Knihovna Petra Pitharta, součást občanské komunity, kterou se cítí být i jako přímá následnice aktivit, které George Soros v minulosti podporoval, vesměs pod egidou Nadace Charty 77, se k návrhu udělení Řádu TGM panu Sorosovi výslovně připojuje. Připomínáme zároveň Sorosův zásadní podíl na založení Středoevropské univerzity (SEU) v Praze, jak to poznamenává Ivan Chvatík, někdejší tajemník správní rady Nadace pro SEU v Praze, ve stejné době šéf a hlavní editor z disentu vystoupivšího Archivu Jana Patočky, nynější spoluzakladatel a exekutivní místopředseda spolku Knihovna PP. Text Ivana Chvatíka George Soros – zakladatel Středoevropské univerzity zde. Na stejné téma doplňujeme rovněž pamětnickým textem Petra Pitharta George Soros a jeho pražská univerzita zde.
Dlouholeté vřelé vztahy představitelů spolku Knihovny Petra Pitharta k Českému velkopřevorství maltézského řádu nás na pozvání Knížete velkopřevora Fra´ Pierra de Bizemont přivedly na každoroční “svatojánskou” mši svatou v malostranském řádovém kostele Panny Marie pod řetězem konce mostu, jakož i k následnému setkání s čelnými představiteli domácí církve a šlechty, v čele s Karlem Schwarzenbergem a Karlem Eduardem Paarem, emeritním velkopřevorem Českého velkopřevorství. Knihovnu Petra Pitharta kromě PP reprezentovali Daniel Soural a Jan (Křtitel) Vít.
Nedávnou, námi rovněž připomenutou pietu za popraveného předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše (19. června 1942) – dnes zcela rehabilitovaného z poválečného nařčení z kolaborace, s poukazem na jeho aktivní zapojení do odbojové organizace Obrana národa a zpravodajské napojení na londýnský exil – doplňuje pamětní deska na generálově rodném domě. Její foto z rohu vinohradských ulic Francouzské a Jana Masaryka s údaji dobových okolností jejího zasazení pocházejí od našeho externího spolupracovníka…
Deska, věnovaná politickými vězni a legionáři z tehdejší Prahy XII, měla být slavnostně odhalena na svátek republiky 28. října 1946, dva dny poté, co byl Alois Eliáš povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála. Lepkavé, z jiných míst pocházející pochybnosti o generálově cti způsobily, že k odhalení desky došlo až v červnu 1947, už několik měsíců před únorem 1948, po němž se do ostouzení Aloise Eliáše zapojil komunistický režim. Snahám o odstranění desky prý tehdy kuriózně zabránil Václav Kopecký, od r. 1953 ministr kultury, přední ideolog a propagandista KSČ, který sám čelil nařčení, že jeho příbuzný stejného jména vstoupil do manželství s Lídou Baarovou, obviněnou z kolaborace za protektorátu. Důvod údajné Kopeckého obrany Eliášovy pamětní desky je nejasný, možná to vysvětluje Kopeckého odzbrojující “smysl pro humor”, víc obhroublý než černý. Případně, že byl legitimním potomkem rodu loutkáře Matěje Kopeckého, se zálibou v pitvorných dějích pimprlového divadla… Deska upomínající na generála Eliáše je na ošumělé fasádě domu stále,19. června přibyl pamětní věneček s trikolorovou stuhou.
Ve výroční den popravy předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, dne 19. června 1942, uctili jeho památku u pamětní desky na fasádě Kolovratského paláce předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil, 1. místopředseda Senátu Jiří Drahoš a někdejší předseda Senátu Petr Pithart, který se ještě jako místopředseda Senátu zasadil o umístění této pamětní desky na malostranském Kolovratském paláci jako příslušném “místě paměti”. Piety se účastnila i historička Jana Pasáková, která spolu se svým manželem, historikem Tomášem Pasákem, přechovávala v nepříznivém čase urnu s ostatky popraveného generála Eliáše, jež tak mohly být v r. 2005 pohřbeny se všemi poctami v Národním památníku na pražském Vítkově; paní Jana Pasáková je rovněž autorkou řady studií o Aloisi Eliášovi, včetně vzpomínek na jeho statečnou ženu Jaroslavu.
K revokované paměti na generála Eliáše přidán upravený projev Petra Pitharta k této příležitosti. Celý text Místo paměti Aloise Eliáše zde.
Jména Karla Schwarzenberga a Petra Pitharta proskakují tiskem coby externích, „starších“ poradců prezidenta Pavla. V podpaždí s knížkou nedávno vydaných, literárně ojedinělých textů Bedřicha ze Schwarzenbergu pod okřídleným názvem Poslední lancknecht (v překladu Daniela Korteho a s hutnou vstupní esejí Zdeňka Bezecného) navštívil Petr Pithart, společně s užším edičním týmem Knihovny PP, prapraprasynovce legendárního lancknechta. Karel Schwarzenberg, pamětliv péče o rodovou paměť, vydání textů svého prapraprastrýce podpořil a sám na své Dřevíči v naší, na aristokratické ctnosti zapomenuvší době jakoby ztělesňuje „posledního lancknechta“ s jeho étosem šlechtické ctnosti, odpovědnosti (noblesse oblige) a věrné služby.
Bedřich ze Schwarzenbergu, Poslední lancknecht, Praha 2022
Bedřich ze Schwarzenbergu (1800 –1870)
Přítulná knížka v měkké žluté obálce ležela na stole, řeč točila se kolem nezpochybnitelného, jakkoli zneuznávaného místa šlechty v domácí historii a společnosti; pithartovsky tematizována ideou šlechty jako nositelky národního konzervatismu, reprezentace v duchu zemského patriotismu, páteře někdejší stavovsky vystavěné společnosti a stavovského státu… tradice oproti zideologizovanému modernismu. „Poslední lancknecht“ jako by tu vyvstával coby středoevropské species alegorické postavy Posledního Mohykána (je náhodou, že nejslavnější Cooperův román byl napsán za časů mládí Bedřicha ze Schwarzenbergu?).
jv
Zleva: Filip Štědrý, asistent Karla Schwarzenberga, editoři Daniel Soural, Anna V. Křížová, Jan Vít
V sobotu 3. června, v barokním refektáři staroměstského dominikánského kláštera, za hojné přítomnosti přátel i zájemců z řad čtenářů, uvítali jsme knihu Ivana Lefkovitse 1923 – první vydavatelský počin Knihovny Petra Pitharta, podporou Nadace Charty 77.
Přítomen byl a čerstvé výtisky podepisoval i šestaosmdesátiletý autor, profesí imunolog, vzdělanec staroevropského střihu, vážený člen Učené společnosti, jehož je kniha – historickofaktografická fikce či dokumentární román z dějepisu První republiky – beletristickou prvotinou. S přislíbenými recenzními ohlasy budeme tu seznamovat.
Obálka knihy na rubu kolážována z titulků z Lidových novin z roku 1923.
Donedávna téměř doma neznámému, křesťanskodemokraticky orientovanému historikovi Josefu Kalvodovi (1923–1999), rodákovi z Malče u Chotěboře, byla 12. a 13. května 2023 věnována konference – opět spíše intimní (první seminář uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů v r. 2009 se čtyřmi přednášejícími, další Knihovna kardinála Berana v r. 2012 s pěti účastníky). Tentokrát se Kalvoda kromě početněji navštívené konference dočkal také pamětní desky – naproti svému rodnému domu v Malči čp. 16, na zdi zámecké zahrady.
Z konference pod klenbami malečského zámku
Odhalování pamětní desky českoamerickému malečskému rodákovi (zleva V. Macháček-Rieger, P. Pithart)
Konference se konala v Chotěboři a v prostorách renovovaného zámku v Malči, jenž je v majetku dědiců Františka Ladislava Riegera: jeho pravnuk Václav Macháček-Rieger tu v horním patře zámku instaloval rozsáhlou expozici o životě a díle Františka Ladislava Riegra a Františka Palackého, kteří oba v malečském zámku po dlouhá desetiletí žili a pracovali. Palacký tu napsal velkou část svých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě.
Z Kalvodova rozsáhlého díla, publikovaného česky v prostředí exilu a anglicky na americké akademické půdě vyšly česky tři svazky Z bojů o zítřek (publicistika v exilu a po roce 1989 doma), dále Geneze Československa 1914 –1920 (v rozšířeném vydání v r. 2018); adáletituly, které za sebe mluví svými názvy a podtituly: Mnichovská zrada, nebo pražský krach?Nečasova mise a rozpad Československa v září 1938; Studená válka 1946–1989;a zatím první díl dvoudílné edice odborných i popularizačních textů k stěžejnímu titulu a tématu Kalvodova díla, Sovětizace Československa, příčiny a následky.
Život a dílo Kalvody-historika popsal už v r. 2002 rozsáhle Jan Cholínský, pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, v knize Poutník Josef Kalvoda, s podtitulem Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu. Všechny Kalvodovy knihy vycházejí postupně v malém kladenském nakladatelství DÍLO, za kterým stojí právě editor Kalvodova úctyhodného díla, kladenský rodák Jan Cholínský. Dalo by se říci, že toto malé nakladatelství vzniklo proto, aby vydávalo především Kalvodovo dílo.
Ve Spojených státech byl profesor Kolumbijské univerzity Josef Kalvoda přijímám jako relevantní, seriózní historik. Přednášel na třech amerických univerzitách; kromě toho se ovšem projevoval i jako ohnivý polemik, hned v několika exilových periodikách.
Podrobil důkladné a podrobné kritické revizí především život a dílo Masaryka a Beneše, jejich zahraniční a domácí politiku. Mimo jiné to, jak oba myšlenkově i prakticky přispěli chtě-nechtě k sovětizaci Československa. Podobně jako všichni ti poúnoroví nekomunističtí politikové, kteří pro své strany přijali „národněfrontovní“ identitu.
Kalvoda si mohl svébytný náhled dovolit: měl dobrý přístup nejen k americkým, ale i anglickým, německým či rakouským archivům, v roce 1968 a po převratu 1989 také k archivům zdejším. Našel v nich zdá se i to, co většina exilových i tuzemských mainstreamových historiků nalézt neuměla nebo – v tiché shodě na tom, že císař je oděn do nejskvělejšího šatu – ani nechtěla hledat.
Historik, profesor politologie a historie Josef Kalvoda působil celý život jako novinář, publicista i jako etablovaný politický analytik – mimo všechny politické mainstreamy, jak v exilu, tak i doma v posledních třiceti letech. U nás se zatím až na výjimky přehlíží, jako by ani nebyl.
Odhadujeme, že tomu tak nějakou dobu bude i nadále. Bylo by třeba zamyslet se nad tím, jak vzniká a trvá fenomén mainstreamu. Zajisté tu působí institucionální aranžmá profesionálních historiků a jejich prestižní, mocenské, tedy kariérní a hmotné zájmy. Ale především tu vždycky panuje už jaksi předem tichá dohoda velké skupiny lidí, říkejme jim národ, o tom, které příběhy minulosti si budou jako národ vyprávět. A zároveň tichá shoda v tom, které příběhy si vyprávět prostě nebudou. Má to tak každý národ, nejen ten český, a je to svým způsobem pochopitelné. Žít je třeba pokud možno s dobrým, úlevným, totiž nenáročným svědomím. Podobnými sebezáchovnými dohodami jsou národy definovány výstižněji než čímkoli jiným.
Vždycky se ale dřív nebo později najdou tací, kteří se těmto dohodám vzepřou. Kazí hru na ubezpečující pravdu a na chlácholivé mýty. Co s tím? Nejlépe je stisknout zuby nebo zavinout pevněji mozkové závity a ty kazisvěty si důkladně přečíst. Národu to může pomoci překonávat se ctí i s prospěchem nadcházející krize. Takové, které obvykle přijdou, případně jsou už tady. Bez Kalvodů zůstávají nepoznány. A pak zpravidla nejsou překonávány – ani se ctí, ani s prospěchem. Masaryk řekl správně: demokracie je krize. Odvažuji se to dopovědět: je to překonávání krizí férovými prostředky.
Zůstává dojímavou shodou okolností, že se Josef Kalvoda na domácí scéně připomněl tentokrát konferencí uspořádanou právě v jeho rodišti. Sto padesát metrů od rodného domu.
