Elegie první
U příležitosti 100. výročí prvního
vydání Duinéských elegií (1923)
pro štěstí v roce 2024 přeložil
Ivan Chvatík
Kdo, kdybych křičel, kdo vyslyšel by mne z andělských
kůrů? A i kdyby nakrásně přivinul
mne jeden z nich náhle k srdci: zhynul bych z jeho
silnějšího bytí. Neboť krásné není nic
než strašného začátek, který právě že ještě snesem’,
a tudíž je obdivujeme, poněvadž s klidem pohrdá možností
prostě nás zničit. Každý anděl je strašný.
A tak se ovládnu a zaženu vábení
v skrytu jen vzlykat. Leč, koho lze
zavolat na pomoc? Anděly nikoli, lidi, ty také ne,
a důvtipná zvířata, ta už si všimla,
že nejsme tak docela doma
ve světě, jak jej chápem’. Snad zbývá nám pouze
na stráni strom a každý den znovu
jej spatřit; snad zbývá nám včerejší ulice
a hýčkaná věrnost zvyku,
jemuž je u nás dobře, a tak s námi zůstal.
Ó, a co noc, ta noc, kdy vítr z širého světa
nám bičuje tváře –, komu by nezbyla, toužená,
jindy tak něžně zklamávající, sirému srdci však
přetěžká. Je snad milencům lehčí?
Ach, ti si jen jeden druhým zakrývají svou sudbu.
Ještě to nevíš? Prázdnotu, kterou jsi objímal, přihoď
k prostorům, jež dýcháme; možná, že ptáci
to zmnožené povětří ocení svižnějším letem.
Zajisté žádala si tě jara. Byly i hvězdy,
které tě volaly, abys je cítil. Bývaly časy,
kdy vzdula se vlna, nebo
když míjel jsi dokořán okno,
oddaly se ti housle. To všechno byl závazek.
Dostál’s mu ale? Nebyl jsi stále jen
rozptýlen tím, že všechno ti slibuje
milenku? (Kam ji chceš uložit,
vždyť podivné veliké myšlenky k tobě
přicházejí a odcházejí, a často zůstanou i přes noc.)
Když se ti ale stýská, opěvuj milence;
Zdaleka není ještě dost nesmrtelný slavný jich cit.
Ach, ti opuštění, téměř jim závidíš, neboť jsi shledal,
že milují více než ti, co jsou syti. Začni
vždy znovu tu nikdy nedosažitelnou chválu;
pamatuj: hrdina zůstává hrdinou, i zánik byl mu jen
záminkou, aby se stal – jeho posledním zrodem.
Ale milence vezme si znavená příroda
k sobě zas zpět, jako by neměla znovu
sílu vše zvládnout. A co Gaspara Stampa,
chválil’s ji dost, aby dívka, již milenec opustil,
před vznešeným příkladem jejím
řekla si: chci být jak ona?
Nemohli bychom mít z nejstarších těchto bolů
konečně nějaký prospěch? Což není na čase, abychom s láskou
se s milenkou rozešli a s chvěním to snesli:
tak jako šíp snese tětivu, aby usebrán v střelu
byl něčím více, než je. Neb spočinout nemáme kde.
Hlasy, hlasy. Slyš je, mé srdce, jak kdysi
jen svatí je slyšeli: veliké volání
jim velelo vstát; však oni klečeli,
nemožní, dál a nedbali toho:
tak byli poslušní. Ne, že bys Boží vydržel
hlas, to zdaleka ne. Ale slyš to, co větrem vane,
tu nepřetržitou zprávu, která sestává z ticha.
Šumění doléhá od oněch mladých zemřelých k tobě.
Ať kamkoli vstoupil’s, což nemluvil k tobě v chrámech
v Římě a v Napoli tichým hlasem jich osud?
Což nemluví k tobě vznešené nápisy
jako ta deska nedávno v Santa Maria Formosa.
Co po mně chtějí? tiše mám odstranit
zdání křivdy, jež jejich duchům
v čistém pohybu občas poněkud brání.
[1] Gaspara Stampa (1523–1554) byla největší italská renesanční básnířka z Benátek, dodnes považovaná za nejlepší básnící Italku vůbec. V roce 1550 se stala členkou Akademie pochybných (Accademia dei Dubbiosi) pod jménem Anaxilla. V té době se zamilovala do hraběte Collaltina di Collalto. Věnovala mu většinu ze svých 311 básní. Když ji hrabě v roce 1551 opustil, propadla těžkým depresím, ale vytvořila sbírku krásných asertivních básní, v nichž nad hrabětem zvítězila a které jí získaly trvalou slávu. V roce 1553 začala chřadnout a v dubnu 1554 zemřela.
[2] Chrám v Benátkách, v němž byla na konci 16. století umístěna deska:
V životě žil jsem pro druhé.
Ni po pohřbu jsem však nezhynul,
leč bydlím zde v chladném mramoru:
Vilhelmus Helmanus byl jsem.
Mne oplakávají Flandry,
Adrie po mně vzdychá
a vzývají mne chudí.
Významná obchodnická rodina katolíků Helmanů původem z Antwerp měla pobočky nejen v Benátkách, kde se na začátku 70. let šestnáctého století usídlil Guglielmo se svým bratrem Antoniem, ale i v Hamburku, Paříži, Seville a Konstantinopoli, kde působili další bratři. Obchodovali se šperky, diamanty, drahokamy, hedvábnými látkami, vlnou, cukrem apod. V roce 1579 získali bratři Guglielmo a Antonio benátské občanství. Antonio zemřel 1582, Guglielmo 1593. Oba jsou pochováni v chrámu Santa Maria Formosa v Benátkách.
[3] Linos (Λῖνος) byl v řecké mytologii syn boha Apollóna a Múzy Úranie nebo Kalliopé. Jeho bratrem byl největší řecký pěvec Orfeus. I Linos byl vynikající pěvec a vyučoval hudbě. Byl též učitelem Héraklea. To však nebyl nejnadanější, a když ho jednou Linos káral, Hérakles se rozzlobil a uhodil svého učitele lyrou do hlavy tak silně, že ho zabil. Jiná verze uvádí, že Linovi jeho vlastní pěvecké umění a sláva stouply do hlavy a začal se poměřoval se svým božským otcem Apollónem. Ten na jeho umění tak žárlil, že vlastního syna zabil. Názvem linos se obecně označovaly truchlivé zpěvy.