Neutichá rozhořčení nad další vraždou režírovanou z Kremlu, naposled opozičního odpůrce Putinova režimu Alexeje Navalného; rozhořčení nad cynickou neomaleností, s jakou je jeho matce odpírána pieta nad synovým tělem, v křesťanské civilizaci nezpochybnitelné právo na důstojný pohřeb. Podle nezávislých informačních zdrojů má tomu tak být proto, aby se veřejná pieta věnovaná Alexeji Navalnému nestala před březnovými prezidentskými volbami v Rusku protestní manifestací, což mohlo by zpochybnit nezpochybnitelnost jediného kandidáta na tuto funkci… Nebo má ta vyhýbavost co nejvíc oddálit závěrečnou zprávu z probíhající úřední pitvy, která by zcela vyloučila otravu nervově paralytickým novičokem? (koho by to však krom zármutkem paralyzované, scestně fabulující vdovy Julije mohlo vůbec napadnout?). Nebo se možná – byl-li Navalnyj popraven v gulagu osvědčeným grifem, ranou pěstí do promrzlého těla v krajině srdeční – vytratí velká modřina na jeho hrudníku. A jestli se nevytratí a ani nevyprchají stopy po novičoku, mohou být Navalného ostatky omylem zpopelněny…
Navalného opozice (a lze ocenit, že ve stopách svého muže chce Julija Navalná, povoláním ekonomka, pokračovat v jeho nasazení) je založena systematicky, odbornými expertízami a – zdůrazněme – primárně legálními politickými prostředky napadá zjevné i latentní zlořády Putinova režimu, v první řadě všeobjímající korupci. K tomuto účelu byl zřizován Navalného Fond pro boj proti korupci nikoli centralisticky, ale v regionální struktuře, rozprostřené v Ruské federaci do sítě regionálních zastoupení – mimo metropole Moskvy a Petrohradu, všude tam, kde nad příkrovem převažující ruské apatie povstávají odvážní aktivisté. Jedna taková pobočka začala fungovat v Ufě, správním středisku autonomní republiky Baškortostán (Baškirsko). Na případ (“in Navalnyj style”) spoluzakladatelky této pobočky upozorňuje Amnesty International:
Lilia Čanyševová (ročník 1982), někdejší absolventka moskevské Finanční univerzity, auditorka v Moskvě působících mezinárodních účetních společností Pricewaterhouse a Deloitte, se vrátila do rodné Ufy, do čela zdejšího regionálního štábu Navalného protikorupčního fondu, který po čtyři roky řídila. Tak jako Navalnyj obviněna z nezákonného extrémismu, za vyzývání k němu a ze “založení a vedení extrémistického sdružení”. Za což republikovým soudem v Ufě (viz horní foto L. Č. ze soudního slyšení) odsouzena loňského června k 7 letům a 6 měsícům vězení, oproti 12 letům navrhovaným státní prokuraturou. Rozsudek tedy údajně “humánní”, s přihlédnutím k tomu, že Lilia čerstvě založila rodinu, aby – dnes dvaačtyřicetiletá – měla po sedmi letech ještě možnost stát se matkou… Sarkasmus nebo holý cynismus? Nebo obojí z vymožeností “ruského světa”, tohoto zatím ještě vnitřně sebejistého brave new world.
Alexej Navalnyj na jednom z posledních videí, v trestaneckém táboře Poljarnyj volk (Polární vlk)
Alexej Navalnyj zemřel – “byl zavražděn”, jeho vrahem je Putin, zní z různých stran světa – v pátek 16. února ve 14.17 místního času v trestanecké kolonii IK-3 při gorodku Charp na severozápadní Sibiři, v říčním povodí přítoků řeky Ob, 60 kilometrů za polárním kruhem, Tak to v sobotu na sociální síti sdělila Navalného mluvčí Kira Jaryškinová.
Nápravné zařízení č. 3 (IK-3), na místě bývalého gulagu a předtím věznice z carských časů, je považováno za jedno z nejdrsnějších na Sibiři, cíl deportací nejhorších zločinců: říkalo se, že dál na sever už nebylo kam kohokoliv vyhnat či uvěznit. Dosvědčované “legalizované mučení” zdejších trestanců uzavírá, resp. představuje finále propracovaného, tři léta trvajícího šikanování Navalného, soudními jednáními vláčeného, vězněného a psychicky trýzněného, hned od jeho okamžitého zatčení, v letadle, kterým se vracel ze záchranné léčebné péče v berlínské nemocnici Charité (kam se jej podařilo z Ruska dopravit po nezdařeném pokusu otrávit jej novičokem).
Co se nepovedlo tehdy, svedli nakonec v IK-3: po několikadenních izolacích Navalného na studené samotce (potrestán takto hned po příchodu z karantény za to, že se “nepřestavil podle předpisů, nereaguje na výchovnou práci a nevyvozuje z toho náležité závěry”); po půlhodinových “procházkách” na tři krát jeden metr velkém vězeňském dvorku, vyhrazeném prominentnímu vězni v 6.30 mrazivého jitra (minus 32 stupňů)…
Navalného matce Ljudmile, která se do IK-3 vypravila s jeho právníkem, sdělen příčinou synova úmrtí “syndrom náhlé smrti”; k jeho ostatkům jí byl ale zamezen bezprostřední přístup, v márnici šedesát kilometrů vzdáleného Salechardu, kam ji odkázali, nebylo synovo tělo k nalezení.
Nejen v Moskvě, u memoriálního soloveckého kamene, nejen v Petrohradě, zastavují se (v Kazani, Novosibirsku, Tomsku, Uljanovsku, Nižném Novgorodu, Murmansku…) stateční a ve smutku kladou živé květiny na pietní místa, mnohdy improvizovaně zvolená; odhadem je těch příchozích na 20 tisíc. (Ruská federace – připomínáme – má přes 143 miliónů obyvatel.) Mnozí z těch odvážných jsou po položení květin příslušníky pořádkových policejních sborů na místě zatýkáni, v počtu blížícím se k dnešku čtyřem stovkám.
Večer 16. února, po oznámení Navalného smrti, na Náměstí Borise Němcova (sic! – nesoucím jméno předešlé Putinovy oběti), před ruským velvyslanectvím v Praze
Pod tímto titulkem na webu Echo24 reaguje Jiří Peňás na dopis “osmdesáti”, publikovaný již na více platformách, vznášející k české vládě, prezidentu ČR a zahraničním výborů Poslanecké sněmovny a Senátu ČR požadavek přehodnocení bezvýhradné podpory Izraele v jeho současné válečné operaci v Gaze. Mezi osmdesátkou osobností tohoto otevřeného dopisu, “dlouhodobě se angažujících v podpoře lidských práv”, jak signatáři sami v dopise píší, “silně znepokojených humanitární katastrofou v Gaze” jsou mj. kněz Tomáš Halík, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, biskup Václav Malý, spisovatelka Radka Denemarková, pražský politik Pavel Čižinský… Peňásovu explikaci, zatím ojedinělou, z webu Echo24 rádi zveřejňujeme – oproti hromadným peticím na širokoplošných platformách je cennou reakcí jednotlivce, tj. Jří Peňás – jak jsme u něj ostatně zvyklí – tu píše sám za sebe:
Co je A a co je B v hrůze v Gaze
Lze si těžko představit aspoň trochu soudného a citlivého člověka, který by bez ustrnutí nesledoval hrůzné záběry a zprávy, které přicházejí z Gazy. A přestože by ten člověk zároveň měl vědět, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda, tak si nelze představit, že by nechtěl, aby ta hrůza co nejrychleji skončila, ba aby pokud možno nikdy vůbec nevypukla.
Jenomže ona vypukla a mělo to nějaké příčiny. Vypukla dřív, než do Gazy vkročil první izraelský voják a explodoval první cíl. Té současné hrůze v Gaze předcházel pogromistický útok teroristů z Gazy na pokojné obyvatele izraelských vesnic 7. října. Tomu, co je dnes v Gaze, předcházelo násilné překonání hraničních bariér (proč je tam asi Izrael postavil?), vraždění nevinných lidí ze zálohy, hrůzné činy libující si v krutosti, hon na pokojné účastníky hudebního festivalu, únos rukojmích, z nichž mnohá jsou již nejspíš po smrti.
Bez tohoto zásadního konstatování nelze odpovědně a spravedlivě mluvit o „šokujícím počtu obětí v Gaze“, protože k nim by nikdy nedošlo bez útoku ze 7. října. A skutečností též je, že ten byl pokračováním teroristických metod Hamásu, jejichž cílem, a tím se Hamás nijak netají, je konečná likvidace Státu Izrael.
To je „A“ současné tragédie, bez nějž nelze říci „B“. A to právě dělají autoři a signatáři dopisu české vládě, když ji vyzývají, aby přestala s podporou Státu Izrael. Jsou „silně znepokojeni humanitární katastrofou v Gaze“, v čemž se jistě neliší od všech normálně cítících lidí, lze předpokládat, že i od naprosté většiny Izraelců. Jejich stát však na rozdíl od znepokojených rádců a porotců čelí reálnému a bez patosu řečeno smrtelnému nebezpečí. Čelí nepříteli, kterého provokuje pouhou svou existencí. Tento existenční rozměr takového žití na okraji zániku je, zdá se, mimo horizont starostlivých „ochránců a podporovatelů lidských práv“, jak si sami říkají. K nim doléhají obrazy válečných hrůz, jež je „znepokojují“ a vybízejí k protestům. A na otázku, co má Izrael dělat, odpovídají ve svém textu, že „nemají hotové řešení tohoto komplexního problému, což je ale nezbavuje práva otevírat otázky a pojmenovávat problémy“. Nezdá se, že by tak svým dopisem činili. Spíš ty základní zastírají. Pokud je pojmenovávají, tak neúplně, ba falešně a tak, aby to uspokojilo je, nikoli se dotklo podstaty věci. Tou je ujasnění si základních etických norem, mezi něž patří v první řadě rozlišování mezi tím, kdo je napaden a brání se, a tím, kdo útočí a nese za to následky.
Je to asymetrický konflikt nejen v tom smyslu, že Izrael je technicky a vojensky silnější (naštěstí, jinak by už nebyl), ale i v tom, že představy Hamásu a jeho podporovatelů jsou ultimativní. Zatímco Izrael žije desítky let ve stavu ozbrojeného statu quo, tedy jak to okolnosti umožní, podle představ bojovníků Hamásu je konečným cílem zničení Izraele. S tím židovský stát žije dlouhá léta a čelí tomu navzdory kritice, ba opovržení lidí, kteří podepisují – a je to nepochybně jejich právo – petice, jako je ta současná. Zatímco pro Hamás a spřízněné džihádistické skupiny je nepřítelem každý Izraelec, Izrael nebojuje s Palestinci, ale bojuje s organizací, která je prodchnutá duchem boje s židovskou „entitou“. Pro Hamás etc. je lhostejné, jaká vláda v Izraeli vládne, jestli levá, nebo pravá. Jediným řešením dle jejich představ je, aby nebyla vláda žádná, žádný židovský stát.
Je to doufejme utopie, protože Izrael je naštěstí silný stát, ale zástupy svatých bojovníků plní ulice a podzemní tunely Gazy od raného mládí. Dokud tady nedojde k zásadnímu obratu, tedy ke změně náhledu Palestinců na bezvýchodnost takové existence, nic se nezmění. A je strašné to říct, ale bez porážky takového modelu existence to asi není možné. Když signatáři píší, že „odpovídat na násilí větším násilím pokládáme za děsivé selhání politiky“, zní to možná mnohým uším hezky a dojemně, ale kdyby se tím svět řídil před osmdesáti lety, nedopadlo by to s ním dobře. Nebo ještě hůř, než to dopadlo.
Blížící se neblahé druhé výročí zahájení ruské agrese proti Ukrajině (24. 2. 2022) opatřuje nedávné odvolání generála Valerije Zalužného z pozice náčelníka generálního štábu ozbrojených sil Ukrajiny mnoha otazníky, včetně jeho vztahu k prezidentu Zelenskému. Svůj komentář k tomu dodává Jefim Fištejn, v jednom ze svých mnoha textů věnovaných válce na Ukrajině i v samotném Rusku. Jejich rozrůstající se soubor, spolu s komentáři a úvahami nad situací v Izraeli a na Blízkém východě, v Evropě či ve Spojených státech připravujeme pro vydání v knižnici Knihovny PP. Fištejnův text věnovaný Zalužnému, jednomu se “Z” proti Rusku, na obranu Ukrajiny a Západu, s titulem Ten, kdo vypíná tmu, je k přečtení zde a bude i součástí chystané knížky.
Naši nedávnou vzpomínku na Františka Janoucha, zakladatele Nadace Charty 77 a dobrého jadrného člověka (zemřel 12. ledna 2024), doplňujeme pozvánkou na rozloučení spolu s Františkovými blízkými a přáteli, takto v rozšíření tohoto důvěrného kruhu…
Ta dříve už více či méně známá fotografie vyšla na obálce loňských čísel revue SecuritasImperiii. Byla pořízena 25. února 1948 – dne, jehož neslavné výročí za čtrnáct dní vzpomeneme. Kromě stisku rukou Edvarda Beneše s Klementem Gottwaldem zaujalo Petra Pitharta na fotografii prostředí, ve kterém se odehrálo: Benešova pracovna a obraz v pozadí: Co by asi šeptal Masaryk do ucha Benešovi – zde:
Ve věku 85 let zemřel 1. února scénárista, filmový a televizní producent, režisér dokumentarista Josef Platz, jeden z obsáhlého panteonu Paměti národa. – Česká televize připomněla Platzovo úmrtí projekcí jednoho z jeho dokumentárních filmů, Baronka Sidonie Nádherná aneb Konec šlechty v Čechách (2003). My starší v Knihovně PP upomínáme se na portfolio fotografií Josefa Platze z někdejšího sudetoněmeckého pohraničí, pořizovaných od 70. do 80. let minulého století – povzbuzující tehdy disentní zájem o tuto zmarněnou krajinu/ zemi a vůbec o téma odsunu našich někdejších německých spoluobčanů: odhalena tragika a trauma tohoto dějinného komplexu, otevřena však i bolestivá debata “o odsunu”, tehdy mimo normalizační dozor.
Malý výběr tehdejších Platzových fotografií zde uveřejňujeme a zároveň odkazujeme na texty našeho stále vzpomínaného přítele a kolegu Petra Příhodu (od jehož úmrtí uplynulo letos v lednu 85 let), který kromě publicistických glos pod pseudonymem František Jedermann doprovodil soubor Platzových fotografií esejí Ztracené dějiny (1990, vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, ve spolupráci s Ackermann Gemeinde). Výpravněji vyšla Příhodova esej už předtím v Německu, anonymně, s širším výběrem Platzových fotografií a s textovým doprovodem jeho ženy, spisovatelky Edy Kriseové (Verlorene Geschichte, Bund-Verlag, Köln 1985)..
Foto Josef Platz
Už v březnu 1964 (právě před 60 lety) na základě usnesení čs. vlády rozhodnuto o demolici gotického jádra historického města Most/ Brüx, před poválečným odsunem obývaným převážně německým obyvatelstvem. Benešovu proklamovanému “vylikvidování” Němců v Čechách a Moravě odpovídal ve vládním usnesení výraz vyuhlení, totiž vytěžení hnědouhelných zásob pod městem, kvůli kterému se demolice Mostu měla uskutečnit. Probíhala v 70. a 80. letech, ukončena v roce 1987. Ze starého Mostu ušel zkáze, v pokryteckém zájmu o záchranu “národního kulturního dědictvi”, jen gotický děkanský kostel z 16. století: přesunut na kolejnicích o několik set metrů stranou. Namísto starého Mostu vystavěn Most nový, socialistický. Prvním objektem byla budova městského výboru KSČ, jako druhý po ní – protože pamatováno na “pány i kmány” – obchodní dům, “obchoďák”, v r. 1976… Až později restaurant Severka, známý mj. z populárního televizního seriálu Most.
Zkáza Mostu byla nejrozsáhlejší, v poválečném období jí padlo za oběť na osmdesát dalších obcí a městeček v někdejším německém pohraničí. Fotoobjektiv Josefa Platze zachytil ve své době mnohé vybrakované kostely, jako ten v Siřemi/Zürau, který pamatoval kolem procházejícího Franze Kafku; pobořené statečky, osiřelé návsi rozpadlých vsí – a ty nejpočetněji “přeživší”, hroby, nikým už navštěvované.
V Lobendavě/ Lobendau, ve zpustošené golgotě, se spícími apoštoly… (foto Josef Platz)
Sedmaosmdesáté narozeniny, na rozhraní Kozoroha a Vodnáře (21. ledna t. r.), oslavil Ivan Lefkovits (srdečně pozdravujeme do Basileje!), autor podivuhodné knihy s titulem 1923, s podtitulem Historická faktografická fikce. V uplynulém roce 2023, za nímž se tu ohlížíme, sto let od letopočtu uvedeného v titulu Lefkovitsovy knihy, s podporou Nadace Charty 77 a v koedici s nakladatelstvím Kodudek knihu vydala Knihovna Petra Pitharta, ve vydavatelské péči Ivana Chvatíka, ze samotného středu Knihovny PP, na základě ediční přípravy a redakce Tomáše Vrby – jako první ze zamýšleného programu knižnice Knihovny PP.
Ve vrstevnatém pohledu na dobu před sto lety, společenského, politického a kulturního milieu Československa 20. let, se Lefkovitsův román otevírá přípravami oslav pátého výročí jeho vzniku. Připravenost k emancipované roli v kultuře poválečné (střední) Evropy chce mladý stát v roce 1923 doložit mj. velkorysým nákupem moderního umění, jak jej organizuje teoretik výtvarného umění a kunsthistorik Vincenc Kramář, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, propagátor moderního, zejména kubistického umění – jeden z hlavních aktérů knihy.
Tak je příběh sbírky francouzského moderního umění, kterou se loni „retrospektivně“ pochlubila Národní galerie (dnešní dědička plodů někdejšího kulturního působení Vincence Kramáře), jedním z odkazů, který nás Lefkovitsovým připomenutím s rokem 1923 spojuje.
Henri Rousseau, Vlastní podobizna,1890 – vpravdě ikonický obraz z Kramářových nákupů francouzského moderního umění; dnes v Národní galerii.
Vincenci Kramářovi (který mimochodem byl vzdáleným bratrancem Karla Kramáře, premiéra první vlády samostatné republiky) stál v jeho misi po boku – líčí Lefkovits – významný představitel politického života nejen prvních let samostatnosti, ale i před rokem 1918: Alois Rašín. První československý ministr financí, iniciátor okolkovaní peněžního oběživa, ten, který prosadil striktní rozpočtovou nového státu, směrem k posílení československé měny… Byl to též Alois Rašín, který umožnil finanční zajištění nákupu francouzského umění. V Lefkovitsově knize chce Rašín do věci Vincence Kramáře narychlo zasvětit z pooperačního nemocničního lůžka:
5. ledna noviny široce informovaly o první velké události roku 1923 (nepočítáme-li úmrtí Jaroslava Haška, 3. ledna 1923), jakou se stal atentát na Aloise Rašína, při němž byl před svým bydlištěm v Žitné ulici smrtelně postřelen. Svému zranění 18. února podlehne, ale potřebné instrukce k státem dotovanému nákupu francouzského moderního umění stačí ještě Vincenci Kramářovi předat.
Vincenc Kramář mezi obrazy své soukromé sbírky
Portrét Aloise Rašína na dobové bankovce
Rozsáhlou síť souvislostí roku 1923, v živé tkáni dobových “obrazů ze života”, událostí a jejich aktérů, v jejich spletitých dobových konstelacích, „tváří a těl, myšlenek, vzpomínek, představ, rozhovorů, přátelských a milostných vztahů…“, evokovaných v topografii tehdejší Prahy, ale i Vídně i nejbližší Evropy, zašlehujících až do Paříže, Berlína, Štrasburku…, až do Terstu jako výspě střední Evropy; v žité přítomnosti té doby pět let po Velké válce, schraňující v sobě minulost i předznamenávající svou perspektivou časy příští… zahlédl v Lefkovitsově knize spisovatel Michal Ajvaz, Chvatíkův kolega v Archivu Jana Patočky: viz Román o roku 1923 – zde.
… a začítáme se opakovaně do tohoto podivuhodného románu také v knihovně Knihovny PP, probíráme se mnohovýznamovými souvislostmi a asociacemi, jaké kniha (nově) navozuje. Nejposledněji v souvislosti s tím,
– že jeho autor, I. L., ročník 1937, židovského původu, je jedním z přeživších holocaust, v Lefkovitsově případě přeživším koncentrační tábor Ravensbrück i hrůzně vyhlazovací Bergen-Belsen…,
– že paměť vyvražďovacího holocaustu v rámci druhé světové války vystupuje z kolektivní paměti i jejího zapomínání do významové souvislosti se sobotou 7. října 2023, místně na pomezí Pásma Gazy a izraelského území…,
– že se vynořuje v temných proudech stále přítomného antisemitismu, v Lefkovitsově knize exponovaného a takto pojmenovaného také v roce 1923, jako nikoli utnutého před necelým čtvrtstoletím, Masarykovým vystoupením za hilsneriády…,
– že je i tento jev, zakamuflovaný dnes do propalestinské agitace součástí a tématem širší, dějinné evropské paměti i naší bližší paměti středoevropské, jak je v síti souvislostí vepsána do Lefkovitsovy knihy…
V Lefkovitsově románu – dovozuje Michal Ajvaz – se pohybujeme v pomyslném “katastru” střední Evropy, na rozloze původního celku, jehož jednotlivé, na nedbalý pohled disparátní části jsou symbolicky pospojovány Waldesovými patentními knoflíčky – něžně vzaté z laškovného monoklíku, jak si jej koketně nasadila sl. Elisabeth Coyens a jak ji tak na jednom z nejslavnějším propagačním vyobrazení zvěčnil malíř František Kupka.
S vidinou blízkých moří putujeme v Lefkovitsově knize střední Evropou, až do Terstu a na blízký zámek Duino na útesu nad Jaderským mořem, kde pražský rodák Rainer Maria Rilke počal své Elegie z Duina. V minulém roce kromě celého století od Lefkovitsova roku 1923 uplynulo také sto let od vydání Elegií: Ivan Chvatík jako bonus zájemcům o Lefkovitsův románu posílá skrze Knihovnu PP ze svého zatím pracovního nového překladu první z Elegií – zde.
Zámek Duino na ostrohu vystrčeném do pláně Jaderského moře,v dálce přístav Terst
Velká česká herečka, krásná i důvtipná žena Jana Hlaváčová odešla ze světa nás živých († 13. ledna 2024). Vzpomínáme jejích rozmarných, úsměvných rolí i těch charakterních, životně plnokrevných (na divadle Raněvská ve Višňovém sadu, Emilia Marty ve Věci Makropulos, ve filmu královna Eliška Přemyslovna, v televizi kněžna Ludmila…)
Se svým mužem Luďkem Munzarem tvořili obdivuhodný, navzájem se doplňující pár, nejen herecký. My ve spolku Knihovna PP – víceméně vrstevníci, souputníci tehdejší doby, účastníci normalizačního disentu, chartisté, spolu se mnou Ivan Chvatík a Jan Vít -, jsme paní Janu a jejího muže vnímali ještě jinak, v ohledu, který dnes mezi nekrology nezaznívá dostatečně. Oba ve vzájemné shodě nepodepsali tzv. “Antichartu”, odsuzující prohlášení Charty 77 (“Pohrdáme těmi, kdo za mrzký peníz…”, hřímala tehdy, v lednu 1977 v Národním divadle, v národní té “kapličce”, herečka Jiřina Švorcová), vyjadřující loajalitu komunistickému režimu. Jana Hlaváčová a Luděk Munzar byli jedněmi z mála kolegů “od divadla”: nepodepsali tehdy také Eduard Cupák, Marie Tomášová, Jiří Suchý, Jarka Tvrzníková, Ilja Racek, Táňa Fischerová, Hana Frejková, Ivan Vyskočil, celá parta v brněnské Huse na provázku. Byli menšinou mezi umělci (76 národních, 360 zasloužilých, 7000 umělců “bez titulu”), kteří se pod odsouzení Charty 77 postupně podepsali, aniž si třeba přečetli její prohlášení. Naopak rozhodnutí nepodepsat bylo zejména v případě hereček a herců činem statečným: ohrozili tím svou hereckou, ergo životní kariéru, kdy divadelní role přicházejí, pro herce dozrávají jako role životní, ale žel je i nelítostně míjejí, ve vyhlédnutých rolích si už nezahrají: svěřovala se nám herečka Vlasta Chramostová, jedna z prvních signatářek Charty 77.
Jana Hlaváčová a Luděk Munzar vlastním rozhodnutím nepodepsali, byli okamžitě ve svých rolích přeobsazeni, postupně však, až padla okamžitá omezení, mohli zase hrát. Usvědčili tak tisíce jiných ze zbabělosti. Neboť bylo možné nepodepsat! Bylo to možné! Stačilo jen nepřidat se k ostatním. Silné osobnosti to dokázaly. Nás chartisty jejich rozhodnutí mimořádně povzbudilo, neboť se nám v tom čase zdálo, že nás opustil celý národ. Bylo nám ouzko, ne že nebylo. Dodnes si vyslovením jmen Jany Hlaváčové a Luďka Munzara nejprve vybavíme jejich příkladný tehdy čin, v oné krušné pro nás zimě 1977, a až pak jejich skvělé herectví… I herec, i ten, který hrál třeba včera v Othellovi sketu Jaga, může být statečný – každý může být statečný. Stačí nebýt zbabělý. Někdy stačí jen nepřidat se k davu, který statečný nemůže být nikdy. Ti, co se tehdy podepsali pod “Antichartu”, nechali se sehnat do davu, vy – milá paní Jano, pane Luďku, stali jste se osobnostmi v prořídlých elitách tehdejšího času… Jsou činy, ze kterých se nejde vymluvit. A jsou i takové, na které by se nemělo zapomenout. Díky, Jano Hlaváčová a Luďku Munzare, i vy další stateční.
František Janouch 22.11.1931 Lysá n. Labem – 12.1.2024 Stockholm
Za časů Charty 77 se tiše vědělo, že stovky našinců, povyházených ze zaměstnání, bez práce nebo s mizernou mzdou v podřadných profesích dostává v měsíčních intervalech záhadné obálky s tuzexovými poukázkami. “To od Janoucha“, z “jeho” nadace! Kdo, kdy, kolik obdrží té podpory ze zahraničí působící Nadace Charty 77, rozhodovalo zástupně neanonymní grémium s Václavem Havlem v čele. Díky tomu mohli “zakázaní” spisovatele psát, na černé listině zapsaní historikové bádat, mámy s dětmi a s tátou v base se nemusely obávat, z čeho na konci měsíce vyžijí.
Jaderný fyzik František Janouch měl důvěru na všech stranách: intelektuálů a vědců na Západě, čs. disidentů i čs. exilu, vědeckých kapacit v SSSR a koneckonců i toho našeho čs. socialistického establišmentu. Jen tak mohla v roce 1978 Nadace Charty 77 přijít na svět – podpůrná nezisková organizace rozklenutá napříč státními hranicemi i režimy. František Janouch byl jejím nezpochybnitelným zakladatelem.
Jak to všechno František zorganizoval, věděl snad jenom on. Nejdřív se museli na Západě najít lidé, kteří Františkovi osobně uvěřili a svěřili mu své peníze. Třeba americký spisovatel a dramatik Arthur Miller, skandinávští spisovatelé a spisovatelé sdružení v mezinárodním PEN-klubu, jeho předseda Per Wästberg, norští a švédští (sociálně demokratičtí) vrcholní politikové… Pak zpoza zahraničí vyjednávání na druhé straně železné opony, prostřednictvím peněžních ústavů působících před i za oponou. Mohlo se to pak odehrávat ve vší legalitě, ba i ten socialistický erár u nás si mnul ruce, protože si to všechno bohatě zdanil.
František, ten který se podle vlastních slov „nikdy nenudil“, stihl o tom napsat paměti těmito slovy uvozené – o neznámém nám Rusku, o jeho skvělé fyzikální vědě i o jeho obskurantismu, o českém, mnohdy bizarním marxismu pod kremelským vlivem (a také pod přímým vlivem Lubjanky!), o lidech, se kterými se František setkával jako málokdo u nás, třeba o svém tchánovi Arnoštu Kolmanovi či o jaderném fyzikovi, obránci lidských práv a nositeli Nobelovy ceny za mír Andreji Sacharovovi…
Aktuálně dnes rezonují v Janouchových pamětech jeho někdejší mise v Ukrajině, podniknuté v jeho vlastní profesi a s posláním odpovědného jaderného fyzika. Neoficiálně coby organizátor transferu civilní i vojenské atomové energetiky po roce 1991 osamostatněné Ukrajiny do Ruské federace. Šlo o to, že jaderné zbraně nemohly po rozpadu SSSR zůstat na místě, kde se dosud vyráběly a byly umístěny (co nejblíž Západu) a kde přitom špičkoví ukrajinští vědci nemohli zůstat bez práce. Šlo o bezpečnost Západu a zároveň o záchranu vyspělé ukrajinské vědy… To všechno jsem slyšel přímo od Františka. Bez transferu jaderných zbrani do RSFSR, třeba říci naplno, by Ukrajina, ani ta dnes napadená ruskou agresí, neexistovala. Vzal by si ji Putin hned…
František byl tam pak v letech 1996-2000 jako švédský a evropský náměstek ředitele vědeckého a technologického centra v Kyjevě, soustředěného na eliminaci následků černobylské havárie: viděl do té tragédie jako málokdo jiný. To proto stal se předtím i u nás špičkovou autoritou – pokud jde o jadernou bezpečnost. Trpělivě mně, „humanitně-ekologickému“ skeptikovi, vysvětloval od základů, jaké jsou, jaké budou výhody jaderné energie, zejména z těch „malých“ reaktorů. Jaderná fúze! Patřil jsem totiž zprvu ke skeptikům. František u něho doma (sám skvěle vařil!), ale i „po hospodách“, všudemožně věnoval svůj čas tomu vysvětlování – jednu dobu jsme ve vládě České republiky totiž rozhodovali o osudu Temelína. Jemu, právě jen jemu (nikoli dodavatelům, vždycky, skoro rutinně a zcela cynicky podsekávajícím termíny dokončení i celkové náklady…) jsem byl ochoten věřit.
V té době už Nadace Charty 77 začala působit v Praze a Františkovým přispěním se před českou veřejností uvedla v letech 1991- 92 veřejnou sbírkou na Konto Míša, určeném na zakoupení Leksellova gama nože švédské licence, umožňujícího náročné neurochirurgické operace. Všichni, skoro všichni jsme přispěli. V dvaadevadesátém se v Nadaci Charty 77 otevřelo Konto Bariéry pro handicapované, od té doby dodnes nejdéle trvající veřejná aktivita tohoto druhu u nás. Tak jsme se s Františkem Janouchem a s Nadací Charty 77 i začátkem dravých let devadesátých učili, co je to „velká charita“.
František Janouch byl u toho všeho a pro všechny: říkalo se – s odkazem na jeho pomáhající všudypřítomnost – s trochou škádlivosti: bez Františka Janoucha ani vlnka nezašplouchá!
Při všem tom zařizování byl František Janouch vždycky až obsedantně věcný, prakticky zaměřený, pragmatický, zkrátka vědec. Nikdy nepřestal být fyzikem, který vidí svět jako něco komplexního, co vyžaduje exaktní uchopení; jako ten, kdo neztrácí čas řečmi o ideách a ideálech. Fyzikové – Niels Bohr, Einstein, Sacharov či Janouch – rozeznávají svět jako proměnlivý systém, ať se zpevňuje, či bortí; a umějí se tomu postavit.
Nic z toho, ani Františkova praktičnost, pragmatičnost či systémový přístup by nefungovalo, kdyby to nemělo motor. Hnací sílu… Když se slavily Františkovy devadesátiny, připomněl jsem v laudatiu na jeho počest, že přes všechnu svou heroickou zbroj stojí tu před námi František jako dobrosrdečný hromotluk, se srdcem na dlani. Že to jeho „srdce“ není jen tak lidský orgán, ani jen opisem nějaké vlastnosti, povahy či přesvědčení, že je to něco, co je uloženo hlouběji, ba nejhlouběji, v nejvrstevnatelnější hloubce. Je to i srdce nezdolné, které dodává sílu a vytrvalost, které bije pro velkou i malou spravedlnost. Takovým srdcem se lze i dívat na okolní svět: že při své konzistenci je křehký, zranitelný, že často potřebuje pomoc, přispění… Je v něm zároveň starost o konkrétní lidi. Ano, ten asertivní, sebestředný, někdy ješitný dědek Janouch – napsal jsem – měl rád konkrétní lidi, spíš než abstraktně chápané lidstvo. Že je to přitom maskováno věcností, občas i cynickou. Může vám to jít na nervy, a Janouch v tomto smyslu na nervy mnohých věru brnkal. Jen tak se ale mohl dohodnout s tolika lidmi i zcela opačného ražení. A domluvit se s nimi dokonce i o penězích, o těch “až na prvním místě”… Srdce vnímáme jako „orgán“ lásky, napsal jsem v tehdejším laudatiu. To Františkovo mělo v sobě kus nešťastného, ztrápeného srdce ruského, také kus bojovného, podmínkami tvrdě zoceleného srdce severského, a jistěže i kus dobrosrdečného srdce českého. Srdce se shovívavým smyslem pro člověčinu, cloumaného dějinami, které bývají často nad sílu jednoho člověka… Shrnuto: velké lidské srdce… Srdce Františkova pozemského pobytu dotlouklo, ale nějak nadpozemsky tluče tu dnes s námi dál.
