Posts

Od Mnichovské dohody z konce září 1938 a přijetí jejího “diktátu” československou vládou uplynulo 85 let. “Mnichov” žije dodnes jako pojem, jako “metafora” (Dagmar Vorliček, Universität Wien) v historiografii, v politických a sociálních vědách, stejně jako v historické esejistice, publicistice či povrchní žurnalistice, také v beletrii i ve filmech. A ovšem v propagandě, v jejích polopravdách a zjednodušených, překřikujících se sloganech. Mnichovský komplex (titul historického eseje Jana Tesaře – připomínáme s úctou k jeho letošním devadesátinám) spojuje tento fenomén s hluboce zakořeněnými národními mýty, jimiž je i tato historická událost obestřena, s autostereotypy, jimiž se česká společnost tradičně vnímá a posuzuje, svědčíce tak i o svých vlastnostech a slabostech.

Pod titulem “Mnichovské memento” k tomuto tématu a k výročí této události uspořádal Památník ticha již své 3. názorové fórum (po předchozích, věnovaných konferenci ve Wannsee z r. 1942 s programem “konečného řešení židovské otázky”, a válce na Ukrajině, rozpoutané Putinovým Ruskem v únoru 2022).

 V názorově členitém fóru promluvili Petr Pithart, právní historik Jan Kuklík, deníkový žurnalista Ondřej Houska, publicista a esejista Jan Urban, politoložka Dagmar Vorlíček, vojenský historik Eduard Stehlík, rozhlasová novinářka a esejistka Lída Rakušanová, své příspěvky poslali k přečtení diplomat Tomáš Kafka a profesor historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě Igor Lukeš, do kontextu akcí Památníku ticha uvedl jeho ředitel Pavel Štingl.

Také z 3. názorového fóra pořídila záznam Česká televize, paralelně jej zprostředkovala ve svém internetovém vysílání, přístupném na: Názorové fórum Památníku ticha – iVysílání/česká televize, kde jsou archivně k dispozici i předchozí názorová fóra 1. a 2. – Auditivně je 3. názorové fórum aktuálně rovněž  k dispozici na zde na plus.rozhlas.cz.

Knihovna Petra Pitharta tímto zpřístupňuje text Pithartova referátu na 3. názorovém fóru Jak jsme bojovali a jak jsme nebojovali ve válkách 20. století – zde.

Neutichají, spíše dále přibývají hlasy komentující z té či oné strany nezvolení JUDr. Roberta Fremra soudcem Ústavního soudu. Nikoli jen – kvitujeme – silná vyjádření ad personam R. F. či lamentace nad nekompetentností prezidentova poradního okolí, ale pokusy uvést tuto událost do širších vztahů a významových souvislostí… K námi již včasně uveřejněným poznámkám Petra Pitharta k “přenastavení” či přímo znejasnění procedurálního postupu při výběru kandidátů na funkci ústavního soudce /srov. Bílý táhne, a… (trivializace výběru ústavních soudců) – zde/ publikujeme -“natěsno k tématu”- Pithartem aktualizačně rozšířený memoárový text z připravované knihy Léta, místa – Hlasovali nohama na stole: proti všem”! – zde.

Na hlavní vysílací stanici Praha někdejšího Československého rozhlasu se v nedělních a svátečních dopoledních, jakoby v sekulárním napodobení nedělních kázání v kostele, vysílal pořad Živá slova – pravidelný “příhovor do duše”. V běžně tehdy dvojjazyčně užívané slovenštině srozumitelný jako príhovor, kde značí krátký sváteční projev. Začínal s tímto pořadem v rozhlasovém dávnověku v 50. letech minulého století vždy svátečně-obrozenecky naladěný ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý.     

Od té doby, v proměněné dramaturgii a ve střídavé skladbě přizvaných “príhovorců” usedl 9. května roku 1968 v hlavní budově Čs. rozhlasu na pražské Vinohradské třídě, aby přednesl svá živá slova, k mikrofonu tehdy již známý redaktor Literárních listů (tj. obnovených Literárních novin po jejich zákazu v minulém roce) Petr Pithart.       

Pořad Živá slova měl být toho dne laděn k třiadvacátému výročí tzv. pražského povstání, zahájeném 5. května 1945 ve 12 hodin 33 minut voláním “Voláme všechny Čechy”, na pomoc v boji o rozhlas obsazovaný jednotkami SS…  

“Nevím, co mě to napadlo,” vzpomíná PP po letech (naposled nedávno, 21. srpna 2023, s Jakubem Železným v TV vzpomínkovém pořadu na rampě Národního muzea), “ale pohrál jsem si v tom proslovu s představou sovětských tanků v Praze, nejen těch tzv. osvoboditelských v květnu 1945, nedejbůh takových, jaké by mohly vpadnout do země na potlačení tehdejšího “pražského jara”: neboť měli jsme při tehdejších vojenských cvičeních Varšavské smlouvy poblíž čs. hranic takovou neurčitou, zaplašovanou obavu v hlavách neustále. Mně se s někdejším bojem o budovu rozhlasu, už od té doby zvláštní “místo paměti”, kde jsem teď seděl a pronášel svá “živá slova”, spojila v hlavě v jedinou asociaci… aniž mě v tu chvíli došlo, že by mohla představa sovětských tanků u rozhlasu znít prorocky…”       

Přinejmenším varovně, bez Pithartova přičinění, promluvila ta Živá slova v květnu 1968 k zahraničním zpravodajům – zjistil v rámci své ročníkové práce, v dosud nepublikovaném textu, původně psaném Petru Pithartovi k 80. narozeninám, studující Fakulty sociálních věd UK Theodor Spitzer: The New York Times o Petru Pithartovi v pražském jaru – zde.

Pokračujeme v “čtení” pamětní desky, jak se otevírá z pomníku věnovaného jeho autorem Jiřím Sozanským obětem sovětské invaze v srpnu 1968. Těm, kdo procházejí po chodníku poblíž podolské vodárny, mohla by utkvět dvě jména: Karel Parišek a Karel Novák. Oba patnáctiletí, využili v podvečer 24. srpna, při dosud kolabující tramvajové dopravě, nabídku Karla Šárky svézt se v jeho dodávce v cestě domů, do Braníka a odtud na Novodvorskou. Když auto projíždělo po nábřeží, za vyšehradským tunelem, poblíž podolské vodárny – dozvídáme se z šetření vojenských historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka, na základě tehdejšího hlášení Veřejné bezpečnosti -, začala kolem deváté bez příčiny pálit po Šárkově dodávce sovětská hlídka z lehkého kulometu.

Oba chlapci byli smrtelně zraněni, Karel Parišek s průstřelem hlavy, Karel Novák s průstřelem srdce. Řidičovi spadly z volantu prostřelené obě ruce, přičemž mu přispěchavší sovětská hlídka okamžitě odebrala všechny doklady, které přivolaným příslušníkům Veřejné bezpečnosti odmítla vydat – s tím, že auto na její výzvu nezastavilo. Oběma smrtelně raněným nevěnovali sovětští vojáci sebemenší pozornost, bez ochoty přivolat lékařskou pomoc. O to se pokusil s prostřelenýma rukama řidič Karel Šárka, z blízké restaurace nechal telefonicky přivolat lékaře, oběma chlapcům ale už nebylo pomoci.

Shrnutím naplněného programu odpoledních a podvečerních debat, s odkazy na jejich digitální záznamy k “dalšímu čtení”, se ohlížíme za nedávno skončeným 19. ročníkem Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě…

Pondělí 14. srpna
15.30 Influenceři vs. zpravodajství
(Kovy-Karel Kovář, youtuber, moderátor, kanály YouTube a jiné)
19.00 Budoucnost Ruska
(Jaroslav Šimov, historik, publicista, Radio Svobodná Evropa | Sergej Medveděv, politolog, publicista, autor knihy Návrat ruského Leviathana, guest professor Univerzita Karlova | moderuje Libor Dvořák, překladatel, Český rozhlas Plus)

Úterý 15. srpna
15.30 Interview – jak a proč se ptát?
(Barbora Kroužková, moderátorka, Česká televize | Čestmír Strakatý, moderátor, influencer, ProstorX)
19.00 Dokáže střední Evropa znovu věřit faktům?
(Pavel Havlíček, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky | Matej Kandrík, výkonný ředitel, ADAPT Institute | moderuje Nikoleta Nemečkayová, analytička, Asociace pro mezinárodní otázky)

Středa 16. srpna 
19.00 Předsednictví ČR – současnost a budoucnost Evropské unie 
(Eva Horelová, Zastoupení Evropské komise v ČR | Kateřina Šafaříková, Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz | Ondřej Plevák, redaktor, Euractiv.cz | Vladimír Votápek, analytik, bývalý generální konzul v Petrohradu | moderuje Martin Jonáš, Česká televize)

Čtvrtek 17. srpna
15.30 AI v novinařině – ohrožuje, nebo pomáhá?
(Filip Rožánek, novinář, mediální analytik)
19.00 Večer s Deníkem N: Česko – Slovensko – Polsko – shody a rozdíly
(Milan Kňažko, herec a politik, Slovensko | Andrzej Jagodziński, bohemista, překladatel, publicista, Polsko | moderuje Renata Kalenská, novinářka, Deník N)

Pátek 18. srpna
15.30 Politické podcasty
(Lucie Stuchlíková, Václav Dolejší, novináři, Seznam Zprávy, Vlevo dole, zpravodajský podcast roku 2023)
19.00 Večer s ČRo: Jak mluvit s politiky, na co se jich ptát? 
(Martin Řezníček, moderátor, Česká televize | Terezie Tománková, moderátorka, TV Prima | moderuje Jan Pokorný, Český rozhlas)

Nad „nejasnostmi“ a verifikujícími/falzifikujícími verzemi o spektakulární, „před očima všech“ popravě Jevgenije Prigožina píše Jefim Fištejn o archetypálnosti této události v rusko-sovětských dějinách (se svolením autora zveřejňujeme rozšířenou verzi oproti té, která byla zveřejněna internetově): Země nevyjasněných úmrtí – zde.

Čteme jména na čerstvě odhaleném pomníku, kterým jeho autor Jiří Sozanský symbolicky vzpomenul obětí z prvních dnů invaze vojsk Varšavské smlouvy, vedených vojsky Sovětského svazu, v srpnu 1968… Je mezi nimi i jméno Marie Charouskové, s daty 25. 10. 1942 – 26. 8. 1968. Pětadvacetileté ženy, která v osudném srpnovém dni spěchala na tramvaj, aby stihla konzultaci nad svou diplomovou prací a pak rychle za dvouletým synem, jehož ráno svěřila ve zbraslavském bytě manželově péči…

Pomníček, který je na rušném pražském Klárově snadno k povšimnutí. Za ním příběh, který z mnoha příběhů obětí sovětské invaze – zastřelených, přejetých tankovými pásy, zabitých střepinami granátů, uhořelých v domech na Vinohradské třídě, zapálených v prvním dni invaze, obětí dopravních nehod zaviněných těžkou vojenskou technikou – bývá často vzpomínán. Připomínáme: Příběh Marie Charouskové, ✞ 26. 8. 1968 – zde.

55 – chápejme dnes s trochou licence toto číslo v jeho odvěké, elementární symbolice: dvě pětky, to je dvakrát pět prstů na rukou, připravených vzít („do vlastních rukou“)

záležitosti nepominutelné a přísežně závazné – tak jako, když se muži 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově před 55 lety rozhodli postavit na odpor sovětskému tankovému praporu, s odhodláním bránit svou posádku z oken pancéřovými pěstmi, útokem do týla tanků zbraněmi paradesantního oddílu rozptýleného v okolí…, dokud nebyl tento osamělý odpor vyšším rozkazem odvelen.

Také proto, s úctou k bojovému vojenskému odhodlání, nehledíc na početní povahu nepřítele, je včerejší (21. srpna 2023) zahájení výstavy Invaze 68 v atriu Armádního muzea Žižkov – s případnou vzpomínkou na symbolických 5 kamenů, které si uložil do mošny David, než se vypravil ozbrojen prakem na Goliáše – na tom pravém místě.

Ústřední „exponát“ výstavy, bronzová socha s čepelí shora roztínající jména žen a mužů, symbolický pomník Jiřího Sozanského prvním 137 obětem sovětské invaze v roce 1968 do Československa, je tu ve svém předběžném umístění, než se mu dostane místa ve veřejném prostoru, kde takový memoriální objekt postrádáme…

Přemítáme se Sozanského přítelem a souputníkem, dnes reflektujícím, tehdy jedenadvacetiletým účastníkem srpnových událostí před 55 lety, Václavem Macháčkem-Riegrem:   

Sochař a malíř Jiří Sozanský razantně prolomil krunýř netečnosti, někdy pouze formálního společného vzpomínání, aby tragické datum 21. srpna 68 viditelným a sdělným způsobem zakotvil pro všechny a pro všechen čas. Nikdo jiný by to myslím tak věrohodným způsobem nedokázal. Stačí se ohlédnout za Sozanského dosavadní tvorbou, soustředěnou na tragicko-dějinná témata i na jeho osobní postoje.

Prázdniny a horké léto korigovaly mou naivní představu o množství těch, kteří se vernisáže a odhalení Sozanského stěžejního díla účastní. Obvykle bývají Sozanského vernisáže nabité, tentokrát jako by přišli jen ti nejvěrnější. Uspokojila mě účast armádních špiček i části politické reprezentace, patřičně především ministryně obrany Jany Černochové a dále ministra zahraničí Lipavského a ministra kultury Baxy… Sám jsem si očekávané odhalení Sozanského sochařsky ztvárněného pomníku – spojeném teď na výstavě i s jeho obrazy, s hudební kompozicí Michala Pavlíčka, kombinující zvuky, jaké na poklep či úder vydává bronz – nemohl v žádném případě nechat ujít; rozhodnut od prvního okamžiku být při tom, i kdybych měl na tu událost přiletět třeba z daleké Tasmánie. Vede mě k tomu osobní paměť – paměť zároveň generační. Hledal jsem při tom a také nalezl mezi jmény na pomníku Luďka Hájka, svého spolužáka ještě ze základní školy, kterému tehdy bylo také jen dvacet let…

Srpen 68 se dodnes řeřavě připomíná, zejména lidem naší generace. Dnes se takto připomíná v asociaci na barbarskou zločinnou agresi předpotopního ruského impéria vůči Ukrajině. Ne vždy a všemi pochopená jako opakující se syndrom velmocenských ambicí neznajících své hranice, s arogancí vůči suverenitě svého okolí. U nás někdy uchopená v naruby veskrze převráceném, do vlastní ulity uzavřeném „vlastenectví“: ve videích na sociálních sítích – například i na dezinformačním webu nazvaném k mému zděšení riegrovským heslem „Nedejme se!“ – lze zahlédnout protiukrajinské demonstrace s umanutým odhodláním „nedat se“: repetovanými výkřiky „táhněte pryč!“, „Če-chy Če-chům!“…

Nedostatek, ba slabomyslnost v oblasti historické paměti, nejen naší, ale i té (středo/východo) evropské. Jestliže nás srpen 68 na dvacet let připravil o budoucnost, platí, že bychom si neměli nechat teď vzít minulost, už do jisté míry nazřenou a preventivně poučenou o její významy i falza, o námi rozpoznané slepé skvrny.

Pomník Jiřího Sozanského obětem sovětské invaze 21. srpna 1968 (a symbolicky i následné okupace, kdy počítání jejích obětí přesáhlo čtyři, možná se blíží i k pěti stovkám utracených životů) má napřesrok stát uprostřed prostranství mezi oběma budovami Národního muzea. V ideovém průsečíku pomyslné spojnice budovy rozhlasu, kde umíralo nejvíc lidí již první den okupace, s pomníkem svatého Václava, místem spojeným s obětí Jana Palacha. Stane se tak, doufejme, místem vícevrstevné paměti, nadaném silnými významy toho, co jsme prožili a co v sobě stále zpracováváme – i pro ty, kteří přijdou po nás.