Jedno ze stoletých výročí tohoto roku

Jakkoli je Knihovna Petra Pitharta svého druhu paměťovou institucí – kronikářsky zaznamenávajíc události a data se zřetelem memoriálním -, představují pro nás tzv. “výročí”, která si v ročním kalendariu připomínáme, popř. je “slavíme”, okamžiky zastavené v čase, abychom si zpřítomnili či aktualizovali data, která za jejich výročími postávají. Nárokujeme pro ně přitom trvající, “nevýroční” významy – u nedávných výročí šoa, která jsme vzpomenuli s Památníkem ticha, padl požadavek “odkulatit” tzv. kulatá data, a nechat působit všechny jejich významy pro každoroční připomínání. v širokém kontextu kultury paměti (resp. politiky paměti). 

Zvláště jestliže se k takovým výročím sami hlásíme, mají-li pro nás osobní, třeba i tradovaný, formující významči  jestliže jsme s nimi měli či osobně dosud máme co do činění…

Posledním březnovým týdnem zakončené první čtvrtletí roku 2024 přineslo takových výročí hned několik, která stojí z našeho hlediska zpětně za ohlédnutí. Včetně výročí reprezentovaných jubilujícími osobnostmi (zpěčujeme se doplnit neutrálně obvyklé “významnými”, neboť co/kdo jsou “významné/ významnými” v dnešním čase přehodnocování, zvláště v našem tisíciletí tzv. kulturních válek?)

17. ledna 1924 vyšlo první číslo politicko-kulturního týdeníku Přítomnost, redigované Ferdinandem Peroutkou, od jehož narození uplyne napřesrok v únoru 130 let.

V rubrice “Politika” v úvodníku na první stránce prvního čísla Přítomnosti (a obracíme tu i na druhou stránku, kde text pokračuje) Peroutka nahlíží především – a bude tomu tak i v příštích jeho úvodnících- domácí politickou situaci. Pozastavuje se tu kriticky nad tím, že si politické strany (Peroutka má na mysli státotvorné strany tzv. Pětky) “zmonopolizovaly veškerý veřejný život ve státě”, přičemž “přistřihují myšlení dle svého stranického utilitarismu”, vytvářejíce tak mj. distanci od domácí inteligence, která, “toužíc po myšlenkové volnosti,… nehodlá se komandovati politickými poddůstojníky”. Znemožňuje to mj. i to – píše Peroutka -, aby do politického života promlouval ze svého rezervovaného nadhledu prezident Masaryk (přičemž, jak známo, bude Peroutkova Přítomnost nejblíže právě Hradu) – což by “koaliční režiséři změnili v perpetuum silentium“. – V přidané poznámce “Vývoj v pravo, či v levo?” to Peroutka doplňuje úvahou o žádoucím kolísání politického vývoje zprava doleva doleva a zleva doprava, v hledání rovnováhy v proměňujících se trendech doby.

Peroutkův úvodník “Naše myšlenková krise” v prvním čísle Přítomnosti následují na 16 stranách stati Karla Engliše (článek “Zájem na vyšší peněžní jednotce”, v jedné z od prvního čísla ustavených rubrik, “Národní hospodář”; spolu s poznámkou o válečných půjčkách a dluhopisech od Jaroslava Stránského, vydavatele Přítomnosti). Dále úvaha historika prof. Jar. Bidla “Co jest to slovanská politika” (nikoli už všeslovanská politika 19. století; ale s poukazem na stávající podporu ruských a ukrajinských emigrantů ze sovětského Ruska, samostatná politika československého státu). V rubrice “Literatura a umění” sprcha Josefa Kodíčka spuštěná na oslavence z uplynulého roku, padesátníka Maxe Švabinského, malíře “v jádře vnějškového a neduchovního” (“či může být ještě dnes, v této době, která zápasí o základní směry života společenského, jež krvavě se bije o nové principy filosofické /…/, nazváno velikým uměním, jehož hlavní součástku tvoří nahé ženské figury mastného povrchu, uprostřed pávů, tigrů, zeber a rajek…?”). Následuje článek “Smetanovská hesla” estetika Otakara Zicha k tehdy jubilejnímu, stoletému smetanovskému výročí; v rubrice “Život a instituce”. Pak ironické postřehy Egona Erwina. Kische nad habitem dobového žurnalisty. V rubrice “Psychologie” překlad z pojednání psychiatra a neurologa E. Kretschmera o Leninově “duševně schizothymním typu” (shodou okolností ruský “vůdce” za pár dní, 21. ledna 1924, zemřel – zřejmě nikoli na následky přečtení toho článečku).

Peroutkova Přítomnost, svým směřováním i vzhledem k uznávanému kreditu osobností, které do časopisu psaly (Peroutku nevyjímaje), cílevědomě usilovala, aby ze svých intelektuálních pozic promlouvala do politického života. Což zaujalo ty z nás, v nejstarší, zakladatelské vrstvě Knihovny PP, když jsme – totiž Petr Pithart (ten z nás nejvíc, dlouhodobě a souzněně začtený do svázaných ročníků Přítomnosti), spolu s Janem Vítem, Janem Sokolem, Zdeňkem Pincem, Petrem Příhodou) – během 80. let, v prostředí disentu, resp. Charty 77, začali uvažovat o pravidelně, tehdy ovšem samizdatově vycházejícím názorovém časopise.

V červnu 1990 jsme pak v “nových poměrech” – s už širším okruhem přátel, zpočátku ve vydavatelství Academia, v typografii Clary Istlerové, se lvím logem Karla Nepraše – na Peroutkovu revui vědomě navázali: pokoušejíce se prvním číslem “naší Přítomnosti” ducha původní Přítomnosti obnovit (viz 2. strana redakčního “slova na cestu”). “Naše Přítomnost” vycházela v letech 1990-92, než zašla na ekonomické úbytě.

  /jv/