V roli “kronikářů” se přidáváme k pamětní vzpomínce na datum 12. března 1999, ve kterém před pětadvaceti lety přistoupila Česká republika (spolu s Polskem a Maďarskem, jakožto první postkomunistické státy) oficiálně k Severoatlantickému paktu; poté, co krátce předtím, 26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu podepsal prezident Václav Havel příslušné listiny stvrzující tento velevýznamný, jím rovněž iniciovaný krok.
Česká republika tím definitivně vstoupila do společenství západních liberálních demokracií, sdružených vzájemně sdílenou úctou i k obraně lidských a občanských práv a svobod, ideálů a hodnot ústavně zaručeného parlamentarismu, právního státu, prostoru bezpečnosti – rozšiřovaného tím v Evropě k nejvýchodnějším hranicím tří “visegrádských” republik, jako východní křídlo Aliance. (Té čtvrté, Slovensku, se vstup do NATO zdaří až po pěti letech, v r. 2004, společně s pobaltskými státy, Maďarskem a Rumunskem.)
Záruka bezpečnosti, poskytovaná NATO jako nejsilnějším obranným (a svým vojenským komplexem též odstrašujícím) systémem na světě, nabyla na svém významu válkou rozpoutanou Ruskem proti Ukrajině před dvěma roky, tváří v tvář “novým hrozbám” v současné bezpečnostní situaci a návazným turbulentním vývojem v geopolitickém konfliktu Rusko-Západ… Severoatlantická aliance, ve své dnešní celistvosti doplněná přistoupením Finska a před týdnem i Švédska, trvá jako nejnadějnější záruka bezpečnosti v Evropě. Definici členství České republiky v NATO jako základního strategického východiska naší obranné koncepce, v současné i budoucí perspektivě, čteme tak se zadostiučiněním v nedávném (z 20. února t. r.) dokumentu Velení Armády ČR Vize budoucího válčení AČR po roce 2040 – viz wiki.
/Red. – 12. 3./