Studie, eseje a publicistiku slovenského sociálního antropologa Juraje Buzalky sledujeme v posledním desetiletí i u nás (ponejvíce v Listech, naposled zde např. v č.4 a č.5, 2023); mnohým se dostala do rukou už Buzalkova první esejistická kniha Slovenská ideológia a kríza (Kalligram 2012). Díky laskavému doporučení Rudolfa Chmela a Lászlóa Szigetiho, kteří náležejí k nejbližšímu intelektuálnímu okruhu Knihovny PP, seznamujeme se nyní a zařazujeme do naší “rekomandační bibliotéky” poslední Buzalkovu knihu Postsedliaci. Slovenský ĺudový protest (vyd. MAMAŠ 2023; distribuce Martinus).
Post-sedliaci, to jsou v demografické skladbě Slovenska někdejší venkované, vidiečania, resp. jejich dnešní potomci,s rodokmeny o dvě tři generace zpátky naplněné “živobytiem” vesnického či maloměstského prostředí. V některých případech přímí potomci rodičůči prarodičů z časů někdejšího agrárního Slovenska, z doby před tím, než – tak jako v jiných středovýchodních zemích bývalého státního socialismu – došlo k masové imigraci “vidiečanov” do měst a jejich urbanizaci. (Takto mimochodem slovenští komunisté propagovali tezi, že národní emancipace Slováků vyvrcholila v normalizačním socialismu.) Tomuto strukturování, v dichotomii venkov x město, odpovídá i (“tradiční”) sociální chování a hodnotové preference slovenského vidieka.
Dnešní post-sedliaci, to jsou naproti tomu “moderní Slovenky a Slováci” – ty a ti, kteří jsou doma na internetu, ovládají rozvíjející se, sofistikované technologie, brázdí cizí země a kontinenty, dávno užívají antikoncepci, v komfortu sekulárního ateismu vnímaví k nejedné progresivistické ideji… S výjimkou největších aglomerací, jakými jsou Bratislava či Košice, prostírá se každopádně „archeologická vrstva“ tradičního slovenského venkova na víc než – uvádí Buzalka – čtyřech pětinách Slovenska.
Juraj Buzalka, věrný svému sociálně antropologickému zájmu o sociální a politická hnutí, spojuje post-sedliackou mentalitu a její připoutanost k majetku (v agrární éře reprezentovanému především půdou) s “ĺudovým populizmom”, v extrémnějších podobách s “ĺudovým fašizmom”, resp. s neofašismem. Mentální založení, které akceptuje “distribúciu moci na základe statusu a prestíže, namiesto schopností a osobnej iniciatívy”; které podléhá sociální demagogii a nacionalistickým heslům (tzv. “agronáckové”, oslovovaní kýčovitým apelem Mariana Kotleby na “roĺníka a jeho prácu”), a tomu odpovídajícímu volebnímu chování. V historickém rozměru – píše Buzalka – stály slovenský populismus a „lidový fašismus“ v základech zdejšího antisemitismu, poválečných retribucí, masového vysídlování podle národnosti, násilného zestátňování půdy – zaštítěné tu jménem slovenského, tu československého „státního nacionalismu“, který si říkal „budování státu“.
Nezávisle na sociologických parametrech zde mj. pramení nejeden z romantizovaných mýtů, včetně onoho heroického mýtu o z rolnického lidu vzešlém národním vůdci. Modelově zkonstruovaný na osobě Ľudovíta Štúra, v témže duchu generického populismu marketingově, v účelových retuších aplikovaný na figurách Andreje Hlinky, Vladimíra Mečiara či nejnověji Roberta Fica.