To, co se do poslední chvíle jenom proslýchalo (viz předchozí “zápis” v naší Kronice), se ukázalo jako předem už na pražském Hradě chystané: 28. října byli Petr Pithart i Karel Schwarzenberg (ten zastoupen synem Johannem), v první trojici spolu s Pavlem Rychetským, ve Vladislavském sále vyznamenáni prezidentem republiky nejvyšším státním vyznamenáním Řádem bílého lva.
Řádem bílého lva byl poprvé – připomínáme si zároveň jedno z výročí první republiky s její zahraničně politickou orientací – v srpnu 1923, tj. před sto lety, vyznamenán několikanásobný francouzský premiér a prezident Raymond Poincaré. Řád byl a je udílen ve vojenské a také civilní verzi: v případě naší trojice v ocenění jejich celoživotních zásluh v politice a veřejném životě. Knihovna Petra Pitharta vyjadřuje nad tímto oceněním radost, tím větší, neboť s těsnými vazbami na vyznamenané – nejen na tři první “lvy”, ale za všechny další též na Jana Sokola, myslitele, humanitního vzdělance a pedagoga, v širokém smyslu jeho veřejného působení, který byl in memoriam vyznamenán řádem TGM první třídy.
Spravujíce z povahy spolku Knihovna Petra Pitharta archivní fondy prvního vyznamenaného, odkazujeme při této příležitosti na vybrané memoriální/ souputnické texty a grafické materiály, jak je shromažďujeme a příležitostně editujeme od Pithartových osmdesátin.
Mezi osobnostmi, které se před 33 lety sešly na první redakční radě obnovené Přítomnosti, byli kromě P. Pitharta i dva další letos 28. října vyznamenaní na Hradě: křesťanský intelektuál Jan Sokol a ekolog Bedřich Moldan… V úplné sestavě: v první řadě zprava: Petr Příhoda †, Petr Pithart, Jan Vít, Bedřich Moldan, Bohuslav Blažek †; v druhé řadě zprava Milada Milerová, Jan Rous, Kristián Suda. Zdeněk Pinc; v zadním půlkruhu zprava Veronika Maxová, Alexandr Stich †, Václav Bělohradský, Miloslav Petrusek †, Armin Delong †, Jiří Brabec, Jan Sokol †, Clara Istlerová, Roman Češka. foto Pavel Štecha
Takřka v předvečer 28. října, účastnili jsme se (Petr Pithart, Jan Vít, Daniel Soural), reprezentujíce Knihovnu PP – v společném propadnutí dějinám a jejich místům – výpravy Jiřího Peňáse na Bílou horu, místo neodčinitelně poznamenané historií a jejími výklady. V předpovědi brzkého Pithartova “lvího” vyznamenání nadepsal Jiří Peňás popis této výpravy “Lví výstup”. (S jeho textem, přednostně publikovaném v časopisu Echo, tu seznámíme následně).
Jak jsme předem informovali, 25. října startuje svým prvním během Podzimní škola Josefa Kalvody, ambiciózní vzdělávací projekt obecně prospěšné společnosti Centrum Vysočina, svou koncepcí, dramaturgií i pořadatelským týmem v čele s Milanem Pilařem spojená s havlíčkobrodskou Letní žurnalistickou školou, napřesrok pořádanou už ve 20. ročníku. Podzimní škola se nejen svým názvem ale i svou intencí odvozuje od díla českoamerického exilového historika Josefa Kalvody, vysočinského rodáka z Malče, od jehož narození uplynulo letos 100 let. Součástí programu Podzimní školy Josefa Kalvody – podrobněji viz: https://vysocina-news.cz/chotebor-hosti-od-stredy-novy-vzdelavaci-projekt-zacina-podzimni-skola-josefa-kalvody/ – jsou mimo jiné v Chotěboři tři podvečerní debaty s osobnostmi personifikujícími témata těchto setkání s veřejností. Tématem prvního podvečera Podzimní školy je role šlechty v našich dějinách a ve společenském životě.
Knihovna Petra Pitharta jako jeden z partnerů letní i podzimní školy se zapojuje do dění v obou školách – nejen zprostředkováním záznamů všech příštích tří podvečerů Podzimní školy, ale i zveřejněním materiálů, které s vytčenými tématy školy souvisejí.
Úvodem k podvečeru věnovanému naší šlechtě chceme tu pozdravit a popřát uzdravení nyní vážně churavějícímu Karlu Schwarzenbergovi, dle rodové tradice Karlovi VII. ze Schwarzenbergu, pravému zosobnění role šlechtice v české společnosti. S protagonisty Knihovny PP a jmenovitě s Petrem Pithartem, vedle společné účasti v politice a veřejném životě posledních třiceti let (u obou ovšem i v disentních a exilových aktivitách před rokem 1989), spojuje osobnost Karla Schwarzenberga nejtěsnější názorová blízkost… Proslýchá se, v posledních dnech čím dál častěji – srv. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-schwarzenberg-dostane-rad-bileho-lva-40448358 , že oba “naši mužové” budou v příštích oceněni vysokým státním vyznamenáním.
foto Anna Veronika Křížová
Jiří Peňás, autor čtyř proslulých knih Výprav po místech a krajinách Čech, Moravy a Slezska, okolních zemích střední Evropy a okolní Evropy v plné její šíři (v koedici s Echo Media a. s. účastní se Knihovna Petra Pitharta vydání páté knihy Peňásových Výprav), vypravuje se mj. soustavně i do míst spjatých s historií schwarzenberského rodu. V těchto dnech – dozvídáme se diskrétně – takto Peňás dlí na rodovém schwarzenberském zámku ve štýrském Murau. Několikrát se už vypravil i do Čimelic, na jejichž zámku Karel vulgo Kari prožil svá šťastná dětská léta… Rádi tu připomínáme Peňásův čimelický text z roku 2019: zde – Válka skončila u Schwarzenbergů, s příznačným nadtitulem Ves, skrz kterou táhly dějiny. Využívajíce příležitosti, abychom stejně jako Jiří Peňás ve svém článku před čtyřmi lety srdečně dnes popřáli Karlu Schwarzenbergovi uzdravení a nám jeho návrat – v jeho osobě vždy spojený s respektovanou účastí ve veřejných debatách a politických úvahách – do naší společnosti.
Čimelice: ves, skrz kterou táhly dějiny Válka skončila u Schwarzenbergů
Párkrát jsem byl u toho, když Karel Schwarzenberg mluvil o svém dětství, což znamenalo, že mluvil o Čimelicích. Bohužel, říkal si to spíš pro sebe, takže ne všechno mu bylo rozumět, ale dvě věci byly jasné: zaprvé, že to tam miloval, a zadruhé, že v té lásce hráli velkou roli koně. Říkal, že okolí Čimelic poznal hlavně koňmo, protože když to šlo, byl pořád u koní nebo na koni, takže tu mírně zvlněnou krajinu, kde přecházejí střední Čechy do Čech jižních, tedy do historického Prácheňska, viděl ze sedla. Lze si představit, že to byl pohled, který s člověkem něco udělá a už nezmizí.
Čimelice jsou ves, skrz kterou se jede z Prahy do Písku nebo do Strakonic. Když tam nezastavíte, tak tam neuvidíte nic zvláštního. Oko sice periferně možná zaznamená krásný barokní trojiční sloup u kostela, který by potřeboval opravit fasádu, možná si všimne hospody Na Knížecí, která vypadá jako většina takových hospod v Čechách, tedy nic moc vábného, ale člověk drží palce, ať tam ještě vydrží. Jinak je v Čimelicích rybník, pár kdysi asi i hezkých domů, za vsí hřbitov a kousek dál ještě jedna hospoda Na Hvížďalce, pojmenovaná tak na památku Karla Hvížďaly, který v ní podnikl s Karlem Schwarzenbergem dlouhý knižní rozhovor: tomu samozřejmě nemusíte věřit, ale ta hospoda tam opravdu je a ten rozhovor se jmenuje Knížecí život a vyšel už několikrát, naposledy loni.
Čimelický zámek sloužil jako letní sídlo, taková větší prázdninová chalupa, mezi jarem a podzimem, kdy byla rodina na orlíku, a voršilskou ulicí v praze, kde bydleli přes zimu. – foto: Jiří Peňás
Když tam ale odbočíte doprava a jedete ještě asi padesát metrů, pak zastavíte a vystoupíte z auta, ocitnete se v onom centrálním místě dětství malého Karla Schwarzenberga, tedy na začátku anglického zámeckého parku, v jehož středu je trojkřídlý dvoupatrový zámek, který tam zhruba v této podobě stojí od 30. let 18. století. Tehdy patřily Čimelice pánům z Bissingenu, kteří se do Čech dostali za třicetileté války. Jejich složitý erb se dvěma zlatými kosami uprostřed visí nad balkonem v průčelí zámku. Schwarzenberský znak s havranem klovajícím hlavu Turka je umístěn na méně významném místě nad jedním vedlejším vchodem. Zmínka o erbech je záměrná, neboť otec našeho Karla VII., Karel toho jména v rodu šestý, byl velký heraldik, takže na ty erby pohlížel nikoli jako na nějaké takové obrázky jako většina lidí, nýbrž jako na složitou a přitom dokonalou dějinnou zprávu, jako na něco, z čeho se dá mnohé vyčíst a mnohé poznat, a přitom pěstovat logiku, smysl pro řád a pravidla. Lidé, kteří o tom aspoň trochu mají páru, proto tak trpí, když vidí, jak je svět starých městských znaků nahrazován logy, uměle a bez smyslu pro tradici vytvářenými pseudosymboly, které většinou vůbec nic neznamenají.
Schwarzenbergové se do Čimelic dostali až v roce 1850, kdy je po matce Josefíně Wratislavové z Mitrovic, kteří je měli po těch Bissingenech, zdědil orlický pán Karel III., prapradědeček našeho Kariho, kterému tady přeju brzké uzdravení. Tím začíná v Čimelicích éra pěti Karlů, z nichž se (čtvrtý a šestý) přímo v Čimelicích na zámku narodí, z čehož plyne, že se tu jejich matky cítily dobře. Náš Karel se ovšem narodí v porodnici v Praze-Bubenči, neboť jeho matka byla moderní žena. Čimelice pak slouží jako letní sídlo, taková větší prázdninová chalupa, mezi jarem a podzimem, kdy je rodina na Orlíku, který v té době ještě není vodním zámkem, nýbrž horským sídlem, a Voršilskou ulicí v Praze, kde bydleli přes zimu. Takhle hezky to měla sekundogenitura zařízené.
dČimelice jsou ves, skrz kterou se jede z Prahy do písku nebo do Strakonic. Je tam barokní sloup sv. Trojice, hospoda na knížecí a hlavně schwarzenberský zámek. – foto: Jiří Peňás
Onen prapradědeček Karel III. byl velkostatkář a velkolesník, konzervativní obhájce historických práv země české, o nichž ve Vídni prohlásil, že je bude hájit „do těch hrdel a statků“. To pak zopakoval jeho pravnuk Karel VI. v historické Deklaraci české šlechty v pohnutém září 1938, jenže už bylo pozdě. Za to se mu pomstil Reinhard Heydrich, který v únoru 1942 uvrhl na Schwarzenbergy nucenou správu, takže se museli vystěhovat z Orlíku a kompletně se přestěhovat do Čimelic. Naštěstí to neměli daleko, asi deset kilometrů. Karlovi bylo pět let, což už není tak málo, aby si to nepamatoval.
Když byl konec války, bylo mu osm a Čimelice byly vsí, kudy vedla silnice, po níž se snažily zbytky německé branné moci prchnout směrem do Bavor k Američanům. Ti postoupili 9. května 1945 k demarkační linii, která sice vedla před Čimelicemi, ale Američané se prý dozvěděli, že jakýsi Schwarzenberg má ve sklepě kvalitní pití: to je však jen taková historka. A tak se během zuřivé snahy asi osmi tisíc příslušníků „bojové skupiny“ Wafen SS Wallenstein válku ukončit prostor mezi Čimelicemi a Milínem stal poslední scénou války v Evropě. Američané odmítli Němce pustit dál a jim nezbylo než se zoufale bránit Rusům. Když jim velitel SS Carl von Pückler-Burghauss podepsal v noci z 11. na 12. května kapitulaci, šel si na chvíli lehnout, pak se probudil a kolem jedenácté se na kraji Čimelic spolu se svou asistentkou a její matkou zastřelil. Jiný šlechtic, Karel VI. Schwarzenberg, se v těch dnech v Čimelicích v uniformě československého důstojníka stává předsedou prvního poválečného národního výboru. Válka tedy, dalo by se říct, skončila u Schwarzenbergů.
Když tam dnes přijdete, je zámek prázdný. Ne pustý a ne zpustlý, ale prázdný. Na pohled v dobrém stavu, ale přece jen je vidět, že tam nikdo nebydlí, nikdo ho neužívá, což je vždycky znát. Zmínil jsem se asi před půl rokem před knížetem, že se v Čimelicích rád zastavuju a projdu se po parku, zajdu do zahradnictví, nahlédnu do lodžie, jestli se tam snad něco neděje, ale on tak bezmocně pohodil rukou, že s tím má starost a neví, co s tím. Když jsem pak řekl – s nadsázkou, že by tam mohlo být jednou jeho muzeum, neměl jsem pocit, že by ho to moc pobavilo. Já se přitom nabídl jako správce, ale jestli to tedy už nemá zamluvené profesor Putna, který by se na to jistě hodil lépe. Kníže zase něco zamumlal a věnoval se dýmce a tabáku.
Je pravda, že s využitím si ovšem věděl rady komunistický stát, když po Únoru museli Schwarzenbergové odejít do exilu. Od roku 1952 byla v čimelickém zámku, který byl výnosem z roku 1950 orlickým Schwarzenbergům (hlubocká větev byla okradena už v roce 1947) zabaven, zřízena Střední průmyslová škola filmová. Byla tam až do roku 1982, kdy se usoudilo, že filmu a televizi bude stačit jedna v Panské v Praze. V roce 1979 tam ještě stačil odmaturovat Václav Marhoul, který, když mu člověk zavolá a zeptá se ho na Čimelice, hned spustí, jaké to byly báječné roky, tedy strašná buzerace, taková trochu vojna, ale jinak senzační: první alkohol, první holka, první film, který tam produkoval, tedy školní televizní inscenace… Bydlel na internátu, který byl pořízen v bývalých konírnách a dosud je nad vchodem kamenný reliéf hocha s dívkou, kteří klečí u kamery jako u nějakého podivného božstva. Do školy na zámek to měl pár kroků a všechno, co potřeboval k životu, bylo na dosah. Učitelé tam dojížděli buď z Písku, nebo z Prahy ti, co učili odborné předměty, byly tam jednoduché ateliéry, dílny, v místním kině se dělaly školní projekce. A když jsem se režiséra, který právě před pár dny, jak mi řekl, definitivně dokončil Nabarvené ptáče, které bude mít premiéru v září, zeptal, jestli věděl, komu ten zámek patřil, tak řekl: No samozřejmě, já jsem to dobře věděl, protože v roce 1978 tady kníže byl. A skutečně v tom roce dostal Karel Schwarzenberg, kterému tehdy bylo čtyřicet, povolení s rodinou jet do své staré vlasti, tak se zastavili v Čimelicích, kde se jich ujali místní funkcionáři, a jak řekl Václav Marhoul, ředitel školy, bolševik až na půdu, se klaněl k zemi, a já, řekl Václav, poprvé viděl aristokrata a hned si říkal, no jo, takhle vypadají šlechticové, on měl kníže už tehdy takový ret, ale byl přitom velký švihák a elegán a jeho paní Therese a dvě malé děti taky vypadaly jinak, než člověk viděl kolem sebe. Kdo by tehdy řekl, že se s ním o patnáct let později zase setkám a budeme pak přátelé, mimochodem, dneska ráno ho operovali a zdá se, že by to mělo být v pořádku… Dneska znamená čtvrtek 7. března. Tak snad to v pořádku je.
Stolpersteine, opatřené německým názvem, neboť idea jejich zasazování do chodníku, v pietě vůči obětím holocaustu, vzešla z Německa (první “stolperstein” zasadil výtvarník Gunter Demnig v r. 1992 v Kolíně nad Rýnem) – kameny, o které se má “zakopnout”, tj. zavadit pohledem. Dnes v počtu blížícím se 70 tisícům jsou tyto “kameny zmizelých” ve většině evropských měst (mezi nečetnými výjimkami je Bělorusko, kde byly městskou správou v Minsku údajně zakázány, z obavy, aby po nich kolemjdoucí neuklouzli) “Zakopáváme” o ně ve všech čtvrtích centrální Prahy, ale také v Brně, Olomouci, Liberci, Ostravě, Plzni, Třeboni. Krnově, Jičíně, ve Znojmě, v Pardubicích jich teď v září instalovali několik desítek… Když jejich nápisy čtete nebo je fotografujete (potvrdil náš fotograf), musíte sklopit hlavu – poklonit se.
Stolpersteine jsou rovněž jedním z témat odborné konference pořádané Ústavem dějin umění AV ČR a Národním památkovým ústavem:
Ve čtvrtek 12. října se opět uskutečnilo komunitní Vysílání Stanice Bubny – na autentickém místě paměti, někdejšího nádraží Praha Bubny, odkud byly vypravovány transporty našich židovských spoluobčanů, na místě dnes budovaného Památníku ticha.
Ve veřejné, svým charakterem otevřené a motivující diskusi pod názvem “Tryzny, piety a Instagram” – dotýkající se témat vzpomínkových tryzen, piety (aktuálně v pietě za oběti brutální agrese palestinských teroristů proti civilnímu izraelskému obyvatelstvu na pomezí autonomního pásma Gaza), dále pak témat sdílených kulturních a společenských hodnot, předávaných, či naopak zapomínaných, jakož i přítomnosti/nepřítomnosti těchto témat na sociálních sítích – vystoupili spisovatelka Radka Denemarková, Bára Stárková, předsedkyně spolku Díky, že můžem (Korzo Národní) a Matyáš Borovský, profesor dějepisu v gymnáziu Amazon (“Žijeme v době normalizované hlouposti,” říká mj. v diskusi M. Borovský, “hloupost se stala na sociálních sítich normalitou; výraz toho, že jsme jako učitelé selhali – selhali celoevropsky.”)
Diskuse ze Stanice Bubny tak přichází vhod školám hledajícím aktuálně orientaci v souvislostech probíhajících válek – té nejnovější, v Izraeli, ale i v arménském Karabachu či stále v Ukrajině…
Zde link na záznam veřejné diskuse “Tryzny, piety a Instagram”:
Vysílání Stanice Bubny děje se v rámci podzimní sezóny programů Památníku ticha (přičemž názorovou debatu Mnichovské memento 26. září jsme tu již zprostředkovali), na pozadí již otevřené výstavy Brány paměti…
… úvodem k veřejnému happeningu Bubnování pro Bubny, na kterém budeme 16. října bubnovat nejen k připomenutí prvního židovského transportu vypraveného z nádraží Bubny v r. 1941, ale tentokrát v solidaritě s teroristicky napadeným Izraelem. Účast přislíbili ambassadoři deseti států, mezi nimi paní Anna Azari, velvyslankyně státu Izrael, za který propůjčila letošnímu Bubnování záštitu; zúčastní se mj. i přeživší holocaustu, spisovatelka Eva Erbenová, která před několika dny přiletěla z Aškelonu v těsné blízkosti severní hranice pásma Gaza, s nejčerstvějšími a nejkonkrétnějšími zážitky nové války v Izraeli…
U vědomí nezanedbatelného přínosu Památníku ticha kultuře i politice paměti píše jeho ředitel Pavel Štingl dopis ministru kultury ČR – zde, k jehož apelativnímu obsahu se Knihovna PP připojuje…
Týden trvající válečný stav v Izraeli napadené z Gazy teroristickým hnutím Hamás; rozpolcené postoje na světové mezinárodněpolitické úrovni v souvislosti s odvetnou vojenskou reakcí na doprovodné bezprecedentní vraždění izraelských civilistů, včetně žen a dětí; rozporná zahraniční mínění o (ne)přiměřenosti tvrdého vojenského zásahu; propalestinské demonstrace v evropských metropolích; migranti v uprchlickém táboře v Řecku – možná příští evropští občané – jásající nad zprávami o teroristických vraždách občanů izraelských; globální, nejen blízkovýchodní dosah nově vybuchujícího “sudu prachu” v soudobém, v bezpečnosti stále víc ohrožovaném světě – koncentrováno v novém komentáři Jefima Fištejna Učme se žít bez záruk – zde.
Dr. Pavel Simon, další kandidát na funkci ústavního soudce navržený prezidentem Pavlem, podstoupil v minulých dnech grilování ve dvou výborech Senátu ČR – a u obou neuspěl. Ke způsobu, jakým jsou vybíráni ústavní soudci, se již několikrát kriticky vyjádřil Petr Pithart a bez odezvy nezůstane ani situace, k jaké v senátních výborech došlo “ne-doporučením” soudce Simona:
Ne institucionalizované neodpovědnosti!
Nemáme holedbání rádi, také to nemám to rád, takové to: „vidíte? měl jsem pravdu! já to vždycky říkal…, nebo snad ne?“
Přesto se musím sám tentokrát trochu zaholedbat: psal jsem o tom už před půl rokem do Echo 24 (viz „Trivializace výběru nových ústavních soudců“, Echo24.cz, 1. dubna 2023), a mínil jsem to jako varování. Ale napíšu o tom teď trochu jinak. A taky, dovolíte-li, jak by se podle mne “to mělo” dělat:
Prezident se teď bude v Senátu s Dr. Simonem nejspíš opět blamovat, skoro podobně jako s Dr. Fremrem – je to tím jistější, že Senát poté, co naletěl “stoprocentně spolehlivému systému výběru kandidátů”, je poněkud rozčilený. Rozdrážděný. Doufám, že ale také na sebe.
Platí nicméně, že veškerou odpovědnost při výběru soudců mají senátorky a senátoři, také všelijaká jejich uskupení, Senát jako celek – a ne, aby si nechali předem naservírovat ty údajně osvědčené persony, prověřené organizacemi kolegů soudců, advokátů, akademiků, podnikových právníků, notářů…
Kdo je ale “ten nejlepší”, zcela bez závad? To málokdy budou s to zhodnotit a prověřit komory či profesní organizace právníků. Ti se nebudou probírat publikační činností kandidátů, zkoumat stovky, tisíce jejich rozsudků, jejich mimosoudcovské, třeba i podnikatelské aktivity. Jejich občanskou, lidskou pověst.
Proč ne? Protože za své „tipy“ nemají žádnou odpovědnost! Tu právě má nakonec jedině Senát, tedy zas a znovu, senátorky a senátoři. Schvalovat, či neschvalovat prezidentovy návrhy je jejich vůbec největší pravomoc, a proto také jejich největší odpovědnost. Jenom jejich!
Jak tedy na to? Prezident si s předstihem nechává dávat návrhy na možné kandidáty – odkudkoliv. Jistě, většinou od právníků. Pak pošle “své lidi” ( a to může být kdokoli, třeba jeho poradci a třeba i ještě jiní) do Senátu. Nikoli ale k funkcionářům, k předsedům výborů či partajních klubů, nýbrž k „opinion leaderům“. Kteří to jsou? To si musí prezident a jeho lidé holt nechat zjistit. Mohou to být i řadoví senátoři, ale takoví, na které v justiční a vůbec právnické agendě ostatní s respektem dají; často bez ohledu na stranickou příslušnost. Ta ostatně není v Senátu tak důležitá… S těmito neformálními autoritami si tedy prezidentovi lidé sjednají schůzku, třeba i v hospodě, a budou se jich ptát, radit se s nimi, ohledávat navržené kandidáty v takto měkkém průzkumu…
Jejich prostřednictvím prezident neoficiálně, kuloárně sonduje. Musí to ovšem dělat s náležitým předstihem… Ano, v první etapě byl prezident v časové tísni, ale poté – to už bylo času víc. Také napříště to bude chtít čas.
Až pak se senátoři a jejich asistenti, pomocníci, ať jsou jimi také “kdokoliv”…, novináři, historikové… budou „hrabat“ v pozadí navržených kandidátů. Neboť a do třetice: jedině ony a oni, senátorky a senátoři, mají tu poslední, osobní odpovědnost, kterou z nich nikdo nesejme. Ani prezident, ani světový kongres právníků.
Už je to tak, že v politice někdy, vlastně docela často, ne-li většinou jsou kuloární jednání tím nejdůležitějším procesem. Není to nic proti ničemu. V mezích zákonů, zajisté.
Přeju si velmi, aby se prezident nemusel už blamovat. A hlavně, aby se Senát, třeba z pohodlnosti, třeba bezděky nenechal už nikdy obrat o svou nejdůležitější pravomoc.
Že neměl by ten výběr být takový, jaký tu navrhuji? Že nemělo by se nikdy jednat kdesi v ústraní? Mělo, nemělo. Vždycky to tak bylo. Institucionalizace výběru soudců je v tomto případě kolektivní nezodpovědností, alibismem.
Napříště nepůjde to při výběru soudců jen tak snadno na jistotu. Senát se napříště nebude chtít blamovat. Také prezident to bude mít ještě nějaký čas těžké.
Knihovna Petra Pitharta chystá soubornou knížku komentářů a esejí Jefima Fištejna psaných od loňského února, kdy po ruské agresi probíhá úporná válka na Ukrajině. Evropský kontinent a celý svět a v nich celá naše civilizace se v tomto čase hnuly natolik nebývalým způsobem, že nelze autorský fokus omezovat jen na tuto událost, jakkoli přeryvnou – ukrajinská válka širší globální souvislosti a kontexty sama vyjevuje. V tomto smyslu do knižního konvolutu zařazujeme i Fištejnovy komentátorské a úvahové texty jen zdánlivě “odjinud”… V sobotu 7. října, v Šmini aceret, v předvečer svátku simchat Tora vypuknuvší válka v Izraeli do tohoto širšího kontextu patří bezesporu… K tomu text Jefima Fištejna Předposlední válka – zde.
O historii a jejích (aktuálních) souvislostech, v trojím tematickém řezu, s 3 x třemi osobnostmi – na Podzimní škole zaštítěné jménem a myšlenkovým odkazem Josefa Kalvody, exilového česko-amerického historika mimo hlavní proud; rodáka malečského, odkud je to jen malá chvíle do Chotěboře…
Na obzoru se rýsující říjnová Podzimní škola JK se koná v dramaturgické návaznosti na nedávno skončenou Letní žurnalistickou školu Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě – v katastru širšího vysočinského kulturního regionu, ve významových přesazích do rozměru celonárodního. Knihovna Petra Pitharta je v tomto smyslu vědomým partnerem chotěbořského, ale i malečských a havlíčkobrodských kulturně-osvětových projektů, jak si po celý tento rok mezi sebou říkáme… Viz mj. v Kronice srpnové setkání Na Malči.
Podzimní škola Josefa Kalvody 26.-28. října, den po dni…
Je to docela nedávno, kdy jsme tu publikovali text Petra Pitharta Ještě k případu Fremr, připomeňte si: zde, pozastavující se mimo jiné nad “slepou solidaritou soudcovského stavu”, jak se projevila v tomto případě. V této souvislosti obdrželi jsme v minulých dnech, v přátelském (“rozumějícím”) okruhu, přeposlaný mail od pisatele, jehož názory nebereme nikdy na lehkou váhu, ani nám blízkou a pravidelně čtenou jeho revui Babylon, na jejíž nové, čerstvě vyšlé číslo tímto rádi upozorňujeme:
Zdravím,
Fremr, respektive reakce na něj ze strany justičního establishmentu, mě přiměl napsat něco k některým soudním kauzám z posledních let, včetně jejich srovnání s dobou před listopadem
