Za časů Charty 77 se tiše vědělo, že stovky našinců, povyházených ze zaměstnání, bez práce nebo s mizernou mzdou v podřadných profesích dostává v měsíčních intervalech záhadné obálky s tuzexovými poukázkami. “To od Janoucha“, z “jeho” nadace! Kdo, kdy, kolik obdrží té podpory ze zahraničí působící Nadace Charty 77, rozhodovalo zástupně neanonymní grémium s Václavem Havlem v čele. Díky tomu mohli “zakázaní” spisovatele psát, na černé listině zapsaní historikové bádat, mámy s dětmi a s tátou v base se nemusely obávat, z čeho na konci měsíce vyžijí.
Jaderný fyzik František Janouch měl důvěru na všech stranách: intelektuálů a vědců na Západě, čs. disidentů i čs. exilu, vědeckých kapacit v SSSR a koneckonců i toho našeho čs. socialistického establišmentu. Jen tak mohla v roce 1978 Nadace Charty 77 přijít na svět – podpůrná nezisková organizace rozklenutá napříč státními hranicemi i režimy. František Janouch byl jejím nezpochybnitelným zakladatelem.
Jak to všechno František zorganizoval, věděl snad jenom on. Nejdřív se museli na Západě najít lidé, kteří Františkovi osobně uvěřili a svěřili mu své peníze. Třeba americký spisovatel a dramatik Arthur Miller, skandinávští spisovatelé a spisovatelé sdružení v mezinárodním PEN-klubu, jeho předseda Per Wästberg, norští a švédští (sociálně demokratičtí) vrcholní politikové… Pak zpoza zahraničí vyjednávání na druhé straně železné opony, prostřednictvím peněžních ústavů působících před i za oponou. Mohlo se to pak odehrávat ve vší legalitě, ba i ten socialistický erár u nás si mnul ruce, protože si to všechno bohatě zdanil.
František, ten který se podle vlastních slov „nikdy nenudil“, stihl o tom napsat paměti těmito slovy uvozené – o neznámém nám Rusku, o jeho skvělé fyzikální vědě i o jeho obskurantismu, o českém, mnohdy bizarním marxismu pod kremelským vlivem (a také pod přímým vlivem Lubjanky!), o lidech, se kterými se František setkával jako málokdo u nás, třeba o svém tchánovi Arnoštu Kolmanovi či o jaderném fyzikovi, obránci lidských práv a nositeli Nobelovy ceny za mír Andreji Sacharovovi…
Aktuálně dnes rezonují v Janouchových pamětech jeho někdejší mise v Ukrajině, podniknuté v jeho vlastní profesi a s posláním odpovědného jaderného fyzika. Neoficiálně coby organizátor transferu civilní i vojenské atomové energetiky po roce 1991 osamostatněné Ukrajiny do Ruské federace. Šlo o to, že jaderné zbraně nemohly po rozpadu SSSR zůstat na místě, kde se dosud vyráběly a byly umístěny (co nejblíž Západu) a kde přitom špičkoví ukrajinští vědci nemohli zůstat bez práce. Šlo o bezpečnost Západu a zároveň o záchranu vyspělé ukrajinské vědy… To všechno jsem slyšel přímo od Františka. Bez transferu jaderných zbrani do RSFSR, třeba říci naplno, by Ukrajina, ani ta dnes napadená ruskou agresí, neexistovala. Vzal by si ji Putin hned…
František byl tam pak v letech 1996-2000 jako švédský a evropský náměstek ředitele vědeckého a technologického centra v Kyjevě, soustředěného na eliminaci následků černobylské havárie: viděl do té tragédie jako málokdo jiný. To proto stal se předtím i u nás špičkovou autoritou – pokud jde o jadernou bezpečnost. Trpělivě mně, „humanitně-ekologickému“ skeptikovi, vysvětloval od základů, jaké jsou, jaké budou výhody jaderné energie, zejména z těch „malých“ reaktorů. Jaderná fúze! Patřil jsem totiž zprvu ke skeptikům. František u něho doma (sám skvěle vařil!), ale i „po hospodách“, všudemožně věnoval svůj čas tomu vysvětlování – jednu dobu jsme ve vládě České republiky totiž rozhodovali o osudu Temelína. Jemu, právě jen jemu (nikoli dodavatelům, vždycky, skoro rutinně a zcela cynicky podsekávajícím termíny dokončení i celkové náklady…) jsem byl ochoten věřit.
V té době už Nadace Charty 77 začala působit v Praze a Františkovým přispěním se před českou veřejností uvedla v letech 1991- 92 veřejnou sbírkou na Konto Míša, určeném na zakoupení Leksellova gama nože švédské licence, umožňujícího náročné neurochirurgické operace. Všichni, skoro všichni jsme přispěli. V dvaadevadesátém se v Nadaci Charty 77 otevřelo Konto Bariéry pro handicapované, od té doby dodnes nejdéle trvající veřejná aktivita tohoto druhu u nás. Tak jsme se s Františkem Janouchem a s Nadací Charty 77 i začátkem dravých let devadesátých učili, co je to „velká charita“.
František Janouch byl u toho všeho a pro všechny: říkalo se – s odkazem na jeho pomáhající všudypřítomnost – s trochou škádlivosti: bez Františka Janoucha ani vlnka nezašplouchá!
Při všem tom zařizování byl František Janouch vždycky až obsedantně věcný, prakticky zaměřený, pragmatický, zkrátka vědec. Nikdy nepřestal být fyzikem, který vidí svět jako něco komplexního, co vyžaduje exaktní uchopení; jako ten, kdo neztrácí čas řečmi o ideách a ideálech. Fyzikové – Niels Bohr, Einstein, Sacharov či Janouch – rozeznávají svět jako proměnlivý systém, ať se zpevňuje, či bortí; a umějí se tomu postavit.
Nic z toho, ani Františkova praktičnost, pragmatičnost či systémový přístup by nefungovalo, kdyby to nemělo motor. Hnací sílu… Když se slavily Františkovy devadesátiny, připomněl jsem v laudatiu na jeho počest, že přes všechnu svou heroickou zbroj stojí tu před námi František jako dobrosrdečný hromotluk, se srdcem na dlani. Že to jeho „srdce“ není jen tak lidský orgán, ani jen opisem nějaké vlastnosti, povahy či přesvědčení, že je to něco, co je uloženo hlouběji, ba nejhlouběji, v nejvrstevnatelnější hloubce. Je to i srdce nezdolné, které dodává sílu a vytrvalost, které bije pro velkou i malou spravedlnost. Takovým srdcem se lze i dívat na okolní svět: že při své konzistenci je křehký, zranitelný, že často potřebuje pomoc, přispění… Je v něm zároveň starost o konkrétní lidi. Ano, ten asertivní, sebestředný, někdy ješitný dědek Janouch – napsal jsem – měl rád konkrétní lidi, spíš než abstraktně chápané lidstvo. Že je to přitom maskováno věcností, občas i cynickou. Může vám to jít na nervy, a Janouch v tomto smyslu na nervy mnohých věru brnkal. Jen tak se ale mohl dohodnout s tolika lidmi i zcela opačného ražení. A domluvit se s nimi dokonce i o penězích, o těch “až na prvním místě”… Srdce vnímáme jako „orgán“ lásky, napsal jsem v tehdejším laudatiu. To Františkovo mělo v sobě kus nešťastného, ztrápeného srdce ruského, také kus bojovného, podmínkami tvrdě zoceleného srdce severského, a jistěže i kus dobrosrdečného srdce českého. Srdce se shovívavým smyslem pro člověčinu, cloumaného dějinami, které bývají často nad sílu jednoho člověka… Shrnuto: velké lidské srdce… Srdce Františkova pozemského pobytu dotlouklo, ale nějak nadpozemsky tluče tu dnes s námi dál.
Petr Pithart