Velká česká herečka, krásná i důvtipná žena Jana Hlaváčová odešla ze světa nás živých († 13. ledna 2024). Vzpomínáme jejích rozmarných, úsměvných rolí i těch charakterních, životně plnokrevných (na divadle Raněvská ve Višňovém sadu, Emilia Marty ve Věci Makropulos, ve filmu královna Eliška Přemyslovna, v televizi kněžna Ludmila…)
Se svým mužem Luďkem Munzarem tvořili obdivuhodný, navzájem se doplňující pár, nejen herecký. My ve spolku Knihovna PP – víceméně vrstevníci, souputníci tehdejší doby, účastníci normalizačního disentu, chartisté, spolu se mnou Ivan Chvatík a Jan Vít -, jsme paní Janu a jejího muže vnímali ještě jinak, v ohledu, který dnes mezi nekrology nezaznívá dostatečně. Oba ve vzájemné shodě nepodepsali tzv. “Antichartu”, odsuzující prohlášení Charty 77 (“Pohrdáme těmi, kdo za mrzký peníz…”, hřímala tehdy, v lednu 1977 v Národním divadle, v národní té “kapličce”, herečka Jiřina Švorcová), vyjadřující loajalitu komunistickému režimu. Jana Hlaváčová a Luděk Munzar byli jedněmi z mála kolegů “od divadla”: nepodepsali tehdy také Eduard Cupák, Marie Tomášová, Jiří Suchý, Jarka Tvrzníková, Ilja Racek, Táňa Fischerová, Hana Frejková, Ivan Vyskočil, celá parta v brněnské Huse na provázku. Byli menšinou mezi umělci (76 národních, 360 zasloužilých, 7000 umělců “bez titulu”), kteří se pod odsouzení Charty 77 postupně podepsali, aniž si třeba přečetli její prohlášení. Naopak rozhodnutí nepodepsat bylo zejména v případě hereček a herců činem statečným: ohrozili tím svou hereckou, ergo životní kariéru, kdy divadelní role přicházejí, pro herce dozrávají jako role životní, ale žel je i nelítostně míjejí, ve vyhlédnutých rolích si už nezahrají: svěřovala se nám herečka Vlasta Chramostová, jedna z prvních signatářek Charty 77.
Jana Hlaváčová a Luděk Munzar vlastním rozhodnutím nepodepsali, byli okamžitě ve svých rolích přeobsazeni, postupně však, až padla okamžitá omezení, mohli zase hrát. Usvědčili tak tisíce jiných ze zbabělosti. Neboť bylo možné nepodepsat! Bylo to možné! Stačilo jen nepřidat se k ostatním. Silné osobnosti to dokázaly. Nás chartisty jejich rozhodnutí mimořádně povzbudilo, neboť se nám v tom čase zdálo, že nás opustil celý národ. Bylo nám ouzko, ne že nebylo. Dodnes si vyslovením jmen Jany Hlaváčové a Luďka Munzara nejprve vybavíme jejich příkladný tehdy čin, v oné krušné pro nás zimě 1977, a až pak jejich skvělé herectví… I herec, i ten, který hrál třeba včera v Othellovi sketu Jaga, může být statečný – každý může být statečný. Stačí nebýt zbabělý. Někdy stačí jen nepřidat se k davu, který statečný nemůže být nikdy. Ti, co se tehdy podepsali pod “Antichartu”, nechali se sehnat do davu, vy – milá paní Jano, pane Luďku, stali jste se osobnostmi v prořídlých elitách tehdejšího času… Jsou činy, ze kterých se nejde vymluvit. A jsou i takové, na které by se nemělo zapomenout. Díky, Jano Hlaváčová a Luďku Munzare, i vy další stateční.
František Janouch 22.11.1931 Lysá n. Labem – 12.1.2024 Stockholm
Za časů Charty 77 se tiše vědělo, že stovky našinců, povyházených ze zaměstnání, bez práce nebo s mizernou mzdou v podřadných profesích dostává v měsíčních intervalech záhadné obálky s tuzexovými poukázkami. “To od Janoucha“, z “jeho” nadace! Kdo, kdy, kolik obdrží té podpory ze zahraničí působící Nadace Charty 77, rozhodovalo zástupně neanonymní grémium s Václavem Havlem v čele. Díky tomu mohli “zakázaní” spisovatele psát, na černé listině zapsaní historikové bádat, mámy s dětmi a s tátou v base se nemusely obávat, z čeho na konci měsíce vyžijí.
Jaderný fyzik František Janouch měl důvěru na všech stranách: intelektuálů a vědců na Západě, čs. disidentů i čs. exilu, vědeckých kapacit v SSSR a koneckonců i toho našeho čs. socialistického establišmentu. Jen tak mohla v roce 1978 Nadace Charty 77 přijít na svět – podpůrná nezisková organizace rozklenutá napříč státními hranicemi i režimy. František Janouch byl jejím nezpochybnitelným zakladatelem.
Jak to všechno František zorganizoval, věděl snad jenom on. Nejdřív se museli na Západě najít lidé, kteří Františkovi osobně uvěřili a svěřili mu své peníze. Třeba americký spisovatel a dramatik Arthur Miller, skandinávští spisovatelé a spisovatelé sdružení v mezinárodním PEN-klubu, jeho předseda Per Wästberg, norští a švédští (sociálně demokratičtí) vrcholní politikové… Pak zpoza zahraničí vyjednávání na druhé straně železné opony, prostřednictvím peněžních ústavů působících před i za oponou. Mohlo se to pak odehrávat ve vší legalitě, ba i ten socialistický erár u nás si mnul ruce, protože si to všechno bohatě zdanil.
František, ten který se podle vlastních slov „nikdy nenudil“, stihl o tom napsat paměti těmito slovy uvozené – o neznámém nám Rusku, o jeho skvělé fyzikální vědě i o jeho obskurantismu, o českém, mnohdy bizarním marxismu pod kremelským vlivem (a také pod přímým vlivem Lubjanky!), o lidech, se kterými se František setkával jako málokdo u nás, třeba o svém tchánovi Arnoštu Kolmanovi či o jaderném fyzikovi, obránci lidských práv a nositeli Nobelovy ceny za mír Andreji Sacharovovi…
Aktuálně dnes rezonují v Janouchových pamětech jeho někdejší mise v Ukrajině, podniknuté v jeho vlastní profesi a s posláním odpovědného jaderného fyzika. Neoficiálně coby organizátor transferu civilní i vojenské atomové energetiky po roce 1991 osamostatněné Ukrajiny do Ruské federace. Šlo o to, že jaderné zbraně nemohly po rozpadu SSSR zůstat na místě, kde se dosud vyráběly a byly umístěny (co nejblíž Západu) a kde přitom špičkoví ukrajinští vědci nemohli zůstat bez práce. Šlo o bezpečnost Západu a zároveň o záchranu vyspělé ukrajinské vědy… To všechno jsem slyšel přímo od Františka. Bez transferu jaderných zbrani do RSFSR, třeba říci naplno, by Ukrajina, ani ta dnes napadená ruskou agresí, neexistovala. Vzal by si ji Putin hned…
František byl tam pak v letech 1996-2000 jako švédský a evropský náměstek ředitele vědeckého a technologického centra v Kyjevě, soustředěného na eliminaci následků černobylské havárie: viděl do té tragédie jako málokdo jiný. To proto stal se předtím i u nás špičkovou autoritou – pokud jde o jadernou bezpečnost. Trpělivě mně, „humanitně-ekologickému“ skeptikovi, vysvětloval od základů, jaké jsou, jaké budou výhody jaderné energie, zejména z těch „malých“ reaktorů. Jaderná fúze! Patřil jsem totiž zprvu ke skeptikům. František u něho doma (sám skvěle vařil!), ale i „po hospodách“, všudemožně věnoval svůj čas tomu vysvětlování – jednu dobu jsme ve vládě České republiky totiž rozhodovali o osudu Temelína. Jemu, právě jen jemu (nikoli dodavatelům, vždycky, skoro rutinně a zcela cynicky podsekávajícím termíny dokončení i celkové náklady…) jsem byl ochoten věřit.
V té době už Nadace Charty 77 začala působit v Praze a Františkovým přispěním se před českou veřejností uvedla v letech 1991- 92 veřejnou sbírkou na Konto Míša, určeném na zakoupení Leksellova gama nože švédské licence, umožňujícího náročné neurochirurgické operace. Všichni, skoro všichni jsme přispěli. V dvaadevadesátém se v Nadaci Charty 77 otevřelo Konto Bariéry pro handicapované, od té doby dodnes nejdéle trvající veřejná aktivita tohoto druhu u nás. Tak jsme se s Františkem Janouchem a s Nadací Charty 77 i začátkem dravých let devadesátých učili, co je to „velká charita“.
František Janouch byl u toho všeho a pro všechny: říkalo se – s odkazem na jeho pomáhající všudypřítomnost – s trochou škádlivosti: bez Františka Janoucha ani vlnka nezašplouchá!
Při všem tom zařizování byl František Janouch vždycky až obsedantně věcný, prakticky zaměřený, pragmatický, zkrátka vědec. Nikdy nepřestal být fyzikem, který vidí svět jako něco komplexního, co vyžaduje exaktní uchopení; jako ten, kdo neztrácí čas řečmi o ideách a ideálech. Fyzikové – Niels Bohr, Einstein, Sacharov či Janouch – rozeznávají svět jako proměnlivý systém, ať se zpevňuje, či bortí; a umějí se tomu postavit.
Nic z toho, ani Františkova praktičnost, pragmatičnost či systémový přístup by nefungovalo, kdyby to nemělo motor. Hnací sílu… Když se slavily Františkovy devadesátiny, připomněl jsem v laudatiu na jeho počest, že přes všechnu svou heroickou zbroj stojí tu před námi František jako dobrosrdečný hromotluk, se srdcem na dlani. Že to jeho „srdce“ není jen tak lidský orgán, ani jen opisem nějaké vlastnosti, povahy či přesvědčení, že je to něco, co je uloženo hlouběji, ba nejhlouběji, v nejvrstevnatelnější hloubce. Je to i srdce nezdolné, které dodává sílu a vytrvalost, které bije pro velkou i malou spravedlnost. Takovým srdcem se lze i dívat na okolní svět: že při své konzistenci je křehký, zranitelný, že často potřebuje pomoc, přispění… Je v něm zároveň starost o konkrétní lidi. Ano, ten asertivní, sebestředný, někdy ješitný dědek Janouch – napsal jsem – měl rád konkrétní lidi, spíš než abstraktně chápané lidstvo. Že je to přitom maskováno věcností, občas i cynickou. Může vám to jít na nervy, a Janouch v tomto smyslu na nervy mnohých věru brnkal. Jen tak se ale mohl dohodnout s tolika lidmi i zcela opačného ražení. A domluvit se s nimi dokonce i o penězích, o těch “až na prvním místě”… Srdce vnímáme jako „orgán“ lásky, napsal jsem v tehdejším laudatiu. To Františkovo mělo v sobě kus nešťastného, ztrápeného srdce ruského, také kus bojovného, podmínkami tvrdě zoceleného srdce severského, a jistěže i kus dobrosrdečného srdce českého. Srdce se shovívavým smyslem pro člověčinu, cloumaného dějinami, které bývají často nad sílu jednoho člověka… Shrnuto: velké lidské srdce… Srdce Františkova pozemského pobytu dotlouklo, ale nějak nadpozemsky tluče tu dnes s námi dál.
Jednou ze čtrnácti obětí vražedné střelby na Filosofické fakultě UK – tou, jež byla na novoroční ekumenické bohoslužbě ve vinohradském Husově sboru uvedena jako badatelka zabývající se mj. kancionálem, který královéhradecký soukeník Jan Fran v roce 1505 věnoval literátskému bratrstvu místního kostela Sv. Ducha, a z jehož kodexu zazněla na novoročním pietním obřadu píseň – je muzikoložka Lenka Hlávková, ředitelka Ústavu hudební vědy, žena z čela muzikologie na Filosofické fakultě UK… Zaměřená na hudební kulturu střední Evropy na rozhraní středověku a novověku, kdy také už Čechy byly střediskem evropského hudebního dění; nanejvýš orientovaná v oblastech, ve kterých byli někteří z nás – vděčně vzpomínáme – s Lenkou Hlávkovou v studijním či pracovním kontaktu. K hudebněpaleografickému zájmu o polyfonní píseň 15. a 16. století, jak ji zaznamenávají české prameny a jak žila zejména v hudební tradici českých utrakvistů, přičtěme k badatelským zájmům Lenky Hlávkové rovněž cantus fractus, rytmizovaný chorál v liturgickém zpěvu katolických mší, studium polyfonních mešních ordinarií či její pokusy rekonstruovat, jak na almae matris Carolinae zněla musica po založení univerzity v roce 1348… Hudební věda byla Lence Hlávkové, člence Evropské akademie věd a umění, vědou mezi duchovědami, v jakých je založen duchovní i mravní základ Evropy, jejích “světel” – její kultury a vzdělanosti, její humanitas, proti iracionálním temnotám zla, nenávisti, nevědomé nicoty.
Ve čtvrtek dopoledne mívala Lenka Hlávková na fakultě konzultační hodiny, ve čtvrtek onoho jedenadvacátého se zdržela do odpoledne, aby včas před třetí hodinou z katedry ve čtvrtém patře zamířila na fakultní adventní zpívání, k jehož předchozí přípravě přispěla…
Nejprve neschopni slova, jako omráčeni po nesmyslné předvánoční střelbě na Filosofické fakultě UK, ztrápeni ve společně sdílené bolesti, vracíme se “ke slovu”, tedy k nepřetržitému nalézání smyslu, k jeho útěšnému rámci – “z temnot našich dní ke světlu”…
V konstruktivisticky racionální stavbě vinohradského kostela architekta Pavla Janáka se iniciací Ekumenické rady církví ČR, České biskupské konference a náboženské obce zdejšího Husova sboru Církve československé husitské uskutečnila 1. ledna 2024 novoroční ekumenická bohoslužba s pietou nad obětmi útoku na akademické půdě Filosofické fakulty – přes hranice církví i náboženství. Uvozená slovy Žalmu 18., byla celebrována v dialogu Tomáše Tyrlíka, předsedy Ekumenické rady církví ČR, a Tomáše Holuba, někdejšího vojenského kaplana, účastníka vojenských zahraničních misí armády ČR, nynějšího plzeňského biskupa Římskokatolické církve. Svou modlitbou se k ekumenické bohoslužbě připojil v češtině a hebrejštině i zástupce Federace židovských obcí ČR, reformní rabín David Maxa, správce Středoevropského bejt dinu, zároveň s modlitbou za oběti říjnového barbarského teroristického útoku ve Svaté zemi, za odvlečená rukojmí, rovněž i za trpící nevinné v Gaze, které Hamás používá za živé štíty, jakož i za dlouhodobě strádající v Ukrajině pod ruskou agresí.
Vedle účasti studentů, pedagogů i absolventů pražské almae mater byla bohoslužba provázena pěveckým a hudebním vystoupením Vysokoškolského uměleckého souboru UK (v jehož interpretaci tu zazněla symbolicky i jedna z písní Franusova kancionálu z počátku 16. století, který byl předmětem bádání jedné z obětí na filosofické fakultě).
Závěrem účastnili jsme se společně – v zúžené delegaci Knihovny Petra Pitharta – přímluvných modliteb a poté přijali požehnání duchovních Českobratrské církve evangelické, Československé církve husitské, Jednoty bratrské, Luterské evangelické církve augsburského vyznání, Evangelické církve metodistické, Apoštolské církve, biskupa Starokatolické církve v ČR…
Jako omráčeni truchlíme. Vykolejeni z adventního usebrání, které mělo být radostným očekáváním, navracením světla, naděje světa… Truchlíme, my, studentky a studenti všech univerzitních fakult, společně s našimi pedagogy, s někdejšími absolventy, našimi staršími kolegy, namnoze našimi rodiči, prarodiči či přáteli – celá akademická obec Universitatis Carolinae Pragensis. Rozsvěcování svíček do okolní tmy nechť je symbolem – toho, co po uschlých slzách dnešního nepotlačovaného žalu za násilně vytržené z našeho společenství, za ty, které a kteří už nebudou moci dostudovat, odneseme jako závazek: láska a péče o bližní jako o nás samé; neideologické, nepředpojaté, nekončící úsilí o chápavé rozumění; od člověka k člověku, a takto ke světu a jeho řádu; zároveň ostražitost vůči všemu ohrožujícímu. Jako postavení se zlu, jako náš, třeba individuální, jednající způsob pravdy a lásky, mají-li vůbec napříště vítězit nad lží a nenávistí.
Vojtěch Hrdlička, student 2. ročníku Pedagogické fakulty UK (fotografie) a redakce Knihovny PP
Nedávno před Úřadem vlády – zprava Jiří Gruntorád, zleva John Bok
Počínaje výročním dnem 17. listopadu 2023, od 17 hodin, zahájil jedenasedmdesátiletý Jiří Gruntorád – za komunistického režimu jeden z tuzemských vydavatelů samizdatové literatury, signatář Charty 77, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v letech 1980-84 vězněný za “podvracení republiky”, zakladatel a dnešní ředitel knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti – před Úřadem vlády ČR protestní hladovku, zasazující se o pozornost k důstojnosti někdejších odpůrců komunistického režimu v Československu, nejen tedy písničkáře Karla Charlieho Soukupa, jehož kauza je tu zástupná pro širší problém… podrobněji dále: Komplexní důvody pro svou hladovku (také Johna Boka, který se k hladovce vzápětí přidal) a opravná vyjádření k některým zavádějícím článkům v médiích i na sociálních sítích a trvajícímu nedorozumění (neporozumění?) ze strany vládní exekutivy uvádí Jiří Gruntorád v textu rozesílaném 16. prosince, primárně okruhu signatářů Charty 77: Dobře míněná hladovka.Považujeme za nezbytné tento shrnující text zdeuveřejnit.
K hlasům, které kolem Gruntorádovy (et al.) hladovky zaznívají, zveřejňujeme doprovodnou mailovou korespondenci Petra Pitharta s hlavním aktérem:
Vážený pane Gruntroráde, vrátil jsem se právě z lázní, které mne ale na nohy nepostavily, což ani nemohly… Chci tím říci, že bych jinak přišel aspoň na chvíli k vám před Strakovku, a dal tím najevo souhlas s vaším počínáním. (Čárlího Soukupa jsem poprvé a naposledy viděl a slyšel “tenkrát”, na koncertě v bytě Jiřího Dienstbiera v Podskalské. Bylo to syrové, naprosto autentické… “te-le-vi-ze in-ter-vize…kra-so-brus-le-ní…” Utkvělo mně to jako zvukový podkres tehdejší všeobecné zblbělosti před televizory a společenské netečnosti, vůči kterým jsme se tehdy vymezovali. Děkuji Vám.
děkuji za Vaše psaní. Byl bych raději, kdyby lázně přinesly nějaké zlepšení.
Také Vám děkuji za vzpomínku na Charlieho koncert. Ano, on je mimořádně autentický člověk, sůl země.
A také s Vámi souhlasím, že Jurečka za to nemůže, nemůže za to ani Vít Rakušan, ale byla to ta „poslední kapka“. Takže věci se daly do pohybu a můžeme jim (paradoxně?) poděkovat. Ještě doporučuji Vaší pozornosti článek Adama Drdy zde https://www.bubinekrevolveru.cz/co-ukazal-gruntoraduv-protest. Budu rád, když ho pošlete lidem, kteří mají pochybnosti o „mém činění“. Vím, že tací jsou, několik lidí se mi už ozvalo s dosti příkrou kritikou. Pěkně zdravím s přáním všeho dobrého,
Jiří Gruntorád 29. 11. 2023
Vážený a milý pane Gruntoráde, tak jste to ani nemohl dopředu předvídat: byl to nakonec majstrštyk! Nemuseli Vás ani nacpat do nemocnice nebo ohřívat plynovými lampami… Všechno se v přehledném čase srozumitelně vyjevilo. Včetně trapností v počínání vlády. Patří k tomu i velmi instruktivní text kolegy Drdy, který už rozesílám. Dík ovšem patří i přiskočivším přátelům Johnovi a Petrovi P.. Jste holt frajer, jste frajeři. Moc si Vás vážím.
S úctou Petr Pithart 30. 11. 2023
Knihovna Petra Pitharta ve svých zakládajících členech, sama o sobě partnerská vůči Gruntorádově paměťové instituci Libri Prohibiti, vyslovuje uznání a souhlas s přiznaným “činěním” ředitele LP, dotvrzuje jeho zprávu z 16. 12., nakolik se zasazuje o přiznání důstojnosti pro někdejší odpůrce komunistického režimu, zvláště těm, kteří se nezaviněně dostali jako oběti do svízelné sociální situace… My, rovněž bývalí “provozovatelé” samizdatových aktivit, editoři, vydavatelé i distributoři, resp. signatáři Charty 77 připojujeme se tam, kde je zjednávána paměť pro nejstarší, iniciátorskou složku dnešní občanské společnosti
Vrcholí advent, radostné (Gaudate) očekávání Narození Páně, příchodu Spasitele, jak bylo před devíti měsíci v Nazaretu zvěstováno panně jménem Maria. “Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš…” /Lukáš 1, 31/, praví anděl Gabriel, jehož krásnou hlavu v okamžiku Zvěstování zachycuje malba Petra Brandla – jakoby v koincidenci se současnou brandlovskou výstavou v pražské Valdštejnské jízdárně:
Na jitřních mariánských mších, v setmělých kostelích osvětlených jen plamínky svící, zpívány roráty; ve svém jádře jsou tyto adventní duchovní písně uchovány ze 16. století, jeden z ojedinělých dokladů hudební i slovesné kultury naší křesťanské tradice. Také na ranních rorátech v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, kde rorátní ranní mše slouží rektor kostela na Karlově R. D. Stanislav Přibyl – na úvod nastávajícího liturgického roku a v cyklu zdejších tridentských mší, v hloubavém soustředění na jejich liturgickou a hudební výpravu, na exegezi jejich symbolického smyslu.
Doprovodně tu uveřejňujeme jeden z Přibylových esejů na dané téma – Duchovní hudba: od staročeských rorátů k pokoncilní tvorbě – zde. -V Knihovně PP pozorně sdílíme i další texty otce Stanislava, takto zdatného esejisty; výhledově připravujeme jejich edici v naší knižnici.
Dnešního dne by se zvěčněný Karel Jan ze Schwarzenbergu, včera uložený do rodinné hrobky na Orlíku (Světlo věčné ať mu svítí!) dožil šestaosmdesáti let.Blízký spolupracovník Knihovny PP pan Václav Macháček Rieger připomíná, že ve stejný den, 10. prosince 1818, přišel na svět jeho praprapředek František Ladislav Rieger, o jehož památku pan VMR na zámku Malči vzorně pečuje – shledávaje mj., že od osobnosti F. Riegera se ke knížeti Karlovi Schwarzenbergovi vine jedna z pomyslných linií českého konzervatismu, včetně nepředpojaté ideje účasti české šlechty v domácím veřejném životě.Ze svého archivu přidává tu VMR vzpomínku na knížete Karla ve vyobrazení jeho plastické podoby z díla sochařky Stanislavy Kavanové.
Přerušené příměří v bojových operacích izraelské armády v Gaze poté, co příměří porušil Hamás opakovanými raketovými útoky namířenými na izraelské území, signalizuje dlouhodobější průběh zdejší války. Nejistota panuje nad úvahami, která síla by spravovala palestinská území v Izraeli po předpokládaném zničení Hamásu, aby tím byla eliminována zdejší teroristická podhoubí… Blízkovýchodní konflikt se přenáší do celého světa, znejistěná euroatlantická civilizace se ocitá blízko oné konfrontace, jakou jí předpověděl Samuel Huntington… O tom šířeji Jefim Fištejn, Válka na příslib – zde.
K ostatkům Karla Jana knížete ze Schwarzenbergu, vystaveným po tři dny v malostranském kostele Panny Marie pod řetězem Řádu maltézských rytířů, proudí od poledne do večera stovky lidí.Přidáváme se k nim ve zbožné vzpomínce, s díky zesnulému za jeho ne vždy opětovanou lásku k vlasti, tváří v tvář našim pokusům o ni, k zemi a její krajině, k lesům a řece pod Orlíkem… za jeho jazyk jadrný v řeči i v myšlence. Ohlížejíce se za ním, “radujme se, že jsme ho měli a stále /v sobě/ máme”.
