Knihovna Petra Pitharta

“Nevedel som, že je to také ľahké, najmä však lacné, kúpiť si hrdého maďarského voliča na rínku – píše Rudolf Chmel, dobrý přítel Knihovny PP -; že tak rýchlo a pod cenu dokáže vymeniť život v demokracii za 30 strieborných! Len keď mu bude teplo, postavia mu chodník v dedine, pridajú kanalizáciu, dva kruhové objazdy, a ešte mu podhodia nejakú národnú kosť. Ale môže dostať aj dar takrečeno navyše: výmenu nezávislých redaktorov Rádia Pátria v RTVS za tých pravých, orbánovských.

Na tradičnú maďarskú hrdosť trochu málo. To nagyovci, bugárovci a durayovci aspoň vedeli navýšiť svoju cenu, aby sa nemuseli pred potomkami doma hanbiť. Tí súčasní, hľadám to správne slovo, „spolupracujúci“, si vskutku nevedeli nájsť príhodnejší čas ako veľkonočný a prostredníctvom Gyimesiho a Forróa ho sprístupnili s predstihom, ani slovkom sa nepriznajúc, že sú vlastne pioniermi slovensko-maďarského zmierenia. Dávno hovorím, že jeho kľúčom sú Maďari na Slovensku. Ibaže, prizrime sa mu trochu lepšie či hlbšie. Na akomže pôdoryse nám to zmierenie, a najmä s kým, ponúkajú??”

Na poslední chvíli před slovenskými prezidentskými volbami se tedy for President vyslovili i “Maďaři na Slovensku”, alespoň K. Forró a G. Cyinmési, svými zdvihnutými palci pro P. Pellegriniho. Profesor Rudolf Chmel, dobrý znalec slovenských a maďarských mínění, postojů i letor, jakož i slovensko-maďarských a maďarsko-slovenských vztahů zaslal nám do redakce svůj komentář, uveřejněný původně v Denníku N – teď na portálu Knihovny PP, pro zdejší, stále nedostatečnou orientaci v politických proudech a peřejích na Slovensku  Celý, výše započatý text Rudolf Chmel, 30 strieborných alebo rublov – zde.

Jakkoli je Knihovna Petra Pitharta svého druhu paměťovou institucí – kronikářsky zaznamenávajíc události a data se zřetelem memoriálním -, představují pro nás tzv. “výročí”, která si v ročním kalendariu připomínáme, popř. je “slavíme”, okamžiky zastavené v čase, abychom si zpřítomnili či aktualizovali data, která za jejich výročími postávají. Nárokujeme pro ně přitom trvající, “nevýroční” významy – u nedávných výročí šoa, která jsme vzpomenuli s Památníkem ticha, padl požadavek “odkulatit” tzv. kulatá data, a nechat působit všechny jejich významy pro každoroční připomínání. v širokém kontextu kultury paměti (resp. politiky paměti). 

Zvláště jestliže se k takovým výročím sami hlásíme, mají-li pro nás osobní, třeba i tradovaný, formující významči  jestliže jsme s nimi měli či osobně dosud máme co do činění…

Posledním březnovým týdnem zakončené první čtvrtletí roku 2024 přineslo takových výročí hned několik, která stojí z našeho hlediska zpětně za ohlédnutí. Včetně výročí reprezentovaných jubilujícími osobnostmi (zpěčujeme se doplnit neutrálně obvyklé “významnými”, neboť co/kdo jsou “významné/ významnými” v dnešním čase přehodnocování, zvláště v našem tisíciletí tzv. kulturních válek?)

17. ledna 1924 vyšlo první číslo politicko-kulturního týdeníku Přítomnost, redigované Ferdinandem Peroutkou, od jehož narození uplyne napřesrok v únoru 130 let.

V rubrice “Politika” v úvodníku na první stránce prvního čísla Přítomnosti (a obracíme tu i na druhou stránku, kde text pokračuje) Peroutka nahlíží především – a bude tomu tak i v příštích jeho úvodnících- domácí politickou situaci. Pozastavuje se tu kriticky nad tím, že si politické strany (Peroutka má na mysli státotvorné strany tzv. Pětky) “zmonopolizovaly veškerý veřejný život ve státě”, přičemž “přistřihují myšlení dle svého stranického utilitarismu”, vytvářejíce tak mj. distanci od domácí inteligence, která, “toužíc po myšlenkové volnosti,… nehodlá se komandovati politickými poddůstojníky”. Znemožňuje to mj. i to – píše Peroutka -, aby do politického života promlouval ze svého rezervovaného nadhledu prezident Masaryk (přičemž, jak známo, bude Peroutkova Přítomnost nejblíže právě Hradu) – což by “koaliční režiséři změnili v perpetuum silentium“. – V přidané poznámce “Vývoj v pravo, či v levo?” to Peroutka doplňuje úvahou o žádoucím kolísání politického vývoje zprava doleva doleva a zleva doprava, v hledání rovnováhy v proměňujících se trendech doby.

Peroutkův úvodník “Naše myšlenková krise” v prvním čísle Přítomnosti následují na 16 stranách stati Karla Engliše (článek “Zájem na vyšší peněžní jednotce”, v jedné z od prvního čísla ustavených rubrik, “Národní hospodář”; spolu s poznámkou o válečných půjčkách a dluhopisech od Jaroslava Stránského, vydavatele Přítomnosti). Dále úvaha historika prof. Jar. Bidla “Co jest to slovanská politika” (nikoli už všeslovanská politika 19. století; ale s poukazem na stávající podporu ruských a ukrajinských emigrantů ze sovětského Ruska, samostatná politika československého státu). V rubrice “Literatura a umění” sprcha Josefa Kodíčka spuštěná na oslavence z uplynulého roku, padesátníka Maxe Švabinského, malíře “v jádře vnějškového a neduchovního” (“či může být ještě dnes, v této době, která zápasí o základní směry života společenského, jež krvavě se bije o nové principy filosofické /…/, nazváno velikým uměním, jehož hlavní součástku tvoří nahé ženské figury mastného povrchu, uprostřed pávů, tigrů, zeber a rajek…?”). Následuje článek “Smetanovská hesla” estetika Otakara Zicha k tehdy jubilejnímu, stoletému smetanovskému výročí; v rubrice “Život a instituce”. Pak ironické postřehy Egona Erwina. Kische nad habitem dobového žurnalisty. V rubrice “Psychologie” překlad z pojednání psychiatra a neurologa E. Kretschmera o Leninově “duševně schizothymním typu” (shodou okolností ruský “vůdce” za pár dní, 21. ledna 1924, zemřel – zřejmě nikoli na následky přečtení toho článečku).

Peroutkova Přítomnost, svým směřováním i vzhledem k uznávanému kreditu osobností, které do časopisu psaly (Peroutku nevyjímaje), cílevědomě usilovala, aby ze svých intelektuálních pozic promlouvala do politického života. Což zaujalo ty z nás, v nejstarší, zakladatelské vrstvě Knihovny PP, když jsme – totiž Petr Pithart (ten z nás nejvíc, dlouhodobě a souzněně začtený do svázaných ročníků Přítomnosti), spolu s Janem Vítem, Janem Sokolem, Zdeňkem Pincem, Petrem Příhodou) – během 80. let, v prostředí disentu, resp. Charty 77, začali uvažovat o pravidelně, tehdy ovšem samizdatově vycházejícím názorovém časopise.

V červnu 1990 jsme pak v “nových poměrech” – s už širším okruhem přátel, zpočátku ve vydavatelství Academia, v typografii Clary Istlerové, se lvím logem Karla Nepraše – na Peroutkovu revui vědomě navázali: pokoušejíce se prvním číslem “naší Přítomnosti” ducha původní Přítomnosti obnovit (viz 2. strana redakčního “slova na cestu”). “Naše Přítomnost” vycházela v letech 1990-92, než zašla na ekonomické úbytě.

  /jv/

Když se před téměř dvanácti lety objevila knižní edice Listiny základních práv a svobod (vyd. Wolters Kluwer, Praha 2012), provázená už ve svém prvním vydání expertními výkladovými komentáři – poté, co tehdy už před čtyřmi roky, v r. 1992, byl dokument Listiny základních práv a svobod vyhlášen jako součást ústavního pořádku České republiky -, dosáhla odborná edice Listiny, právě i díky doprovodným jurisprudentním komentářům jejích editorů, Elišky Wagnerové et al., ambice vnést její obsah a ducha do obecného právního povědomí… Aby kniha nadále nalezla své stálé místo “jak na pracovních stolech, tak na nočních stolcích”, jak s lehkou nadsázkou, stavící Listinu po bok Bible, poznamenal její kmotr Josef Baxa. 

V předmluvě k této komentované edici Listiny tehdy Petr Pithart vzpomenul (viz Svobody a Práva s velkými písmeny – zde), veden vlastní pamětnickou účastí, kterak zveřejnění v roce 1976 tzv. helsinských protokolů Mezinárodních paktů o občanských a politických… sociálních, hospodářských, kulturních právech dodalo legalistický základ občanské iniciativě Charta 77, coby obnovující se občanské společnosti u nás…

Co napadá při čtení Listiny dnes, při jejím druhém vydání, po uplynulém zhruba desetiletí? 

• 

• 

Čtu dnes Listinu – píše Petr Pithart – s jinou, neméně silnou emocí, jaké by se ovšem exaktní právní posouzení muselo vyvarovat. Což dnes asi není možné. Realita soudobého světa dramaticky zvýznamňuje většinu imperativů v Listině obsažených… Chtě nechtě naskakují v hlavě „živé obrazy“, plné bezpráví, násilí a krutostí. Nejen v obrazů válečných, ale třeba i útoku 6. ledna 2021 na washingtonský Kapitol, sídlo nejvyššího zákonodárného sboru Spojených států amerických – státu, který ústavní práva a svobody ve světě příkladně razil. Zároveň všechna ve světě nová a nová ohrožení práv a svobod Listinou chráněných, za oceány i bezprostředně za našimi hranicemi, vedou k úlevnému ujištění, že duch a rámcový naší Listiny i její konkrétní znění nejsou vystaveny zásadním korekturám.

Jak ale žije či skomírá Listina v naší soudobé sociální realitě? Jak jsou svobody a práva konkrétně uplatňovány? Jak jsou chráněny?

Není snadné odvážit se celkového hodnocení. Nemám po ruce „objektivní“ měřítko: mohu nabídnout jen svůj pohled, svá hodnocení: Jednotlivé moci (v systému jejich dělby a vzájemné kontroly) neobstávají stejně…

Naše moc soudní (obecné soudy) neselhává často, je však v určitých sférách příliš pomalá, to i proto, že moc zákonodárná se dosud vypořádává s přílišnou formálností procesů, které jsou vedeny před soudy. Přičemž Ústavní soud obstává víc než čestně; každý přitom může připojit dílčí otazníky. Podobně vidím Nejvyšší správní soud. A státní zastupitelství? To zůstává nejistě ukotveno ústavně, nejsledovanější kauzy budí značné rozpaky, nejen u veřejnosti. – Troufám si tvrdit, že policie respektovat principy Listiny senadále ještě učí, že se jí to přitom daří stále lépe. – Evropské soudy, myslím si, jsou ze samotné své povahy nenapravitelně vzdálené a zavalené agendou, tudíž pomalé. Avšak, co je tu pomalost? Důležitější než „rychlost“ je konec konců pevnost postojů a předvídatelnost, a v tomto smyslu tyto soudy plus minus rovněž obstávají.

Kvalita moci výkonné u nás vzhledem k závazkům Listiny kolísá, ale jinak tomu nemůže být, pokud o složení vlády rozhodují svobodné volby. Překonali jsme celá léta, kdy zejména moc výkonná programově rezignovala na „lidskoprávní“ agendu, zejména jako vůdčí směrnici naší zahraniční politiky (Nečasův „dalajlámismus“). Vědomě a explicitně se tehdy odkláněla od havlovských (disidentských) akcentů na lidská práva a svobody. Nevypadalo to dobře. Dnes to vypadá – dost dobře.

Zdá se, že uklouznutí po šikmé ploše úzkoprsého, sobeckého pragmatismu – neúspěšné, alespoň pokud jde o obchodní vztahy s Čínou – , které měl akcenty na lidská práva a svobody údajně ohrožovat, je už za námi, dokonce leckdy a leckde je slyšet (ze strany vlády, která nyní zemi spravuje) i živou ozvěnu havlovského – étosu. Ruská barbarsky vedená agresivní válka na Ukrajině spory nejen o agendu Listiny, nevídaně obnažila a zjednodušila, a tím vyhrotila: tedy volby pro nebo proti principům (a jejich dodržování) Listiny. A o způsoby jejich garancí a ochrany.

Ekonomické a politické konsekvence té války přiblížily nám i geograficky území, kde se obecné principy Listiny flagrantně nedodržují: jak unijně anebo jednotlivě reagovat na skluz Polska a Maďarska? Daří se to jen částečně účinně. To proto, že do striktně právních hledisek v reakci na tamní vnitropolitický vývoj intervenují a budou intervenovat imperativy strategické (kdo podporuje koho, kdo bojuje s kým?). Ale jinak tomu být nemůže. A nadlouho ani nebude možné.

V domácí politice se – stále ještě pokud jde o moc výkonnou – ukázalo, že nešťastně vágně definované pravomoci hlavy státu (a zavedení její přímé volby) obdařily ji bezděčně nepřiměřeně velkou legitimností, a tudíž možnostmi agendy Listiny až útočně relativizovat, zpochybňovat. Viz Klausův pohrdaný „humanrightismus”; Zemanovy “útoky kalašnikovem“ na svobodu slova, resp. přímo na novináře jako takové, i na konkrétní osobnosti mediální sféry. Premiér Babiš si s oběma zmíněnými nezadal, zejména tím, že nepochopil (a už asi nepochopí), co je to právní stát – a dává to veřejně najevo: atakoval a atakuje jej agresivně, přímo. Nejen svým zcela ujetým konceptem politiky jako firmy.

Jmenovaní nemohli Listinu, její principy jako takové přímo ohrozit, mohly však, a obávám se, že se jim to dařilo a daří, její žádoucí autoritu podkopávat.

Co je důležitější: tam, kde výkonná moc selhávala nebo hrozila selháním, zasahovala naše občanská společnost, také přece chráněnec Listiny. Zde patří uznání veřejnoprávním médiím, byť právně také spolehlivě neukotveným.

Celková bilance mně proto vychází jako pozitivní: ono zmíněná potenciální ohrožení principů Listiny pokládám samozřejmě za riskantní, ale při síle a pohotovosti naší dnešní občanské společnosti může vést v úhrnu k posílení její autority.

A co bude po dalších deseti letech? Bude dobře, když někdo po mně napíše v komentáři k Listině, po třiceti letech jejího života, podobně střízlivě pozitivní, v podstatě však však – varování. O varování musí jít totiž vždycky. Listina a jí podobné texty podávají ideální obraz té které státní společnosti. Tím spíš to platí v planetárním měřítku. K takovým ideálním obrazům se můžeme v nejlepším jenom přibližovat. Anebo se jim také více či méně vzdalovat…

Konečné vítězství práv a svobod je tu pojmově vyloučeno. Žijeme přece v obyvatelných, přijatelných, nikoli ideálních světech – jenom sarkasticky se s Voltairovým právě zpráskaným Candidem utěšujíce, že ten náš “je nejdokonalejší ze všech možných světů”.

                                                                                                                                                              Petr Pihart

téma: okupace – kolonizace

Milí přátelé Památníku ticha,rádi bychom Vám připomněli pozvání na čtvrté názorové fórum Památníku ticha, věnované jako vždy významnému datu našich dějin. Okupace roku 1939 je už skoro klišé v připomínání. Protože se domníváme, že klišé je především v tom, jak se rok co rok připomíná stejně, rozhodli jsme se svolat významné osobnosti k tomu, abychom se na 15. březen podívali z různých úhlů pohledu.Okupace je děsivé slovo, jemuž poslední dva roky přidaly na naléhavosti. Vedle nadčasových motivů a paralel budeme hovořit také o neviditelných rysech počátků protektorátu před 85 lety. Pro Památník ticha je zásadní i to, co předcházelo –antisemitismus druhé republiky. I to, co následovalo – tedy příchod norimberských zákonů do našeho prostoru a řada dalších ideologických i psychosociálních rysů této doby.

Těšíme se na vás opět v primátorské rezidenci na Mariánském náměstí v Praze

19. března 2024 v 16:00.

Pozvání přijali: historici Petr Hlaváček, Petr Koura, Petr Bednařík a Petr Placák, historička a ekonomka Antonie Doležalová, psycholog Martin Mahler a publicistky Petra Procházková a Lucie Korcová.
Moderuje: Karolína Koubová
Diskusi můžete zhlédnout i online na iVysílání České televize.
Své místo si rezervujte na: rezervace@pamatnikticha
Těšíme se na Vás!

Autorský tým Památníku tichawww.pamatnikticha.cz

Překvapivě neznervózněný, jak to dopadne, odevzdal Vladimir Vladimirovič svůj hlas elektronicky, hned v první volební den…Neboť spořádaně, všem na očích, jednotlivci někdy i s celou rodinou, v Petrohradu i v Moskvě v  dlouhých frontách před volebními  středisky, za rekordní účasti obyvatelstva v celé zemi proběhly prezidentskije vybory na Rossii…

O této události neudálosti, která se reálně stala nestala, vizme komentář Jefima Fištejna Volky nevolky, volby nevolby – zde

V roli “kronikářů” se přidáváme k pamětní vzpomínce na datum 12. března 1999, ve kterém před pětadvaceti lety přistoupila Česká republika (spolu s Polskem a Maďarskem, jakožto první postkomunistické státy) oficiálně k Severoatlantickému paktu; poté, co krátce předtím, 26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu podepsal prezident Václav Havel příslušné listiny stvrzující tento velevýznamný, jím rovněž iniciovaný krok.     

Česká republika tím definitivně vstoupila do společenství západních liberálních demokracií, sdružených vzájemně sdílenou úctou i k obraně lidských a občanských práv a svobod, ideálů a hodnot ústavně zaručeného parlamentarismu, právního státu, prostoru bezpečnosti – rozšiřovaného tím v Evropě k nejvýchodnějším hranicím tří “visegrádských” republik, jako východní křídlo Aliance. (Té čtvrté, Slovensku, se vstup do NATO zdaří až po pěti letech, v r. 2004, společně s pobaltskými státy, Maďarskem a Rumunskem.)   

Záruka bezpečnosti, poskytovaná NATO jako nejsilnějším obranným (a svým vojenským komplexem též odstrašujícím) systémem na světě, nabyla na svém významu válkou rozpoutanou Ruskem proti Ukrajině před dvěma roky, tváří v tvář “novým hrozbám” v současné bezpečnostní situaci a návazným turbulentním vývojem v geopolitickém konfliktu Rusko-Západ… Severoatlantická aliance, ve své dnešní celistvosti doplněná přistoupením Finska a před týdnem i Švédska, trvá jako nejnadějnější záruka bezpečnosti v Evropě. Definici členství České republiky v NATO jako základního strategického východiska naší obranné koncepce, v současné i budoucí perspektivě, čteme tak se zadostiučiněním v nedávném (z 20. února t. r.) dokumentu Velení Armády ČR Vize budoucího válčení AČR po roce 2040 – viz wiki.

/Red. – 12. 3./

V předvečer oné osudné noci, jak jsme tu její 80. výročí před několika dny připomenuli, uspořádal Památník ticha (Památník šoa Bubny) v nedalekém Veletržním paláci (vedle někdejšího pražského shromaždiště židovských rodin i jednotlivců deportovaných do terezínského ghetta) vzpomínkový koncert na paměť osudu Terezínského rodinného tábora. V Terezíně v něm byli soustředěni vesměs mladší vězňové a jejich rodiny, muži, ženy a děti a od září 1943 (údajně ze strachu, aby tu nedošlo k podobnému povstání jako ve varšavském ghettu) v železničních vagonech transportováni do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau.

Místo paměti Osvětim připomíná jen dosud zachovanou branou do někdejšího rodinného tábora onu noční událost ze 7. na 8. března 1944, ve které tu bylo ve zdejších plynových komorách usmrceno 3792 našich spoluobčanů.

Tento příběh byl na vzpomínkovém koncertu Památníku ticha vzpomenut produkcí smyčcového dívčího souboru Alma Ansámbl – v lágrových mundůrech v aluzi na dívčí kapelu složenou v Osvětimi z vězeňkyň a na její kapelnici, uznávanou rakouskou houslistku Almu Rosé (1906-1944), za jejichž působení k vyvraždění rodinného tábora došlo. Je v tomto užití fragmentem z divadelního představení …because of Alma (libreto Martina Kinská, hudební režie Silvie Hessová, divadelní režie Jaroslava Šiktancová), uváděného v inscenačním prostoru Venuše v bývalé Švehlově koleji na pražském Žižkově.

Na užité motivy z díla českoněmeckého hudebního skladatele Hanse Krásy (1899-1944) – rovněž deportovaného z Terezína do Osvětimi a zde, stejně jako Alma Rosé, v témže roce 1944 zavražděného – navázala Krásova smyčcová skladba Passacaglia & Fuga, jedna z jeho posledních kompozic, vytvořená v Terezíně.

Škampovo kvarteto, s pozadím ikonické “osvětimské” fotografie Pavla Diase, dalo na závěr zaznít skladbě Steva Reicha (1936) Different Trains – v “jiných vlacích” než oněch, v nichž putovali Reichovi (z třetího pokolení amerických Židů) příbuzní v Evropě, v transportech do vyhlazovacích lágrů.

Je znepokojivou otázkou, jestli si bude Památník ticha moci podobné náročně komponované, veřejností oceňované kulturní večery a vůbec celou svou memoriální činnosti napříště dovolit… Probírali hned po koncertě předseda poradního sboru Památníku ticha Petr Pithart a jeho ředitel Pavel Štingl. Úsporné “balíčky” (proč jsou vlastně tak eufemisticky nazývány?) hrozí po rozbalení ničivou explozí také do ambicí Památníku ticha a jeho úctyhodně, žel ne vždy s plnou podporou prosazované kultury paměti. Pomůžeme?

Vlastně jsme si to nakrásně představovali… to, když jsme v závěru minulého roku v portálové Knihovně Petra Pitharta uvítali knihu Martina BútoryTváre a dátumy v spätnom zrkadle (vyd. Artforum & Inštitút pre verejné otázky, Bratislava 2023). Už podtitul knihy, Texty z rokov 2014-2023,časově vymezující žeň Bútorových “časových úvah”, publikovaných povětšinou v Denníku N, nad okamžiky (ne vždy “hvězdnými”) v malých i větších dějinách, ve Slovenské republice, ve střední Evropě i v širším světě (události v Ukrajině a v Rusku roku 2014 představovaly pro kronikáře Bútoru rovněž iniciační moment)… zkrátka představovali jsme si, že by bylo pěkné na koncový text knihy, datovaný koncem roku 2023, navázat kontinuálně Bútorovými texty v další periodicitě, počínajíc hned prvním čtvrtletím roku 2024; texty uveřejňovanými – mysleli jsme si ambiciózně – na našem portálu…       

Pozdrav z týchto i dávnejších dní, zaslaný nám Martinem Bútorou, dobrým to přítelem Knihovny PP, v příloze vybavený februárovou časovou úvahou v podobě brilantního impresívního fejetonu, jak podobné se zalíbením čítáme v Bútorově autorském portfoliu, ukázal se dobrou příležitostí: lapáme jej – drápkem uvízlého -, nalistovavše k tomu v bratislavském Denníku N rychle i předešlý text januárový: uveřejňujeme tu oba vedle sebe: Ľudovít Ódor v novom rouchu – zde / Gándhí, Orwell a mier – zde.         

Srdečně zdravíme do Bratislavy, item i paní Zoru, Martinovu taktéž sociologickou polovičku, s opožděným přáním k jejím mladě zakulaceným lednovým narozeninám. A těšímese už předem na Martinův pozdrav marcový, jakož i na jeho další texty v tomto roce, který nechť je u nás, vzhledem k autorovým ještě kulatějším letošním narozeninám, Rokem Martina Bútory !