Knihovna Petra Pitharta

Neutichá rozhořčení nad další vraždou režírovanou z Kremlu, naposled opozičního odpůrce Putinova režimu Alexeje Navalného; rozhořčení nad cynickou neomaleností, s jakou je jeho matce odpírána pieta nad synovým tělem, v křesťanské civilizaci nezpochybnitelné právo na důstojný pohřeb. Podle nezávislých informačních zdrojů má tomu tak být proto, aby se veřejná pieta věnovaná Alexeji Navalnému nestala  před březnovými prezidentskými volbami v Rusku protestní manifestací, což mohlo by zpochybnit nezpochybnitelnost jediného kandidáta na tuto funkci… Nebo má ta vyhýbavost co nejvíc oddálit závěrečnou zprávu z probíhající úřední pitvy, která by zcela vyloučila otravu nervově paralytickým novičokem? (koho by to však krom zármutkem paralyzované, scestně fabulující vdovy Julije mohlo vůbec napadnout?). Nebo se možná – byl-li Navalnyj popraven v gulagu osvědčeným grifem, ranou pěstí do promrzlého těla v krajině srdeční – vytratí velká modřina na jeho hrudníku. A jestli se nevytratí a ani nevyprchají stopy po novičoku, mohou být Navalného ostatky omylem zpopelněny…         

Navalného opozice (a lze ocenit, že ve stopách svého muže chce Julija Navalná, povoláním ekonomka, pokračovat v jeho nasazení) je založena systematicky, odbornými expertízami a – zdůrazněme – primárně legálními politickými prostředky napadá zjevné i latentní zlořády Putinova režimu, v první řadě všeobjímající korupci. K tomuto účelu byl zřizován Navalného Fond pro boj proti korupci nikoli centralisticky, ale v regionální struktuře, rozprostřené v Ruské federaci do sítě regionálních zastoupení – mimo metropole Moskvy a Petrohradu, všude tam, kde nad příkrovem převažující ruské apatie povstávají odvážní aktivisté. Jedna taková pobočka začala fungovat v Ufě, správním středisku autonomní republiky Baškortostán (Baškirsko). Na případ (“in Navalnyj style”) spoluzakladatelky této pobočky upozorňuje Amnesty International:

Lilia Čanyševová (ročník 1982), někdejší absolventka moskevské Finanční univerzity, auditorka v Moskvě působících mezinárodních účetních společností Pricewaterhouse a Deloitte, se vrátila do rodné Ufy, do čela zdejšího regionálního štábu Navalného protikorupčního fondu, který po čtyři roky řídila. Tak jako Navalnyj obviněna z nezákonného extrémismu, za vyzývání k němu a ze “založení a vedení extrémistického sdružení”. Za což republikovým soudem v Ufě (viz horní foto L. Č. ze soudního slyšení) odsouzena loňského června k 7 letům a 6 měsícům vězení, oproti 12 letům navrhovaným státní prokuraturou. Rozsudek tedy údajně “humánní”, s přihlédnutím k tomu, že Lilia čerstvě založila rodinu, aby – dnes dvaačtyřicetiletá – měla po sedmi letech ještě možnost stát se matkou… Sarkasmus nebo holý cynismus? Nebo obojí z vymožeností “ruského světa”, tohoto zatím ještě vnitřně sebejistého brave new world. 

/jv – 21.2. 2024/

Pod tímto titulkem na webu Echo24 reaguje Jiří Peňás na dopis “osmdesáti”, publikovaný již na více platformách, vznášející k české vládě, prezidentu ČR a zahraničním výborů Poslanecké sněmovny a Senátu ČR požadavek přehodnocení bezvýhradné podpory Izraele v jeho současné válečné operaci v Gaze. Mezi osmdesátkou osobností tohoto otevřeného dopisu, “dlouhodobě se angažujících v podpoře lidských práv”, jak signatáři sami v dopise píší, “silně znepokojených humanitární katastrofou v Gaze” jsou mj. kněz Tomáš Halík, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, biskup Václav Malý, spisovatelka Radka Denemarková, pražský politik Pavel Čižinský… Peňásovu explikaci, zatím ojedinělou, z webu Echo24 rádi zveřejňujeme – oproti hromadným peticím na širokoplošných platformách je cennou reakcí jednotlivce, tj. Jří Peňás – jak jsme u něj ostatně zvyklí – tu píše sám za sebe:

Co je A a co je B v hrůze v Gaze

Lze si těžko představit aspoň trochu soudného a citlivého člověka, který by bez ustrnutí nesledoval hrůzné záběry a zprávy, které přicházejí z Gazy. A přestože by ten člověk zároveň měl vědět, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda, tak si nelze představit, že by nechtěl, aby ta hrůza co nejrychleji skončila, ba aby pokud možno nikdy vůbec nevypukla.

Jenomže ona vypukla a mělo to nějaké příčiny. Vypukla dřív, než do Gazy vkročil první izraelský voják a explodoval první cíl. Té současné hrůze v Gaze předcházel pogromistický útok teroristů z Gazy na pokojné obyvatele izraelských vesnic 7. října. Tomu, co je dnes v Gaze, předcházelo násilné překonání hraničních bariér (proč je tam asi Izrael postavil?), vraždění nevinných lidí ze zálohy, hrůzné činy libující si v krutosti, hon na pokojné účastníky hudebního festivalu, únos rukojmích, z nichž mnohá jsou již nejspíš po smrti.

Bez tohoto zásadního konstatování nelze odpovědně a spravedlivě mluvit o „šokujícím počtu obětí v Gaze“, protože k nim by nikdy nedošlo bez útoku ze 7. října. A skutečností též je, že ten byl pokračováním teroristických metod Hamásu, jejichž cílem, a tím se Hamás nijak netají, je konečná likvidace Státu Izrael.

To je „A“ současné tragédie, bez nějž nelze říci „B“. A to právě dělají autoři a signatáři dopisu české vládě, když ji vyzývají, aby přestala s podporou Státu Izrael. Jsou „silně znepokojeni humanitární katastrofou v Gaze“, v čemž se jistě neliší od všech normálně cítících lidí, lze předpokládat, že i od naprosté většiny Izraelců. Jejich stát však na rozdíl od znepokojených rádců a porotců čelí reálnému a bez patosu řečeno smrtelnému nebezpečí. Čelí nepříteli, kterého provokuje pouhou svou existencí. Tento existenční rozměr takového žití na okraji zániku je, zdá se, mimo horizont starostlivých „ochránců a podporovatelů lidských práv“, jak si sami říkají. K nim doléhají obrazy válečných hrůz, jež je „znepokojují“ a vybízejí k protestům. A na otázku, co má Izrael dělat, odpovídají ve svém textu, že „nemají hotové řešení tohoto komplexního problému, což je ale nezbavuje práva otevírat otázky a pojmenovávat problémy“. Nezdá se, že by tak svým dopisem činili. Spíš ty základní zastírají. Pokud je pojmenovávají, tak neúplně, ba falešně a tak, aby to uspokojilo je, nikoli se dotklo podstaty věci. Tou je ujasnění si základních etických norem, mezi něž patří v první řadě rozlišování mezi tím, kdo je napaden a brání se, a tím, kdo útočí a nese za to následky.

Je to asymetrický konflikt nejen v tom smyslu, že Izrael je technicky a vojensky silnější (naštěstí, jinak by už nebyl), ale i v tom, že představy Hamásu a jeho podporovatelů jsou ultimativní. Zatímco Izrael žije desítky let ve stavu ozbrojeného statu quo, tedy jak to okolnosti umožní, podle představ bojovníků Hamásu je konečným cílem zničení Izraele. S tím židovský stát žije dlouhá léta a čelí tomu navzdory kritice, ba opovržení lidí, kteří podepisují – a je to nepochybně jejich právo – petice, jako je ta současná. Zatímco pro Hamás a spřízněné džihádistické skupiny je nepřítelem každý Izraelec, Izrael nebojuje s Palestinci, ale bojuje s organizací, která je prodchnutá duchem boje s židovskou „entitou“. Pro Hamás etc. je lhostejné, jaká vláda v Izraeli vládne, jestli levá, nebo pravá. Jediným řešením dle jejich představ je, aby nebyla vláda žádná, žádný židovský stát.

Je to doufejme utopie, protože Izrael je naštěstí silný stát, ale zástupy svatých bojovníků plní ulice a podzemní tunely Gazy od raného mládí. Dokud tady nedojde k zásadnímu obratu, tedy ke změně náhledu Palestinců na bezvýchodnost takové existence, nic se nezmění. A je strašné to říct, ale bez porážky takového modelu existence to asi není možné. Když signatáři píší, že „odpovídat na násilí větším násilím pokládáme za děsivé selhání politiky“, zní to možná mnohým uším hezky a dojemně, ale kdyby se tím svět řídil před osmdesáti lety, nedopadlo by to s ním dobře. Nebo ještě hůř, než to dopadlo.                                                                                                                                 

                                                                                                                                                   Jiří Peňás      

Sedmaosmdesáté narozeniny, na rozhraní Kozoroha a Vodnáře (21. ledna t. r.), oslavil Ivan Lefkovits (srdečně pozdravujeme do Basileje!), autor podivuhodné knihy s titulem 1923, s podtitulem Historická faktografická fikce. V uplynulém roce 2023, za nímž se tu ohlížíme, sto let od letopočtu uvedeného v titulu Lefkovitsovy knihy, s podporou Nadace Charty 77 a v koedici s nakladatelstvím Kodudek knihu vydala Knihovna Petra Pitharta, ve vydavatelské péči Ivana Chvatíka, ze samotného středu Knihovny PP, na základě ediční přípravy a redakce Tomáše Vrby – jako první ze zamýšleného programu knižnice Knihovny PP.

Ve vrstevnatém pohledu na dobu před sto lety, společenského, politického a kulturního milieu Československa 20. let, se Lefkovitsův román otevírá přípravami oslav pátého výročí jeho vzniku. Připravenost k emancipované roli v kultuře poválečné (střední) Evropy chce mladý stát v roce 1923 doložit mj. velkorysým nákupem moderního umění, jak jej organizuje teoretik výtvarného umění a kunsthistorik Vincenc Kramář, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, propagátor moderního, zejména kubistického umění – jeden z hlavních aktérů knihy.

Tak je příběh sbírky francouzského moderního umění, kterou se loni „retrospektivně“ pochlubila Národní galerie (dnešní dědička plodů někdejšího kulturního působení Vincence Kramáře), jedním z odkazů, který nás Lefkovitsovým připomenutím s rokem 1923 spojuje.

Vincenci Kramářovi (který mimochodem byl vzdáleným bratrancem Karla Kramáře, premiéra první vlády samostatné republiky) stál v jeho misi po boku – líčí Lefkovits – významný představitel politického života nejen prvních let samostatnosti, ale i před rokem 1918: Alois Rašín. První československý ministr financí, iniciátor okolkovaní peněžního oběživa, ten, který prosadil striktní rozpočtovou nového státu, směrem k posílení československé měny… Byl to též Alois Rašín, který umožnil finanční zajištění nákupu francouzského umění. V Lefkovitsově knize chce Rašín do věci Vincence Kramáře narychlo zasvětit z pooperačního nemocničního lůžka:

5. ledna noviny široce informovaly o první velké události roku 1923 (nepočítáme-li úmrtí Jaroslava Haška, 3. ledna 1923), jakou se stal atentát na Aloise Rašína, při němž byl před svým bydlištěm v Žitné ulici smrtelně postřelen. Svému zranění 18. února podlehne, ale potřebné instrukce k státem dotovanému nákupu francouzského moderního umění stačí ještě Vincenci Kramářovi předat. 

Rozsáhlou síť souvislostí roku 1923, v živé tkáni dobových “obrazů ze života”, událostí a jejich aktérů, v jejich  spletitých dobových konstelacích, „tváří a těl, myšlenek, vzpomínek, představ, rozhovorů, přátelských a milostných vztahů…“, evokovaných v topografii tehdejší Prahy, ale i Vídně i nejbližší Evropy, zašlehujících až do Paříže, Berlína, Štrasburku…, až do Terstu jako výspě střední Evropy; v žité přítomnosti té doby pět let po Velké válce, schraňující v sobě minulost i předznamenávající svou perspektivou časy příští… zahlédl v Lefkovitsově knize spisovatel Michal Ajvaz, Chvatíkův kolega v Archivu Jana Patočky: viz Román o roku 1923  – zde.

… a začítáme se opakovaně do tohoto podivuhodného románu také v knihovně Knihovny PP,  probíráme se mnohovýznamovými souvislostmi a asociacemi, jaké kniha (nově) navozuje. Nejposledněji v souvislosti s tím, 

– že jeho autor, I. L., ročník 1937, židovského původu, je jedním z přeživších holocaust, v Lefkovitsově případě přeživším koncentrační tábor Ravensbrück i hrůzně vyhlazovací Bergen-Belsen…,

– že paměť vyvražďovacího holocaustu v rámci druhé světové války vystupuje z kolektivní paměti i jejího zapomínání do významové souvislosti se sobotou 7. října 2023, místně na pomezí Pásma Gazy a izraelského území…,

– že se vynořuje v temných proudech stále přítomného antisemitismu, v Lefkovitsově knize exponovaného a takto pojmenovaného také v roce 1923, jako nikoli utnutého před necelým čtvrtstoletím, Masarykovým vystoupením za hilsneriády…,

– že je i tento jev, zakamuflovaný dnes do propalestinské agitace součástí a tématem širší, dějinné evropské paměti i naší bližší paměti středoevropské, jak je v síti souvislostí vepsána do Lefkovitsovy knihy…

Atp., atp. Tak o tom přemítáme spolu s Petrem Pithartem: Román o roce, v němž komprimována léta byvší i budoucí – zde 

V Lefkovitsově románu – dovozuje Michal Ajvaz – se pohybujeme v pomyslném “katastru” střední Evropy, na rozloze původního celku, jehož jednotlivé, na nedbalý pohled disparátní části jsou symbolicky pospojovány Waldesovými patentními knoflíčky – něžně vzaté z laškovného monoklíku, jak si jej koketně nasadila sl. Elisabeth Coyens a jak ji tak na jednom z nejslavnějším propagačním vyobrazení zvěčnil malíř František Kupka.

S vidinou blízkých moří putujeme v Lefkovitsově knize střední Evropou, až do Terstu a na blízký zámek Duino  na útesu nad Jaderským mořem, kde pražský rodák Rainer Maria Rilke počal své Elegie z Duina. V minulém roce kromě celého století od Lefkovitsova roku 1923 uplynulo také sto let od vydání Elegií: Ivan Chvatík jako bonus zájemcům o Lefkovitsův románu posílá skrze Knihovnu PP ze svého zatím pracovního nového překladu první z Elegií – zde.