Posts

V rozmezí pouhých tří týdnů jsme si před nedávnem připomněli 105. výročí dne 28. října 1918 – vyhlášení samostatného Československa,  poté výročí 17. listopadu 1989 a událostí s tímto dnem spojených, rovněž iniciálních, vedoucích k pádu dvacetiletého normalizačního režimu v Československu 1969-89… Do významového pole těchto jubileí našich dějin náležejí také výročí rozryvná – 85. výročí tzv. mnichovské dohody, přijetí jejího diktátu čs. vládou i událostí z počátku tzv. druhé čs. republiky, jak si je připomínáme v těchto dnech: poté, co 5. října 1938 odstoupil E. Beneš a odletěl do zahraničního exilu, byl 30. listopadu 1938 zvolen prezidentem Česko-Slovenska Emil Hácha; po úřednické vládě gen. Syrového byla jmenována 1. prosince vláda v čele s Rudolfem Beranem; ve stejný den autonomní slovenská vláda v čele s J. Tisem…).     

Knihovna PP připomněla tato výročí již publikováním referátů Petra Pitharta, přednesených na názorovém fóru Památníku ticha (Jak jsme bojovali a jak jsme nebojovali ve válkách 20. století – zde) a na semináři v Senátu ČR (S Mnichovem za zády… – zde); referenčně odkazujeme rovněž na paralelně pořádaný seminář Ústavu pro studium totalitních režimů “Mnichov 1938 – mýty a realita”.

Díky odbornému působení zakladatelů Knihovny PP v Archivu Jana Patočky, který je součástí Centra pro teoretická studia (CTS), společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, promluvil Petr Pithart na “mnichovské téma” také na zdejší akademické půdě. Na pravidelném čtvrtečním semináři CTS jej uvedl Ivan Chvatík, zakladatel Archivu JP a jeho emeritní ředitel. Záznam tohoto vystoupení zde uveřejňujeme:

Vedle studijního a editorského zaměření Archiv Jana Patočky shromažďuje ve svých fondech soubor dochovaných filosofových textů, komplet jejich knižních a časopiseckých edic od roku 1928, jejich průvodní dokumentaci. Hojná je rovněž pozůstalostní sbírka Patočkových autografů, z nichž k této příležitosti uveřejňujeme exkluzívně úvodní část rukopisu Patočkovy filosofické reakce na “národní sklíčenost”, jaká po Mnichově zavládla v domácí společnosti. Text (dochoval se v pozůstalosti nedokončený) byl přípravou na autorovu přednášku “Mravní problémy a hlediska současné filosofie”. Jeho strojopisný přepis byl publikován až v samizdatovém Archivním souboru prací Jana Patočky Péče o duši I., Praha 1987; jeho knižní edici z úvodního svazku Sebraných spisů J. P., Péče o duši I. , Oikúmené, Praha 1996, zveřejňujeme pod titulem Jan Patočka, Harmonismus moderních humanistů – zde.

Na úvod s citací z Platónova Theaitéta v alfabetě (volně podle Novotného překladu: “… je zapotřebí odvážit se všeho”) právě vycházejí v nakladatelství  Academia proslulé Heideggerovy Černé sešity, v brilantním překladu Ivana Chvatíka – osobou tohoto uznávaného heideggerovského překladatele a interpreta nejblíže u nás v rozumění filosofovu myšlení a psaní. Proslulostí skandalózně mediální slynou tzv. černé sešity od jejich edice Petera Trawnyho u frankfurtského Klostermanna v roce 2014, nakolik se v nich mj. odhaluje Heideggerova příchylnost k německému národnímu socialismu, nejen jako člena NSDAP či z pozice rektora freiburské univerzity v roce 1933, ale i v myšlenkovém úsilí, jež této ideologii filosof věnoval. Vedle svého despektu k “průměrnému jednotlivci” a odloženému zkoumání jednotlivcova pozemského pobytu vztahuje jej ke společenství, k jeho autenticitě, a odtud i k “možnosti v národu”; zde hledá i uplatnění pro angažovanost filosofovu… Členitěji se tak pro nás pozměňuje a vyostřuje významové pole, v němž jsme si zvykli vnímat Heideggerovo myslitelské dílo; včetně jeho úhelného spisu Sein und Zeit, respektive právě tohoto díla a ideje bytí, o němž pojednává. V tomto smyslu Chvatíkův překlad (v tomto případě pořízený překladatelem coby ustanovitelem Heideggerova “pojmosloví”, implicite jeho novotvarů či užitých archaismů) vyzývá k novému čtení a kritickému promýšlení filosofova díla. – Doporučil to i recenzentský text  Michala Ajvaze, který tu exkluzivně v podstatné části uveřejňujeme – zde.

/jv, 24. 11. 2023/

Na téma před týdnem nastolené pokračuje Jefim Fištejn: Proč levice musí nenávidět Izrael – zde.

Studie, eseje a publicistiku slovenského sociálního antropologa Juraje Buzalky sledujeme v posledním desetiletí i u nás (ponejvíce v Listech, naposled zde např. v č.4 a č.5, 2023); mnohým se dostala do rukou už Buzalkova první esejistická kniha Slovenská ideológia a kríza (Kalligram 2012). Díky laskavému doporučení Rudolfa Chmela a Lászlóa Szigetiho, kteří náležejí k nejbližšímu intelektuálnímu okruhu Knihovny PP, seznamujeme se nyní a zařazujeme do naší “rekomandační bibliotéky” poslední Buzalkovu knihu Postsedliaci. Slovenský ĺudový protest (vyd. MAMAŠ 2023; distribuce Martinus).

Post-sedliaci, to jsou v demografické skladbě Slovenska někdejší venkované, vidiečania, resp. jejich dnešní potomci,s rodokmeny o dvě tři generace zpátky naplněné “živobytiem” vesnického či maloměstského prostředí. V některých případech přímí potomci rodičůči prarodičů z časů někdejšího agrárního Slovenska, z doby před tím, než – tak jako v jiných středovýchodních zemích bývalého státního socialismu – došlo k masové imigraci “vidiečanov” do měst a jejich urbanizaci. (Takto mimochodem slovenští komunisté propagovali tezi, že národní emancipace Slováků vyvrcholila v normalizačním socialismu.) Tomuto strukturování, v dichotomii venkov x město, odpovídá i (“tradiční”) sociální chování a hodnotové preference slovenského vidieka.

Dnešní post-sedliaci, to jsou naproti tomu “moderní Slovenky a Slováci” – ty a ti, kteří jsou doma na internetu, ovládají rozvíjející se, sofistikované technologie, brázdí cizí země a kontinenty, dávno užívají antikoncepci, v komfortu sekulárního ateismu vnímaví k nejedné progresivistické ideji… S výjimkou největších aglomerací, jakými jsou Bratislava či Košice, prostírá se každopádně „archeologická vrstva“ tradičního slovenského venkova na víc než – uvádí Buzalka – čtyřech pětinách Slovenska.

Juraj Buzalka, věrný svému sociálně antropologickému zájmu o sociální a politická hnutí, spojuje post-sedliackou mentalitu a její připoutanost k majetku (v agrární éře reprezentovanému především půdou) s “ĺudovým populizmom”, v extrémnějších podobách s “ĺudovým fašizmom”, resp. s neofašismem. Mentální založení, které akceptuje “distribúciu moci na základe statusu a prestíže, namiesto schopností a osobnej iniciatívy”; které podléhá sociální demagogii a nacionalistickým heslům (tzv. “agronáckové”, oslovovaní kýčovitým apelem Mariana Kotleby na “roĺníka a jeho prácu”), a tomu odpovídajícímu volebnímu chování. V historickém rozměru – píše Buzalka – stály slovenský populismus a „lidový fašismus“ v základech zdejšího antisemitismu, poválečných retribucí, masového vysídlování podle národnosti, násilného zestátňování půdy – zaštítěné tu jménem slovenského, tu československého „státního nacionalismu“, který si říkal „budování státu“.

 Nezávisle na sociologických parametrech zde mj. pramení nejeden z romantizovaných mýtů, včetně onoho heroického mýtu o z rolnického lidu vzešlém národním vůdci. Modelově zkonstruovaný na osobě Ľudovíta Štúra, v témže duchu generického populismu marketingově, v účelových retuších aplikovaný na figurách Andreje Hlinky, Vladimíra Mečiara či nejnověji Roberta Fica.

Pane Karle, sbohem.

Byl jste pro nás nejen, podle Vašich vlastních slov, Středoevropanem, ale také Čechem – Čechem jako poleno. Jako to poleno, které po generace vyrůstalo v černých lesích na jihu Čech. Z šumavských lesů schwarzenberských odplouvalo úchvatným schwarzenberským plavebním kanálem stavební dříví, se kterým mohla být postavena část Vídně. Letos v létě jsem přespal na schwarzenberské hájovně na Kubově huti, která vypadá přesně tak, jak ji schwarzenberští lesníci postavili…

A byl jste vždycky nejen s Bohem, ale i s námi. I když s Vámi osudy Střední Evropy hodlaly smýkat jako s exemplárním případem dožilých, odcházejících vrstev, stavů, případně „tříd“.

Nestalo se přitom, že by v předúnorovém režimu (ano, před-únorovém) byl se vší procedurální parádou, na návrh slovutného sociálně demokratického poslance, schválen zákon proti jednomu člověku, proti představiteli hlubocké větve vašeho rodu. Proti Vašemu otci a proti Vám jako jeho dědicům. Stáli jste i tehdejšímu režimu za to, aby učebnicově předvedl, co zákon, který musí být vždy obecnou normou, nesmí nikdy být příkazem k oloupení jedné rodiny. Ve vašem případě rodu doloženému ze středofranského Seinsheimu roku 1172. Takový malý detail z kádrového posudku, že… Zákon namířený proti Vám osobně patří do vitríny muzea lidské ubohosti.

Byli jste, vy, Schwarzenbergové, vždy příkladnými Evropany, a Vy, pane Karle, posledním z nich. Jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva jste své o tom řekl v Kremlu Brežněvovi, když jsme my tady, pod poklopem ČSFR, čekali – sami nevěděli na co. Staral jste se o náš exil a skrze něj i o nás doma v opozici. Po převratu jste se vrátil domů a nabídl své služby prezidentu Havlovi. A pak českému státu jako senátor, jako ministr zahraničí. Pomáhal jste u nás lecčemu, i do mé volební kampaně do Senátu jste přispěl, to jsem nemohl nevědět. Kdo to všechno spočte, komu, čemu všemu jste pomohl – se vší svou příslovečnou noblesní diskrétností? Už nám to sám neřeknete. Tak se chová šlechtic – šlechetně, právě že ne všem na očích. Nemá co ukazovat.  Své svědomí má hluboko uvnitř sebe samého.  

Byl jste ale poslední. Jako onen „poslední lancknecht“, jak se sám pojmenoval Bedřich, zakladatel schwarzenberské sekundogenitury, syn legendárního vítěze nad Napoleonem v Bitvě národů u Lipska.  Bojoval všude tam, kde byly v Evropě ohroženy tradiční hodnoty, jak to on, patentovaný skeptik, vnímal. Jaké že hodnoty?  Staré, dobré. Proti pošetilému pokrokářství, které svede třeba jen samo sebou a ovšem před zraky druhých nadchnout, něco rozbít a pak třeba i ztroskotat, na účet jiných, mnohých, někdy i všech… Říká se těm hodnotám „konzervativní“, ale to se dnes strašně plete: není to národovectví, nacionalismus – je to úcta k předkům, k zemi, k vlasti. K věcem uchopitelným, ne k abstraktním pomyslům.

Posmívali se, že i v Senátu dřímete, pospáváte. Není to tak: jsem svědkem z nejočitějších. Pozoroval jsem Vás z předsednického pódia, a jen to tak vypadalo, že spíte. Jen já vím, že kdykoli jste se přihlásil o slovo, bylo to „ze stavu spánku“, se zavřenýma očima. Vy jste svým osobitým způsobem – bděl! Jinak byste nemohl tak břitce, vtipně, k věci reagovat na to, co bylo řečeno před Vámi. Jiní, tedy někteří, kteří nespali, když si po Vás vzali slovo,  půl hodiny pak odříkávali samé banality…

Kéž by to tak bylo i nadále! Jako že budete, pane Karle, spát, ale pak nám najednou uprostřed našich řečí, našeho překřikování něco povíte, a my se najednou probudíme, vzpamatujeme, a řekneme si: no jistě, tak to je, tak to má být! Jakže to řekl?…

A bylo to i vtipné, co pan Karel jakoby v aforismech říkal, a vtip bývá nejrychlejší cesta, když ne k pravdě, tedy k rozlišení, k uvedení všelikých blábolů a keců na pravou míru, jakož i k usvědčení mnohých pomyslů ušlechtilých a okázale počestných z mělkosti.

Jakže jste to řekl, pane Karle? Aha, Vy už jste s pánem Bohem, ale myslete i tam někdy na nás, co jsme Vás milovali.     

                                                                                       ´                 Petr Pithart

Když jsme letos zjara navštívili Karla Schwarzenberga na jeho Dřevíči  – poté, co jsme v Knihovně PP předem zařadili čerstvě vydanou knížku sebraných textů Bedřicha ze Schwarzenbergu do pomyslných fondů sdílené paměti  –, byla řeč právě o „posledním lancknechtovi“… Jehož obraz splývá sugestivně nejen se siluetou Dona Quijota v lancknechtově marném, leč pro něj jedině možném zápase s větrnými mlýny dobové modernity a bezduchého pokrokářství, v obraně „starých práv a svobod“.  Jako personifikace tohoto kulturního archetypu vystoupil před nás i sám Karel Schwarzenberg, zosobnění zavazujících ctností nejen šlechtického stavu a nejen v politické kultuře – ctností, které „člověka šlechtí všeobecně“. Obracíme-li se takto z přítomnosti do minulosti, není tomu tak ze staromilství, ale v celkové snaze o navazování společné (tzv. “kolektivní”) kulturní paměti, v níž ta šlechticky dědičná linie je dosud patrná. Byť sám Karel Schwarzenberg byl tu ve své generaci poslední z posledních. S úctou se za ním ohlížíme.

                                                                                            Za Knihovnu Petra Pitharta Anna Veronika Křížová, Jan Vít, Daniel Soural

Na propalestinské a definičně i protiizraelské demonstraci po 7. říjnu 2023 vlají v Barceloně kromě palestinských také vlajky duhové. V zemích globálního Západu mává se při těchto příležitostech i dohromady spojenými vlajkami obou dominací. Také Greta Thunberg přiřadila ke své klimatické agendě požadavek “Free Palestine”. Utlačovaní celého světa, spojte se!, solidarizují se s Palestinou LGBT+ z metropolí utlačovatelského Západu… “O tom všem, s jízlivým doporučením Miluj svého vraha, pitomče z pera Jefima Fištena – zde.

Přes intenzivní postup jednotek izraelské armády na území Pásma Gazy, zaměřený na likvidaci zdejších útočných center Hamásu a přednostně na vypátrání a osvobození více než dvou set odvlečených civilních rukojmí; přes mezinárodní vyjednávání o jejich propuštění, minimálně těch nejvíce ohrožených na životě, ani ne jednoročních kojenců či přestárlých, závislých na pravidelné lékařské péči, výměnou za několikadenní bojové příměří, zůstává osud, ale i počet unesených rukojmí nejasný.

Zdi pražského starého židovského hřbitova jsou po 7. říjnu z iniciativy Židovského muzea polepeny plakátky s portréty jednotlivých unesených (nepřivírejme oči před tím, že byly v uplynulých dnech ostudně strhávány, v zatím ojedinělých tuzemských vandalismech). Kromě podpory rodinám obětí teroristických útoků a následných válečných událostí (přidejte se ve veřejné sbírce Pomoc pro Izrael, účet 11197662/0800, variabilní symbol 071023) se Knihovna Petra Pitharta připojuje k iniciativě https://www.kidnappedfromisrael.com/ , se vší naléhavostí sdílí jednotlivé osudy unesených a vyzývá k jejich záchraně a pomoci v jejich otřesení…

Svět, včetně bašt euroatlantického Západu, po palestinských masakrech 7. října a odvetné vojenské operaci izraelské armády zachvátily propalestinské demonstrace – zároveň protiizraelské, provázené protižidovskými excesy. V osobitých podobách propukají v Ruské federaci, v tzv. russkom mire, v návaznosti na ruské pogromistické tradice, rezonující v dnes široce xenofobní ruské společnosti. Nad těmito a jinými aspekty války v Izraeli se v rámci svých pravidelných komentářů zamýšlí Jefim Fištejn: zde – Zachraňte vojína Goliáše, s titulkem variujícím název filmového Spielbergova válečného dramatu, a Putin fandí pokroku – zde… Nové texty, které budou rovněž pojaty do Fištejnovy knihy připravované v edici Knihovny Petra Pitharta.   

Do nové fáze se dostává izraelská vojenská operace sešikovaná k odvetnému úderu za barbarské masakry civilistů a únosy žen, dětí a starců jako rukojmí, způsobené na izraelském území stoupenci teroristického uskupení Hamás… Po cíleném bombardování vstoupily jednotky izraelské armády na území Gazy. Válka započatá teroristy jako bezuzdné vraždění, mimo jakékoliv politicky deklarované cíle a etické normy,  ve svém stupni a dosahu ne zcela plně chápaná mezinárodním společenstvím, ani v příslušných státech jejich dnešními občany (lat. cives – od slova “civilizace”, v obecném významu “vysoká úroveň duchovního pokroku živočichů”)…K tomu poslední komentáře Jefima Fištejna Slza dítěte – zde a My chceme mír – zde. 

…vedeni Jiřím Peňásem, vystoupali jsme (totiž PP, lví prošedlou hřívu čechranou lehkým větříkem, za ním JV, DS na fotce není vidět, neboť fotografuje) vzhůru, za slunného doposud říjnového dne, odhlížejíce od retro-výroční atmosféry mlžného dne listopadového před 403 lety; před námi kamenná mohyla na nízkém návrší, v pozadí – odkud lze tušit sbírající se šiky císařské a ligistické, polskou jízdu s tasenými šavlemi etc.- svítí zubatice věžáků sídliště Ruzyně…  Dál o tom sdílený kronikářský záznam Jiřího Peňáse, Lví výstup na Bílou horu – zde..

fotografie Daniel Soural, mědiryt Matthäus Merian, Theatrum Europeum, 1633

…vystoupivše až k mohyle, když tu (navazujeme na report Peňásův): “A pánové, nechcete nám k tomu něco říct?, ozvala se mladá učitelka, která se kdovíjak zjevila za našimi zády se svou třídou…” Překvapení na obou stranách: žákyně a žáci 5. B. sportovní školy Věry Čáslavské na Petřinách, přivedeni sem svou učitelkou Lucií Matulovou, zpovídají nás – Pitharta z TV nepamatují, mají nás za přidělené kustody těchto míst -, a my se ptáme jich; ujasňujeme si účast šlechty (27 popravených “českých pánů”: poměr stavů českých a německých), sami vědí toho o zdejší šarvátce na začátku třicetileté války poměrně dost, holky víc než kluci – v tomto případě naděje pro kolektivní historickou paměť této země a její generační obnovu… Hezké náhodné (!) setkání: s Jiřím si takhle musíme do plenéru vyjít častěji, umiňujeme si… (Naposled, někdy před třemi lety to byla výprava jen prstem po mapě… v milé vzpomínce zde – Jiří Peňás, Cesty na Budeč s nepřítomným Petrem Pithartem.)

                                                                                                                                                                             /jv/ 

Poznámka: “Lví výstup na Bílou horu” bude součástí páté knihy již proslulých Výprav Jiřího Peňáse, jejíž vydání koncem roku v Edici Echo uskuteční se v koedici s Knihovnou Petra Pitharta.