Dr. Pavel Simon, další kandidát na funkci ústavního soudce navržený prezidentem Pavlem, podstoupil v minulých dnech grilování ve dvou výborech Senátu ČR – a u obou neuspěl. Ke způsobu, jakým jsou vybíráni ústavní soudci, se již několikrát kriticky vyjádřil Petr Pithart a bez odezvy nezůstane ani situace, k jaké v senátních výborech došlo “ne-doporučením” soudce Simona:
Ne institucionalizované neodpovědnosti!
Nemáme holedbání rádi, také to nemám to rád, takové to: „vidíte? měl jsem pravdu! já to vždycky říkal…, nebo snad ne?“
Přesto se musím sám tentokrát trochu zaholedbat: psal jsem o tom už před půl rokem do Echo 24 (viz „Trivializace výběru nových ústavních soudců“, Echo24.cz, 1. dubna 2023), a mínil jsem to jako varování. Ale napíšu o tom teď trochu jinak. A taky, dovolíte-li, jak by se podle mne “to mělo” dělat:
Prezident se teď bude v Senátu s Dr. Simonem nejspíš opět blamovat, skoro podobně jako s Dr. Fremrem – je to tím jistější, že Senát poté, co naletěl “stoprocentně spolehlivému systému výběru kandidátů”, je poněkud rozčilený. Rozdrážděný. Doufám, že ale také na sebe.
Platí nicméně, že veškerou odpovědnost při výběru soudců mají senátorky a senátoři, také všelijaká jejich uskupení, Senát jako celek – a ne, aby si nechali předem naservírovat ty údajně osvědčené persony, prověřené organizacemi kolegů soudců, advokátů, akademiků, podnikových právníků, notářů…
Kdo je ale “ten nejlepší”, zcela bez závad? To málokdy budou s to zhodnotit a prověřit komory či profesní organizace právníků. Ti se nebudou probírat publikační činností kandidátů, zkoumat stovky, tisíce jejich rozsudků, jejich mimosoudcovské, třeba i podnikatelské aktivity. Jejich občanskou, lidskou pověst.
Proč ne? Protože za své „tipy“ nemají žádnou odpovědnost! Tu právě má nakonec jedině Senát, tedy zas a znovu, senátorky a senátoři. Schvalovat, či neschvalovat prezidentovy návrhy je jejich vůbec největší pravomoc, a proto také jejich největší odpovědnost. Jenom jejich!
Jak tedy na to? Prezident si s předstihem nechává dávat návrhy na možné kandidáty – odkudkoliv. Jistě, většinou od právníků. Pak pošle “své lidi” ( a to může být kdokoli, třeba jeho poradci a třeba i ještě jiní) do Senátu. Nikoli ale k funkcionářům, k předsedům výborů či partajních klubů, nýbrž k „opinion leaderům“. Kteří to jsou? To si musí prezident a jeho lidé holt nechat zjistit. Mohou to být i řadoví senátoři, ale takoví, na které v justiční a vůbec právnické agendě ostatní s respektem dají; často bez ohledu na stranickou příslušnost. Ta ostatně není v Senátu tak důležitá… S těmito neformálními autoritami si tedy prezidentovi lidé sjednají schůzku, třeba i v hospodě, a budou se jich ptát, radit se s nimi, ohledávat navržené kandidáty v takto měkkém průzkumu…
Jejich prostřednictvím prezident neoficiálně, kuloárně sonduje. Musí to ovšem dělat s náležitým předstihem… Ano, v první etapě byl prezident v časové tísni, ale poté – to už bylo času víc. Také napříště to bude chtít čas.
Až pak se senátoři a jejich asistenti, pomocníci, ať jsou jimi také “kdokoliv”…, novináři, historikové… budou „hrabat“ v pozadí navržených kandidátů. Neboť a do třetice: jedině ony a oni, senátorky a senátoři, mají tu poslední, osobní odpovědnost, kterou z nich nikdo nesejme. Ani prezident, ani světový kongres právníků.
Už je to tak, že v politice někdy, vlastně docela často, ne-li většinou jsou kuloární jednání tím nejdůležitějším procesem. Není to nic proti ničemu. V mezích zákonů, zajisté.
Přeju si velmi, aby se prezident nemusel už blamovat. A hlavně, aby se Senát, třeba z pohodlnosti, třeba bezděky nenechal už nikdy obrat o svou nejdůležitější pravomoc.
Že neměl by ten výběr být takový, jaký tu navrhuji? Že nemělo by se nikdy jednat kdesi v ústraní? Mělo, nemělo. Vždycky to tak bylo. Institucionalizace výběru soudců je v tomto případě kolektivní nezodpovědností, alibismem.
Napříště nepůjde to při výběru soudců jen tak snadno na jistotu. Senát se napříště nebude chtít blamovat. Také prezident to bude mít ještě nějaký čas těžké.
Petr Pithart