Pane Karle, sbohem.
Byl jste pro nás nejen, podle Vašich vlastních slov, Středoevropanem, ale také Čechem – Čechem jako poleno. Jako to poleno, které po generace vyrůstalo v černých lesích na jihu Čech. Z šumavských lesů schwarzenberských odplouvalo úchvatným schwarzenberským plavebním kanálem stavební dříví, se kterým mohla být postavena část Vídně. Letos v létě jsem přespal na schwarzenberské hájovně na Kubově huti, která vypadá přesně tak, jak ji schwarzenberští lesníci postavili…
A byl jste vždycky nejen s Bohem, ale i s námi. I když s Vámi osudy Střední Evropy hodlaly smýkat jako s exemplárním případem dožilých, odcházejících vrstev, stavů, případně „tříd“.
Nestalo se přitom, že by v předúnorovém režimu (ano, před-únorovém) byl se vší procedurální parádou, na návrh slovutného sociálně demokratického poslance, schválen zákon proti jednomu člověku, proti představiteli hlubocké větve vašeho rodu. Proti Vašemu otci a proti Vám jako jeho dědicům. Stáli jste i tehdejšímu režimu za to, aby učebnicově předvedl, co zákon, který musí být vždy obecnou normou, nesmí nikdy být příkazem k oloupení jedné rodiny. Ve vašem případě rodu doloženému ze středofranského Seinsheimu roku 1172. Takový malý detail z kádrového posudku, že… Zákon namířený proti Vám osobně patří do vitríny muzea lidské ubohosti.
Byli jste, vy, Schwarzenbergové, vždy příkladnými Evropany, a Vy, pane Karle, posledním z nich. Jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva jste své o tom řekl v Kremlu Brežněvovi, když jsme my tady, pod poklopem ČSFR, čekali – sami nevěděli na co. Staral jste se o náš exil a skrze něj i o nás doma v opozici. Po převratu jste se vrátil domů a nabídl své služby prezidentu Havlovi. A pak českému státu jako senátor, jako ministr zahraničí. Pomáhal jste u nás lecčemu, i do mé volební kampaně do Senátu jste přispěl, to jsem nemohl nevědět. Kdo to všechno spočte, komu, čemu všemu jste pomohl – se vší svou příslovečnou noblesní diskrétností? Už nám to sám neřeknete. Tak se chová šlechtic – šlechetně, právě že ne všem na očích. Nemá co ukazovat. Své svědomí má hluboko uvnitř sebe samého.
Byl jste ale poslední. Jako onen „poslední lancknecht“, jak se sám pojmenoval Bedřich, zakladatel schwarzenberské sekundogenitury, syn legendárního vítěze nad Napoleonem v Bitvě národů u Lipska. Bojoval všude tam, kde byly v Evropě ohroženy tradiční hodnoty, jak to on, patentovaný skeptik, vnímal. Jaké že hodnoty? Staré, dobré. Proti pošetilému pokrokářství, které svede třeba jen samo sebou a ovšem před zraky druhých nadchnout, něco rozbít a pak třeba i ztroskotat, na účet jiných, mnohých, někdy i všech… Říká se těm hodnotám „konzervativní“, ale to se dnes strašně plete: není to národovectví, nacionalismus – je to úcta k předkům, k zemi, k vlasti. K věcem uchopitelným, ne k abstraktním pomyslům.
Posmívali se, že i v Senátu dřímete, pospáváte. Není to tak: jsem svědkem z nejočitějších. Pozoroval jsem Vás z předsednického pódia, a jen to tak vypadalo, že spíte. Jen já vím, že kdykoli jste se přihlásil o slovo, bylo to „ze stavu spánku“, se zavřenýma očima. Vy jste svým osobitým způsobem – bděl! Jinak byste nemohl tak břitce, vtipně, k věci reagovat na to, co bylo řečeno před Vámi. Jiní, tedy někteří, kteří nespali, když si po Vás vzali slovo, půl hodiny pak odříkávali samé banality…
Kéž by to tak bylo i nadále! Jako že budete, pane Karle, spát, ale pak nám najednou uprostřed našich řečí, našeho překřikování něco povíte, a my se najednou probudíme, vzpamatujeme, a řekneme si: no jistě, tak to je, tak to má být! Jakže to řekl?…
A bylo to i vtipné, co pan Karel jakoby v aforismech říkal, a vtip bývá nejrychlejší cesta, když ne k pravdě, tedy k rozlišení, k uvedení všelikých blábolů a keců na pravou míru, jakož i k usvědčení mnohých pomyslů ušlechtilých a okázale počestných z mělkosti.
Jakže jste to řekl, pane Karle? Aha, Vy už jste s pánem Bohem, ale myslete i tam někdy na nás, co jsme Vás milovali.
´ Petr Pithart
Když jsme letos zjara navštívili Karla Schwarzenberga na jeho Dřevíči – poté, co jsme v Knihovně PP předem zařadili čerstvě vydanou knížku sebraných textů Bedřicha ze Schwarzenbergu do pomyslných fondů sdílené paměti –, byla řeč právě o „posledním lancknechtovi“… Jehož obraz splývá sugestivně nejen se siluetou Dona Quijota v lancknechtově marném, leč pro něj jedině možném zápase s větrnými mlýny dobové modernity a bezduchého pokrokářství, v obraně „starých práv a svobod“. Jako personifikace tohoto kulturního archetypu vystoupil před nás i sám Karel Schwarzenberg, zosobnění zavazujících ctností nejen šlechtického stavu a nejen v politické kultuře – ctností, které „člověka šlechtí všeobecně“. Obracíme-li se takto z přítomnosti do minulosti, není tomu tak ze staromilství, ale v celkové snaze o navazování společné (tzv. “kolektivní”) kulturní paměti, v níž ta šlechticky dědičná linie je dosud patrná. Byť sám Karel Schwarzenberg byl tu ve své generaci poslední z posledních. S úctou se za ním ohlížíme.
Za Knihovnu Petra Pitharta Anna Veronika Křížová, Jan Vít, Daniel Soural
