Na snímku z 29. března 2004 se tehdejší slovenský premiér Mikuláš Dzurinda (poté, co odevzdal ve Washingtonu ratifikační listiny o přistoupení Slovenské republiky k NATO) přiklání k litevskému premiérovi Brazauskasovi: Slovensko spolu s Litvou a dále s Lotyšskem, Estonskem, Rumunskem, Bulharskem a Slovinskem svým přístupem k Severoatlantické alianci před 20 lety rozšířily východní hranici jejího působení v Evropě. Čímž mj. Česká republika – v NATO spolu s visegrádskými Polskem a Maďarskem už od r. 1999 – přestala být hraniční zemí tohoto euroatlantického vojensky obranného paktu… Před čtvrtstoletím to bylo výsledkem delšího, oproti zemím Visegrádu o pět let zpožděného přístupového procesu, umožněného změnami ve slovenské vládnoucí garnituře po předchozích mečiarovských letech (“Slovensko, černá díra Evropy”, charakterizovala tehdejší stojatý čas v zemi M. Albrightová). Dnes se aktivní účast Slovenska v Alianci zdá – po kontroverzní kampani, jaká předcházela slovenské prezidentské volby, přitom tváří v tvář pokračující ruské agresi vedené proti Ukrajině ve zřejmém pokračování expanzionismu někdejšího SSSR – být riskantně problematizovaným, či na Slovensku dokonce zpochybňovaným mezinárodněpolitickým faktem… O širších okolnostech proměn v evropské kolektivní bezpečnosti i jejích slovenských specifikách (resp. nejistotách, jak bude v této oblasti uplatňovat svůj čerstvě nabytý prezidentský mandát Peter Pellegrini, charakterizovaný jako prezidentský kandidát Roberta Fica) hovořil ještě před prezidentskými volbami na (stále ještě veřejnoprávním) médiu RTVS(https://www.rtvs.sk/televizia/archiv/19412#0) a v Denníku N (srv, text Mečiar, Harabin a Pellegrini – zde) někdejší slovenský velvyslanec v USA, zasloužilý tehdy o “zprůchodnění” přístupového procesu své země k NATO.