Vilém Prečan

Milý příteli Petře,

i když Tě znám hodně dlouho a zblízka, považoval jsem za nezbytné – mám-li jen letmo přehlédnout Tvé téměř šedesátileté aktivní působení ve veřejném životě – důkladně se připravit. A tak jsem shromáždil všechny Tvé tištěné publikace, Tvé knihy, včetně pěti objemných svazků Tvých vybraných Spisů v nakladatelství Academia;¹ uspořádal jsem v počítači záznamy Tvých komentářů, rozhovorů, ale i příležitostných textů, které jsi napsal k narozeninám, někdy i jako nekrology těch, s nimiž jsi šel hodný kus cesty pospolu, vesměs Tvých osobních přátel…

Zmocnil se mne nejen úžas, jak jsi toho mohl tolik napsat při tom všem, pro co ses od svého mladistvého věku nasazoval. Přepadl mě ale také úděs. To bych mohl stihnout přečíst leda tak do Tvých pětaosmdesátých narozenin. Ty se jich jistě dožiješ, ale já, o osm let starší než Ty, už sotva. Poprvé po dlouhé době jsem zalitoval, že se už nemůžu dát do služeb některé filosofické fakulty. Nabídl bych seminář věnovaný „životu a dílu“ Petra Pitharta. Na zvládnutí takového kvanta textů bych potřeboval aspoň patnáct studentů čtvrtého ročníku; nejméně pro tři diplomanty bych měl témata: „PP jako předseda české vlády“ (1990-92), „PP při budování tradice Senátu PČR“ (ví vůbec někdo, kolik úsilí jsi vyvinul v letech 1996-98 při utváření Senátu z ničeho, jak jsi k tomu angažoval kolegy ze Senátu francouzského?) a do třetice „PP jako politický filosof a publicista“.

A možná bych ještě mohl jednomu doktorandovi zadat téma „PP – státník a mentor tří generací“, s nutným podtitulem “Stručný nástin“, protože na zvládnutí takového úkolu by bylo zapotřebí nejméně pět set stran textu, což nelze od žádné disertace požadovat.

Ani z téhle mé úvahy o životě a díle státníka, vysokoškolského učitele a občasného nestranického politika Petra Pitharta nebude nic většího, ale pokusím se si s Tebou povyprávět – písemně, aniž bys mi mohl, začasté ze skromnosti, oponovat…

Uvědomil sis někdy, Petře – předznamenávám –, jak velký rozdíl v životních, často převratných zážitcích je mezi lidmi, kteří se tak jako já narodili v první polovině třicátých let,² a těmi ze začátku let čtyřicátých, což je Tvůj případ? Těch osm let mezi námi se rovná – vzhledem k tehdejším událostem, s nimiž nám bylo se od dětství vyrovnávat – takřka generačnímu rozdílu. Vnímal jsi snad ve svých pěti letech parlamentní volby v květnu 1946? My starší, tehdy studenti tercie gymnázia v Brně-Husovicích, jsme byli po válce tak zpolitizovaní, že jsme si dva týdny před oněmi volbami uspořádali ve třídě vlastní volby, abychom zjistili, kdo je stoupencem které z těch čtyř politických úporně soupeřících stran. Můj soused v lavici, zarytý národní socialista, jinak dobrý kamarád, mně jako přesvědčenému „komunistovi“ (následujícímu své rodiče, kteří vstoupili do ilegální KSČ už za války, kdy jsme jako celá rodina pomáhali partyzánům) vyryl na lavici cosi potupného. A to nám bylo třináct!

V prvním ročníku VŠPHV (Vysoká škola politických a hospodářských věd se třemi fakultami, jejíž čtyřletá existence skončila už v červnu 1953) jsme měli celoroční kurz logiky. Poslední téma, o kterém přednášel pozdější profesor Milan Machovec, mělo ve svém názvu něco jako „vlastnosti sovětské vědy“. Abych si je ke zkouškám zapamatoval, vypomáhal jsem si mnemotechnickou pomůckou: ci-pla-ko-kri-tvo-minživ-nosbojkomhum, což znamenalo „cílevědomá, plánovitá, kolektivní, kritická, tvořivá, přebírající vše zdravé z minulosti, ale přitom živá, nositelka bojového komunistického humanismu“. Ve třetím ročníku Filosoficko-historické fakulty UK (1953/54) jsme měli každý týden povinný čtyřhodinový seminář Spisů Klementa Gottwalda. Probíraly se zde jak texty KG, tak naše seminární práce napsané na jejich základě. V době, kdy jsi studoval na právech Ty, Petře, bylo už tomu poněkud jinak: fakulty společenských věd přestávaly být přímými nástroji indoktrinace, studenti se zde začínali učit samostatně myslet.

K oné šťastné okolnosti, jakou je ročník Tvého narození, nutno přičíst obdarování všemi talenty, s jakými jsi přišel na svět. Co jsi z nich vykřesal a že jsi pak žádnou ze šancí, které Ti život nabídnul, nepromarnil, to už byla jen Tvoje zásluha. Jistě to nebyla náhodou, že mladému asistentovi právnické fakulty nabídl o dvanáct let starší Zdeněk Jičínský v roce 1966 funkci tajemníka v interdisciplinárním týmu ČSAV, který měl vypracovat návrhy na reformu politického systému v Československu. Početný tým politologů, sociologů a právníků se přes dva roky scházel na výjezdních zasedáních mimo Prahu, aby otevřeně diskutoval o narůstající politické krizi ve společnosti. Ty jsi měl na starosti organizační stránku věci, mohl jsi – a to bylo zvlášť důležité pro Tvou další cestu – být u všech těch otevřených debat bez stranického dozoru. Měl jsi tak jedinečnou příležitost poznat režim zevnitř, skrz naskrz.

Tak jsi posléze mohl v Literárních listech, přední názorové platformě Pražského jara, jako externí redaktor zodpovědný za první a třetí stranu vyhrazené vnitřní politice, už zjara 1968 uveřejnit na titulní straně článek „Národní fronta, nebo parlament?“.³ Pojetím úlohy parlamentu a konceptem demokraticky organizované společnosti Tvůj článek daleko přesahoval návrhy obsažené v zčerstva vydaném Akčním programu KSČ. Bohužel jsem bezprostředně tehdy Tvůj text nečetl. Pobýval jsem až do poloviny května 1968 šest týdnů v politickém archivu bonnského ministerstva zahraničí, kam jsem se konečně dostal na přímluvu západoněmeckých kolegů. V tehdejším vzrušeném ovzduší nebyl čas brát do rukou čtyři týdny staré noviny. S Tvým článkem jsem se seznámil o mnoho let později; je natolik inovativní pro dobovou diskusi, že není na škodu nalistovat si jej ve Tvých Spisech.⁴ ani dnes (k přečtení je i na internetu, tak jako celé Literárky z osmašedesátého, od nultého čísla 28. února až do posledního z 28. srpna 1968.⁵

Shodou okolností jsem vzal Tvoje jméno na vědomí poprvé až tehdy, když se po srpnové invazi roznesla zpráva, že jsi sám vystoupil z KSČ. To my v Historickém ústavu ČSAV jsme byli opatrnější. Vydat na podzim 1968 tzv. „Černou knihu“, přesněji knihu s titulem Sedm pražských dnů – 21.-27. srpen 1968⁶ (knihu v příznačně černé obálce, kvůli níž po jejím vydání obcházeli uniformovaní policisté několik set československých knihoven a archivů, kterým byla zaslána, aby ji „stáhli z oběhu“; knihu, kterou Leonid Brežněv rozčileně mlátil do stolu jako důkazem pokračující „kontrarevoluce v Československu“…), a veřejně vystoupit z KSČ, nešlo dobře dohromady. Navíc jsme trpěli ještě do srpna 1969 iluzí, že lze vnitrostranickou cestou vytvářet zdola tlak na vedení. Brzy nás vyvedli z omylu – organizaci KSČ v Historickém ústavu prostě zrušili. A bylo.

Další šance, kterou jsi využil beze zbytku, se Ti dostalo v roce 1969 na stáži v Oxfordu. Sice se z plánovaných dvanácti měsíců scvrkla skoro na čtvrtinu (jinak by ses na základě „nepovoleného pobytu v cizině“ stal emigrantem, což bylo proti Tvé vůli), ale za tu dobu jsi toho o politice nastudoval tolik, že jsi pak během několika let, jako pomocný dělník-čerpač Vodních zdrojů, napsal v maringotce třísetstránkovou studii Obrana politiky. Jejích deset samizdatových kopií kolovalo tehdy jen mezi přáteli.

Na oxfordské St Antony‘s College, známé svou orientací na společenské a humanitní vědy, jsme se přitom spolu v roce 1969 těsně míjeli. Můj pobyt, plánovaný zde na dva trimestry, se smrsknul na necelé dva měsíce, od 3. května do 22. června. V červenci a srpnu jsem musel být v Praze, abych napsal pro časopis Historie a vojenství dohodnutou studii o širších souvislostech Tisova režimu na Slovensku. Stihl jsem to, měla dvě stě stran, vyjde ale až v roce 1991.⁷ Tehdy, než jsem na začátku září stačil odjet zpátky do Oxfordu, sebrali mi pas. Kauza „Černá kniha“ už byla v běhu.

Zpětně teď čtu ve zprávě Jiřiny Šiklové, kterou sepsala v roce 1986 a poslala mi do Scheinfeldu, že ses už za svého oxforfdského pobytu od října 1969 do února 1970 sešel s Ivanem Hartlem, Janem Kavanem a v Londýně s Jiřím Pelikánem – abys pak zanedlouho, po návratu do Prahy zprostředkovával odesílání rukopisů a zpráv, mj i pro exilové Listy, vydávané Jiřím Pelikánem od roku 1970 v Římě. Když se z tohoto spojení vyvinula „velkodoprava“ knih, časopisů a korespondence z exilu do Československa, byl jsi v Praze spolu s Josefem Mundilem jedním z článků řetězu, v němž jsem já jako jeden z dalších článků, jeden ze dvou „Františků“, přebíral v letech 1974 a 1975 od mladé dvojice cizinců čas od času i 110 výtisků čerstvého čísla Svědectví, se seznamem adresátů, jimž měly být doručeny. O Tobě jsem v zájmu konspirace neměl nic vědět, všechny instrukce jsem dostával od Jiřiny a jen jednou jsem se sešel s Josefem Mundilem, abych mu odevzdal tajnou poštu a nějaký rukopis. Konspirační předání zásilky bylo dokonale maskováno: od našeho stále nedostavěného rodinného domku jsem v pracovním úboru přijel s kolečkem k Mundilovu trabantu, do kufru mu naložil půl pytle cementu a ještě nějaký další, nikoli nutně stavební materiál…

Po osudné domovní prohlídce 24. dubna 1975 jsem coby „František“ musel zmizet ze scény. Našli tehdy u nás za sedm hodin slídění tolik „podvratného“ materiálu, že by jim to stačilo – sdělil mi tehdy blízký přítel – na zatčení a proces. Bral jsem to trochu na lehkou váhu, nicméně po dvaceti letech jsem ve svém spisu „Mazut“ zjistil, že kamarád měl pravdu. (Krycí jméno Mazut si vypůjčili od topiva používaného v kotelně motolské nemocnice, kde jsem v roce 1971, už jako vyhozený z Ústavu, pracoval a zažil mazutovou karamboláž, po které jsme tu hnusnou mazlavou černou hmotu týden uklízeli všude, kam natekla: mluvil jsem tehdy o tom zatraceném mazutu v napíchnutém telefonu.) Zachránila mě instrukce, kterou dostaly v satelitních zemích bratrské složky moskevské KGB, aby dočasně nepodnikaly nic, co by mohlo na Západě vyvolat nepříznivou reakci a ohrozit „atmosféru spolupráce“, v duchu Závěrečného aktu v Helsinkách.

Mezitím vzbudil koncem srpna v západních médiích pozornost můj otevřený dopis Mezinárodnímu kongresu historických věd v San Francisku. Vylíčil jsem v něm situaci českých a slovenských historiků i svou vlastní, resp. nás „vyakčněných“ už na začátku tzv. normalizace. O propašování dopisu do Spolkové republiky a odeslání dál přes oceán, o překlad, prezentaci na kongresu a v médiích se postaral celý řetěz přátel, mnohých neznámých i těch, kteří se vědomě solidarizovali s pronásledovanými kolegy (zpětně jsem se dozvěděl, že i Tys, Petře, byl na začátku té štafety). Ještě před zahájením kongresu jsem poslal kopii Gustávu Husákovi s tím, že jsem neměl jinou volbu.

Při výslechu v „kachlíkárně“ na začátku října na mne skupina estébáků dělala dlouhé hodiny bu-bu-bu, taky za to, „že jsem urazil soudruha prezidenta“; chvílemi jsme na sebe vzájemně křičeli, ale pak najednou obrátili, byli věcní a začalo se mluvit o vystěhování. A tak jsem neskončil v base, ale po mnoha peripetiích jsme se v červenci 1976 s celou pětičlennou rodinou vybavenou československými pasy (to byla moje podmínka, že zůstáváme čs. občany) vystěhovali do západního Německa.

Před odjezdem jsme si s Jiřinou Šiklovou dojednali způsob komunikace a s Milanem Otáhalem, donedávna kolegou v Historickém ústavu, prodebatovali, co především je třeba v zahraničí zařizovat pro okruh historiků, kteří to nevzdali a navzdory svým novým zaměstnáním, většinou dělnickým, pokračovali ve své původní profesi. Sám jsem měl pro začátek v Německu zajištěné roční docentské stipendium Humboldtovy nadace.

Nikdy jsme, Petře, o předexilové etapě mého života spolu nemluvili: chci Ti jen dodatečně vysvětlit, kdy a proč jsem se rozhodl k emigraci, kterou jsem stejně jako Ty původně odmítal, kdy byla docela snadná. Stejně jako Ty jsem si tehdy říkal, že když už jsme tu něco začali (v mém případě jsem myslel především „Černou knihu“, ve společném úsilí s Milanem Otáhalem), že tady musí zůstat někdo, kdo to bude hájit, třeba „až k hořkému konci“.

Nelituji, že jsem neodešel hned. Bez osobního prožitku oněch „sedmi pražských let“ (jak jsem nazval svou knížku dopisů s Milanem Šimečkou a doprovodnými dokumenty) bych nebyl věřil, že odpůrci normalizace nemohli zabránit tak hlubokému pádu, k jakému došlo po posledním vzepětí odporu v srpnu 1969.

S pocitem částečně odevzdané práce jsem teď neodjížděl jako dezertér. Navíc jsem byl rozhodnut, o co všechno se chci v emigraci pokusit: vrátit se k milované profesi historika a současně dělat něco užitečného pro přátele historiky a vůbec pro domácí nezávislou paralelní kulturu.

Kteréžto exilové snažení nalezne institucionální podobu v březnu 1986 v Hannoveru, založením Československého dokumentačního střediska (ČSDS). Stalo se tak společnou iniciativou napříč exilovým rozptýlením, spolu s Františkem Janouchem, Pavlem Tigridem, Ivanem Medkem, Janem Vladislavem, Jiřím Grušou a dalšími, a ovšem i s Karlem Schwarzenbergem, na jehož rodovém zámku v bavorském Scheinfeldu nalezne ČSDS ještě téhož roku místo pro uložení a příští zpřístupňování svých archivních sbírek – sbírek stále rostoucích, jejichž se tu stanu kurátorem.

Už v jedné z prvních zásilek tajné korespondence za mého exilového působení, zprostředkované „kanálem“ KAT-Michal (Jiřina Šiklová-Jan Kavan), mě už v září 1976 kanál LOM (Milan Otáhal) mimo jiné zběžně informoval o dvou chystaných domácích projektech: měly krycí jméno “Palacký“ a „Orwell“. Teprve o rok později jsem se dověděl, že v obou figuruje jako autor jistý George. Byl jsi to Ty, Petře-Georgi, s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou spoluautor obsáhlého spisu známého dnes jako Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848-1939).⁸ To byl onen „Palacký“, opatřený autorským kryptonymem Podiven, jakoby odvozeným z Aristotelova výkladu údivu jako předpokladu poznání, ale symbolicky též takto zaštítěný jménem až za hrob věrného sluhy sv. Václava.

O projektu „Orwell“ jsem ze začátku věděl jen to, že jde o studii týkající se událostí roku 1968 v Československu. Až v dopise Loma/Otáhala Františkovi (to jméno mi nadlouho zůstane), který mi byl doručen do Hannoveru 2. února 1977, se uváděla bližší charakteristika tohoto díla: „Pokus o fundamentální, kritickou (zejména sebekritickou) reflexi zkoumané doby, i ve světle pozdějšího dění. Nikoli kronika, ale pokus o novou interpretaci známých fakt, o ‚peroutkovský‘ odstup a živost podání, o ‚kohákovský‘ způsob kladení otázek a odpovědí na ně. Rozsah 200-250 stran, eventuálně méně. Náklad: těžko říci, snad 1000 (v tom případě snad polovina do vlasti). Určeno nikoli jen pro Čecha, ani jen pro cizince, nýbrž pro ‚Evropana‘. Termín dodání rukopisu: konec září 1977. Teze možno i dříve, bude-li třeba.“

Osmašedesátý s autorským pseudonymem Josef Sládeček vyšel v kolínském exilovém nakladatelství Index vedeném Adolfem Müllerem až v roce 1980. První a druhou verzi tohoto „Orwella“ jsem však měl v rukou už v roce 1978 a na začátku 1979; tehdy jsem také věděl, že autorem je Petr Pithart a o rukopise jsme si tajně korespondovali. V dopise vydavatelům Indexu z 8. května 1979, který, Petře, určitě neznáš, jsem shrnul situaci takto: „Víte od Zdeňka Mlynáře, že je k dispozici definitivní znění rukopisu Osmašedesátý. Jak jsem sděloval A. Müllerovi, má jednu kopii Mlynář, druhou prof. Skilling (který se snaží zajistit anglické vydání), třetí Amber Bousoglou z Le Mondu. Její eventuální zájem by mohl znamenat naději na francouzské vydání. Výtah z jedné kapitoly, která byla otištěna ve Svědectví („Komunisté a ti druzí“, pod pseudonymem Josef Sládeček),⁹ otiskl francouzský časopis L‘Esprit, výtisk jsem pro informaci zaslal autorovi. Vím, že se jednalo o dotaci pro Index, aby mohla knížka vyjít, nevím však, jak daleko je jednání. Potřeboval bych obratem sdělení pro autora (ať negativní, pozitivní, anebo zcela otevřené), zda má počítat s vydáním v Indexu a kdy. Jestliže budete moci knihu vydat, bude vám stačit kopie, kterou má Zdeněk Mlynář?“

Jak si jistě pamatuješ, Sládečkova kniha vyvolala mezi reformními komunisty velký rozruch, v mnoha případech rozladění, možná i proto trvalo Indexu poměrně dlouho, než ji vydal.

Vím, Petře, bezpečně, že jsme si vícekrát v těch letech psali přes hranice, po založení Československého dokumentačního střediska takřka v „úředním“ styku (přesně by se to dalo zjistit z knih odeslané pošty, které pečlivě vedla moje Helena), musím se však přiznat, že se mi korespondenci s Tebou zatím nepodařilo najít. Mám tu jen jeden hustě psaný dopis na jednu stránku z poloviny osmdesátých let, ve kterém mi potvrzuješ – s podpisem G. jako George – přijetí mé zásilky; aniž jsem s to si vybavit, jaký „velký strojek“ jsem Ti to tehdy poslal, zřejmě na vázání samizdatů, podobně jako jiné „technické pomůcky“, o nichž jsi psal. Tvoje psaní má přes poměrnou stručnost více významových vrstev, vypovídajících o praktickém fungování té naší disidentsko-exilové „republiky“ skrze železnou oponu: nemohu odolat, musím jej tu publikovat ve „faksimilii“, i s tehdejšími rukopisnými poznámkami v záhlaví – kdo, kdy, komu (mimo jiné Františku Janouchovi – z pozice váženého profesora fyzikálních věd při Švédské královské akademii zároveň předsedovi Nadace Charty 77, pečující o zásobování paralelní kultury v Československu kopírovacími stroji a nejnověji též počítači)… K tomu mé evidenční číslo v řadě DTK (došlé tajné korespondence). Má ten Tvůj dopis charakteristickou podobu „motáku“, na způsob tajného dopisu dopraveného z vězení, včetně kryptonym nejbližších účastníků tehdejší komunikace přes hranice („Druhý“ = Pavel Tigrid, „Moldau“ = Jiřina Šiklová).¹⁰

Ta naše dosud nenalezená tajná korespondence mě trápí, Petře; tisíce dopisů jsou už roztříděny, jen ta složka „George“ není k nalezení. Tvé autorské texty z předlistopadového období jsem tehdy četl, jak přicházely – v rukopisné, samizdatové nebo už tištěné podobě, zejména ve Svědectví. Měly mnoho čtenářů na obou stranách železné opony.

Jeden z nich tu chci ale připomenout: samizdatový text „Disi-rizika“ z února 1979,¹¹ v Praze uveřejněný v samizdatovém sborníku O moci, tiskem celý sborník o rok později v exilovém Indexu.¹² Kolem té stati, zabývající se do sebe uzavřenou společností Charty 77, byla tehdy doma trochu vzrušená debata, ale nevěnoval jsem tomu tehdy velkou pozornost. Když jsem po letech, na podzim 1996, spolu s někdejšími mluvčími Charty 77 připravoval program slavnosti k 20. výročí Charty 77 (konala se v lednu 1997 ve Španělském sále na Hradě), navrhl jsem – a považoval jsem to za samozřejmé –, abys byl hlavním řečníkem. Vyvedlo mě z míry, s jakým nesouhlasem se můj návrh setkal; nevěděl jsem dobře proč, ale nikomu z přítomných se do debaty o tom nechtělo. O dalších pět let později, v době nejmenšího zájmu o historii Charty, jsi byl jakožto předseda Senátu jediný, kdo uspořádal k 25. výročí důstojné shromáždění.

Teď jsem si „Disi-rizika“ přečetl, dokonce dvakrát, a konečně jsem pochopil, proč Tě tehdy bývalí mluvčí nechtěli za hlavního řečníka. Jistě, Tvá kritická slova do vlastních řad, varování před výlučností a pocitem nadřazenosti disentu, jež by mohly vést k izolaci od ostatního obyvatelstva, a dalšími nebezpečími plynoucími z takových postojů, byla namístě. Avšak Tvá kritika nebyla vyvážena konkrétními návrhy, co by měla Charta dělat v každodenním životě a v delší perspektivě, naopak velká část Tvé argumentace, jakkoli intelektuálně brilantní, mohla být interpretována jako zpochybnění dosavadní činnosti Charty a snad i jejího smyslu. Překvapilo mě, že ses ve svém krátkém komentáři k tomuto eseji¹³ ani po čtyřiceti letech nezamyslel nad tím, zda ses svou jakkoli dobře míněnou analýzou Chartě příliš nevzdálil – zvláště když sám ses nikdy nepřihlásil o funkci mluvčího Charty 77 nebo právníka pro práci Výboru na ochranu nespravedlivě souzených (VONS). Anebo se v tomto ohledu mýlím a mluví ze mne neznalost interního života Charty v 70. a 80. letech?

Ať už tomu bylo jakkoli, Tvé jméno se brzy po ustavení výboru Občanského fóra (OF) v neděli 19. listopadu 1989 objevilo mezi předními osobnostmi OF. Evidovali jsme – my, co jsme napjatě sledovali zdejší události ještě ze zahraničí –, že jsi byl členem tzv. iniciační skupiny, která na zasedání pléna Občanského fóra 26. listopadu večer představila návrh programových zásad OF. Ve vysílání Svobodné Evropy jsme zaslechli, že ses účastnil jednání pětičlenné delegace Koordinačního centra OF (KC OF), která jednala 1. prosince celé odpoledne se zástupci vlády České socialistické republiky v čele s jejím předsedou Františkem Pitrou (jehož jsi pak na začátku února 1990 vystřídal ve funkci).

Tvoje „hvězdná hodina“, ve které ses pak významně představil široké veřejnosti, se odehrála 7. prosince 1989. Nebyla to ovšem jenom hodina – televizní debata, ve které ses střetl se Zdeňkem Mlynářem, skončila až o půl druhé po půlnoci. Spolu se zástupcem studentů Šimonem Pánkem jste měli debatovat s členem nejužšího vedení KSČ Vasilem Mohoritou a s jedním zástupcem Obrody (Klubu za socialistickou přestavbu), tj. sdružení vyloučených a vyškrtnutých členů KSČ, programově se hlásících k odkazu pražského jara a Gorbačovově perestrojce. Místo Mohority však přivezli do Čs. televize Zdeňka Mlynáře, do té doby pobývajícího už dvanáctý rok v exilu. Zdeněk Ti byl blízký ještě z doby „předlednové“, kdy stál v letech 1966-68 v čele onoho interdisciplinárního týmu, soustřeďujícího se na návrhy reformy politického života v Československu, v unikátním diskusním prostředí, které ti tehdy tolik dalo. Měl jsi možná v paměti Zdeňkův výrok z konce roku 1967, že bez pluralismu politických stran to v Československu nepůjde. Teď to ale byl jiný Mlynář. Vytýkal Občanskému fóru, že nerozumí politice, konfrontován s vehementními protesty předešlých dní proti kosmeticky rekonstruované federální vládě premiéra Ladislava Adamce, tyto manévry obhajoval, s tím, že každá vláda by měla mít právo na prvních sto dnů hájení. Kontroval jsi mu úspěšně, každému z diváků toho duelu muselo být jasné, že sebevíc reformovaná komunistická strana (předsednictvo ÚV KSČ se pár dní předtím v návrhu akčního programu KSČ „Za demokratickou socialistickou společnost v ČSSR“ přihlásilo k „politickému pluralismu“ v rámci obnovené Národní fronty – nahrávka na smeč, se vzpomínkou na Tvůj článek v LL před jedenadvaceti lety) nemůže už s žádnou formou „vedoucí úlohy“ počítat. Když jste se pak osmého ráno s Šimonem Pánkem objevili na zasedání akční skupiny KC OF, přivítali vás přátelé potleskem a předsedající Václav Havel ocenil, jak „statečně jste bojovali proti mafii“. Když jsem Mlynářovi o Štědrém dnu telefonoval, byl už zpátky ve Vídni. Řekl jsem mu trochu pateticky, že jeho pražské televizní vystoupení pro mne znamenalo první velký mrak nad červánky vycházející svobody.

O pět dní později, 13. prosince odpoledne, jsi už jako představitel KC OF moderoval ve Valdštejnském paláci poradu „rozhodujících politických sil“ (zástupců OF a Verejnosti proti násiliu, KSČ, stran socialistické a lidové, zástupců Socialistického svazu mládeže i stávkujících studentů). A ještě v osm večer jsi za OF strhal v televizi návrh komunistických poslanců Federálního shromáždění uskutečnit volbu prezidenta ČSSR „všelidovým hlasováním, referendem“ (už tehdy!), od něhož si komunisté slibovali zvolení Ladislava Adamce. V této souvislosti jsi apeloval na nezbytnost změnit složení Federálního shromáždění. O dva dny později jsi pak byl u toho, když Václav Havel dostal od Mariána Čalfy (v té době už pověřeného předsedy vlády místo L. Adamce) pozvání k rozhovoru mezi čtyřma očima, kde by Václavu Havlovi přednesl návrh, jak řešit nastalou zapeklitou situaci. Moudře jsi tehdy váhajícímu Havlovi poradil, jen ať na tu tajnou schůzku jde.

My dva, Petře, vzpomínáš, jsme se osobně setkali až v polovině ledna 1990 (v diáři z té doby mám 18. ledna zapsáno: 10-10:45 Petr Pithart), to už byl Václav Havel prezidentem a předsedou Federálního shromáždění Alexander Dubček. Přijel jsem před čtyřmi dny do Prahy po více než třinácti letech. Vyhledal jsem Tě v sídle Občanského fóra ve Špalíčku, ale co jsme si tu třičtvrtě hodinu povídali, si vůbec nepamatuji. Až pak mám v živé paměti, takřka před očima, tu půlhodinu, kdy jsme se vraceli do Prahy z nějakého snad dvoudenního sezení v domě spisovatelů na Dobříši. Vzal jsi mě do svého vozu a vzrušeně mi jako vůbec prvnímu (jak jsi zdůraznil) vyprávěl, co jsi zažil 13. prosince odpoledne u Václava Havla v jeho „skrýši“ v ateliéru Josky Skalníka na Vinohradech. Podrobně jsi to popsal o mnoho let později jako „trapnou historku s Miroslavem Pavlem“, tehdejším ústředním ředitelem Čs. televize, ve XII. kapitole svého Devětaosmdesátého. Havel tehdy prokázal svou velkorysost, když nechal Pavla, aby si odnesl magnetofonový záznam jejich vzrušeného rozhovoru, pořizovaný bez jeho vědomí. Záznam byl snadno zneužitelný, protože Havel si v hádce nevybíral slova. Podobně velkoryse se ale zachoval i Pavel, když Ti kazetu vrátil poté, co jsi za ním sám od sebe vyběhl na ulici. Seděl už v autě. Řekl, ať si tu kazetu strčíš někam, a odjel. Chtěl jsi ji hodit do kanálu, ale všechny v okolí byly ucpané. Když jsi mi to vyprávěl, cítil jsem, jak to muselo být pro Tebe traumatizující. Proč? Snad proto, že sám i v lítém politickém boji nepřestáváš být gentlemanem.

V létě 1992, to jsi po červnových volbách přestal být předsedou české vlády, jsem se na Tebe obrátil s mimořádně vážnou prosbou. Pod dojmem lékařské diagnózy, že mám těžkou srdeční chorobu (naštěstí se za pár měsíců ukázalo, že to byl falešný poplach), jsem za sebe hledal náhradu ve funkci ředitele Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, který se mi podařilo během uplynulých dvou let vydupat ze země. Zdál ses mi pro tuto funkci tím nejlepším. Rezolutně jsi odmítl, chtěl jsi učit na Sorosově Středoevropské univerzitě, která už zakotvila v Praze a úspěšně se rozvíjela (dokud ji odtud Václav Klaus za pár let nevyštve). Neprávem jsem Tě trochu podezíral, že dáváš přednost této instituci, protože platí líp než Akademie věd. Ty ses však opravdu chtěl znovu postavit před studenty a mít navíc čas na další aktivity.

Jednou z nich, velmi cennou, jíž jsi nepřímo pomohl i „mému“ ústavu, bylo soustředění, s jakým jsi dal dohromady několikačlenný tým, s úkolem zpracovat historii Občanského fóra; podařilo se ti dokonce sehnat na ten výzkum finance. Práci tohoto týmu završil vědecký pracovník ústavu Jiří Suk dodnes nepostradatelnou dvousvazkovou publikací z let 1997 a 1998.¹⁴

Také jsi uvedl do pohybu iniciativu „Smíření 95“, u příležitosti 50. výročí konce války, v úsilí o nový vztah mezi Čechy a Němci, totiž Němci sudetskými, spojenými s námi společným traumatem poválečného odsunu. Ano, Tvé dávné téma. Dokument „Smíření 95“ podepsala víc než stovka intelektuálů a studentů z obou stran česko-německé hranice, u nás doma však vzbudila i značnou nevoli a Ty sám jsi musel čelit nejen věcným polemikám, ale resentimentu odpůrců.

Vím, Petře, že Tě dodneška pálí, co všechno se české vládě nepodařilo prosadit. Jenže, posuzováno s odstupem, kompetenčně i jinak jste byli proti Václavu Klausovi a jeho lidem ve federální vládě ve značné nevýhodě. Vždyť i to, co jste dokázali udělat s mladoboleslavskou Škodovkou, byl skoro zázrak. Musím Ti prozradit, že už v Tvém působení ve funkci předsedy české vlády (1990-1992) shledávám výrazné rysy opravdového státnictví, tak jako později, ještě výrazněji, když budeš předsedou Senátu. Lze to nejlépe demonstrovat na tom, jak jsi i v nejvzrušenějších půtkách o podobu česko-slovenského státu nestranil českým zájmům, ale respektoval jsi pozici druhé strany, měl-li být společný stát optimálním řešením i pro ni. Nikdy ses ani při řízení vlády nechoval jako stranický politik, třebaže jsi měl významnou funkci ve většinovém Občanském hnutí, vzniklém rozkolem Občanského fóra. (A teď mne napadlo, že nevím nic o tom, zda jsi nějak podstatněji ovlivňoval činnost ČSL-KDU, kterou jsi do roku 2012 reprezentoval v Senátu.)

Ano, Petře, ke konci Havlova dvanáctiletého prezidentství jsi dozrál do role důstojného Havlova nástupce, měl jsi k tomu svou osobností všechny předpoklady. Nešťastný 15. leden 2003, přesněji: nešťastná krátkozrakost nevelké skupiny poslanců a senátorů, kteří dali přednost stranickým, nebo spíš osobním zájmům a hlasovali pro Václava Klause. Ten sice musel ještě projít dvěma dalšími volbami, každá měla tři kola, a teprve 20. února 2003 mu to – až ve třetím kole – vyšlo: těsně, ale přece!

Nedávno jsem o tom mluvil s Karlem Schwarzenbergem. Říkal, že bys byl „báječný prezident“, a jak je mu dodnes líto, že nám nebylo dopřáno mít dva skvělé prezidenty za sebou. Velmi si Tě váží. Využil prý koronavirovou dobu k tomu, aby si četl ve Tvých Spisech; pochvaloval si, jak ho to obohatilo. Mnoho, velmi mnoho by se vyvíjelo jinak. Pro mne je to další příklad, jak se promarňují šance, které dějiny nabízejí, jak málo stačí, aby se realizovala ta horší z možných variant vývoje. Jak to cítíš skoro po osmnácti letech Ty? Pohovoříme si tom ještě někdy, anebo raději ono „co by, kdyby“ necháme mladší generaci historiků?

V posledních dvaceti letech nás spojuje mimo jiné to, že se jednou nebo dvakrát do roka pravidelně setkáváme na zasedáních správní rady naší obecně prospěšné společnosti, kterou jsme nazvali Československé dokumentační středisko, v návaznosti na instituci, kterou jsme založili v exilu v roce 1986 a k jejímuž fungování jsi z tehdy ještě společné československé vlasti také Ty významně přispěl. Přívlastek „Československé“ píšeme úmyslně bez pomlčky. Shodli jsme se na tom, že Středisko bude zkoumat historii zápasu o duchovní a politickou svobodu v československém státě za komunistické éry, kdy demokratické síly české i slovenské společnosti úzce spolupracovaly doma i v exilu.

Na našich dnešních poradách jsi vždycky velmi aktivní a hýříš nápady a podněty. Potřeboval bych Tvou radu a pomoc častěji, ale vím, na kolika „stavech“ pracuješ! A že jsi až donedávna, už jako docent, učil, přednášel, zkoušel, zadával a pak četl diplomové práce svých studentů na pražské právnické fakultě. Škoda, že jsem si Tě nebyl ani jednou poslechnout. Vím jen, že Tvé přednášky byly velmi oblíbené a že na ně chodilo až dvě stě studentů, třebaže nebyly povinné jako za našich studentských časů.

Pročítám a doopravuji, co jsem tu zatím napsal, když mne napadá, že v něm jedna epizoda chybí. Asi jsem ji jako nepříjemnou podvědomě potlačil. Nelze však zapomenout, že jsme byli oba patnáct měsíců členy vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Za těch patnáct měsíců, mezi 12. červnem 2013 a 10. březnem 2014, jsme se zúčastnili čtyř zasedání, a ne ledajakých. Jedno z nich, bylo to na Mikuláše, trvalo od jedenácti dopoledne do půl šesté večer. V oněch dlouhých diskusích jsme nejen sledovali stejný cíl, tj. zvědečtění práce Ústavu, šlo nám také o jeho vymanění z vlivu politických stran, usilujících o vlastní, mnohdy účelové výklady minulosti v našich moderních dějinách. Zasahovaly sem však i mnohé osobní zájmy, v Ústavu i mimo něj, celkově byl tu terén nebývale horký. Spolu jsme hledali – vzpomínáš, Petře – spojence ve vědecké radě ÚSTR, ale společně jsme tu ztroskotali.

Naším favoritem byl Adrian Portmann, švýcarský historik dlouhodobě působící v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně, dosavadní předseda vědecké rady ÚSTR. Oba jsme předvídali, že by byl tím nejvhodnějším kandidátem. Jeho vynikající odborná reputace mimo jiné vyrůstala z rozsáhlé objevné edice archivních dokumentů (spolu s historikem Tomášem Staňkem) k poválečnému vysídlení sudetských Němců.¹⁵ Téma, bezpochyby související se studiem totalitních režimů, kterým se Ty, Petře, zabýváš dlouhodobě a jehož nezaujaté historické zkoumání považuji i já za jediný možný základ dějinného smíření. Má osobní paměť tu má i své symbolické znaménko – bavorský Scheinfeld, první stálé sídlo ČSDS, platí za konkrétní „místo paměti“: v letech 1946-49 byl v městečku zřízen jeden ze sběrných táborů sudetských vysídlenců…

Česko-německé smíření dosahované na základě odideologizovaného historiografického výzkumu bylo i jedním z hlavních hesel kandidátského projektu Adriana Portmanna na místo ředitele ÚSTR – oba jsme soudili, že formulovaného s bezkonkurenční akribií. Výběrové řízení z roku 2014 na post nového ředitele ÚSTR, na několik způsobů porušující demokratické regule takového procesu, rozhodlo však jinak. Nadějný Adrian Portmann byl napříště pro historické zkoumání sine ira et studio ztracen, vrátil se do Švýcarska, a jmenováním nového ředitele skončilo pro nás dva i funkční období vědecké rady. Na členství v té následující jsme už neaspirovali, do čela Ústavu byli postaveni lidé, se kterými jsme spolupracovat nemohli.

S výjimkou působení v ÚSTR komunikujeme spolu, jak víš, nejčastěji emailem. Na soukromé posezení si najdeme čas sotva jednou za rok, zastihnout Tě telefonicky se mi ne vždy podařilo, zvlášť když jsi trávil tolik času na fakultě. S hrůzou zjišťuji, že se Ti mailem ozývám takřka jen tehdy, když mi nějaký Tvůj text pohne žlučí. Nejvíc mi vadívalo, že tak často píšeš v první osobě množného čísla. „My“ (rozumí se Češi) jsme takoví či onací, máme odjakživa takové či onaké falešné vidění světa, jsme zahledění do sebe, neprávem si stěžujeme na takové či onaké ústrky, na svou malost – a tak dále, a tak podobně. Vždycky jsem Ti namítal, že pod ono „my“ nepatříš ani Ty ani já, a že existuje celá vrstva české společnosti, kterou do tohoto plurálu nelze počítat. Možná Ti křivdím, asi je těžké najít jiný způsob než pomyslně sama sebe zahrnovat mezi hříšníky, aby se tu jeden nestavil na podstavec jako jediný spravedlivý. Historik to má lehčí, v neosobně formulovaném textu může snadněji rozlišovat. Zdůrazňuji, že tu mám na mysli text odborný – čímž také dávám najevo, jak se mi nelíbí, když se hájíš tím, že píšeš „eseje, nikoli odbornická pojednání či politické traktáty“. To jako by přívlastek „odbornický“ měl hanlivý přídech. (Všiml sis, jak pozorně Tě čtu?)

Z mnohých šípů, které jsem na Tebe vystřelil ve svých emailech a které Tě možná zraňovaly (rozhodně nemáš onu hroší kůži, bez níž nelze v politických zápasech přežít), také z poznámek, které jsem si dělal na okraj, dovozuji, že jsme se nikdy nemohli shodnout, zda u nás na přelomu osmdesátých a devadesátých let došlo k revoluci, či nikoli. (Ponechám stranou další Tvoje, po mém soudu problematické a zjednodušené závěry, že komunisté „odevzdali moc“ nebo že moc „ležela na ulici“.) K tomu jen úryvek z jedné poznámky, kterou jsem si před několika lety zapsal: „Musím se pousmát, když Petr Pithart (a nejnověji Karel Hvížďala, který to asi od Petra opsal) nepovažuje systémovou společenskou změnu z přelomu osmdesátých a devadesátých let za revoluci, protože tam nenachází svou vysněnou katarzi, která podle něho ke každé revoluci patří.“ Před časem v rozhlasovém interview (ČR Plus) na přímou otázku redaktora, kdy podle Tebe došlo ke katarzi za Velké francouzské revoluce, jsi odpověděl, že při dobytí Bastily. To bylo jako výstřel od boku, zásah, který při bližším ohledání oné události nikdo nepotvrdí. Tak tedy kdy? Když byl královský pár davem přinucen přestěhovat se z Versailles do Paříže? Když byl popraven král? Nebo Marie Antoinetta?  Nebo ji Francouzi zažili v červenci 1794, když popravou Robespierra a jeho druhů skončila vláda teroru?

Vidíš, jak je absurdní hledat katarzi ve skutečných dějinách. Katarzí, očištěním od strachu a vnitřním utrpení či usmířením končily tragédie odehrávající se na divadelním jevišti. To, aby diváci neodcházeli domů sklíčeni, ale povzbuzeni a posíleni v naději, že zlo nezvítězí natrvalo. Laciné happyendy kýčem poznamenaných televizních inscenací mají zajistit, že divák po jejich shlédnutí klidně usne, ačkoli byl třeba svědkem příběhu plného vražd a krve, nebo přinejmenším mnoha nepravostí, nemravností a bůhví čeho odsouzeníhodného.

Skutečné dějiny takové katarze ani happyendy neznají: s vítězstvím dobra nemizí ze světa nositelé zla, ani ti, co jím byli nakaženi, a kdy ty „dobré“ obvykle čeká těžký úkol vyrovnat se s vinou na tom, že „zlo“ mohlo vládnout a řádit. Revoluční převraty, revoluce – je možno si vybrat, co se komu líbí víc – nepřinášejí žádný jednotný, „celonárodní“ prožitek. A s novými časy, s novými poměry automaticky vznikají podmínky pro nové zlo v mnoha podobách, které není vždy dědictvím minulosti. Tak tomu bylo i u nás v době, o níž je řeč. Každý to prožíval jinak: jedny ovládal momentální pocit vítězství a zadostiučinění, jiní těžce nesli porážku, a mnozí si dělali starosti, jak co nejrychleji převléci kabát a zachovat si, pokud možno, dosavadní status. A zanedlouho se mnohých nadšenců zmocnilo zklamání, že se ze spolubližních nestali andělé, že obecná nezištnost a obětavost vydržela jen několik týdnů. Jako vždy a všude. Stačí vzpomenout na konec Pražského jara.

Jednou jsem Ti vyčítal, že z mnoha Tvých textů, pojednávajících o dramatických epizodách české historie, je cítit jakési zklamání až zoufalství nad tím, že naděje a cíle, s nimiž jdou lidé obrazně řečeno na barikády, se naplní jen částečně, a někdy ani to ne. Historik, který pohlíží na osudy světa, byť jen pár století nazpět, se musí smířit s tím, že dějiny jsou plné válek, k nimž podle zdravého rozumu nikdy nemělo dojít, že promarněných šancí je daleko víc než těch, které lidé dokáží účinně zužitkovat. Že „hvězdné hodiny lidstva“ dle Stefana Zweiga (k nimž přidávám i „hvězdné minuty“) jsou spíše výjimkou.

Stáhl jsem si do počítače diskusi, která se odehrála koncem léta 2009 v redakci Lidových novin nad Tvou tehdy čerstvě vydanou knížkou Devětaosmdesátý. Sestřih diskuse zaplnil celou stránku přílohy Orientace (12. září 2009). Přednosti knihy nejlépe vystihl Jiří Suk: „Knihu považuji za velmi důležitou. Spíše než o fakta, jde o názory, hodnocení, postoje… Především si cením Pithartovy upřímnosti a snahy podat celistvou (sebe)kritickou výpověď. Nejcennější se mi zdá líčení převratných událostí zevnitř pohledem jednoho z klíčových aktérů. Pithart je jeden z mála českých politiků, kterému upřímně jde o nezávislou a svobodnou reflexi ještě žhavé minulosti. Představuje své krédo a jde s kůží na trh.“ Na záhlaví diskusní stránky v Orientaci použila redakce slova Viktora Šlajchrta, jednoho ze čtyř debatujících: „Při četbě na mne nepůsobilo nejsilněji autorovo přemýšlení, ale spíš jeho citové rozpoložení. Polistopadovým vývojem je zřejmě rozčarovaný až k zoufalství.“ Na což navázal Jan Ruml řečnickou otázkou, jak je tedy možné, že polistopadový vývoj vyvolává rozčarování, ba zoufalství v člověku, který zastával významné funkce v čele státu…

V tom se, milý Petře, od sebe asi lišíme. V dnešním stavu země, v politickém životě, v jednání a výrocích prezidenta, mnoha členů vlády, poslanců a senátorů mne sice denně rozčiluje spousta věcí (přitom si říkám, jak bych se asi cítil v dnešních Spojených státech), ale patřím asi k té menšině, která si dodnes váží revoluční změny, protože svoboda – jakkoli s protivnými jevy i protivnými lidmi – je něco zcela jiného než nesvoboda před revolucí. U Tebe, zdá se, někdy převažuje sklon vidět věci jako předčasně ztracené a zmařené. Co když jsou tady ale lidé, kteří to nevzdali, a nakonec dovedou věc ke zdárnému nebo aspoň přijatelnému výsledku. Je třeba neztrácet naději (samozřejmě nikoli se založenýma rukama). Naději? Třeba na zázraky. Vždyť sami jsme některých byli svědky: nedošlo k atomové válce a dožili jsme se svobody, dokud jsme tu ještě byli schopni sami něco pořádného udělat. Vzpomeň si, kolik lidí u nás říkalo v roce 1969: na padesát let je všechno zabité.

Připomínám tady naše polemiky a neshody, aby má slova nevyzněla jako prázdný narozeninový hold, slyš tu ale má slova, jak velice si Tě vážím, jak oceňuji Tvé výkony, které by vydaly na tři životy, jak obdivuji Tvou schopnost objevovat další rozměry událostí a jevů tam, kde my ostatní vidíme nanejvýš rozměry dva, jak si vážím Tvé schopnosti všechno vyjádřit pozoruhodně bohatým jazykem. Ne náhodou se v „Chvalořeči na Petra Pitharta“, napsané u příležitosti udělení Ceny Listů 2017, mimo jiné říká: „Připomeneme-li si podtitul ceny, totiž že je udělována za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog, napadá nás otázka, proč se laureátem ceny Listů stává Petr Pithart až v roce 2017? (…) Ve svých vystoupeních zaceluje opuštěný prostor po tolik potřebných moudrých slovech hlavy státu, ano, po Václavu Havlovi.“¹⁶

Všechno nejlepší k Tvým osmdesátinám, Petře. Ať se Ti splní aspoň polovina Tvých přání. (To není málo, naopak velmi mnoho, daleko víc, než kolik toho život člověku dopřeje.)

Tvůj Vilém (Prečan)

V Praze 15. října 2020

P. S. Lámu si hlavu, čím bychom Tě mohli v ČSDS k narozeninám uctít. Třeba by to mohla být samostatná stránka v portálu ČSDS. Byly by tam přehledně uspořádané detailní údaje o tom, co jsi dělal a čím jsi prošel v prvních osmdesáti letech svého života, podrobné informace o všech Tvých knížkách, některé z nich i v digitalizované podobě (pokud jsou rozebrány a s dotiskem se nepočítá), samozřejmě Tvoje skripta z Právnické fakulty UK (přičemž se nejnověji dozvídám, že se v čase covidového útlumu plánuješ zapojit i do online výuky). Nemohl by chybět kompletní soubor Tvých článků a esejů, počínaje prvním článkem v Literárních novinách v roce 1966. K tomu odkazy na rozhlasové a televizní rozhovory, především na ty, které lze najít na internetu, snad by k tomu pomohly archivy Českého rozhlasu a České televize. Aby pak stačilo, že by si kterýkoli zájemce kdekoli na světě vyťukal www.csds.cz, a v rubrice Osobnosti našel heslo Petr Pithart… Než se tak uskuteční, vezměme za základ soustředění textů k Tvým osmdesátinám na portálu petrpithartmemory.cz, kde s tím můžeme společně začít.¹⁷

1. Spisy Petra Pitharta: Svazek I, Obrana politiky, Academia 2005; Svazek II, Devětaosmdesátý, Academia 2009; Svazek III, Po Devětaosmdesátém, Academia 2015; Svazek IV, Prsty do ran I: výběr z textů z let 1960-1989, Academia 2018; Svazek V, Osmašedesátý (komentované vydání), Academia 2019. (Pozn. ed.)
2. Srv. pametnaroda.cz/cs/precan-vilem-1933
3. PITHART, P.: Národní fronta, nebo parlament ? Literární listy č. 8, 18. dubna 1968, str.1 (Pozn. ed.).
4. Srv. PITHART, P.: Prsty do ran I, str. 27-31 (Pozn. ed.).
5. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitL/1.1968
6. Sedm pražských dnů – 21.-27. srpen 1968 – dokumentace. Historický ústav Československé akademie věd 1968, ed. Prečan V., Otáhal M. (Pozn. ed.).
7. PREČAN, Vilém: Nacistická politika a Tisův režim v předvečer Povstání1-5. In: Historie a vojenství, roč. 39, č. 2-6 (1990), str. 6-25; 3-21; 3-22; 16-50; 3-26.
   [Článek napsán v r. 1969, publ. částečně a zbytek zakázán; doslov po dvaceti letech.] (Pozn. V.P.)
8. Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848-1939), samizdat 1989, 1. knižní vydání 1991, 2. opravené, Academia 2003 (Pozn. ed.).
9. SLÁDEČEK, Josef: Komunisté a ti druzí, Svědectví č. 56, 1978, str. 601-632 (Pozn. ed.).
   http://scriptum.cz/soubory//scriptum/%5Bnode%5D/svedectvi_1978_056_obsah-text.pdf
10. Jiřina Šiklová používala pro zahraničí jako pseudonym jména českých řek (pozdrav domova!): kromě kryptonymu Moldau (Vltava) také např. Nežárka nebo Otava, pokaždé s nějakým náhodně zvoleným křestním jménem (Pozn. V.P.).
11. In: PITHART, P.: Prsty do ran I, str. 175-191 (Pozn. ed)
12. O svobodě a moci, Index, Köln:  1980 (Pozn. ed.).
13. Srv. PITHART, P.: Prsty do ran I, str. 174, Academia 2018 (Pozn. ed.).
14. SUK, Jiří : Občanské fórum. Listopad – prosinec 1989. 1., 2. díl. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Doplněk, Praha – Brno 1997, 1998 (Pozn. ed.).
15. Srv. STANĚK, Tomáš, PORTMANN, Adrian: Vysídlení Němců a poměry českého pohraničí 1945-1951, díl I, II, sv. 1-4, 2010-2014 (Pozn. ed.).
16. Srv. Listy č. 4, 2017
17. http://petrpithartmemory.cz/