Knihovna Petra Pitharta

Všestranná, reportážní i portrétní fotografka Dagmar Hochová (1926-2012 ), žačka Jaromíra Funkeho a Karla Plicky, známá svými fotografiemi uveřejňovanými v obrazových časopisech a knižními fotografickými ilustracemi, stejně jako volnými fotografickými cykly (Děti, Sestřičky, Legionáři, Síla věku…); mj. naše (hlásí se k tomu pp + jv) dobrá hubatá kamarádka, vždy s neochvějným zájmem o veřejné dění, byla v roce 1990 zvolena poslankyní České národní rady (tímto “českým parlamentem” pod předsednictvím Dagmar Burešové, vystřídaným dnešní Poslaneckou sněmovnou ČR). Během dvou let 1990-1992, které Dáša H. strávila v poslanecké lavici, pořídila sérii fotografií dokumentujících tehdejší parlamentní dění, jeho osobnosti i situace, jakými byly například jmenování české vlády v čele s Petrem Pithartem či účast Václava Havla na zasedáních ČNR. Zdají se nám tyto situace dnes – v čase parlamentních obstrukcí, sporů o valorizaci důchodů, o obsah konsolidačního balíčku, o tom, kterak snížit schodek státního dluhu – být něčím na způsob politického biedermaieru.     

Výsledkem spolupráce Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Moravské galerie v Brně, kde je uložena rozsáhlá fotografická pozůstalost Dagmar Hochově, je výstava těchto jedinečných dobových fotodokumentů, otevřená v Galerii Věda a umění v budově Prezidia AV ČR do 18. srpna 2023. 
   

fotoreportáž z výstavy Vojtěch Hrdlička

Na reportážním fotofilmu rozpoznatelně zachyceni/ny, v pořadí “of first appearance” mj. Dagmar Burešová, Daniela Kolářová, Jaroslava Moserová, Milan Uhde, Petr Pithart, Václav Havel, Jan Kasal, Jan Stráský, Jiří Payne, Eva Kantůrková, Martin Bursík, Václav Žák, Jiří Vlach, Marek Benda – jako poslanec České národní rady v letech 1990-92 dva- až čtyřiadvacetiletý,  v Poslanecké sněmovně ČR dnes poslanec služebně nejstarší…

Z vlastních zdrojů při této příležitosti publikujeme vybrané Dášiny fotografie z Koordinačního centra Občanského fóra, pořízené v závěru roku 1989, spolu s jejím doprovodným dopisem, poskytnutým knižnímu memoriálu k osmdesátinám PP. Pod titulem V Auroře “na Auroře” je uveřejňujeme zde.

Přidáváme Pithartovu dnešní vzpomínku – ohlédnutí: Dáša – zde.

Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě letos už po devatenácté! Jako vždy s inspirativní dramaturgií probíraných témat a s reprezentativně pozvanými hosty… Budeme “na drátě” (Knihovna Petra Pitharta je ostatně jedním z partnerů letošní Žurnalisfické školy KHB.). 

Oslovili jsme při této příležitosti hlavního zakladatele a ústřední osobu havlíčkobrodské žurnalistické školy pana Milana Pilaře, který je nejen spiritus agens této školy, ale mnoha dalších aktivit, které se v Havlíčkově Brodě, na Havlíčkobrodsku a vůbec v širším okolí Vysočiny v posledních letech dějí… Coby jeden z důkazů jejich smysluplnosti (uvažujeme “konzervatisticky”), dějí-li se právě v “dohlédnutelném horizontu” z místa či regionu určitého – jakoby osudem určeného.

Komentář Milana Pilaře připravujeme a uveřejníme jej na portálu Knihovny PP v nejbližší době.

11. července 2023 zemřel v Paříži český spisovatel Milan Kundera…                                                          Společnost Franze Kafky, jeden ze spolků blízkých Knihovně Petra Pitharta, poctila před třemi lety Milana Kunderu mezinárodní Cenou Franze Kafky, ke kteréžto poctě jsme svým hlasem v soutěžní jury také přispěli.    Cena Franze Kafky, cena nezanedbatelného renomé, není coby přináležité ocenění Milana Kundery bůhvíproč standardně připomínána, jakkoli jde o poslední spisovatelovo ocenění po tolika předchozích, oceněno i churavým už Kunderou, na dálku, telefonicky z pařížského lůžka nemocného, neboť je cenou – řekl Kundera – “od kolegy spisovatele”… Dobíráme se blízkosti Kafkova a Kunderova fikčního světa, bez ohledu na časovou vzdálenost Kafkovy Prahy a Kunderova Brna či Paříže…

Také Knihovna Petra Pitharta vyslovuje nad odchodem světově proslulého spisovatele, který po svém vypovídá o našem groteskním bytování i o naší dějinnosti, své účastné pohnutí.     

Připojujeme text Petra Pitharta z memoárového korpusu Léta, místa Milan Kundera: autor a jeho dílo zde.                                                                                                                                                      

                                          /jv/ 

Za nedávnou návštěvou ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského – pracovní schůzkou s nejvyššími ústavními činiteli ČR – se ohlížíme komentářem Jefima Fištejna, posledním v řadě jeho textů k válce v Ukrajině od února minulého roku, jejichž soubor s Fištejnovou předmluvou chystá Knihovna Petra Pitharta v samostatné knize své ediční řady. Aktuální Fištejnův text Zelenského lekce zde.

Knihovna Petra Pitharta, součást občanské komunity, kterou se cítí být i jako přímá následnice aktivit, které George Soros v minulosti podporoval, vesměs pod egidou Nadace Charty 77, se k návrhu udělení Řádu TGM panu Sorosovi výslovně připojuje. Připomínáme zároveň Sorosův zásadní podíl na založení Středoevropské univerzity (SEU) v Praze, jak to poznamenává Ivan Chvatík, někdejší tajemník správní rady Nadace pro SEU v Praze, ve stejné době šéf a hlavní editor z disentu vystoupivšího Archivu Jana Patočky, nynější spoluzakladatel  a exekutivní místopředseda spolku Knihovna PP. Text Ivana Chvatíka George Soros – zakladatel Středoevropské univerzity zde.
Na stejné téma doplňujeme rovněž pamětnickým textem Petra Pitharta George Soros a jeho pražská univerzita zde.

Dlouholeté vřelé vztahy představitelů spolku Knihovny Petra Pitharta k Českému velkopřevorství maltézského řádu nás na pozvání Knížete velkopřevora Fra´ Pierra de Bizemont přivedly na každoroční “svatojánskou” mši svatou v malostranském řádovém kostele Panny Marie pod řetězem konce mostu, jakož i k následnému setkání s čelnými představiteli domácí církve a šlechty, v čele s Karlem Schwarzenbergem a Karlem Eduardem Paarem, emeritním velkopřevorem Českého velkopřevorství. Knihovnu Petra Pitharta kromě PP reprezentovali Daniel
Soural a Jan (Křtitel) Vít.

Ve výroční den popravy předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, dne 19. června 1942, uctili jeho památku u pamětní desky na fasádě Kolovratského paláce předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil, 1. místopředseda Senátu Jiří Drahoš a někdejší předseda Senátu Petr Pithart, který se ještě jako místopředseda Senátu zasadil o umístění této pamětní desky na malostranském Kolovratském paláci jako příslušném “místě paměti”. Piety se účastnila i historička Jana Pasáková, která spolu se svým manželem, historikem Tomášem Pasákem, přechovávala v nepříznivém čase urnu s ostatky popraveného generála Eliáše, jež tak mohly být v r. 2005 pohřbeny se všemi poctami v Národním památníku na pražském Vítkově; paní Jana Pasáková je rovněž autorkou řady studií o Aloisi Eliášovi, včetně vzpomínek na jeho statečnou ženu Jaroslavu.

K revokované paměti na generála Eliáše přidán upravený projev Petra Pitharta k této příležitosti. Celý text Místo paměti Aloise Eliáše zde.

Jména Karla Schwarzenberga a Petra Pitharta proskakují tiskem coby externích, „starších“ poradců prezidenta Pavla. V podpaždí s knížkou nedávno vydaných, literárně ojedinělých textů Bedřicha ze Schwarzenbergu pod okřídleným názvem Poslední lancknecht (v překladu Daniela Korteho a s hutnou vstupní esejí Zdeňka Bezecného) navštívil Petr Pithart, společně s užším edičním týmem Knihovny PP, prapraprasynovce legendárního lancknechta. Karel Schwarzenberg, pamětliv péče o rodovou paměť, vydání textů svého prapraprastrýce podpořil a sám na své Dřevíči v naší, na aristokratické ctnosti zapomenuvší době jakoby ztělesňuje „posledního lancknechta“ s jeho étosem šlechtické ctnosti, odpovědnosti (noblesse oblige) a věrné služby.

Přítulná knížka v měkké žluté obálce ležela na stole, řeč točila se kolem nezpochybnitelného, jakkoli zneuznávaného místa šlechty v domácí historii a společnosti; pithartovsky tematizována ideou šlechty jako nositelky národního konzervatismu, reprezentace v duchu zemského patriotismu, páteře někdejší stavovsky vystavěné společnosti a stavovského státu… tradice oproti zideologizovanému modernismu. „Poslední lancknecht“ jako by tu vyvstával coby středoevropské species alegorické postavy Posledního Mohykána (je náhodou, že nejslavnější Cooperův román byl napsán za časů mládí Bedřicha ze Schwarzenbergu?).

jv