vítáme Tě u nás – totiž skrze Tvou knihu, kterou tu vykládáme na virtuální knihovní police Knihovny PP do popředí jako novinku. Vítáme Tě jako nadmíru kultivovaného myslitele v souvislostech. Takového, který může sčítat, do souvislostí uvádět své zkušenosti z exekutivy, diplomacie, poradního sboru hlavy státu i z debatního kontaktu s vysokoškolskými studenty… Také – pro nás především – z péče o slovensko-českou/ česko-slovenskou vzájemnost.
Slovensko jako entita bude vždycky jedním z vůdčích témat, jakým se vědomě věnujeme. Nikoli ve zpravodajsko-informační pěně dní, ale jakoby nad rozečtenou/rozepsanou knihou o Slovensku… Ano, právě ve stále nacházených souvislostech, z takto nabývaného vědomí souvislostí, vyrůstá – jak jsme si mnohokrát připomenuli – ona souvislost vědomí, zpětně i do budoucna ukládaná kolektivní paměť…
Jako bychom mj. kráčeli ve šlépějích Patočkových – myslitele, ke kterému se v našich rozhovorech často vracíme, návazně na onen nález, že česká otázka 20. století byla otázkou poměru ke Slovensku. Což ovlivňuje naše česko-slovenské stýkání i potýkání dodnes. Není náhodou, že se takto, „filosoficko dějinně“, Slovenskem zabýváme. Mimochodem připomínám (PP), že Ivan Chvatík a Jan Vít, spoluzakladatelé spolku, který Knihovnu PP provozuje, se Patočkova díla ujali už v disentu; a doplňujeme (ICH a JV), že PP se v té době stal editorem jednoho ze sedmadvaceti samizdatových Patočkových svazků o českých dějinách… Neboť i to je jeden z pramenů studijní „hermeneutiky“ Knihovny PP.
Tedy vítej, Martine, jsi mezi námi pořád doma, i když co do domovských adres pobytujeme ve dvou republikách. Což platí samozřejmě i o Tvé vzácné, milé, laskavé, tiché paní Zorce, která – představujeme si – stojí za Tebou a nejen Tě inspiruje, ale občas po Tobě hodí mokrým hadrem tvrdých čísel ze sociologicky/ sociometricky prozkoumávané slovenské empirie… Jste párem k pohledání. A k tomu ještě osm (nepleteme-li se) vnoučat! Opravdový starosvětský rod! Takové se dnes rozrůstají víc ve vaší, v tomto smyslu konzervativní zemi, než u nás… Skvělé, rozdíly nás přece přitahují, zvou k interpretacím! Skrze ně vidíme dál a hlouběji.
Těšíme se v tomto ohledu – a to si ponecháváme na konec: že budete oba, Ty, Martine, i paní Zorka, „na stránkách“ Knihovny PP častými autory.
M. Bútora, Tváre a dátumy v spätnom zrkadle. Texty z rokov 2014 – 2023, Artforum 2023 / Inštitút pre verejné otázky 2023. Distribuce Martinus
Touto knihou máme Martina Bútoru, přední osobnost slovenského a dlouhodobě i česko-slovenského veřejného života (kteroužto dimenzí MB přesahuje svou primární profesi sociologa), před sebou jako na dlani. Alespoň tedy, co se týká jeho publikovaných textů v uvedených letech, shrnutých zde ve spolupráci s paní Zorou B., Martinovou životní partnerkou a v oboru zároveň sparring partnerkou, sociologii nevyjímaje…
Dřív, než Martinu Bútorovi budeme napřesrok gratulovat k osmdesátinám, mj. i jako dobrému příteli a příznivci okruhu Knihovny PP, stačíme díky “Tvářím a datumům” pročíst Bútorovy publicistické texty, totiž ty publikované v posledních deseti letech, povětšinou ve slovenském Denníku N (a předtím v jeho novinovém předchůdci, denníku SME)… Případně této benefici časově ještě předřadit “zpětné zrcadlení” v Bútorových textech od 60. let minulého století, jak je shrnul sborník Hĺadanie nového domova, vydaný v Praze r. 2019, když byla jejich autorovi v Pražské křižovatce udělena Cena Nadace Vize 97.
Z druhého konce – abychom činili zadost studijnímu založení Knihovny PP – přiřazujeme za poslední text, uveřejněný v “Tvářích a datumech) s datací 5. září 2023, tedy ještě před výsledky slovenských parlamentních voleb, vybrané texty související či následné:
MB se letos stal po zásluze nositelem ocenění Biela vrana, udělovaném každoročně výjimečným osobnostem společenského života na Slovensku: Bútorův príhovor k této příležitosti – zde.
Bútorův konceptuální sociologicko-politologický přístup lze číst z jeho obsáhlého doslovu k obnovenému vydání někdejší průlomové práce studentů Filozofické fakulty Univerzity Komenského z let 1992-93 Dva roky politickej slobody, jak ji v roce 2021 vydal znovu Bútorou spoluzaložený Inštitút pre verejné mienky: Martin Bútora, Svedectvo z turbulentných čias – zde.
Zkušenosti diplomata (v letech 1999-2003 působil Bútora jako velvyslanec Slovenské republiky ve Spojených státech, kde se mj. zasloužil o podporu USA pro vstup Slovenska do NATO) shrnuje Bútorova studie v sborníku ed. Grigorije Mesežnikova Tridsať rokov samostatného Slovenska (Bratislava 2023), věnovaná samostatné slovenské zahraniční politice, slovenské diplomacii, specifickým jevům, jako jsou postoj k Rusku, slovenský antiamerikanismus, ale i mentalita malověrnosti a poraženectví ve slovenské “psychice”: M.B, Tri desaťročia zahraničnej politiky Slovenska v spätnom zrkadle – zde.
Letitý Bútorův vztah k samotnému jádru našeho okruhu lze dodatečně číst z textu, který MB adresoval PP k jeho osmdesátinám – zde.
V rozmezí pouhých tří týdnů jsme si před nedávnem připomněli 105. výročí dne 28. října 1918 – vyhlášení samostatného Československa, poté výročí 17. listopadu 1989 a událostí s tímto dnem spojených, rovněž iniciálních, vedoucích k pádu dvacetiletého normalizačního režimu v Československu 1969-89… Do významového pole těchto jubileí našich dějin náležejí také výročí rozryvná – 85. výročí tzv. mnichovské dohody, přijetí jejího diktátu čs. vládou i událostí z počátku tzv. druhé čs. republiky, jak si je připomínáme v těchto dnech: poté, co 5. října 1938 odstoupil E. Beneš a odletěl do zahraničního exilu, byl 30. listopadu 1938 zvolen prezidentem Česko-Slovenska Emil Hácha; po úřednické vládě gen. Syrového byla jmenována 1. prosince vláda v čele s Rudolfem Beranem; ve stejný den autonomní slovenská vláda v čele s J. Tisem…).
Knihovna PP připomněla tato výročí již publikováním referátů Petra Pitharta, přednesených na názorovém fóru Památníku ticha (Jak jsme bojovali a jak jsme nebojovali ve válkách 20. století – zde) a na semináři v Senátu ČR (S Mnichovem za zády… – zde); referenčně odkazujeme rovněž na paralelně pořádaný seminář Ústavu pro studium totalitních režimů “Mnichov 1938 – mýty a realita”.
Zleva Petr Pithart, zprava Ivan Chvatík, uprostřed Jan Vít
Díky odbornému působení zakladatelů Knihovny PP v Archivu Jana Patočky, který je součástí Centra pro teoretická studia (CTS), společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, promluvil Petr Pithart na “mnichovské téma” také na zdejší akademické půdě. Na pravidelném čtvrtečním semináři CTS jej uvedl Ivan Chvatík, zakladatel Archivu JP a jeho emeritní ředitel. Záznam tohoto vystoupení zde uveřejňujeme:
Vedle studijního a editorského zaměření Archiv Jana Patočky shromažďuje ve svých fondech soubor dochovaných filosofových textů, komplet jejich knižních a časopiseckých edic od roku 1928, jejich průvodní dokumentaci. Hojná je rovněž pozůstalostní sbírka Patočkových autografů, z nichž k této příležitosti uveřejňujeme exkluzívně úvodní část rukopisu Patočkovy filosofické reakce na “národní sklíčenost”, jaká po Mnichově zavládla v domácí společnosti. Text (dochoval se v pozůstalosti nedokončený) byl přípravou na autorovu přednášku “Mravní problémy a hlediska současné filosofie”. Jeho strojopisný přepis byl publikován až v samizdatovém Archivním souboru prací Jana Patočky Péče o duši I., Praha 1987; jeho knižní edici z úvodního svazku Sebraných spisů J. P., Péče o duši I. , Oikúmené, Praha 1996, zveřejňujeme pod titulem Jan Patočka, Harmonismus moderních humanistů – zde.
Na úvod s citací z Platónova Theaitéta v alfabetě (volně podle Novotného překladu: “… je zapotřebí odvážit se všeho”) právě vycházejí v nakladatelství Academia proslulé Heideggerovy Černé sešity, v brilantním překladu Ivana Chvatíka – osobou tohoto uznávaného heideggerovského překladatele a interpreta nejblíže u nás v rozumění filosofovu myšlení a psaní. Proslulostí skandalózně mediální slynou tzv. černé sešity od jejich edice Petera Trawnyho u frankfurtského Klostermanna v roce 2014, nakolik se v nich mj. odhaluje Heideggerova příchylnost k německému národnímu socialismu, nejen jako člena NSDAP či z pozice rektora freiburské univerzity v roce 1933, ale i v myšlenkovém úsilí, jež této ideologii filosof věnoval. Vedle svého despektu k “průměrnému jednotlivci” a odloženému zkoumání jednotlivcova pozemského pobytu vztahuje jej ke společenství, k jeho autenticitě, a odtud i k “možnosti v národu”; zde hledá i uplatnění pro angažovanost filosofovu… Členitěji se tak pro nás pozměňuje a vyostřuje významové pole, v němž jsme si zvykli vnímat Heideggerovo myslitelské dílo; včetně jeho úhelného spisu Sein und Zeit, respektive právě tohoto díla a ideje bytí, o němž pojednává. V tomto smyslu Chvatíkův překlad (v tomto případě pořízený překladatelem coby ustanovitelem Heideggerova “pojmosloví”, implicite jeho novotvarů či užitých archaismů) vyzývá k novému čtení a kritickému promýšlení filosofova díla. – Doporučil to i recenzentský text Michala Ajvaze, který tu exkluzivně v podstatné části uveřejňujeme – zde.
Propalestinské, eo ipso protiizraelské shromáždění22. listopadu vpodvečer na Václavském náměstí…zatím v kapesním formátu oproti jiným metropolím (foto Seznam Zprávy)v bojovém odhodlání, genderově/juvenilně vyjádřeném (foto Seznam Zprávy)
Studie, eseje a publicistiku slovenského sociálního antropologa Juraje Buzalky sledujeme v posledním desetiletí i u nás (ponejvíce v Listech, naposled zde např. v č.4 a č.5, 2023); mnohým se dostala do rukou už Buzalkova první esejistická kniha Slovenská ideológia a kríza (Kalligram 2012). Díky laskavému doporučení Rudolfa Chmela a Lászlóa Szigetiho, kteří náležejí k nejbližšímu intelektuálnímu okruhu Knihovny PP, seznamujeme se nyní a zařazujeme do naší “rekomandační bibliotéky” poslední Buzalkovu knihu Postsedliaci. Slovenský ĺudový protest (vyd. MAMAŠ 2023; distribuce Martinus).
Post-sedliaci, to jsou v demografické skladbě Slovenska někdejší venkované, vidiečania, resp. jejich dnešní potomci,s rodokmeny o dvě tři generace zpátky naplněné “živobytiem” vesnického či maloměstského prostředí. V některých případech přímí potomci rodičůči prarodičů z časů někdejšího agrárního Slovenska, z doby před tím, než – tak jako v jiných středovýchodních zemích bývalého státního socialismu – došlo k masové imigraci “vidiečanov” do měst a jejich urbanizaci. (Takto mimochodem slovenští komunisté propagovali tezi, že národní emancipace Slováků vyvrcholila v normalizačním socialismu.) Tomuto strukturování, v dichotomii venkov x město, odpovídá i (“tradiční”) sociální chování a hodnotové preference slovenského vidieka.
Dnešní post-sedliaci, to jsou naproti tomu “moderní Slovenky a Slováci” – ty a ti, kteří jsou doma na internetu, ovládají rozvíjející se, sofistikované technologie, brázdí cizí země a kontinenty, dávno užívají antikoncepci, v komfortu sekulárního ateismu vnímaví k nejedné progresivistické ideji… S výjimkou největších aglomerací, jakými jsou Bratislava či Košice, prostírá se každopádně „archeologická vrstva“ tradičního slovenského venkova na víc než – uvádí Buzalka – čtyřech pětinách Slovenska.
Juraj Buzalka, věrný svému sociálně antropologickému zájmu o sociální a politická hnutí, spojuje post-sedliackou mentalitu a její připoutanost k majetku (v agrární éře reprezentovanému především půdou) s “ĺudovým populizmom”, v extrémnějších podobách s “ĺudovým fašizmom”, resp. s neofašismem. Mentální založení, které akceptuje “distribúciu moci na základe statusu a prestíže, namiesto schopností a osobnej iniciatívy”; které podléhá sociální demagogii a nacionalistickým heslům (tzv. “agronáckové”, oslovovaní kýčovitým apelem Mariana Kotleby na “roĺníka a jeho prácu”), a tomu odpovídajícímu volebnímu chování. V historickém rozměru – píše Buzalka – stály slovenský populismus a „lidový fašismus“ v základech zdejšího antisemitismu, poválečných retribucí, masového vysídlování podle národnosti, násilného zestátňování půdy – zaštítěné tu jménem slovenského, tu československého „státního nacionalismu“, který si říkal „budování státu“.
Nezávisle na sociologických parametrech zde mj. pramení nejeden z romantizovaných mýtů, včetně onoho heroického mýtu o z rolnického lidu vzešlém národním vůdci. Modelově zkonstruovaný na osobě Ľudovíta Štúra, v témže duchu generického populismu marketingově, v účelových retuších aplikovaný na figurách Andreje Hlinky, Vladimíra Mečiara či nejnověji Roberta Fica.
(10. prosince 1937, Praha – 11. listopadu 2023, Vídeň)
Pane Karle, sbohem.
Byl jste pro nás nejen, podle Vašich vlastních slov, Středoevropanem, ale také Čechem – Čechem jako poleno. Jako to poleno, které po generace vyrůstalo v černých lesích na jihu Čech. Z šumavských lesů schwarzenberských odplouvalo úchvatným schwarzenberským plavebním kanálem stavební dříví, se kterým mohla být postavena část Vídně. Letos v létě jsem přespal na schwarzenberské hájovně na Kubově huti, která vypadá přesně tak, jak ji schwarzenberští lesníci postavili…
A byl jste vždycky nejen s Bohem, ale i s námi. I když s Vámi osudy Střední Evropy hodlaly smýkat jako s exemplárním případem dožilých, odcházejících vrstev, stavů, případně „tříd“.
Nestalo se přitom, že by v předúnorovém režimu (ano, před-únorovém) byl se vší procedurální parádou, na návrh slovutného sociálně demokratického poslance, schválen zákon proti jednomu člověku, proti představiteli hlubocké větve vašeho rodu. Proti Vašemu otci a proti Vám jako jeho dědicům. Stáli jste i tehdejšímu režimu za to, aby učebnicově předvedl, co zákon, který musí být vždy obecnou normou, nesmí nikdy být příkazem k oloupení jedné rodiny. Ve vašem případě rodu doloženému ze středofranského Seinsheimu roku 1172. Takový malý detail z kádrového posudku, že… Zákon namířený proti Vám osobně patří do vitríny muzea lidské ubohosti.
Byli jste, vy, Schwarzenbergové, vždy příkladnými Evropany, a Vy, pane Karle, posledním z nich. Jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva jste své o tom řekl v Kremlu Brežněvovi, když jsme my tady, pod poklopem ČSFR, čekali – sami nevěděli na co. Staral jste se o náš exil a skrze něj i o nás doma v opozici. Po převratu jste se vrátil domů a nabídl své služby prezidentu Havlovi. A pak českému státu jako senátor, jako ministr zahraničí. Pomáhal jste u nás lecčemu, i do mé volební kampaně do Senátu jste přispěl, to jsem nemohl nevědět. Kdo to všechno spočte, komu, čemu všemu jste pomohl – se vší svou příslovečnou noblesní diskrétností? Už nám to sám neřeknete. Tak se chová šlechtic – šlechetně, právě že ne všem na očích. Nemá co ukazovat. Své svědomí má hluboko uvnitř sebe samého.
Byl jste ale poslední. Jako onen „poslední lancknecht“, jak se sám pojmenoval Bedřich, zakladatel schwarzenberské sekundogenitury, syn legendárního vítěze nad Napoleonem v Bitvě národů u Lipska. Bojoval všude tam, kde byly v Evropě ohroženy tradiční hodnoty, jak to on, patentovaný skeptik, vnímal. Jaké že hodnoty? Staré, dobré. Proti pošetilému pokrokářství, které svede třeba jen samo sebou a ovšem před zraky druhých nadchnout, něco rozbít a pak třeba i ztroskotat, na účet jiných, mnohých, někdy i všech… Říká se těm hodnotám „konzervativní“, ale to se dnes strašně plete: není to národovectví, nacionalismus – je to úcta k předkům, k zemi, k vlasti. K věcem uchopitelným, ne k abstraktním pomyslům.
Posmívali se, že i v Senátu dřímete, pospáváte. Není to tak: jsem svědkem z nejočitějších. Pozoroval jsem Vás z předsednického pódia, a jen to tak vypadalo, že spíte. Jen já vím, že kdykoli jste se přihlásil o slovo, bylo to „ze stavu spánku“, se zavřenýma očima. Vy jste svým osobitým způsobem – bděl! Jinak byste nemohl tak břitce, vtipně, k věci reagovat na to, co bylo řečeno před Vámi. Jiní, tedy někteří, kteří nespali, když si po Vás vzali slovo, půl hodiny pak odříkávali samé banality…
Kéž by to tak bylo i nadále! Jako že budete, pane Karle, spát, ale pak nám najednou uprostřed našich řečí, našeho překřikování něco povíte, a my se najednou probudíme, vzpamatujeme, a řekneme si: no jistě, tak to je, tak to má být! Jakže to řekl?…
A bylo to i vtipné, co pan Karel jakoby v aforismech říkal, a vtip bývá nejrychlejší cesta, když ne k pravdě, tedy k rozlišení, k uvedení všelikých blábolů a keců na pravou míru, jakož i k usvědčení mnohých pomyslů ušlechtilých a okázale počestných z mělkosti.
Jakže jste to řekl, pane Karle? Aha, Vy už jste s pánem Bohem, ale myslete i tam někdy na nás, co jsme Vás milovali.
´ Petr Pithart
Když jsme letos zjara navštívili Karla Schwarzenberga na jeho Dřevíči – poté, co jsme v Knihovně PP předem zařadili čerstvě vydanou knížku sebraných textů Bedřicha ze Schwarzenbergu do pomyslných fondů sdílené paměti –, byla řeč právě o „posledním lancknechtovi“… Jehož obraz splývá sugestivně nejen se siluetou Dona Quijota v lancknechtově marném, leč pro něj jedině možném zápase s větrnými mlýny dobové modernity a bezduchého pokrokářství, v obraně „starých práv a svobod“. Jako personifikace tohoto kulturního archetypu vystoupil před nás i sám Karel Schwarzenberg, zosobnění zavazujících ctností nejen šlechtického stavu a nejen v politické kultuře – ctností, které „člověka šlechtí všeobecně“. Obracíme-li se takto z přítomnosti do minulosti, není tomu tak ze staromilství, ale v celkové snaze o navazování společné (tzv. “kolektivní”) kulturní paměti, v níž ta šlechticky dědičná linie je dosud patrná. Byť sám Karel Schwarzenberg byl tu ve své generaci poslední z posledních. S úctou se za ním ohlížíme.
Za Knihovnu Petra Pitharta Anna Veronika Křížová, Jan Vít, Daniel Soural
Na propalestinské a definičně i protiizraelské demonstraci po 7. říjnu 2023 vlají v Barceloně kromě palestinských také vlajky duhové. V zemích globálního Západu mává se při těchto příležitostech i dohromady spojenými vlajkami obou dominací. Také Greta Thunberg přiřadila ke své klimatické agendě požadavek “Free Palestine”. Utlačovaní celého světa, spojte se!, solidarizují se s Palestinou LGBT+ z metropolí utlačovatelského Západu… “O tom všem, s jízlivým doporučením Miluj svého vraha, pitomčez peraJefima Fištena – zde.
Přes intenzivní postup jednotek izraelské armády na území Pásma Gazy, zaměřený na likvidaci zdejších útočných center Hamásu a přednostně na vypátrání a osvobození více než dvou set odvlečených civilních rukojmí; přes mezinárodní vyjednávání o jejich propuštění, minimálně těch nejvíce ohrožených na životě, ani ne jednoročních kojenců či přestárlých, závislých na pravidelné lékařské péči, výměnou za několikadenní bojové příměří, zůstává osud, ale i počet unesených rukojmí nejasný.
Zdi pražského starého židovského hřbitova jsou po 7. říjnu z iniciativy Židovského muzea polepeny plakátky s portréty jednotlivých unesených (nepřivírejme oči před tím, že byly v uplynulých dnech ostudně strhávány, v zatím ojedinělých tuzemských vandalismech). Kromě podpory rodinám obětí teroristických útoků a následných válečných událostí (přidejte se ve veřejné sbírce Pomoc pro Izrael, účet 11197662/0800, variabilní symbol 071023) se Knihovna Petra Pitharta připojuje k iniciativě https://www.kidnappedfromisrael.com/ , se vší naléhavostí sdílí jednotlivé osudy unesených a vyzývá k jejich záchraně a pomoci v jejich otřesení…
Z propalestinské demonstrace v newyorském Manhattanu
Svět, včetně bašt euroatlantického Západu, po palestinských masakrech 7. října a odvetné vojenské operaci izraelské armády zachvátily propalestinské demonstrace – zároveň protiizraelské, provázené protižidovskými excesy. V osobitých podobách propukají v Ruské federaci, v tzv. russkom mire, v návaznosti na ruské pogromistické tradice, rezonující v dnes široce xenofobní ruské společnosti. Nad těmito a jinými aspekty války v Izraeli se v rámci svých pravidelných komentářů zamýšlí Jefim Fištejn: zde – Zachraňte vojína Goliáše, s titulkem variujícím název filmového Spielbergova válečného dramatu, a Putin fandí pokroku – zde… Nové texty, které budou rovněž pojaty do Fištejnovy knihy připravované v edici Knihovny Petra Pitharta.
