Sedmaosmdesáté narozeniny, na rozhraní Kozoroha a Vodnáře (21. ledna t. r.), oslavil Ivan Lefkovits (srdečně pozdravujeme do Basileje!), autor podivuhodné knihy s titulem 1923, s podtitulem Historická faktografická fikce. V uplynulém roce 2023, za nímž se tu ohlížíme, sto let od letopočtu uvedeného v titulu Lefkovitsovy knihy, s podporou Nadace Charty 77 a v koedici s nakladatelstvím Kodudek knihu vydala Knihovna Petra Pitharta, ve vydavatelské péči Ivana Chvatíka, ze samotného středu Knihovny PP, na základě ediční přípravy a redakce Tomáše Vrby – jako první ze zamýšleného programu knižnice Knihovny PP.
Ve vrstevnatém pohledu na dobu před sto lety, společenského, politického a kulturního milieu Československa 20. let, se Lefkovitsův román otevírá přípravami oslav pátého výročí jeho vzniku. Připravenost k emancipované roli v kultuře poválečné (střední) Evropy chce mladý stát v roce 1923 doložit mj. velkorysým nákupem moderního umění, jak jej organizuje teoretik výtvarného umění a kunsthistorik Vincenc Kramář, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, propagátor moderního, zejména kubistického umění – jeden z hlavních aktérů knihy.
Tak je příběh sbírky francouzského moderního umění, kterou se loni „retrospektivně“ pochlubila Národní galerie (dnešní dědička plodů někdejšího kulturního působení Vincence Kramáře), jedním z odkazů, který nás Lefkovitsovým připomenutím s rokem 1923 spojuje.
Vincenci Kramářovi (který mimochodem byl vzdáleným bratrancem Karla Kramáře, premiéra první vlády samostatné republiky) stál v jeho misi po boku – líčí Lefkovits – významný představitel politického života nejen prvních let samostatnosti, ale i před rokem 1918: Alois Rašín. První československý ministr financí, iniciátor okolkovaní peněžního oběživa, ten, který prosadil striktní rozpočtovou nového státu, směrem k posílení československé měny… Byl to též Alois Rašín, který umožnil finanční zajištění nákupu francouzského umění. V Lefkovitsově knize chce Rašín do věci Vincence Kramáře narychlo zasvětit z pooperačního nemocničního lůžka:
5. ledna noviny široce informovaly o první velké události roku 1923 (nepočítáme-li úmrtí Jaroslava Haška, 3. ledna 1923), jakou se stal atentát na Aloise Rašína, při němž byl před svým bydlištěm v Žitné ulici smrtelně postřelen. Svému zranění 18. února podlehne, ale potřebné instrukce k státem dotovanému nákupu francouzského moderního umění stačí ještě Vincenci Kramářovi předat.
Rozsáhlou síť souvislostí roku 1923, v živé tkáni dobových “obrazů ze života”, událostí a jejich aktérů, v jejich spletitých dobových konstelacích, „tváří a těl, myšlenek, vzpomínek, představ, rozhovorů, přátelských a milostných vztahů…“, evokovaných v topografii tehdejší Prahy, ale i Vídně i nejbližší Evropy, zašlehujících až do Paříže, Berlína, Štrasburku…, až do Terstu jako výspě střední Evropy; v žité přítomnosti té doby pět let po Velké válce, schraňující v sobě minulost i předznamenávající svou perspektivou časy příští… zahlédl v Lefkovitsově knize spisovatel Michal Ajvaz, Chvatíkův kolega v Archivu Jana Patočky: viz Román o roku 1923 – zde.
… a začítáme se opakovaně do tohoto podivuhodného románu také v knihovně Knihovny PP, probíráme se mnohovýznamovými souvislostmi a asociacemi, jaké kniha (nově) navozuje. Nejposledněji v souvislosti s tím,
– že jeho autor, I. L., ročník 1937, židovského původu, je jedním z přeživších holocaust, v Lefkovitsově případě přeživším koncentrační tábor Ravensbrück i hrůzně vyhlazovací Bergen-Belsen…,
– že paměť vyvražďovacího holocaustu v rámci druhé světové války vystupuje z kolektivní paměti i jejího zapomínání do významové souvislosti se sobotou 7. října 2023, místně na pomezí Pásma Gazy a izraelského území…,
– že se vynořuje v temných proudech stále přítomného antisemitismu, v Lefkovitsově knize exponovaného a takto pojmenovaného také v roce 1923, jako nikoli utnutého před necelým čtvrtstoletím, Masarykovým vystoupením za hilsneriády…,
– že je i tento jev, zakamuflovaný dnes do propalestinské agitace součástí a tématem širší, dějinné evropské paměti i naší bližší paměti středoevropské, jak je v síti souvislostí vepsána do Lefkovitsovy knihy…
Atp., atp. Tak o tom přemítáme spolu s Petrem Pithartem: Román o roce, v němž komprimována léta byvší i budoucí – zde
V Lefkovitsově románu – dovozuje Michal Ajvaz – se pohybujeme v pomyslném “katastru” střední Evropy, na rozloze původního celku, jehož jednotlivé, na nedbalý pohled disparátní části jsou symbolicky pospojovány Waldesovými patentními knoflíčky – něžně vzaté z laškovného monoklíku, jak si jej koketně nasadila sl. Elisabeth Coyens a jak ji tak na jednom z nejslavnějším propagačním vyobrazení zvěčnil malíř František Kupka.
S vidinou blízkých moří putujeme v Lefkovitsově knize střední Evropou, až do Terstu a na blízký zámek Duino na útesu nad Jaderským mořem, kde pražský rodák Rainer Maria Rilke počal své Elegie z Duina. V minulém roce kromě celého století od Lefkovitsova roku 1923 uplynulo také sto let od vydání Elegií: Ivan Chvatík jako bonus zájemcům o Lefkovitsův románu posílá skrze Knihovnu PP ze svého zatím pracovního nového překladu první z Elegií – zde.
