Jednou ze čtrnácti obětí vražedné střelby na Filosofické fakultě UK – tou, jež byla na novoroční ekumenické bohoslužbě ve vinohradském Husově sboru uvedena jako badatelka zabývající se mj. kancionálem, který královéhradecký soukeník Jan Fran v roce 1505 věnoval literátskému bratrstvu místního kostela Sv. Ducha, a z jehož kodexu zazněla na novoročním pietním obřadu píseň – je muzikoložka Lenka Hlávková, ředitelka Ústavu hudební vědy, žena z čela muzikologie na Filosofické fakultě UK… Zaměřená na hudební kulturu střední Evropy na rozhraní středověku a novověku, kdy také už Čechy byly střediskem evropského hudebního dění; nanejvýš orientovaná v oblastech, ve kterých byli někteří z nás – vděčně vzpomínáme – s Lenkou Hlávkovou v studijním či pracovním kontaktu. K hudebněpaleografickému zájmu o polyfonní píseň 15. a 16. století, jak ji zaznamenávají české prameny a jak žila zejména v hudební tradici českých utrakvistů, přičtěme k badatelským zájmům Lenky Hlávkové rovněž cantus fractus, rytmizovaný chorál v liturgickém zpěvu katolických mší, studium polyfonních mešních ordinarií či její pokusy rekonstruovat, jak na almae matris Carolinae zněla musica po založení univerzity v roce 1348… Hudební věda byla Lence Hlávkové, člence Evropské akademie věd a umění, vědou mezi duchovědami, v jakých je založen duchovní i mravní základ Evropy, jejích “světel” – její kultury a vzdělanosti, její humanitas, proti iracionálním temnotám zla, nenávisti, nevědomé nicoty.
Ve čtvrtek dopoledne mívala Lenka Hlávková na fakultě konzultační hodiny, ve čtvrtek onoho jedenadvacátého se zdržela do odpoledne, aby včas před třetí hodinou z katedry ve čtvrtém patře zamířila na fakultní adventní zpívání, k jehož předchozí přípravě přispěla…
Nejprve neschopni slova, jako omráčeni po nesmyslné předvánoční střelbě na Filosofické fakultě UK, ztrápeni ve společně sdílené bolesti, vracíme se “ke slovu”, tedy k nepřetržitému nalézání smyslu, k jeho útěšnému rámci – “z temnot našich dní ke světlu”…
V konstruktivisticky racionální stavbě vinohradského kostela architekta Pavla Janáka se iniciací Ekumenické rady církví ČR, České biskupské konference a náboženské obce zdejšího Husova sboru Církve československé husitské uskutečnila 1. ledna 2024 novoroční ekumenická bohoslužba s pietou nad obětmi útoku na akademické půdě Filosofické fakulty – přes hranice církví i náboženství. Uvozená slovy Žalmu 18., byla celebrována v dialogu Tomáše Tyrlíka, předsedy Ekumenické rady církví ČR, a Tomáše Holuba, někdejšího vojenského kaplana, účastníka vojenských zahraničních misí armády ČR, nynějšího plzeňského biskupa Římskokatolické církve. Svou modlitbou se k ekumenické bohoslužbě připojil v češtině a hebrejštině i zástupce Federace židovských obcí ČR, reformní rabín David Maxa, správce Středoevropského bejt dinu, zároveň s modlitbou za oběti říjnového barbarského teroristického útoku ve Svaté zemi, za odvlečená rukojmí, rovněž i za trpící nevinné v Gaze, které Hamás používá za živé štíty, jakož i za dlouhodobě strádající v Ukrajině pod ruskou agresí.
Vedle účasti studentů, pedagogů i absolventů pražské almae mater byla bohoslužba provázena pěveckým a hudebním vystoupením Vysokoškolského uměleckého souboru UK (v jehož interpretaci tu zazněla symbolicky i jedna z písní Franusova kancionálu z počátku 16. století, který byl předmětem bádání jedné z obětí na filosofické fakultě).
Závěrem účastnili jsme se společně – v zúžené delegaci Knihovny Petra Pitharta – přímluvných modliteb a poté přijali požehnání duchovních Českobratrské církve evangelické, Československé církve husitské, Jednoty bratrské, Luterské evangelické církve augsburského vyznání, Evangelické církve metodistické, Apoštolské církve, biskupa Starokatolické církve v ČR…
Jako omráčeni truchlíme. Vykolejeni z adventního usebrání, které mělo být radostným očekáváním, navracením světla, naděje světa… Truchlíme, my, studentky a studenti všech univerzitních fakult, společně s našimi pedagogy, s někdejšími absolventy, našimi staršími kolegy, namnoze našimi rodiči, prarodiči či přáteli – celá akademická obec Universitatis Carolinae Pragensis. Rozsvěcování svíček do okolní tmy nechť je symbolem – toho, co po uschlých slzách dnešního nepotlačovaného žalu za násilně vytržené z našeho společenství, za ty, které a kteří už nebudou moci dostudovat, odneseme jako závazek: láska a péče o bližní jako o nás samé; neideologické, nepředpojaté, nekončící úsilí o chápavé rozumění; od člověka k člověku, a takto ke světu a jeho řádu; zároveň ostražitost vůči všemu ohrožujícímu. Jako postavení se zlu, jako náš, třeba individuální, jednající způsob pravdy a lásky, mají-li vůbec napříště vítězit nad lží a nenávistí.
Vojtěch Hrdlička, student 2. ročníku Pedagogické fakulty UK (fotografie) a redakce Knihovny PP
Nedávno před Úřadem vlády – zprava Jiří Gruntorád, zleva John Bok
Počínaje výročním dnem 17. listopadu 2023, od 17 hodin, zahájil jedenasedmdesátiletý Jiří Gruntorád – za komunistického režimu jeden z tuzemských vydavatelů samizdatové literatury, signatář Charty 77, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v letech 1980-84 vězněný za “podvracení republiky”, zakladatel a dnešní ředitel knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti – před Úřadem vlády ČR protestní hladovku, zasazující se o pozornost k důstojnosti někdejších odpůrců komunistického režimu v Československu, nejen tedy písničkáře Karla Charlieho Soukupa, jehož kauza je tu zástupná pro širší problém… podrobněji dále: Komplexní důvody pro svou hladovku (také Johna Boka, který se k hladovce vzápětí přidal) a opravná vyjádření k některým zavádějícím článkům v médiích i na sociálních sítích a trvajícímu nedorozumění (neporozumění?) ze strany vládní exekutivy uvádí Jiří Gruntorád v textu rozesílaném 16. prosince, primárně okruhu signatářů Charty 77: Dobře míněná hladovka.Považujeme za nezbytné tento shrnující text zdeuveřejnit.
K hlasům, které kolem Gruntorádovy (et al.) hladovky zaznívají, zveřejňujeme doprovodnou mailovou korespondenci Petra Pitharta s hlavním aktérem:
Vážený pane Gruntroráde, vrátil jsem se právě z lázní, které mne ale na nohy nepostavily, což ani nemohly… Chci tím říci, že bych jinak přišel aspoň na chvíli k vám před Strakovku, a dal tím najevo souhlas s vaším počínáním. (Čárlího Soukupa jsem poprvé a naposledy viděl a slyšel “tenkrát”, na koncertě v bytě Jiřího Dienstbiera v Podskalské. Bylo to syrové, naprosto autentické… “te-le-vi-ze in-ter-vize…kra-so-brus-le-ní…” Utkvělo mně to jako zvukový podkres tehdejší všeobecné zblbělosti před televizory a společenské netečnosti, vůči kterým jsme se tehdy vymezovali. Děkuji Vám.
děkuji za Vaše psaní. Byl bych raději, kdyby lázně přinesly nějaké zlepšení.
Také Vám děkuji za vzpomínku na Charlieho koncert. Ano, on je mimořádně autentický člověk, sůl země.
A také s Vámi souhlasím, že Jurečka za to nemůže, nemůže za to ani Vít Rakušan, ale byla to ta „poslední kapka“. Takže věci se daly do pohybu a můžeme jim (paradoxně?) poděkovat. Ještě doporučuji Vaší pozornosti článek Adama Drdy zde https://www.bubinekrevolveru.cz/co-ukazal-gruntoraduv-protest. Budu rád, když ho pošlete lidem, kteří mají pochybnosti o „mém činění“. Vím, že tací jsou, několik lidí se mi už ozvalo s dosti příkrou kritikou. Pěkně zdravím s přáním všeho dobrého,
Jiří Gruntorád 29. 11. 2023
Vážený a milý pane Gruntoráde, tak jste to ani nemohl dopředu předvídat: byl to nakonec majstrštyk! Nemuseli Vás ani nacpat do nemocnice nebo ohřívat plynovými lampami… Všechno se v přehledném čase srozumitelně vyjevilo. Včetně trapností v počínání vlády. Patří k tomu i velmi instruktivní text kolegy Drdy, který už rozesílám. Dík ovšem patří i přiskočivším přátelům Johnovi a Petrovi P.. Jste holt frajer, jste frajeři. Moc si Vás vážím.
S úctou Petr Pithart 30. 11. 2023
Knihovna Petra Pitharta ve svých zakládajících členech, sama o sobě partnerská vůči Gruntorádově paměťové instituci Libri Prohibiti, vyslovuje uznání a souhlas s přiznaným “činěním” ředitele LP, dotvrzuje jeho zprávu z 16. 12., nakolik se zasazuje o přiznání důstojnosti pro někdejší odpůrce komunistického režimu, zvláště těm, kteří se nezaviněně dostali jako oběti do svízelné sociální situace… My, rovněž bývalí “provozovatelé” samizdatových aktivit, editoři, vydavatelé i distributoři, resp. signatáři Charty 77 připojujeme se tam, kde je zjednávána paměť pro nejstarší, iniciátorskou složku dnešní občanské společnosti
Vrcholí advent, radostné (Gaudate) očekávání Narození Páně, příchodu Spasitele, jak bylo před devíti měsíci v Nazaretu zvěstováno panně jménem Maria. “Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš…” /Lukáš 1, 31/, praví anděl Gabriel, jehož krásnou hlavu v okamžiku Zvěstování zachycuje malba Petra Brandla – jakoby v koincidenci se současnou brandlovskou výstavou v pražské Valdštejnské jízdárně:
Na jitřních mariánských mších, v setmělých kostelích osvětlených jen plamínky svící, zpívány roráty; ve svém jádře jsou tyto adventní duchovní písně uchovány ze 16. století, jeden z ojedinělých dokladů hudební i slovesné kultury naší křesťanské tradice. Také na ranních rorátech v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, kde rorátní ranní mše slouží rektor kostela na Karlově R. D. Stanislav Přibyl – na úvod nastávajícího liturgického roku a v cyklu zdejších tridentských mší, v hloubavém soustředění na jejich liturgickou a hudební výpravu, na exegezi jejich symbolického smyslu.
Doprovodně tu uveřejňujeme jeden z Přibylových esejů na dané téma – Duchovní hudba: od staročeských rorátů k pokoncilní tvorbě – zde. -V Knihovně PP pozorně sdílíme i další texty otce Stanislava, takto zdatného esejisty; výhledově připravujeme jejich edici v naší knižnici.
Dnešního dne by se zvěčněný Karel Jan ze Schwarzenbergu, včera uložený do rodinné hrobky na Orlíku (Světlo věčné ať mu svítí!) dožil šestaosmdesáti let.Blízký spolupracovník Knihovny PP pan Václav Macháček Rieger připomíná, že ve stejný den, 10. prosince 1818, přišel na svět jeho praprapředek František Ladislav Rieger, o jehož památku pan VMR na zámku Malči vzorně pečuje – shledávaje mj., že od osobnosti F. Riegera se ke knížeti Karlovi Schwarzenbergovi vine jedna z pomyslných linií českého konzervatismu, včetně nepředpojaté ideje účasti české šlechty v domácím veřejném životě.Ze svého archivu přidává tu VMR vzpomínku na knížete Karla ve vyobrazení jeho plastické podoby z díla sochařky Stanislavy Kavanové.
Přerušené příměří v bojových operacích izraelské armády v Gaze poté, co příměří porušil Hamás opakovanými raketovými útoky namířenými na izraelské území, signalizuje dlouhodobější průběh zdejší války. Nejistota panuje nad úvahami, která síla by spravovala palestinská území v Izraeli po předpokládaném zničení Hamásu, aby tím byla eliminována zdejší teroristická podhoubí… Blízkovýchodní konflikt se přenáší do celého světa, znejistěná euroatlantická civilizace se ocitá blízko oné konfrontace, jakou jí předpověděl Samuel Huntington… O tom šířeji Jefim Fištejn, Válka na příslib – zde.
K ostatkům Karla Jana knížete ze Schwarzenbergu, vystaveným po tři dny v malostranském kostele Panny Marie pod řetězem Řádu maltézských rytířů, proudí od poledne do večera stovky lidí.Přidáváme se k nim ve zbožné vzpomínce, s díky zesnulému za jeho ne vždy opětovanou lásku k vlasti, tváří v tvář našim pokusům o ni, k zemi a její krajině, k lesům a řece pod Orlíkem… za jeho jazyk jadrný v řeči i v myšlence. Ohlížejíce se za ním, “radujme se, že jsme ho měli a stále /v sobě/ máme”.
vítáme Tě u nás – totiž skrze Tvou knihu, kterou tu vykládáme na virtuální knihovní police Knihovny PP do popředí jako novinku. Vítáme Tě jako nadmíru kultivovaného myslitele v souvislostech. Takového, který může sčítat, do souvislostí uvádět své zkušenosti z exekutivy, diplomacie, poradního sboru hlavy státu i z debatního kontaktu s vysokoškolskými studenty… Také – pro nás především – z péče o slovensko-českou/ česko-slovenskou vzájemnost.
Slovensko jako entita bude vždycky jedním z vůdčích témat, jakým se vědomě věnujeme. Nikoli ve zpravodajsko-informační pěně dní, ale jakoby nad rozečtenou/rozepsanou knihou o Slovensku… Ano, právě ve stále nacházených souvislostech, z takto nabývaného vědomí souvislostí, vyrůstá – jak jsme si mnohokrát připomenuli – ona souvislost vědomí, zpětně i do budoucna ukládaná kolektivní paměť…
Jako bychom mj. kráčeli ve šlépějích Patočkových – myslitele, ke kterému se v našich rozhovorech často vracíme, návazně na onen nález, že česká otázka 20. století byla otázkou poměru ke Slovensku. Což ovlivňuje naše česko-slovenské stýkání i potýkání dodnes. Není náhodou, že se takto, „filosoficko dějinně“, Slovenskem zabýváme. Mimochodem připomínám (PP), že Ivan Chvatík a Jan Vít, spoluzakladatelé spolku, který Knihovnu PP provozuje, se Patočkova díla ujali už v disentu; a doplňujeme (ICH a JV), že PP se v té době stal editorem jednoho ze sedmadvaceti samizdatových Patočkových svazků o českých dějinách… Neboť i to je jeden z pramenů studijní „hermeneutiky“ Knihovny PP.
Tedy vítej, Martine, jsi mezi námi pořád doma, i když co do domovských adres pobytujeme ve dvou republikách. Což platí samozřejmě i o Tvé vzácné, milé, laskavé, tiché paní Zorce, která – představujeme si – stojí za Tebou a nejen Tě inspiruje, ale občas po Tobě hodí mokrým hadrem tvrdých čísel ze sociologicky/ sociometricky prozkoumávané slovenské empirie… Jste párem k pohledání. A k tomu ještě osm (nepleteme-li se) vnoučat! Opravdový starosvětský rod! Takové se dnes rozrůstají víc ve vaší, v tomto smyslu konzervativní zemi, než u nás… Skvělé, rozdíly nás přece přitahují, zvou k interpretacím! Skrze ně vidíme dál a hlouběji.
Těšíme se v tomto ohledu – a to si ponecháváme na konec: že budete oba, Ty, Martine, i paní Zorka, „na stránkách“ Knihovny PP častými autory.
M. Bútora, Tváre a dátumy v spätnom zrkadle. Texty z rokov 2014 – 2023, Artforum 2023 / Inštitút pre verejné otázky 2023. Distribuce Martinus
Touto knihou máme Martina Bútoru, přední osobnost slovenského a dlouhodobě i česko-slovenského veřejného života (kteroužto dimenzí MB přesahuje svou primární profesi sociologa), před sebou jako na dlani. Alespoň tedy, co se týká jeho publikovaných textů v uvedených letech, shrnutých zde ve spolupráci s paní Zorou B., Martinovou životní partnerkou a v oboru zároveň sparring partnerkou, sociologii nevyjímaje…
Dřív, než Martinu Bútorovi budeme napřesrok gratulovat k osmdesátinám, mj. i jako dobrému příteli a příznivci okruhu Knihovny PP, stačíme díky “Tvářím a datumům” pročíst Bútorovy publicistické texty, totiž ty publikované v posledních deseti letech, povětšinou ve slovenském Denníku N (a předtím v jeho novinovém předchůdci, denníku SME)… Případně této benefici časově ještě předřadit “zpětné zrcadlení” v Bútorových textech od 60. let minulého století, jak je shrnul sborník Hĺadanie nového domova, vydaný v Praze r. 2019, když byla jejich autorovi v Pražské křižovatce udělena Cena Nadace Vize 97.
Z druhého konce – abychom činili zadost studijnímu založení Knihovny PP – přiřazujeme za poslední text, uveřejněný v “Tvářích a datumech) s datací 5. září 2023, tedy ještě před výsledky slovenských parlamentních voleb, vybrané texty související či následné:
MB se letos stal po zásluze nositelem ocenění Biela vrana, udělovaném každoročně výjimečným osobnostem společenského života na Slovensku: Bútorův príhovor k této příležitosti – zde.
Bútorův konceptuální sociologicko-politologický přístup lze číst z jeho obsáhlého doslovu k obnovenému vydání někdejší průlomové práce studentů Filozofické fakulty Univerzity Komenského z let 1992-93 Dva roky politickej slobody, jak ji v roce 2021 vydal znovu Bútorou spoluzaložený Inštitút pre verejné mienky: Martin Bútora, Svedectvo z turbulentných čias – zde.
Zkušenosti diplomata (v letech 1999-2003 působil Bútora jako velvyslanec Slovenské republiky ve Spojených státech, kde se mj. zasloužil o podporu USA pro vstup Slovenska do NATO) shrnuje Bútorova studie v sborníku ed. Grigorije Mesežnikova Tridsať rokov samostatného Slovenska (Bratislava 2023), věnovaná samostatné slovenské zahraniční politice, slovenské diplomacii, specifickým jevům, jako jsou postoj k Rusku, slovenský antiamerikanismus, ale i mentalita malověrnosti a poraženectví ve slovenské “psychice”: M.B, Tri desaťročia zahraničnej politiky Slovenska v spätnom zrkadle – zde.
Letitý Bútorův vztah k samotnému jádru našeho okruhu lze dodatečně číst z textu, který MB adresoval PP k jeho osmdesátinám – zde.
