Letos 14. září je tomu deset let, co z našeho nejbližšího středu odešel přítel, dobrý člověk Petr Příhoda. Svého času nejen uznávaný, lidsky empatický lékař-psychiatr, posléze i brilantní publicista-komentátor, kurážně reflektující věci nejednoznačné, rozporné v jejich “diagnózách”… Byl s námi počínaje společným působením v samizdatu 70. a 80. let; v raných 90. letech jeden z “obnovitelů” revue Přítomnost, člen její první redakce, s pohotovými politickými komentáři takřka do každého čísla – plným právem nositel Ceny Ferdinanda Peroutky.
Blízkého přátelství vzpomíná tu Petr Pithart v naší “knihovní” verzi textu, který paralelně prezentuje Katolický týdeník –jehož příloha Perspektivy je jednou z těch dobrých, následováníhodných stop Petra Příhody:
Muž vypjatého svědomí, nejen toho svého
Petr Příhoda patřil k mým nejbližším přátelům. Byl o pár let starší, a dovolím si jej tedy označit za svého mentora. Také naše rodiny se přátelily – pobývali jsme na společných dovolených, chodili jsme na spoustu výletů. Petr všude obnovoval nebo nově zavěšoval svaté obrázky – aby posvěcoval krajinu.
Narodil se v Netolicích (1939), v jižních Čechách, matka dcerou kastelána zámku Kratochvíle. Otec důstojníkem čs. letectva, zadržený při pokusu dostat se z protektorátu do Anglie, zemřel v německém vězení, když byly Petrovi tři roky.
V dospělosti Petr cílevědomě zvolil studia medicíny – v Brně, jakoby přitahován Moravou; na Moravě si pak také našel nevěstu, Evu z Koryčan. Jako „pocitový Moravan“ byl i hluboce založeným katolíkem – vyznavačem… Já sám se cítil také Moravanem, ač narozený na Kladně, trávil jsem dětství u dědečka v Luhačovicích, ale teprve Petr mi v dlouhých rozhovorech vyjasnil ducha moravanství.
V medicíně Petr Příhoda od počátku směřoval k psychologii-psychiatrii, s filosofickým zájmem o lidskou psyché, o člověka jako o téma. Po medicinských studiích se dostal na umístěnku do krajské psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Tady, v malé obci pod Řípem, prý zděšen objevil fenomén „ztracených dějin“ – zmrtvěné sudetské krajiny, zbylé po někdejších ostrovech německého živlu uprostřed Čech.
Po Beřkovicích, které mu byly školou psychiatrie, působil Petr v psychiatrické poradně jako obvoďák na Praze 4.
Táhlo ho to odjakživa k psychoanalýze, která se u nás mohla pěstovat jen v utajení. Takto Příhoda absolvoval sedmiletý training, něco jako zasvěcení, u profesora Bohodara Dosužkova, ruského emigranta po roce 1918 v Československu, jednoho ze zakladatelů československé psychoanalýzy, jednoho z mála zdejších cvičných (trainingových) psychoanalytiků; v tvrdších obdobích komunistického režimu působících de facto ilegálně, nanejvýš v bytových seminářích.
V rámci profese Petra zaujala sociální psychologie, psychologie větších sociálních skupin, i národů. Přečetl o tom v němčině a v angličtině, co se dalo. Nekonečné hodiny jsme si povídali nejen o moravanství, o české národní povaze, také o Slovácích, Polácích, Němcích, Maďarech, o nás, o vztahu Čechů a Moravanů k těmto okolním národům. Učeně řečeno, o psychosociálních stereotypech a heterostereotypech, o tom, jak vidíme sami sebe, jak jiní vidí nás a my je. Vlastně o vzájemných předsudcích… Nesmírně mě ty rozhovory obohatily.
Ač skrytý disident – z okruhu „podzemní církve“ kolem Oty Mádra, vyšetřovaný ve vazbách na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty –, Chartu 77 nepodepsal, to jsme Petrovi, kamarádi i kolegové, přímo zakazovali: byl přece nadmíru užitečný jako empatický lékař. Chodili k němu na středisko mnozí – kdekdo, i Václav Havel. Prohlášení a dokumenty Charty 77 ale Petr horlivě opisoval a ve svém přátelském a kolegiálním okruhu rozšiřoval.
Publikoval pod pseudonymem v exilových časopisech, hlavně v Tigridově Svědectví. Knížku Ztracené dějiny (Verlorene Geschichte – vyšla nejprve v Německu 1985)s fotografiemi Josefa Platze, pietně poklekávajícími do osudově zraněné sudetské krajiny, doprovodil niterným textem, pod společným pseudonymem Jederman, tj. „Každý“: každý by se měl příběhem Sudet nechat dotknout, zasáhnout, poranit.
Jednou Petra napadlo: co že těm našim synům vtloukají ve škole do hlav o naší minulosti, to je hrůza! A co víc: o čem jim vůbec ani neřeknou! Příhodovic kluci a holka a taky moje děti tehdy chodili na gympl nebo se na něj chystali. A že je s tím, soudil Petr, třeba něco udělat. Oslovil k tomu ještě známého z okruhu svých pacientů, vyhozeného historika Milana Otáhala. Do začátku nám Petr řekl: napišme pro ta děcka takových, no, třicet stran… Aby se v českých dějinách aspoň v základech orientovali – aby si to pak mezi sebou mohli šířit. Radili jsme se, jak to udělat, a v jednu chvíli jsem zase já řekl: přátelé, vždyť i my v tom máme mezery, lišíme se v názorech na mnohé události, jak můžeme poučovat jiné? Pojďme si to nejdřív vyjasnit sami mezi sebou.
Vyjasňovali jsme si to tak dlouho, až jsme dospěli k tomu, že místo třicetistránkového taháku pro teenagery musíme napsat něco pořádného pro nás, pro dospělé. Tenhle plán nám schválil profesor Jan Patočka, v diskusi, která se u Patočků doma protáhla do půlnoci. Patočka nám dal dvě tři rady a přislíbil být naším patronem… Přijďte, mladí přátelé, až se dostanete o kus dál… Sešlo z toho, filosof se stal mluvčím Charty 77 a po známých okolnostech zjara toho roku zemřel. Až do konce, kdy jsme ten spis dávali dohromady, jsme na Jana Patočku mysleli – že ho nesmíme zklamat.
Scházeli jsme se u Petra Příhody doma, každou středu večer – po třináct let. Četli jsme k tomu kdeco, už přečtené i všechno nové, revidující. Psali jsme každý nekonečně mnoho konceptů, hádali se, někdy do krve. Milan Otáhal měl gesci nad sociální otázkou v našich dějinách, já nad politikou a právem. Petr nad „duchovnem“ – kulturou a náboženstvím: definitivní verzi jsme bez dohadování svěřili jemu. Každý večer o půlnoci, kdy jsme se rozcházeli, šel vyvenčit jezevčíka Ferdu, ale hlavně taky kamsi k sousedům na Starém Městě odnášel pro jistotu schovat těch několik posledních napsaných stránek. Aby nám text nezabavili při domovní prohlídce.
Dotáhli jsme to přes první díl našeho spisu (od konce baroka až ke vzniku samostatného státu) a díl druhý (do 15. března 1939), a přišel – převrat. Já se stal předsedou české vlády, Petr mým tiskovým tajemníkem a poradcem. Kniha zůstala v záměru nedokončená, i tak je ale ve své tiskové podobě pořádně tlustá. Vyšla v samizdatu a pak doma ještě třikrát, také v německém překladu, naposledy nedávno, už počtvrté v berounském nakladatelství Machart. Akademičtí historikové na nás nenechali nitku suchou: jak jsme si to mohli dovolit, vlastně ne-historikové: „příliš esejistické“… „zjevně katolicizující“… atp. Souborným pseudonymem tří autorů oné knihy Češi v dějinách nové doby se stalo jméno Podiven, nomen omen: podiv, údiv je vstupem do poznání, a my Podivenovi, tomu věrnému, skromnému pomocníkovi svatého Václava, vyjádřili i takto svou úctu. Největší zásluhu na té knize měl ovšem Petr Příhoda.
Byl ve svém psaní virtuos. Kromě „zakladatelských“ politických komentářů do Přítomnosti, psal od devadesátých letdo Lidových novin, Literárních novin, čítal své komentáře na Šestce Českého rozhlasu, v Radia Svobodná Evropa. Jako editor vedl redakci Perspektiv, sobotní přílohu Katolického týdeníku – jako přemýšlivý konzervativní katolický intelektuál, sečtělý v teologických textech Dominika Pecky i Josepha Ratzingera; trápily jej svého času jen zásahy z Arcibiskupského paláce.
Od devadesátých let Petr Příhoda organizoval setkávání sudetských a českých katolíků, ve společenství Ackermann-Gemeinde, které v symbolickém odkazu na středověkého Ackermanna aus Böhmen, „Oráče z Čech“, vyvíjí úsilí o dobré sousedské vztahy mezi národy ve střední Evropě.
Od roku 1992 stál Petr Příhoda v čele Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny (název institutu zněl jako pojmenování celoživotního směřování lékaře Petra Příhody). Přičemž tu tiše zamlčuji, při které lékařské fakultě působil: z mnohých svých studentů-mediků, považujících obor lékařské etiky za zbytný mezi obory klinickými – příznačně v nastupujícím pragmatickém čase –, býval Petr docela nešťastný.
Na vrcholu sil přepadla Petra Příhodu zákeřná nemoc. S přáteli o ní otevřeně mluvil. Člověk s přiznávaným vědomím viny své i svého národa zemřel v Pánu – věřím, že usmířen, klidný, s jasnýma očima.
Petr Pithart
