V předvečer oné osudné noci, jak jsme tu její 80. výročí před několika dny připomenuli, uspořádal Památník ticha (Památník šoa Bubny) v nedalekém Veletržním paláci (vedle někdejšího pražského shromaždiště židovských rodin i jednotlivců deportovaných do terezínského ghetta) vzpomínkový koncert na paměť osudu Terezínského rodinného tábora. V Terezíně v něm byli soustředěni vesměs mladší vězňové a jejich rodiny, muži, ženy a děti a od září 1943 (údajně ze strachu, aby tu nedošlo k podobnému povstání jako ve varšavském ghettu) v železničních vagonech transportováni do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau.
Místo paměti Osvětim připomíná jen dosud zachovanou branou do někdejšího rodinného tábora onu noční událost ze 7. na 8. března 1944, ve které tu bylo ve zdejších plynových komorách usmrceno 3792 našich spoluobčanů.
Tento příběh byl na vzpomínkovém koncertu Památníku ticha vzpomenut produkcí smyčcového dívčího souboru Alma Ansámbl – v lágrových mundůrech v aluzi na dívčí kapelu složenou v Osvětimi z vězeňkyň a na její kapelnici, uznávanou rakouskou houslistku Almu Rosé (1906-1944), za jejichž působení k vyvraždění rodinného tábora došlo. Je v tomto užití fragmentem z divadelního představení …because of Alma (libreto Martina Kinská, hudební režie Silvie Hessová, divadelní režie Jaroslava Šiktancová), uváděného v inscenačním prostoru Venuše v bývalé Švehlově koleji na pražském Žižkově.
Na užité motivy z díla českoněmeckého hudebního skladatele Hanse Krásy (1899-1944) – rovněž deportovaného z Terezína do Osvětimi a zde, stejně jako Alma Rosé, v témže roce 1944 zavražděného – navázala Krásova smyčcová skladba Passacaglia & Fuga, jedna z jeho posledních kompozic, vytvořená v Terezíně.
Škampovo kvarteto, s pozadím ikonické “osvětimské” fotografie Pavla Diase, dalo na závěr zaznít skladbě Steva Reicha (1936) Different Trains – v “jiných vlacích” než oněch, v nichž putovali Reichovi (z třetího pokolení amerických Židů) příbuzní v Evropě, v transportech do vyhlazovacích lágrů.
Je znepokojivou otázkou, jestli si bude Památník ticha moci podobné náročně komponované, veřejností oceňované kulturní večery a vůbec celou svou memoriální činnosti napříště dovolit… Probírali hned po koncertě předseda poradního sboru Památníku ticha Petr Pithart a jeho ředitel Pavel Štingl. Úsporné “balíčky” (proč jsou vlastně tak eufemisticky nazývány?) hrozí po rozbalení ničivou explozí také do ambicí Památníku ticha a jeho úctyhodně, žel ne vždy s plnou podporou prosazované kultury paměti. Pomůžeme?
