Knihovna Petra Pitharta

Dr. Pavel Simon, další kandidát na funkci ústavního soudce navržený prezidentem Pavlem, podstoupil v minulých dnech grilování ve dvou výborech Senátu ČR – a u obou neuspěl. Ke způsobu, jakým jsou vybíráni ústavní soudci, se již několikrát kriticky vyjádřil Petr Pithart a bez odezvy nezůstane ani situace, k jaké v senátních výborech došlo “ne-doporučením” soudce Simona:

Ne institucionalizované neodpovědnosti!

Nemáme holedbání rádi, také to nemám to rád, takové to: „vidíte? měl jsem pravdu! já to vždycky říkal…, nebo snad ne?“

Přesto se musím sám tentokrát trochu zaholedbat: psal jsem o tom už před půl rokem do Echo 24 (viz „Trivializace výběru nových ústavních soudců“, Echo24.cz, 1. dubna 2023), a mínil jsem to jako varování.  Ale napíšu o tom teď trochu jinak. A taky, dovolíte-li, jak by se podle mne “to mělo” dělat:

Prezident se teď bude v Senátu s Dr. Simonem nejspíš opět blamovat, skoro podobně jako s Dr. Fremrem – je to tím jistější, že Senát poté, co naletěl “stoprocentně spolehlivému systému výběru kandidátů”, je poněkud rozčilený. Rozdrážděný. Doufám, že ale také na sebe.

Platí nicméně, že veškerou odpovědnost při výběru soudců mají senátorky a senátoři, také všelijaká jejich uskupení, Senát jako celek – a ne, aby si nechali předem naservírovat ty údajně osvědčené persony, prověřené organizacemi kolegů soudců, advokátů, akademiků, podnikových právníků, notářů… 

Kdo je ale “ten nejlepší”, zcela bez závad? To málokdy budou s to zhodnotit a prověřit komory či profesní organizace právníků. Ti se nebudou probírat publikační činností kandidátů, zkoumat stovky, tisíce jejich rozsudků, jejich mimosoudcovské, třeba i podnikatelské aktivity. Jejich občanskou, lidskou pověst.

Proč ne? Protože za své „tipy“ nemají žádnou odpovědnost! Tu právě má nakonec jedině Senát, tedy zas a znovu, senátorky a senátoři. Schvalovat, či neschvalovat prezidentovy návrhy je jejich vůbec největší pravomoc, a proto také jejich největší odpovědnost. Jenom jejich!

Jak tedy na to? Prezident si s předstihem nechává dávat návrhy na možné kandidáty – odkudkoliv. Jistě, většinou od právníků. Pak pošle “své lidi” ( a to může být kdokoli, třeba jeho poradci a třeba i ještě jiní) do Senátu. Nikoli ale k funkcionářům, k předsedům výborů či partajních klubů, nýbrž k „opinion leaderům“. Kteří to jsou? To si musí prezident a jeho lidé holt nechat zjistit. Mohou to být i řadoví senátoři, ale takoví, na které v justiční a vůbec právnické agendě ostatní s respektem dají; často bez ohledu na stranickou příslušnost. Ta ostatně není v Senátu tak důležitá… S těmito neformálními autoritami si tedy prezidentovi lidé sjednají schůzku, třeba i v hospodě, a budou se jich ptát, radit se s nimi, ohledávat navržené kandidáty v takto měkkém průzkumu…

Jejich prostřednictvím prezident neoficiálně, kuloárně sonduje. Musí to ovšem dělat s náležitým předstihem…  Ano, v první etapě byl prezident v časové tísni, ale poté – to už bylo času víc. Také napříště to bude chtít čas. 

Až pak se senátoři a jejich asistenti, pomocníci, ať jsou jimi také “kdokoliv”…, novináři, historikové… budou „hrabat“ v pozadí navržených kandidátů. Neboť a do třetice: jedině ony a oni, senátorky a senátoři, mají tu poslední, osobní odpovědnost, kterou z nich nikdo nesejme. Ani prezident, ani světový kongres právníků.

Už je to tak, že v politice někdy, vlastně docela často, ne-li většinou jsou kuloární jednání tím nejdůležitějším procesem. Není to nic proti ničemu. V mezích zákonů, zajisté.

Přeju si velmi, aby se prezident nemusel už blamovat. A hlavně, aby se Senát, třeba z pohodlnosti, třeba bezděky nenechal už nikdy obrat o svou nejdůležitější pravomoc.

Že neměl by ten výběr být takový, jaký tu navrhuji? Že nemělo by se nikdy jednat kdesi v ústraní? Mělo, nemělo. Vždycky to tak bylo. Institucionalizace výběru soudců je v tomto případě kolektivní nezodpovědností, alibismem.

Napříště nepůjde to při výběru soudců jen tak snadno na jistotu. Senát se napříště nebude chtít  blamovat. Také prezident to bude mít ještě nějaký čas těžké.

Petr Pithart

Je to docela nedávno, kdy jsme tu publikovali text Petra Pitharta Ještě k případu Fremr, připomeňte si: zde, pozastavující se mimo jiné nad “slepou solidaritou soudcovského stavu”, jak se projevila v tomto případě.
V této souvislosti obdrželi jsme v minulých dnech, v přátelském (“rozumějícím”) okruhu, přeposlaný mail od pisatele, jehož názory nebereme nikdy na lehkou váhu, ani nám blízkou a pravidelně čtenou jeho revui Babylon, na jejíž nové, čerstvě vyšlé číslo tímto rádi upozorňujeme:

Zdravím, 

Fremr, respektive reakce na něj ze strany justičního establishmentu, mě přiměl napsat něco k některým soudním kauzám z posledních let, včetně jejich srovnání s dobou před listopadem

Petr Placák

https://babylonrevue.cz/zvracena-justice-a-jeji-spolecnost/

Od Mnichovské dohody z konce září 1938 a přijetí jejího “diktátu” československou vládou uplynulo 85 let. “Mnichov” žije dodnes jako pojem, jako “metafora” (Dagmar Vorliček, Universität Wien) v historiografii, v politických a sociálních vědách, stejně jako v historické esejistice, publicistice či povrchní žurnalistice, také v beletrii i ve filmech. A ovšem v propagandě, v jejích polopravdách a zjednodušených, překřikujících se sloganech. Mnichovský komplex (titul historického eseje Jana Tesaře – připomínáme s úctou k jeho letošním devadesátinám) spojuje tento fenomén s hluboce zakořeněnými národními mýty, jimiž je i tato historická událost obestřena, s autostereotypy, jimiž se česká společnost tradičně vnímá a posuzuje, svědčíce tak i o svých vlastnostech a slabostech.

Pod titulem “Mnichovské memento” k tomuto tématu a k výročí této události uspořádal Památník ticha již své 3. názorové fórum (po předchozích, věnovaných konferenci ve Wannsee z r. 1942 s programem “konečného řešení židovské otázky”, a válce na Ukrajině, rozpoutané Putinovým Ruskem v únoru 2022).

 V názorově členitém fóru promluvili Petr Pithart, právní historik Jan Kuklík, deníkový žurnalista Ondřej Houska, publicista a esejista Jan Urban, politoložka Dagmar Vorlíček, vojenský historik Eduard Stehlík, rozhlasová novinářka a esejistka Lída Rakušanová, své příspěvky poslali k přečtení diplomat Tomáš Kafka a profesor historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě Igor Lukeš, do kontextu akcí Památníku ticha uvedl jeho ředitel Pavel Štingl.

Také z 3. názorového fóra pořídila záznam Česká televize, paralelně jej zprostředkovala ve svém internetovém vysílání, přístupném na: Názorové fórum Památníku ticha – iVysílání/česká televize, kde jsou archivně k dispozici i předchozí názorová fóra 1. a 2. – Auditivně je 3. názorové fórum aktuálně rovněž  k dispozici na zde na plus.rozhlas.cz.

Knihovna Petra Pitharta tímto zpřístupňuje text Pithartova referátu na 3. názorovém fóru Jak jsme bojovali a jak jsme nebojovali ve válkách 20. století – zde.

Neutichají, spíše dále přibývají hlasy komentující z té či oné strany nezvolení JUDr. Roberta Fremra soudcem Ústavního soudu. Nikoli jen – kvitujeme – silná vyjádření ad personam R. F. či lamentace nad nekompetentností prezidentova poradního okolí, ale pokusy uvést tuto událost do širších vztahů a významových souvislostí… K námi již včasně uveřejněným poznámkám Petra Pitharta k “přenastavení” či přímo znejasnění procedurálního postupu při výběru kandidátů na funkci ústavního soudce /srov. Bílý táhne, a… (trivializace výběru ústavních soudců) – zde/ publikujeme -“natěsno k tématu”- Pithartem aktualizačně rozšířený memoárový text z připravované knihy Léta, místa – Hlasovali nohama na stole: proti všem”! – zde.

Na hlavní vysílací stanici Praha někdejšího Československého rozhlasu se v nedělních a svátečních dopoledních, jakoby v sekulárním napodobení nedělních kázání v kostele, vysílal pořad Živá slova – pravidelný “příhovor do duše”. V běžně tehdy dvojjazyčně užívané slovenštině srozumitelný jako príhovor, kde značí krátký sváteční projev. Začínal s tímto pořadem v rozhlasovém dávnověku v 50. letech minulého století vždy svátečně-obrozenecky naladěný ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý.     

Od té doby, v proměněné dramaturgii a ve střídavé skladbě přizvaných “príhovorců” usedl 9. května roku 1968 v hlavní budově Čs. rozhlasu na pražské Vinohradské třídě, aby přednesl svá živá slova, k mikrofonu tehdy již známý redaktor Literárních listů (tj. obnovených Literárních novin po jejich zákazu v minulém roce) Petr Pithart.       

Pořad Živá slova měl být toho dne laděn k třiadvacátému výročí tzv. pražského povstání, zahájeném 5. května 1945 ve 12 hodin 33 minut voláním “Voláme všechny Čechy”, na pomoc v boji o rozhlas obsazovaný jednotkami SS…  

“Nevím, co mě to napadlo,” vzpomíná PP po letech (naposled nedávno, 21. srpna 2023, s Jakubem Železným v TV vzpomínkovém pořadu na rampě Národního muzea), “ale pohrál jsem si v tom proslovu s představou sovětských tanků v Praze, nejen těch tzv. osvoboditelských v květnu 1945, nedejbůh takových, jaké by mohly vpadnout do země na potlačení tehdejšího “pražského jara”: neboť měli jsme při tehdejších vojenských cvičeních Varšavské smlouvy poblíž čs. hranic takovou neurčitou, zaplašovanou obavu v hlavách neustále. Mně se s někdejším bojem o budovu rozhlasu, už od té doby zvláštní “místo paměti”, kde jsem teď seděl a pronášel svá “živá slova”, spojila v hlavě v jedinou asociaci… aniž mě v tu chvíli došlo, že by mohla představa sovětských tanků u rozhlasu znít prorocky…”       

Přinejmenším varovně, bez Pithartova přičinění, promluvila ta Živá slova v květnu 1968 k zahraničním zpravodajům – zjistil v rámci své ročníkové práce, v dosud nepublikovaném textu, původně psaném Petru Pithartovi k 80. narozeninám, studující Fakulty sociálních věd UK Theodor Spitzer: The New York Times o Petru Pithartovi v pražském jaru – zde.