Když se před téměř dvanácti lety objevila knižní edice Listiny základních práv a svobod (vyd. Wolters Kluwer, Praha 2012), provázená už ve svém prvním vydání expertními výkladovými komentáři – poté, co tehdy už před čtyřmi roky, v r. 1992, byl dokument Listiny základních práv a svobod vyhlášen jako součást ústavního pořádku České republiky -, dosáhla odborná edice Listiny, právě i díky doprovodným jurisprudentním komentářům jejích editorů, Elišky Wagnerové et al., ambice vnést její obsah a ducha do obecného právního povědomí… Aby kniha nadále nalezla své stálé místo “jak na pracovních stolech, tak na nočních stolcích”, jak s lehkou nadsázkou, stavící Listinu po bok Bible, poznamenal její kmotr Josef Baxa.
V předmluvě k této komentované edici Listiny tehdy Petr Pithart vzpomenul (viz Svobody a Práva s velkými písmeny – zde), veden vlastní pamětnickou účastí, kterak zveřejnění v roce 1976 tzv. helsinských protokolů Mezinárodních paktů o občanských a politických… sociálních, hospodářských, kulturních právech dodalo legalistický základ občanské iniciativě Charta 77, coby obnovující se občanské společnosti u nás…
Co napadá při čtení Listiny dnes, při jejím druhém vydání, po uplynulém zhruba desetiletí?
Čtu dnes Listinu – píše Petr Pithart – s jinou, neméně silnou emocí, jaké by se ovšem exaktní právní posouzení muselo vyvarovat. Což dnes asi není možné. Realita soudobého světa dramaticky zvýznamňuje většinu imperativů v Listině obsažených… Chtě nechtě naskakují v hlavě „živé obrazy“, plné bezpráví, násilí a krutostí. Nejen v obrazů válečných, ale třeba i útoku 6. ledna 2021 na washingtonský Kapitol, sídlo nejvyššího zákonodárného sboru Spojených států amerických – státu, který ústavní práva a svobody ve světě příkladně razil. Zároveň všechna ve světě nová a nová ohrožení práv a svobod Listinou chráněných, za oceány i bezprostředně za našimi hranicemi, vedou k úlevnému ujištění, že duch a rámcový naší Listiny i její konkrétní znění nejsou vystaveny zásadním korekturám.
Jak ale žije či skomírá Listina v naší soudobé sociální realitě? Jak jsou svobody a práva konkrétně uplatňovány? Jak jsou chráněny?
Není snadné odvážit se celkového hodnocení. Nemám po ruce „objektivní“ měřítko: mohu nabídnout jen svůj pohled, svá hodnocení: Jednotlivé moci (v systému jejich dělby a vzájemné kontroly) neobstávají stejně…
Naše moc soudní (obecné soudy) neselhává často, je však v určitých sférách příliš pomalá, to i proto, že moc zákonodárná se dosud vypořádává s přílišnou formálností procesů, které jsou vedeny před soudy. Přičemž Ústavní soud obstává víc než čestně; každý přitom může připojit dílčí otazníky. Podobně vidím Nejvyšší správní soud. A státní zastupitelství? To zůstává nejistě ukotveno ústavně, nejsledovanější kauzy budí značné rozpaky, nejen u veřejnosti. – Troufám si tvrdit, že policie respektovat principy Listiny senadále ještě učí, že se jí to přitom daří stále lépe. – Evropské soudy, myslím si, jsou ze samotné své povahy nenapravitelně vzdálené a zavalené agendou, tudíž pomalé. Avšak, co je tu pomalost? Důležitější než „rychlost“ je konec konců pevnost postojů a předvídatelnost, a v tomto smyslu tyto soudy plus minus rovněž obstávají.
Kvalita moci výkonné u nás vzhledem k závazkům Listiny kolísá, ale jinak tomu nemůže být, pokud o složení vlády rozhodují svobodné volby. Překonali jsme celá léta, kdy zejména moc výkonná programově rezignovala na „lidskoprávní“ agendu, zejména jako vůdčí směrnici naší zahraniční politiky (Nečasův „dalajlámismus“). Vědomě a explicitně se tehdy odkláněla od havlovských (disidentských) akcentů na lidská práva a svobody. Nevypadalo to dobře. Dnes to vypadá – dost dobře.
Zdá se, že uklouznutí po šikmé ploše úzkoprsého, sobeckého pragmatismu – neúspěšné, alespoň pokud jde o obchodní vztahy s Čínou – , které měl akcenty na lidská práva a svobody údajně ohrožovat, je už za námi, dokonce leckdy a leckde je slyšet (ze strany vlády, která nyní zemi spravuje) i živou ozvěnu havlovského – étosu. Ruská barbarsky vedená agresivní válka na Ukrajině spory nejen o agendu Listiny, nevídaně obnažila a zjednodušila, a tím vyhrotila: tedy volby pro nebo proti principům (a jejich dodržování) Listiny. A o způsoby jejich garancí a ochrany.
Ekonomické a politické konsekvence té války přiblížily nám i geograficky území, kde se obecné principy Listiny flagrantně nedodržují: jak unijně anebo jednotlivě reagovat na skluz Polska a Maďarska? Daří se to jen částečně účinně. To proto, že do striktně právních hledisek v reakci na tamní vnitropolitický vývoj intervenují a budou intervenovat imperativy strategické (kdo podporuje koho, kdo bojuje s kým?). Ale jinak tomu být nemůže. A nadlouho ani nebude možné.
V domácí politice se – stále ještě pokud jde o moc výkonnou – ukázalo, že nešťastně vágně definované pravomoci hlavy státu (a zavedení její přímé volby) obdařily ji bezděčně nepřiměřeně velkou legitimností, a tudíž možnostmi agendy Listiny až útočně relativizovat, zpochybňovat. Viz Klausův pohrdaný „humanrightismus”; Zemanovy “útoky kalašnikovem“ na svobodu slova, resp. přímo na novináře jako takové, i na konkrétní osobnosti mediální sféry. Premiér Babiš si s oběma zmíněnými nezadal, zejména tím, že nepochopil (a už asi nepochopí), co je to právní stát – a dává to veřejně najevo: atakoval a atakuje jej agresivně, přímo. Nejen svým zcela ujetým konceptem politiky jako firmy.
Jmenovaní nemohli Listinu, její principy jako takové přímo ohrozit, mohly však, a obávám se, že se jim to dařilo a daří, její žádoucí autoritu podkopávat.
Co je důležitější: tam, kde výkonná moc selhávala nebo hrozila selháním, zasahovala naše občanská společnost, také přece chráněnec Listiny. Zde patří uznání veřejnoprávním médiím, byť právně také spolehlivě neukotveným.
Celková bilance mně proto vychází jako pozitivní: ono zmíněná potenciální ohrožení principů Listiny pokládám samozřejmě za riskantní, ale při síle a pohotovosti naší dnešní občanské společnosti může vést v úhrnu k posílení její autority.
A co bude po dalších deseti letech? Bude dobře, když někdo po mně napíše v komentáři k Listině, po třiceti letech jejího života, podobně střízlivě pozitivní, v podstatě však však – varování. O varování musí jít totiž vždycky. Listina a jí podobné texty podávají ideální obraz té které státní společnosti. Tím spíš to platí v planetárním měřítku. K takovým ideálním obrazům se můžeme v nejlepším jenom přibližovat. Anebo se jim také více či méně vzdalovat…
Konečné vítězství práv a svobod je tu pojmově vyloučeno. Žijeme přece v obyvatelných, přijatelných, nikoli ideálních světech – jenom sarkasticky se s Voltairovým právě zpráskaným Candidem utěšujíce, že ten náš “je nejdokonalejší ze všech možných světů”.
Petr Pihart