Petra Bezruče, se skoro celým ročníkem spolužáků, už tehdy i se spolužačkou Ninou Divíškovou, po jeho boku pak průvodkyní celým jeho životem. Takřka z ničeho, kromě inspirativního prostředí, dát tam vyrůst skvělému divadlu; slavnému – když se řekne Ostrava – jako hokej z Vítkovic.

 V roce 1963 první filmová role: výčitkami, zda nenese nepřímo vinu za esesácké vypálení Ploštiny, v nemocnici se trýznící těžce raněný partyzán, ve filmu podle novely Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Kačer se touto rolí stal na moskevském filmovém festivalu zbožňovaným kinohercem miliónů sovětských diváků, ve festivalové Moskvě tehdy srovnatelně s Mastroianim.

A ovšem legendární „ruská série“ v legendárním Činoherním klubu: Dostojevskij, Gogol, Čechov. (V roli Raskolnikova v adaptovaném románu Zločin a trest, v režii Evalda Schorma, má Souralova maminka, tehdejší pravidelná návštěvnice divadla v pražských Smečkách, tvář Jana Kačera dodnes v paměti.) Doslova nezapomenutelnou se pro nás všechny stala Kačerova režie Gogolova Revizora z roku 1967; říkalo se zpětně (také v odsudcích pozdějších inkvizitorů), že předznamenala Osmašedesátý.

Souběžně filmová nová vlna. „Každý den odvahu“ do post-stalinských časů – podle názvu filmu, kterým se Kačer (zde iluzí zbavený mladý dělník, někdejší úderník!) spolu s režisérem Evaldem Schormem promeditoval o smyslu současnosti, anachronicky a umanutě trvající na čistotě ideálů…

Uhrančivé Údolí včel v režii Františka Vláčila: Jan jako řádový rytíř Armin, s nadzemskými nároky na sebe i na druhé, „jiný středověk“ pro naše tehdy ateistické mysli…

Patří sem pozdější krutohra s vedením Národního divadla, ve které nakonec nehrál, avšak bylo s ním hráno. Zůstala ale na zdejších prknech v paměti (právě, že na počátku normalizačních časů) Kačerem zrežírovaná Brechtova Matka Kuráž,s Danou Medřickou v titulní roli, brzy zákonitě zakázaná. Formativní, politicko-kulturní zážitek, jaký Danu Souralovi přetlumočila maminka.

Naposled viděl jsem v televizi film Chata na prodej, o současné rozklížené české rodině – aka české společnosti. Ač jako by v ústřední roli, v jaké jej všichni hledají ztraceného v lese, řekne Honza v tom kuse jen několik slov. Jako by mu už vůbec nebylo do řeči.

Pak už jen zoufale mlčel. Ruská nit se osudově vinula snad celým jeho životem. Trápil se, přímo žral tou hroznou válkou Ruska proti Ukrajině. Ne, že by nevěděl, kdo/co je Putin. Ale co Rusové? Ti bezejmenní, které měl Jan v sobě jako málokdo. Páčili jsme to z něj na jedné z návštěv na počátku války na Ukrajině. Hostil v té době ve svém domě shodou okolností i Irinu, aktivistku ruského Memorialu, netečný však, jako by nedoslýchavý vůči její tiché naléhavosti. Dovedl neodpovídat, mlčet o tom celé dlouhé minuty. Bylo znát, jak jej ten pro něho najednou nesrozumitelný ruský nihilismus mučí.

Předtím to slavné státní vyznamenávání od Zemana. Volal mně třikrát: co mám dělat?, přičemž já mu na to říkal jen to samé. Svářila se v něm potřeba zadostiučinění herce a režiséra za celý jeho tvůrčí život, s příkazem, že to přece nelze, Řád TGM propálil by mu v té chvíli dlaň, kdyby jej přijal. Pak nápad jako z divadla, záskok v hlavní roli: poslat na Hrad místo sebe své dvě dcery. Zprvu prý jednu, ale ta se vzepřela: proč zrovna já? Tak šly obě.

Měl Jan Kačer – napadá jaksi samozřejmě – svědomí zbytnělé, naběhlé. Byla ta možná, ano, určitě – nemoc. Žít se s tím skoro nedalo. Leda s utrpením, srovnatelném s tím Raskolnikovovým… Nebo navzdory tomu všemu vydat se cele divadlu. Životu a době to vracet skrze divadlo, s existenciálními podobenstvími, jaké znala řecká tragédie… Přitahovat k sobě lidi obdobně citlivé, kteří by k sobě táhli jeho. Tak vzniklo něco jako kačerovský svět – jaký jiný, než z přepjaté mravní citlivosti? Přibližně dvě až tři generace jejich asi malé menšiny prožívaly ten svět s ním tak silně, až se stal také jejich světem. Rodiče Dana Sourala věděli, že je třeba do něho syna zatáhnout.  

Jasná, mužná tvář zůstala Janu Kačerovi až do vrásek, byl v ní on celý. Dostal ji od stvořitele a musel tomu daru – dostát. Sražený tolikrát do zoufání a zase odhodlaný postavit se na nohy.  Mezi tím skoro nic. Žít s tím do šestaosmdesáti chtělo velikou statečnost.

 Petr Pithart

Holice (Holice v Čechách, ne ty na Moravě), přiospalé východočeské městečko, pár kilometrů do Pardubic, jen o kousek dál do Králové Hradce, bývaly Kačerovou krajinou dětství, místem zapikolovaným. Sem vracel se – a byla to vždycky cesta „k Matkám“ – z širého světa domů, k mámě… Prohlíželi jsme si spolu jednou, my dva Janové, Holičáci, probírali se a srovnávali „dnešní a zmizelé“ na pohlednicích z Holic, jak nám je zasílaly do Prahy obě naše mámy; nakonec ale – říkal Honza rozhodně – jsou srdci nejbližší obrázky Holic nejstarších, které jsme našli na internetu… Těch Holic s původní, dosud nevypálenou radnicí, s impozantní klasicistní, okolní domy převyšující budovou školy, kam jsme pod nápisem „Uč se, synu, moudrým býti“ chodili oba do obecné; těch tichých Holic, s nádražíčkem na vedlejší trati (když chceš vlakem do širšího světa, dodnes musíš lokálkou a přestoupit na hlavní trať v Moravanech); Holic ještě bez panelákových novostaveb a kavalkády aut, ani stopa po hřmotné a prašné průjezdovce Hradec Králové – Brno, neobchvatně za socialismu i dlouho potom přetínající se svými kamióny náměstí a celé město…

 Z Holic Kačer odputoval (prý tou lokálkou) do světa – do Prahy, s meziodbočkou do keramické Bechyně – na přijímací zkoušky na divadelní fakultu; deset let přede mnou. Do Holic se ale bude stále vracet, a bude se to sem vracet jeho duše. Vracel se už jako slavný a ještě slavnější z filmu i z divadla, z jím v roce 1964 (ano, právě před šedesáti lety) spoluzaloženého souboru Činoherního klubu, divadelního synonyma šedesátých let.

 Krátce po první premiéře souboru Činoherního klubu „vzal jej sebou“, alespoň jeho část, do Holic, aby se tu jak náleží pochlubil… Měl jsem to štěstí, v té době ještě zdejší buran, vidět to představení, jeden z prvních závanů pražských šedesátek na český venkov. Na scéně v holickém kulturním domě, zbudovaném postpoststalinisticky majestátně v Akci Zet, s pomocí občanů aktivizovaných na pomoc obecní správě – v Holicích do té míry nadšených a lokálpatrioticky založených (taky jsme jako starší žáci na stavbě přidávali), že postaven byl kulturák nejen jako divadelní stánek, ale i s dependancí Muzea afrických kultur ze zachovaných sbírek cestovatele Emila Holuba, rodáka, na kterého jsou Holice rovněž pyšné…

Oním „zájezdovým“ představením Činoherního klubu v Holicích byl Smočkův Piknik, v pořadí první premiéra Činoheráku: hlídka amerických vojáků v džungli tichomořského ostrova v týlu Japonců, s Janem Kačerem na scéně jako jedním z nich. V alternacích všichni ti herci, později Činoherním klubem proslavení: Petr Čepek, Josef Somr, Jiří Hálek, František Husák… 

Všechen další repertoár Činoherního klubu prvních let, hlavně všechny Kačerovy „ruské“ režie, shlédl jsem až v Praze, s Honzou v náhodných setkáních po představení v zákulisí…

Také Schormovy filmy svědomí, jakoby opakující Kačerovu životní, zvnitřku trýznivě vydobývanou roli…  Několikrát octnul jsem se v biografu v disputaci s Janem v jeho ikonické roli řádového rytíře Armina, trvajícího na absolutnu proti „obyčejnému“ štěstí pozemského života Čepkova Ondřeje…

Pobočně k našemu setkávání v posledních letech, u Jana Kačera doma, v domku na okraji Prahy ve Slivenci, zažil jsem jej naposled coby režiséra loni či předloni v Měšťanské besedě – na zdejším „čteném divadle“. Kačer předčítal, jako režisér jakoby fiktivně připravoval s Vlastou Venclíkem zdejší amatérský soubor na představení Gribojedovova Hoře z rozumu, jehož obsah, vhledy do hlavních postav, v každé z jejich replik, psychologicky a situačně rozebíral, vmýšleje se do nich, zaujatý pro tu chvíli, jako by při tom střásal všechny bědy posledních let. Četl, ponořoval se do hry, asi jako kdysi na zkouškách Revizora nebo Matky Kuráže – jako by to všechno čtené zde do vzduchu mělo se stát brzy živým, oslovujícím divadlem. Sdíleje sám s Čackým to hoře nad truchlivou realitou ruské společnosti, jako by se první půle 19. století odehrávala dnes.

Rozpovídali jsme se jednou spolu Janem Kačerem o tajemně skryté energii, jak ji z otevřené krajiny přenáší do svých kreseb Karel Malich – nikoli asi náhodou rovněž rodák holický… Energie zaznamenaná z nitra kopců vypínajících se ojediněle z rovinaté krajiny kolem Holic, ve výbojích přeskakující z jednoho na druhý, z kopce se hřbitovem, na kterém odpočívají naši rodiče, na blízké Kamence, vizualizovaná na Malichových kresbách barevně v energetických polích, v proudění siločár… V reálu ovšem rozpoznatelná – říkal Jan mimochodem – jen „vnitřním člověkem“: člověkem se sobě samému „opečovávanou“ duší, pomyslel jsem si nad tou Janovou sebedefinicí. Duší, kterou umění, ať divadelní, nebo výtvarné, získává svou mravnost.

Jan Vít, 27. 5. 2024

_–

Tuto enigmatickou otázku vložil do čela své přednášky Jiří Čistecký, do 30. dubna t. r. chargé d´affaires na velvyslanectví ČR v Moskvě, které po delší dobu, v napjatých diplomatických vztazích, vedl za nepřítomného zplnomocněného velvyslance Vítězslava Pivoňku…

Čisteckého diplomatické pověření se víceméně kryje s více než dva roky trvající válkou Ruska proti Ukrajině, která z mezinárodně politického hlediska – připomíná diplomat – zásadně destruuje stávající světový řád, mění Evropu, včetně Ruska. samotného. Ovlivňuje přístup států k otázce jejich bezpečnosti, proměňuje jejich vzájemné vztahy, stala se také součástí soupeření Spojených států s Čínou. Jsme svědky dalekosáhlé přestavby, vzájemné česko-ruské vztahy nevyjímajíce… Co přijde po skončení této války? – souzní s úvodní otázkou quo vadis? Návrat k předválečné úrovni česko-ruských vztahů nebude možný a z obou stran zřejmě ani žádoucí. Rusko bude jiné, stejně jako pro zbytek Evropy bude představovat hrozbu. I přesto zůstane v Evropě, a ta bude muset najít nový modus operandi vzájemné koexistence.

Jiří Čistecký takto tematizovaný seminář vedl krátce po svém návratu z Moskvy, exkluzívně již 9. května 2024, na akademické půdě Centra pro teoretická studia AV a ČR, se kterým Knihovna Petra Pitharta svými čelnými představiteli úzce spolupracuje. Videozáznam Čisteckého vystoupení, spojený s volnou diskusí, zde uveřejňujeme:

Na snímku z 29. března 2004 se tehdejší slovenský premiér Mikuláš Dzurinda (poté, co odevzdal ve Washingtonu ratifikační listiny o přistoupení Slovenské republiky k NATO) přiklání k litevskému premiérovi Brazauskasovi: Slovensko spolu s Litvou a dále s Lotyšskem, Estonskem, Rumunskem, Bulharskem a Slovinskem svým přístupem k Severoatlantické alianci před 20 lety rozšířily východní hranici jejího působení v Evropě. Čímž mj. Česká republika – v NATO spolu s visegrádskými Polskem a Maďarskem už od r. 1999 – přestala být hraniční zemí tohoto euroatlantického vojensky obranného paktu… Před čtvrtstoletím to bylo výsledkem delšího, oproti zemím Visegrádu o pět let zpožděného přístupového procesu, umožněného změnami ve slovenské vládnoucí garnituře po předchozích mečiarovských letech (“Slovensko, černá díra Evropy”, charakterizovala tehdejší stojatý čas v zemi M. Albrightová). Dnes se aktivní účast Slovenska v Alianci zdá – po kontroverzní kampani, jaká předcházela slovenské prezidentské volby, přitom tváří v tvář pokračující ruské agresi vedené proti Ukrajině ve zřejmém pokračování expanzionismu někdejšího SSSR – být riskantně problematizovaným, či na Slovensku dokonce zpochybňovaným mezinárodněpolitickým faktem… O širších okolnostech proměn v evropské kolektivní bezpečnosti i jejích slovenských specifikách (resp. nejistotách, jak bude v této oblasti uplatňovat svůj čerstvě nabytý prezidentský mandát Peter Pellegrini, charakterizovaný jako prezidentský kandidát Roberta Fica) hovořil ještě před prezidentskými volbami na (stále ještě veřejnoprávním) médiu RTVS(https://www.rtvs.sk/televizia/archiv/19412#0) a v Denníku N (srv, text Mečiar, Harabin a Pellegrini – zde) někdejší slovenský velvyslanec v USA, zasloužilý tehdy o “zprůchodnění” přístupového procesu své země k NATO. 

“Nevedel som, že je to také ľahké, najmä však lacné, kúpiť si hrdého maďarského voliča na rínku – píše Rudolf Chmel, dobrý přítel Knihovny PP -; že tak rýchlo a pod cenu dokáže vymeniť život v demokracii za 30 strieborných! Len keď mu bude teplo, postavia mu chodník v dedine, pridajú kanalizáciu, dva kruhové objazdy, a ešte mu podhodia nejakú národnú kosť. Ale môže dostať aj dar takrečeno navyše: výmenu nezávislých redaktorov Rádia Pátria v RTVS za tých pravých, orbánovských.

Na tradičnú maďarskú hrdosť trochu málo. To nagyovci, bugárovci a durayovci aspoň vedeli navýšiť svoju cenu, aby sa nemuseli pred potomkami doma hanbiť. Tí súčasní, hľadám to správne slovo, „spolupracujúci“, si vskutku nevedeli nájsť príhodnejší čas ako veľkonočný a prostredníctvom Gyimesiho a Forróa ho sprístupnili s predstihom, ani slovkom sa nepriznajúc, že sú vlastne pioniermi slovensko-maďarského zmierenia. Dávno hovorím, že jeho kľúčom sú Maďari na Slovensku. Ibaže, prizrime sa mu trochu lepšie či hlbšie. Na akomže pôdoryse nám to zmierenie, a najmä s kým, ponúkajú??”

Na poslední chvíli před slovenskými prezidentskými volbami se tedy for President vyslovili i “Maďaři na Slovensku”, alespoň K. Forró a G. Cyinmési, svými zdvihnutými palci pro P. Pellegriniho. Profesor Rudolf Chmel, dobrý znalec slovenských a maďarských mínění, postojů i letor, jakož i slovensko-maďarských a maďarsko-slovenských vztahů zaslal nám do redakce svůj komentář, uveřejněný původně v Denníku N – teď na portálu Knihovny PP, pro zdejší, stále nedostatečnou orientaci v politických proudech a peřejích na Slovensku  Celý, výše započatý text Rudolf Chmel, 30 strieborných alebo rublov – zde.

Jakkoli je Knihovna Petra Pitharta svého druhu paměťovou institucí – kronikářsky zaznamenávajíc události a data se zřetelem memoriálním -, představují pro nás tzv. “výročí”, která si v ročním kalendariu připomínáme, popř. je “slavíme”, okamžiky zastavené v čase, abychom si zpřítomnili či aktualizovali data, která za jejich výročími postávají. Nárokujeme pro ně přitom trvající, “nevýroční” významy – u nedávných výročí šoa, která jsme vzpomenuli s Památníkem ticha, padl požadavek “odkulatit” tzv. kulatá data, a nechat působit všechny jejich významy pro každoroční připomínání. v širokém kontextu kultury paměti (resp. politiky paměti). 

Zvláště jestliže se k takovým výročím sami hlásíme, mají-li pro nás osobní, třeba i tradovaný, formující významči  jestliže jsme s nimi měli či osobně dosud máme co do činění…

Posledním březnovým týdnem zakončené první čtvrtletí roku 2024 přineslo takových výročí hned několik, která stojí z našeho hlediska zpětně za ohlédnutí. Včetně výročí reprezentovaných jubilujícími osobnostmi (zpěčujeme se doplnit neutrálně obvyklé “významnými”, neboť co/kdo jsou “významné/ významnými” v dnešním čase přehodnocování, zvláště v našem tisíciletí tzv. kulturních válek?)

17. ledna 1924 vyšlo první číslo politicko-kulturního týdeníku Přítomnost, redigované Ferdinandem Peroutkou, od jehož narození uplyne napřesrok v únoru 130 let.

V rubrice “Politika” v úvodníku na první stránce prvního čísla Přítomnosti (a obracíme tu i na druhou stránku, kde text pokračuje) Peroutka nahlíží především – a bude tomu tak i v příštích jeho úvodnících- domácí politickou situaci. Pozastavuje se tu kriticky nad tím, že si politické strany (Peroutka má na mysli státotvorné strany tzv. Pětky) “zmonopolizovaly veškerý veřejný život ve státě”, přičemž “přistřihují myšlení dle svého stranického utilitarismu”, vytvářejíce tak mj. distanci od domácí inteligence, která, “toužíc po myšlenkové volnosti,… nehodlá se komandovati politickými poddůstojníky”. Znemožňuje to mj. i to – píše Peroutka -, aby do politického života promlouval ze svého rezervovaného nadhledu prezident Masaryk (přičemž, jak známo, bude Peroutkova Přítomnost nejblíže právě Hradu) – což by “koaliční režiséři změnili v perpetuum silentium“. – V přidané poznámce “Vývoj v pravo, či v levo?” to Peroutka doplňuje úvahou o žádoucím kolísání politického vývoje zprava doleva doleva a zleva doprava, v hledání rovnováhy v proměňujících se trendech doby.

Peroutkův úvodník “Naše myšlenková krise” v prvním čísle Přítomnosti následují na 16 stranách stati Karla Engliše (článek “Zájem na vyšší peněžní jednotce”, v jedné z od prvního čísla ustavených rubrik, “Národní hospodář”; spolu s poznámkou o válečných půjčkách a dluhopisech od Jaroslava Stránského, vydavatele Přítomnosti). Dále úvaha historika prof. Jar. Bidla “Co jest to slovanská politika” (nikoli už všeslovanská politika 19. století; ale s poukazem na stávající podporu ruských a ukrajinských emigrantů ze sovětského Ruska, samostatná politika československého státu). V rubrice “Literatura a umění” sprcha Josefa Kodíčka spuštěná na oslavence z uplynulého roku, padesátníka Maxe Švabinského, malíře “v jádře vnějškového a neduchovního” (“či může být ještě dnes, v této době, která zápasí o základní směry života společenského, jež krvavě se bije o nové principy filosofické /…/, nazváno velikým uměním, jehož hlavní součástku tvoří nahé ženské figury mastného povrchu, uprostřed pávů, tigrů, zeber a rajek…?”). Následuje článek “Smetanovská hesla” estetika Otakara Zicha k tehdy jubilejnímu, stoletému smetanovskému výročí; v rubrice “Život a instituce”. Pak ironické postřehy Egona Erwina. Kische nad habitem dobového žurnalisty. V rubrice “Psychologie” překlad z pojednání psychiatra a neurologa E. Kretschmera o Leninově “duševně schizothymním typu” (shodou okolností ruský “vůdce” za pár dní, 21. ledna 1924, zemřel – zřejmě nikoli na následky přečtení toho článečku).

Peroutkova Přítomnost, svým směřováním i vzhledem k uznávanému kreditu osobností, které do časopisu psaly (Peroutku nevyjímaje), cílevědomě usilovala, aby ze svých intelektuálních pozic promlouvala do politického života. Což zaujalo ty z nás, v nejstarší, zakladatelské vrstvě Knihovny PP, když jsme – totiž Petr Pithart (ten z nás nejvíc, dlouhodobě a souzněně začtený do svázaných ročníků Přítomnosti), spolu s Janem Vítem, Janem Sokolem, Zdeňkem Pincem, Petrem Příhodou) – během 80. let, v prostředí disentu, resp. Charty 77, začali uvažovat o pravidelně, tehdy ovšem samizdatově vycházejícím názorovém časopise.

V červnu 1990 jsme pak v “nových poměrech” – s už širším okruhem přátel, zpočátku ve vydavatelství Academia, v typografii Clary Istlerové, se lvím logem Karla Nepraše – na Peroutkovu revui vědomě navázali: pokoušejíce se prvním číslem “naší Přítomnosti” ducha původní Přítomnosti obnovit (viz 2. strana redakčního “slova na cestu”). “Naše Přítomnost” vycházela v letech 1990-92, než zašla na ekonomické úbytě.

  /jv/