Kolem případu Roberta Fremra

Víc než výše uvedený, víceméně evidenční, líbí se nám titulek, jaký díky své dobré kulturní paměti zvolil Jiří Peňás v týdeníku Echo, č. 31 ze 3. srpna t. r.: zněním Doba a život soudce Fremra obměňující titul kdysi i u nás promítaného Hustonova filmu Život a doba soudce Roy Beana. Titulek v Echo otevírá Fremrův případ jakoby „dialekticky“: onou rámcově před-stavenou „dobou“, ve které odbývaly se „život“, tj. soudcovská praxe JUDr. R. Fremra – a nejen jeho, také třeba (prezidenta Pavla), jak v závorce doplňuje podtitul Peňásova článku.

Na Fremrův minulý život v justici předem poukázaly otevřené dopisy Johna Boka, resp. spolku Šalamoun; opakovaně Petra Pazdery Paynea; „Fremr nám neříkal pravdu,“ dopsali senátoři Hana Marvanová a Marek Hilšer prezidentovi po senátním slyšení a schválení Fremrova jmenování ústavním soudcem; podobně usoudil i předseda Senátu Miloš Vystrčil a nově se přidávají i další senátoři, včetně těch, kteří původně hlasovali „pro”.

Doba, ve které soudce Fremr působil, včetně soudních verdiktů, které v té době vynesl, a ovšem celková justiční praxe socialistického soudnictví, se kterou byl R. F. (a nebyl sám) konformní, evokuje znovu paradigma „závislosti na minulosti“ (dle teorie past dependency, připomínané často instruktivně Petrem Pithartem): činí nás samotné do té míry fatálně závislé, jak stále nepředpokládaně padáme do mamutích jam, překrytých zrádně navršeným proutím a přirozeně se tvářícím listovím, jež tu naše minulost škodolibě nachystala.

Nicméně, kde se stala chyba, že byl právě Robert Fremr –  jak postupně vysvítá, ochotný servus normalizační justice – nominován z Hradu do funkce ústavního soudce?

Petr Pithart v aktuální poznámce, kterou jsme od něho získali, shledává zásadně problematickou proceduru, s jakou se tak stalo:

Dnes už je zdá se zřejmé, že prezident JUDr. Roberta Fremra jmenovat ústavním soudcem nebude. Kde se ale před tím stala chyba?

Už když byla zveřejněna procedura, ve které by byly generovány návrhy na jmenování soudců Ústavního soudu, ozval jsem se na Echo 24 (14. dubna 2023) s tím, že nejdůležitější roli tu má přece hrát Senát, s obavami, že navrhovaná procedura ze Senátu jakoby snímala odpovědnost – že vše bude už předem posouzeno, takže Senátu už nezbyde než návrhy schvalovat.

Když jsem byl ještě senátorem (do roku 2012), vedl jsem kolegy k co nejdůkladnějšímu “grilování” navrhovaných. Také jsme tuším třináct návrhů prezidentům Klausovi a Zemanovi neschválili. 

Procesu “grilování” musí být právě v Senátu věnována maximální pozornost, nelitovat v něm času a energie k doslova vyšťourávání všech minulých aktivit navrhovaných osobností, v jejich soudcovském rozhodování i třeba v jejich publikační činnosti. Jinak by musely závažné okolnosti soudcovské kariéry JUDr. Fremra vyjít najevo dřív. Senát se zřejmě zcela spolehnul na prezidentovy poradce. Ti ale zdá se nemohou nikdy vyvinout takovou investigativní energii jako 81 senátorek a senátorů, navíc s jejich asistenty a poradci. 

Jak už tak bývá, je-li špatně navržena procedura, bývá i výsledek činnosti na ní založené, také špatný.

Petr Pithart 

Pithartův poukaz, vznesený s předstihem – viz výše – na Echo 24 (textem Bílý táhne a… (trivialita výběru ústavních soudců) – k přečtení zde), dostává zpětně charakter varování.

/jv/