Václav Velčovský

Pithart – Halas

To, že jeho oblíbeným, v mládí milovaným básníkem byl František Halas, na sebe sám Petr Pithart už prozradil.¹ Jaký význam měl Halas při utváření Pithartových názorů na dějiny a politiku, vyrozumíváme však spíše implicite. Mezi básníky, které začal hltat Pithart jako šestnáctiletý student práv, kdy se vymanil ze sevřeného prostředí internátu, našel čelné místo právě Halas – proč? Co mladého Pitharta na Halasovi tak fascinovalo?

Zájem o Františka Halase dokládají nejen Pithartovy vzpomínky na vášnivé čtenářství v dospívání, ale také vlastní juvenilní básnická dílka, kterým se dostalo připomenutí nedávno.² Byla to sama poezie – vzpomíná Petr Pithart –, která jej probudila ani ne tak ze sna, jako z naivity a nevědomosti.³ K Halasovu vlivu se sám Petr Pithart vyjádřil v roce 2017 pro sbírku vzpomínek pamětníků 20. století Paměť národa, když své mladistvé názorové zrání, resp. politické prozření zpětně shledává jako umožněné prostřednictvím poezie:

Byl jsem pořád ještě politicky úplně nepoznamenaný, nepolíbený, nic jsem nevěděl, občas jsem slyšel, co se děje v Sovětském svazu. Někteří spolužáci tím byli vzrušeni, ale já dlouho ne. Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale já jsem prozíral a prozřel skrze poezii a osudy básníků. Pak už jsem věděl, čím procházeli, jaké měli konflikty s mocí. Já jsem se dostal k politice a v tom nejširším smyslu slova k dějinám skrze poezii a skrz básníky. Když jsem přečetl Halasovu sbírku A co?, která je výkřikem člověka, který zjišťuje, že to všechno bylo špatně (…), probudil se ve mně smysl pro dějiny, pro politiku, začal jsem se o to náhle a intenzivně zajímat.⁴

Halasova sbírka A co? byla vydána až osm let po Halasově smrti, péčí Ludvíka Kundery v roce 1957, v témže roce, kdy Pithart maturoval a započal svá právnická studia. Počínající politické tání po XX. sjezdu KSSS umožňovalo tehdy dopřát sluchu Halasovým básním syrové úspornosti a náznakovému, avšak neúprosnému zklamávání. Básně této sbírky byly částečně publikovány časopisecky už v předešlých letech a jejich uspořádání ve sbírce navrhl ještě sám Halas, ale z ideologických důvodů vyjít nemohla. Všeobecně známá je kritika z pera Ladislava Štolla v referátu Třicet let bojů za českou socialistickou poesii z roku 1950. Halasova poezie je svou podstatou poezií epochy rozkladu, nemoci, zániku, poezií starého světa, psal tehdy Štoll.⁵ Halas přestal být po své smrti v říjnu 1949 vydáván, byl vytvořen černobílý antagonismus Wolker – Halas, až II. sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1956 Halasův básnický odkaz opět oživil. Halasovo dílo, obdivováno mladými básníky, se pak mohlo zdát do značné míry módním,⁶ nicméně faktem zůstává, že Halas se stal představitelem „jiného“ umění, které bylo i takto (až do značné míry opozičně) chápáno.^[7]

Právě v době, kdy Štollem prosazovaný ždanovovský socialistický realismus začal nabývat podstatných trhlin (jakkoli Štoll sám zůstával ministrem kultury až do roku 1960) a politický vývoj umožnil vydání nejen Halasovy poslední sbírky, ale i prvního úplného souhrnu jeho díla, se Pithart zbavuje dle svých vlastních slov intelektuální brzdy internátu a postupně se osamostatňuje životně i názorově.⁷

Co vlastně mohlo Pitharta na Halasově sbírce tak přitahovat? Básně jsou to syrové, úsporné, sevřené. Jejich obrazy proniká zklamání z poválečného vývoje, vyvstávají tu otázky o „českém osudu“ i osudu celé lidské civilizace, střídány autobiografickými motivy, častými úvahami o možnostech poezie v současném světě, ve kterých Halas pochybuje sám o sobě, nejen jako o básníkovi.⁸

Halas byl tehdy, na konci 40. let, svědkem vnitřního rozkladu kulturní scény i koroze mezilidských vztahů. Předchozí angažované a patetické sbírce V řadě, zdůrazňující především odpovědnost přeživších za mrtvé, tvoří sbírka A co? ideový i hodnotový protipól svými niternými pochybami o sobě, o zodpovědnosti umělce, o vlastní tvorbě i o poezii jako takové. Není to Halasovo loučení s poezií, daleko spíše tu jde o hledání nových perspektiv (vytrhnout se z Poezie).⁹ Nejde o stvoření, ale o obnovu skrze niternou autenticitu, konečnou upřímnost k sobě samému.

Domnívám se, že právě to jsou prvky, které mladého Pitharta jako intelektuála vkročivšího do akademického (a jeho prostřednictvím i do veřejného) života musely fascinovat. Dívat se v roce 1957 pár let nazpět, kdy vzala víra nohy na ramena¹⁰, kdy zhubne čas / na žebra básní ¹¹ a kdy zaclání čas ten počmáraný plot / a nápis na něm / Halas je vůl,¹² muselo být bolestivě fascinující, svou drásavostí, ale vlastně unikátně plodné. Prostřednictvím poezie se vyjevovala neudržitelnost předchozích let. Nejen v kultuře. A postupně, po ozvěnách polských a maďarských událostí v roce 1956, se sice mění kulisa, zůstávají však slova:

Slova
Souloživá Těkavá
Samolibá Stonavá
Paličatá Sirotčí
Zárodečná Kočičí
Nedomrlá Troufalá
Jsou ¹³

Celá Halasova sbírka vrcholí osobním vyznáním A co básník. Také na Pitharta musela dolehnout tíha, že ani k donošení / ani k uhlídání / to není, i touha po nesvazujícím tvůrčím i životním rozletu: Pták hlas Pták svoboda Pták prostor. Lze pouze spekulovat o tom, jak v mladém intelektuálovi rezonovalo volání po svobodě v nejširším slova smyslu – po svobodě jako základu humanity, v níž Halas (a ostatně také Pithart) tak silně věřili a věří:

Já nejsem už
pro zrádné Ozvěny
Já pro Hlas jsem
pro uši neucpané
pro zrcadla oblýskaných loktů
ne pro fraky ¹⁴

Jaké je poslání básníka či obecně intelektuála ve společnosti? A jaký má vztah ke společnosti a ke státní moci a jejím reprezentantům? Síla Halasových obrazů je v kontextu jejich vzniku roku 1949 a koneckonců i v kontextu jejich vydání roku 1957 obdivuhodná:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách¹⁵

Jindřich Chalupecký rekonstruoval Halasovy názory, jak se s nimi seznámil ve společných rozhovorech, a vytvořil z nich „Halasovu“ Závěť svobodnému světu,¹⁶ citovanou pak v následujících letech především v intelektuálním exilu. Čteme z ní básníkovu rozpolcenost mezi vírou v lidství a humanitu a jí neakceptovatelnou (protože kontradiktorickou) praxí komunistického režimu. Básníkovo vystřízlivění a pochopení vlastního omylu odpovídá Chalupeckého tvrzení, že Halasův komunismus byl vírou, nikoliv stranickou příslušností:¹⁷

Nuže, ať jsme na tom aktivně spolupracovali, nebo ať jsme si to alespoň přáli, nebo ať jsme s tím jen mlčky souhlasili, komunisté pokračovali ve své cestě k moci a posléze se jí zmocnili úplně a bezvýhradně. A my jsme se octli ve světě, jaký jsme naprosto nepředvídali a snad ani opravdu předvídat nemohli. Dříve, než jsme si mohli uvědomit, co se tu děje, změnil se okolo nás nejen celý svět hmotný, ale i duchový. Lidé, které nikdo nikdy nebral vážně, všelijací ti ctižádostiví, jakých vždy je v kulturním světě mnoho, získali rozhodující tribuny i úřady. Lidé nejvzácnější zmlkli. Náhle lze tvrdit nejnehoráznější nesmysly a lži, aniž se kdo ozve. Rozdíl mezi pravdou a nepravdou, hodnotou a pahodnotou, jako by zmizel docela. Na místo rozrůzněné a náročné kultury nastoupilo něco neuvěřitelně chudého, monotónního a nízkého. Jak to bylo možné? Jak se to mohlo stát? Všichni jsme tu celou dobu byli, a místo socialismu nám podstrčili toto. Jak je to možné?¹⁸

Ať už skutečné Halasovy, či „zeditované“ Chalupeckého, nejsou právě toto nejvlastnější otázky, jaké si bude ve své publicistice, nejen v šedesátých letech, ale dodnes klást také Petr Pithart?

Když jsem před časem vedl s dnešním jubilantem rozhovor na téma dějinné paměti, zejména v generačních reflexích moderních českých dějin i jejich generačního sdílení ve společné paměti, vytanula mi na mysl právě jeho obliba v Halasovi. Rozhodně není náhodná. Jsem sice dalek psychologizujících analýz či hyperinterpretací, ale přesto – Halas stál nepochybně u zrodu Pitharta jako intelektuála a vedle vzorů akademických jej ovlivnil. Halasovo a Pithartovo vzájemné dialogické čtení zdá se být pro interpretaci Pithartových textů i pro nás, jejich čtenáře, nadmíru inspirativní. O to víc v dnešní době – v umlkávající, a přesto znovu obnovované diskusi o roli umělců a intelektuálů ve společnosti a v politice – o jejich zodpovědnosti jako občanů.¹⁹

1. Srv. PITHART, P.: Prsty do ran I., Výběr z textů z let 1960–1989. Praha: Academia, 2018, str. 7, 17.
2. Reprinty z časopisu Universita Karlova in: GRONSKÝ, J.: Student bez životopisu, viz zde: http://petrpithartmemory.cz/.
3. PITHART, P.: cit. d. (2018), str. 7.
4. Paměť národa. Petr Pithart. URL: https://www.pametnaroda.cz/cs/pithart-petr-1941 [2020-12-19].
5. ŠTOLL, Ladislav: Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. Praha: Orbis, 1950,s. 74.
6. BRABEC, Jiří: A co básník. Poznámky k dílu Františka Halase. Květen, 1956/1957, s. 523.
7. Paměť národa. Petr Pithart. URL: https://www.pametnaroda.cz/cs/pithart-petr-1941 [2020-12-19]
8. Srv. především Halasovo vystoupení v parlamentu v roce 1946, jeho projev na ustavujícím sjezdu Svazu československých spisovatelů či stať Spisovatel a politik; určující bylo také Halasovo zděšení z návštěvy Sovětského svazu v roce 1947.
9. PEŠAT, Zdeněk: František Halas. In: Dějiny české literatury. IV. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 550.
10. HALAS, František, A co?, 1957, báseň Citáty, s. 8.
11. HALAS, F.: cit. d., báseň Osudy, s. 42.
12. HALAS, F.: cit. d., báseň Dobrý den Brno, s. 21.
13. HALAS, F.: cit. d., báseň Dolores, s. 15.
14. HALAS, F.: cit. d., báseň A co básník, s. 46.
15. HALAS, F.: cit. d., báseň A co básník, s. 47-48
16. CHALUPECKÝ, Jindřich: Poezie a politika, Rozmluvy (Londýn), 1985. In: PŘIBÁŇ, Michal (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 4. 1970–1989. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2005, s. 397.
17. CHALUPECKÝ, J.: Poezie a politika, s. 407.
18. PŘIBÁŇ, Michal (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 2. 1948–1958. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2005, s. 470.
19. PITHART, Petr: Mlčení vzdělanců. Projev z vernisáže výstavy Filosofovo bytí – a čas, věnované Janu Patočkovi, 28. 11. 2018. URL: https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/mlceni-vzdelancu.A190117_181458_pozice-tema_lube [2020-12-19].
20. S využitím zdrojů výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie Ústavu pro českou literaturu AV ČR  v. v. i. –  viz http://clb.ucl.cas.cz. (Pozn. ed.)